CzechFolks.com PLUS

Oheň a voda mohou způsobit největší katastrofy na naší planetě. Mezi ně patří i děsivé požáry v Austrálii ve státu Victoria. Včera tomu byl právě jeden rok, co skončily. Je strašné a nemorální, že člověka zajímají pouze katastrofy a neštěstí - jiné události, které jsou na naší Modré planetě pozitivního rázu, ho snad ani nezajímají. Snímky, které má možnost náš čtenář zhlédnout, jen dokazují, jakou Příroda dovede být mocnou čarodějkou – dalo by se to nazvat ”Z mrtvých vstání”.   

Čtěte více ZDE »

Desiluze a strach

K průzkumu veřejného mínění, který provedla STEM, zda jsou dnešní politici horší či lepší, 84% Čechů z dotázaných, si myslí, že výsady politiků a funkcionářů před 20lety byly stejné jako ty dnešní. Tehdy se ovšem na výsadách podílelo daleko větší %. Funkcionářů KSČ bylo mnoho, počínaje základními organizacemi v podnicích a v místech bydliště, přes okresy, kraje až po ústřední výbor , vládu, parlament. Navíc byly funkce spojovány s posty v hospodářských pozicích Nikdo nemohl být ředitelem podniku, když nebyl členem a funkcionářem KSČ. Řekl bych, že výsady dnešních funkcionářů poslanců, senátorů , ministrů, vysokých státních úředníků jsou větší.Protože jsme ve společnosti, která je jiná a jinde. Je svobodnější v možnosti  vyjadřovat své názory, ve zrušení hranic, pro cestování a podnikání, v podstatném zvětšení vlivu peněz při korupci a řadě dalších. O to více je opovrženíhodné, že si nezasloužené a rovnost pokřivující výsady, které jdou nad rámec ospravedlnitelných výsad, dnešní politici, poslanci, senátoři a vládní činitelé dokáží bez uzardění odhlasovat, užívat a hájit.

Čtěte více ZDE »

Není ve světě mnoho zemí a národů, které by se mohly ještě dnes pyšnit takovým bohatstvím lidového umění jako Československo a jeho národy. Nesmírné bohatství, nekonečná měnivost tvarů, tu rozjásané, jinde zase tlumené barvy, podivuhodná vyváženost a jemnost práce získaly umění českého a slovenského lidu obdiv u všech, kteří se s ním někdy setkali.  

Tento obdiv platil pak především zdobenému textilu. Zářivé kroje, které rozkvétají neděli co neděli na návsích našich dědin, vrývají se nezapomenutelně do paměti každému, kdo je jednou spatřil. Stejně působivé bývaly prosté kroje oráčů v prostých halenách a ženců v bělostných konopných a lněných vzdušných krojích, místo nichž se dnes stále více modrají pracovní kombinézy traktoristů.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Jiří Havel

Znám autory, kteří toho mnoho nenapsali a ani kvalita toho mála, co vytvořili, není valná. Přesto jsou vidět a slyšet nad jiné. Tak, jakoby náleželi k nejlepším. Dokonce někdy budí zdání, že Nobelovu cenu za literaturu zatím nedostali jen omylem. Vedle nich znám tvůrce, jejichž bilance co do počtu i kvality jejich literárního díla je úctyhodná. Přesto zůstávají nenápadní a prostí. Raději se pohybují tiše a ve stínu, stranou zájmu veřejnosti a médií. Mají pocit, že ukazovat se v centru společenského dění je nepatřičné. Za ně přece hovoří jejich dílo.

Ke druhé kategorii tvůrců bezesporu náleží spisovatelka, básnířka a nakladatelka Jaroslava Pechová. Málokdo ví, že co do nákladu a počtu vydaných (i prodaných) titulů patří k nekorunovaným královnám naší literární tvorby. S přehledem „strčí do kapsy“ autory, domnívající se, že právě jim patří pomyslná zlatá medaile, vavřínový věnec a první místo na stupínku vítězů. Jaký omyl.

Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

O místech trvalého pobytu, jak známo, nerozhodují děti, ale rodiče. A tak dalším, po všech stránkách nezapomenutelným místem mého už vlastně pubertálního mládí, se stala další brána, tentokrát brána do Krkonoš – Vrchlabí. A hned na začátek musím přiznat, že o mou přízeň muselo toto město s rodným Jičínem dlouho bojovat a o maminčinu přízeň ještě déle! Za to, že si některé místo zamilujete, může nejen jeho krása a zajímavosti, ale také zejména to, co jste tam prožili a jaké lidi jste tam poznali.

