CzechFolks.com PLUS

Vzpomínám si, jak jsem co čerstvý uprchlík z Husákova Československa stanul na můstku přes jednu z říček v pohoří Schwarzwald, o níž bylo známo, že výš proti proudu stojí pět papíren. Měl jsem v paměti tu úděsnou rudohnědou břečku, v níž socialismus dokázal proměnit nemalou část Vltavy i jiných českých řek; i nevěděl jsem, sním-li či bdím. Není snad nutným doprovodem výroby papíru smrad a zahleněná řeka? Čím to, že pod mýma nohama plyne vodička čistá jako ve studánce? Krátce poté jsem v jisté záležitosti navštívil Porúří a zase. Očekával jsem něco, jako Ostravsko, jen padesátkrát rozlehlejší. Umouněné fabriky, rezavé těžní věže, rozpadlé baráky nezjistitelného účelu, čpavý dým, rez, popel a saze, vše obestřeno průmyslovým smogem, jímž občas prohlédne zsinalý kotouč zvaný slunce… Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Na Výpřeži“ - neboli také Tetřeví sedlo je hlavní sedlo 769 m/m, kterým prochází silnice z Liberce do Českého Dubu. Na Výpřeži je hlavní parkoviště nejen pro návštěvníky Ještědu, ale i ostatních lokalit. Čtěte více ZDE »

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.  Čtěte více ZDE »

Na podzim roku 1992 jsem se seznámila s Johnem M., potomkem Skotů z matčiny strany, usazených v Prince Edward Island (P.E.I.), otec Argentinec. John se narodil v P.E.I., ale dětství a mládí prožil v Argentině. Jeho dědeček byl námořní kapitán na trase Londýn – Buenos Aires, který založil přístavní společnost.

John vystudoval zahradní architekturu, oženil se a později již s třemi dětmi se vrátil do Kanady, krátce sloužil jako důstojník v kanadské armádě, potom pracoval jako zahradní architekt pro Ontario Hydro. To vše dlouho předtím, než jsme se poznali.

Čtěte více ZDE »

Z nudy hurááá na střechu

Bývaly dny, kdy naši rodiče ve stavu nejvyššího rozhořčení vyhlásili domácí vězení. Pane jo, to byla někdy pořádná nuda! Hlavně když na obloze nebyl ani jeden mráček, za který by se sluníčko mohlo schovat, a střapaté dětské hlavy byly plné letních představ o brouzdání se prohřátou vodou „na ostrůvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostřed brodu.

Ale vrátím se k domácímu vězení.

Tehdy jsme je měli s Jirkou ve stejný den. Seděli jsme jako už tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoře zakrývala hnojník, a přemýšleli, co podnikneme, abychom při tom neporušili nejnovější rodičovský příkaz. Čtěte více ZDE »

Děkuji Českému generálnímu konzulátu, že nás upozornil na promítání filmu The Last Butterfly (Poslední motýl)na letošním, už dvacátém, Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.

Čtěte více ZDE »

V životě je kromě chleba také poezie třeba

Všechny druhy umění jsou od počátků člověčí existence a civilizace součástí lidské kultury. Mezi nimi je krásná literatura, což je souhrnným označením pro prózu a poesii. K jeho tvorbě je potřeba dovednosti, talentu, životních zkušeností, vzdělání a pracovní kázně. Tvořivost, individualita a originalita jsou součástmi uměleckých děl. Lidé „moderní“ doby, charakterizované spěchem, honbou za ziskem a komerčností,  tráví málo času čtením knih. Chtějí od všeho koncentrát. Vstřebat vše rychle. Vymlouvají se na nedostatek času, který většinou později promarní v nedůležitých činnostech. A poezie je právě literární zkratkou. Je to zhuštěná až symbolická zkušenost života, hlavních znaků jeho krásy, střetů dobra a zla a nekonečného úsilí člověka o pochopení smyslu žití. Čtěte více ZDE »

Asi dvacet metrů před sebou spatřil Emil starou paní, která těžce vlekla velkou tašku a jeho nohy samy zrychlily, byly rychlejší než myšlenka a Emil věděl, že právě pracuje na té potřebné dávce onoho hřejivého pocitu, který by nyní tolik potřeboval, aby se uklidnil.

„Dobrý den,“ pozdravil a, i když se na ni usmíval, přesto vypadala poněkud vyjeveně a