Čtěte více ZDE »

Na česko-polské hranici v Orlických horách proběhne 2. zimní piknik pod názvem „Pod šťastnou sedmičkou v evropském regionu optimizmu” (w Krainie Optymizmu – jak uvádějí polští pořadatelé) na území Euroregionu Glacensis. Právě zde byl v prosinci 2007 slavnostně otevřen schengenský prostor v Královéhradeckém kraji. 

Stane se tak v sobotu 7. února 2010 od 14 hodin na počest 101. výročí vzniku prvního spolku zimních sportů v kladském hrabství, který nesl název Wintersportverein Batzdorf – Mariental pod patronací zajazdu (česky motorestu) „Gościniec“ v Niemojově (Niemojów) těsně za mostem na hraničním přechodu v Bartošovicích v Orlických horách.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Kauza tzv. prasečí chřipky zaznamenala v posledních dnech skutečně nečekaný vývoj. Nejprve rozhodl náčelník generálního štábu české armády Vlastimil Picek, že se všichni vojáci i civilní zaměstnanci armády musejí nechat povinně očkovat. Kdo by neuposlechl, neminul by ho kázeňský trest. 

Na to president Václav Klaus coby vrchní velitel ozbrojených sil označil toto nařízení za sporné a dotázal se hlavního hygienika Michaela Víta, zda je skutečně v České republice pandemie prasečí chřipky. A hlavní hygienik, místo co by jasně odpověděl presidentovi i občanům, ulehl - jakkoli to zní neuvěřitelně - s prasečí chřipkou. Nenechal se proti ní očkovat, přestože očkování vehementně propaguje a mnoha lidem i nařizuje. “Protože 95% populace má letos prasečí chřipku, jsem naprosto přesvědčen, že jsem ji dostal i já”  řekl deníku Právo a neopomněl dodat, že to týdne bude fit. Čtěte více ZDE »

Mladý člověk, který napsal několik básní, je překvapen a zaskočen tím, co se v něm probudilo, je zmítán protichůdnými pocity. Chvíli má pocit, že se vznesl na vrcholek Parnasu, chvíli se vidí na dně Tartaru. Ve zdravém organismu nakonec převládne kladné sebehodnocení a zbývá už jen jedno: aby je potvrdila nějaká autorita. Autor tedy usedne k psacímu stroji či k počítači a v záchvatu upřímnosti napíše takovýto dopis (citace naprosto přesná):

Dostala se mi náhodou do rukou sbírka Josefa Šimona Pouštní pták, která mě dočista okouzlila. Do té doby jsem poezii nečetl ani nepsal. Ale pod dojmem té knížky jsem byl týden jako v transu a napsal aspoň dvacet básní. Pokusil jsem se v nich vyjádřit všechno, čím jsem překypoval, co mnou zmítalo. Domnívám se, že se mi to na mnoha místech podařilo. Proto věřím, že aspoň některou z mých básní otisknete.

Zkusme si ten dopis větu po větě rozebrat.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Připomeňme jen namátkou: absurdní nápad na konání letních olympijských her; prazvláštně sestavovaný a bleskově, ledabyle s veřejností projednávaný územní plán; odvážné dopravní stavby, například nelogické směřování nové trasy metra, tunel Blanka, severozápadní silniční okruh kolem Prahy, skromnou síť cyklostezek pro jistotu přejmenovaných na cyklotrasy; nákup vozů Hummer bez výběrového řízení a jejich zbrklé nabídnutí na Haiti samotným primátorem; pronájem Výstaviště a dalších objektů, privatizaci vodáren a kanalizací; okázalý marketing kampaně za Prahu čistou a zelenou; zanedbávání neziskové kultury, odepsání Kaplického návrhu Národní knihovny; úvahy o účelové změně volebních obvodů, nedávné vypuzení nepohodlných členů z městské rady, utajování průběhu jejích schůzí a tak dále a tak dále.

Čtěte více ZDE »

Letošní zimu neuvěřitelná sněhová nadílka neminula ani teplé jihovýchodní pobřeží Anglie, a tak se moji synové konečně po deseti letech dočkali toho, že jim na týden zavřeli školu. Nemuseli tedy závidět svým kamarádům ze severu, kde školy bývají pravidelně zavřené každý rok kvůli sněhovým vánicím. Mé přítelkyně nevěřily, že se na Britských Ostrovech skoro všechno zastaví, doma v Čechách chodí přece děti do školy, i když napadne víc jak půl metru sněhu. Problém tkví samozřejmě v tom, že Angličani nevědí, jak si s tím vším počít. Bílý povlak nikdy déle než den nebo dva nevydrží, tím pádem v odklízení sněhu nemají žádnou praxi. 

  
Jedna výhoda teplejšího klimatu je ta, že nemusím zařizovat každý rok nové lyžařské vybavení pro své ratolesti, ale mně samotné se po lyžích začalo stýskat. Když moji kluci měli minulý rok první lekce lyžování na umělém sněhu, tak jsem se nad nimi mohla konečně  vytahovat, že mi jde něco lépe než jim. Ale říkala jsem jim, aby si z toho nic nedělali, protože i mně to trvalo dobrých deset let, než se ze mě stal lyžařský expert.

Čtěte více ZDE »

Omlouvám se panu Čapkovi, že jsem si vypůjčil název jeho divadelní hry, snad by mi to odpustil a slibuji, že nechám všechnu ostatní hmyzí čeládku na pokoji a zaměřím se pouze na okřídlený hmyz, který symbolizuje více jak cokoli jiného - australské léto - na cikády.

Spolehlivé prameny uvádějí, že z dvou tisícovek druhů tohoto hmyzu, rozšířených po světě, zhruba 220 druhů zvolilo za svůj domov právě Austrálii. Mnohý z těchto v Austálii žijících druhů dostal kromě svého latinského pojmenování i domácí jména, většinou prý přidělená před mnoha a mnoha lety dětmi, horlivými sběrateli cikád, jména potom věrně tradovaná z generace na generaci. Čtěte více ZDE »

Tak jsem se dnes, 31. ledna 2010, ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že nejsem důležitý pro chod své vlasti, České republiky. Rozhodnutím ministryně zdravotnictví nebudu očkován spolu s dalšími více jak dvěma sty tisíci hasiči, vojáky, členy rady bezpečnosti státu a panem prezidentem proti prasečí chřipce, a pokud jí budu nakažen, v bolestech zemřu.

Chvíli mi to bylo líto. Jsem odepsaný, říkal jsem si. Ale co dělat, kde si stěžovat, jak se vloudit do seznamu lidí důležitých pro chod naší země, komu žalovat? Už jsem to chtěl zabalit a zabít se dřív, než mne skolí strašlivá prasečí pandemie, která řádí všude kolem, když tu jsem si uvědomil, jak velký objev ministryně zdravotnictví, zřejmě bezděčně, učinila: Poprvé v historii této země přesně definovala, kdo je v této republice potřebný! Vyšlo jí, že je to 200 000 vojáků a zdravotníků a členů vlády. Zbývajících 9 800 000 Čechů, Moravanů a Slezanů je v zásadě pro chod této země nepotřebných. A to je úplně nová situace! Situace, kterou jsme až doposud neznali.

Čtěte více ZDE »

Není nad.to vrátit se sám na stará místa. Jít po cestě, vedoucí k lesům a skalám, na níž pomalu utichá hluk civilizace a střídá ho jen šumění větru v korunách stromů a občasné pípnutí probuzeného ptactva. První skalní převis mne uvítal naprostým tichem. Tichem, které se valilo údolím, odráželo se od pískovcových skal a plnilo moji hlavu až k prasknutí. Byla to kouzelná noc. Ze stěny nade mnou sem tam s lehkým zašustěním spadlo zrnko písku, vlhký a chladivý vzduch plný vůně pryskyřice a léta šimral v nose a únava z cesty byla najednou tatam…

Nový den putování mne zavedl k převisu, obklopenému hustým smrkovým lesem a zaplavenému radostným štěbetáním všeliké poletující havěti. Na lavičce u ohniště se ke mne přidaly zástupy vzpomínek na dobu, kdy tu hořel za chladných podzimních nocí oheň, vyprávěly se příběhy veselé i těžko uvěřitelné, kdy ze strun kytar se linul stříbrný vodopád veselých písniček i těch k zamyšlení, a vzduch byl prosycen vůní kouře, kamarádství a lásky. Před odchodem jsem schoval do kapsy hodinky, neboť na toulkách se čas řídí jen dvěma dobami, světlem a tmou.

  Čtěte více ZDE »

Rychnov nad Kněžnou má od 6. listopadu 2009 novinku – městský vycházkový okruh Bylo nás pět aneb s Karlem Poláčkem a hrdiny jeho knih Bylo nás pět, Okresní město a Vyprodáno, to vše s jedenácti zastaveními-tabulemi, na nichž jsou úryvky z těchto knih, fotografie a texty. Abychom byli akurátní: Jde o naplnění jedné části projektu CZ 3. 22./3.3.02/08.00221 Bylo nás pět, spolufinancovaného Evropskou unií z prostředků ERDF prostřednictvím Euroregionu Glacensis. Slavnostně byl otevřen a chce se zvolat: Sláva, vítejte ve Vašem rodákově, Karle Poláčku. Z textů na oněch tabulích se mj. dozvídáme, že František Martin Pelcl byl prvním profesorem české řeči a literatury na Karlově univerzitě. To ani náhodou. Pelcl, vynikající rychnovský rodák, totiž nebyl profesorem Univerzity Karlovy, jak se tu lehkomyslně píše, ale Univerzity Karlo-Ferdinandovy. To proto, že se skupince česky smýšlející šlechty a vzdělaných mužů-buditelů první generace podařilo prosadit zřízení stolice českého jazyka na pražské univerzitě. Stalo se tak 140 let poté, kdy Ferdinand III. vydal zakládací listinu, kterou spojil staroslavné pražské vysoké učení, založené 1348 Karlem IV., s jezuitskou Akademií v Klementinu, kde působila od r. 1556.

Čtěte více ZDE »

Nejsem žádný drsný, neotesaný chlap, který v začouzené putyce u piva mele nesmysly a holduje vulgaritě. Naopak. Odjakživa jsem byl jemnocitný člověk, který nejenom vidí, ale všemi póry těla i vstřebává krásy kolem sebe. Zasněžená krajina, rozkvetlé louky a kupky sena dovedou se mnou emocionálně zacloumat zrovna tak jako tóny Smetanovy Vltavy, pohled na impresionistická plátna nebo na polonahá snědá těla plavkyň na místní pláži. Zrovna tak se rozplynu pohledem na téměř jakékoliv zvířátko. Ano, jsem milovníkem zvířat a není v mé povaze trhat mouchám křidélka, nafukovat žáby, přivazovat kočičkám na ocásky bábrlata či jakkoliv jinak zvířátka trápit. To, že jsem jednou klackem k smrti umlátil sousedovic kočku, protože v hubě nesla uloveného vrabce, si dodnes vyčítám. Zrovna tak jako to, že jsem brokovnicí zprovodil ze světa zajíce, kterého mi sice žena Máňa láskyplnně později udělala na smetaně, ale kterého mi bylo tak líto, že jsem se ho ani nedotkl. Jednou jsem se dal bláhově přemluvit, abych šel s kamarádem na ryby, ale neměl jsem to dělat, protože jsem nedokázal kapříkovi vydnat háček a vůbec ne ho pak zamordovat. Na zajíce plné broků a ryby plné zrezivělých háčků se proto nemohu ani podívat…

Čtěte více ZDE »

„Vyprávěj mi něco veselýho,“ začal zase jednou Kolja, který se zjevně nudil. Válel se z boku na záda, honil neexistující blechu a šibalsky na mě mrkal. No řekněte, jak bych moh takovému psu něco odepřít! Chvilku jsem dělal drahoty a pak začal.

„To, co teď uslyšíš nebude žádná pohádka, ale skutečný příběh. Jak víš, ne vždycky zažíváme jen příhody veselé. Ale na druhou stranu i ty se šťastným koncem se někdy stávají, přesně jako v pohádkách. Příběh, který ti teď povím, jsem odposlouchal od naší kamarádky Edity Pavlasové z Nadace na ochranu zvířat. Edita je velkou milovnicí všeho živého, a proto taky pracuje v této organizaci. Tak jako ty, nemá ráda blechy!“

„Jééé, to jsou ti, co chráněj také nás a schovávaj zlým lidem patrony, aby se nestřílelo po zvířatech!“ vyskočil Kolja, jak by z pušky vypálil a tím se probudil z těžkého snu. To by snad nebyl ani on, aby zase něco nepomotal dohromady. 

Čtěte více ZDE »

Co se také děje s problémy

Mnozí politikové, ve třídě obzvlášť pomazaných, vymýšlejí a také vytvářejí nesmyslnou aktivitou problémy a pak přicházejí s návrhy jak je řešit. A chtějí řešit problémy, které sami způsobili. Markantním příkladem je schodkový rozpočet republiky. Přijdou s návrhem, pak jej schválí a to tak, že výdaje nejsou kryty příjmy, což nedělá žádný soudný člověk a hospodář. A pak navrhují řešení na úkor těch, kteří problémy nezavinili.

Milý lide, milí občané, milí důchodci musíte se uskrovnit, jinak dojde k bankrotu, prodlouží se doba zavedení EURa, není na vzdělání, není na přídavky na děti atd. O vlastním uskrovňování ani řeči. Všichni naříkají - nejsou peníze. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Komické žánry nejsou v literatuře rovnými a širokými silnicemi první třídy, po nichž se žene početný peloton humoristů. Připomínají spíše zbojnické chodníčky pro věčné rebely, po nichž se moc nechodí.

Rodina komických žánrů je početná: humor, ironie, parodie, travestie, satira, groteska… atd. Přesto se s podivnou tvrdošíjností mluvívá pouze o dvou jejích členech: o humoru a satiře. Čím to je? Jistě tím, že to jsou žánry nejvýraznější a nejproduktivnější. Ale k tomu, aby se tato dvě slova vyslovovala jedním dechem, aby se z nich stal přímo populární tandem, musí být další důvody.

Čtěte více ZDE »

Pondělí 22. ledna 1990

Polského premiéra Tadeusze Mazowieckého přijali během jeho návštěvy v Československu všichni hlavní představitelé země včetně kardinála Františka Tomáška. Listopadová občanská revoluce vytvořila předpoklady pro významné prohloubení vzájemné čs.-polské spolupráce ve všech oblastech. Jednalo se o pohraničním styku, o polské národnostní menšině, o zlepšení signálu polské televize, o návratu římskokatolických kněží zpět mezi polsky mluvící občany, když byli v minulosti administrativně přemístěni z Českotěšínska. Čtěte více ZDE »

Geli Raubalová (nikoli Roubalová, jak ji jmenovala Lída Baarová) byla Rakušanka. I když někteří historikové, hlavně v České republice, spekulují o jejím alespoň částečně českém původu, nikdy nebyl prokázán. Ale kdo ví? V Rakousku a hlavně ve Vídni bylo v té době spousta obyvatel s českými kořeny…

Angela Maria Geli Raubalová byla neteří Adolfa Hitlera. Gelina matka, Angela Raubalová, rozená Hitlerová, pocházela z druhého manželství Hitlerova otce s Franziskou Matzelsbergerovou. Byla o šest let starší než její nevlastní bratr Adolf.

V roce 1903 se provdala za státního úředníka Lea Raubala, s nímž měla tři děti; Geli byla druhá v pořadí. Narodila se v roce 1908, tedy o devatenáct let později než její strýček Adolf.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
Co to má společného, že byl přesně dnes před sedmnácti lety zvolen první prezident ČR, a že před 74 lety naměřili v jedné sibiřské vísce 71 pod nulou, což je na severní polokouli dosavadní mrazivý rekord? Děti nám to dneska ráno na Radiožurnálu řekly, když si měly vybrat, co by jim bylo milejší. Jedno z oslovených děcek neváhalo: radši by si prý vybralo těch 71 pod nulou než být českým prezidentem. To pak totiž člověk už nemá žádné soukromí… 

Dodejme, že jak kdo. První český prezident byl na roztrhání a musel odmítat i velmi prestižní cesty, návštěvy a setkání. Václav Klaus je na tom v tomto ohledu zřejmě mnohem líp. Pokud jde o cestování, byl naposled 12. prosince v Londýně. A sice na večeři v Reformním klubu, kde svým hostitelům vysvětlil, že komunismus nebyl ve východní Evropě poražen, ale zhroutil se sám a role aktérů se přeceňuje. Čtěte více ZDE »

Možná, že už jste šli kolem výstavních panelů v Praze na Klárově, ale poputují i do dalších míst v republice, kterými nezisková novinářská agentura Post Bellum popularizuje příběhy lidí ne učebnicově, ale mediálně rozmanité, z nichž tak vzniká unikátní archiv. Český rozhlas – Rádio Česko je vysílá jako „příběhy 20. století“, je na ně divácký ohlas, ozývají se další a další pamětníci, svědkové, aktéři. Ten rozhlasový archiv již obsahuje více než tisíc celoživotních povídání našich lidí – a nebojme se nazvat je osobnostmi našeho národa.

Vybrané příběhy nebo jejich charakteristiky jsou už také k dostání v knihkupectvích pod názvem „My jsme to nevzdali“ (vydaly společně Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů a společnost Fujitsu jako největší sponzor, Praha 2009, 264 stran). Zajímavé je chronologické a přehledné  uspořádání.

Čtěte více ZDE »

Michal Černík - tázající se

Břetislav Kotyza - odpovídající

- Mohl by jste se popsat a charakterizovat?   

Sebereflexe zkresluje. Dosažené míry a váhy a počet dioptrií nevypovídají o pisateli vůbec nic. Školní vzdělání, zaměstnání, úspěchy i neúspěchy jsou v čase minulém. Dnes jsem postarší muž, heterosexuál, snadno splývající s davem.

Avšak: “…sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům”.

- O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Kmotřička, jejíž jméno se nevyslovuje, častěji než se dalo očekávat navštívila mé nejbližší. Přiměla mne, abych o ní přemýšlel.

- Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Ne. Všechno ze svého života podepíšu. Někdy, pravda, jen malými písmenky.

Čtěte více ZDE »

Již po několik let visí nad montrealským Generálním konzulátem České republiky (nadále GK ČR) hrozba jeho uzavření. Na podzim jsme se dozvěděli, že vláda ČR svým usnesením č. 1296 ze dne 15. října 2009 rozhodla o uzavření GK ČR v Montrealu k 31. březnu 2010, a dosavadní konzulární působnost (provincie Britská Kolumbie, Nové Skotsko, Nový Brunsvik, Ostrov prince Eduarda a Quebek) plně přechází na zastupitelský úřad ČR v Ottawě.

Dne 1. prosince 2009 České a slovenské sdružení v Kanadě zaslalo  dopis Úřadu vlády České republiky k rukám předsedy vlády Ing. Jana Fischera, CSc. Tato vrcholná krajanská organizace v Kanadě se v jednom z bodů dopisu zabývala situací montrealského GK a žádala předsedu vlády, aby vláda přehodnotila toto rozhodnutí.

Čtěte více ZDE »

Jsem prababička dokonce dvou pravnuků. Často myslím na moje rodiče, tatínek se dožil jen několika let jednoho vnuka, maminka byla šťastnější, dožila se čtyř vnoučat a mohla se dokonce, bohužel nedlouho před svou smrtí, potěšit s pravnoučaty, která se narodila v Austrálii. To třetí pravnouče mohla jenom pohladit přes bříško naší australské snachy, která měla tu odvahu v pěti měsících těhotenství cestovat s námi do naší rodné země.

Mám tedy dárek nad dárky, nejenom, že své pravnoučky vidím, mohu o ně společně s manželem také dva dny v týdnu pečovat. Ten starší je již pět a půl roku starý, ten mladší jen patnáct měsíců. Dohromady je máme jen výjimečně, většinou každého zvlášť. Vnučka totiž pracuje a studuje a její manžel právě tak.

Jeden pravnuk se jmenuje Zachariáš, ten starší, a mladší je Elijášek.

Čtěte více ZDE »

Těch několik set slov, s kterými v denním životě vystačíme, i slova tak posvátná a hutná jako chleba, sůl, žena, muž, jsou slova  ohmataná, šedivá. Ale jsou také slova, jimiž lidé nadaní zvláštním citem pro svůj jazyk, rozšiřují a prohlubují řečiště řeči a sahají po hvězdách.

Loni jsem dostal od Dády a Vládi Rydlových malou knížečku  veršů, Hrubínovu “Romanci pro křídlovku” (vyšla v roce 1962 a byla zfilmována). Je to příběh o dvacetiletém chlapci, který vypráví  o své lásce k Terině, patnáctiletému děvčeti. Ale to jsou všední slova. Ten chlapec (nebo Hrubín) je jedním z těch, kteří svými slovy sahají po hvězdách. A o Terině říká: ” Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt.” Terina vybírala peníze u kolotoče na pouti v Lešanech, vesnici, kam chlapec jezdil k tetě; u kolotoče, kde Viktor hrál na křídlovku a občas “nechal u hvězd zatřepat se solo,” u kolotoče, na kterém chlapec chodil jezdit, Terina si k němu vždycky vyskočla na sedačku “opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi…”  

Čtěte více ZDE »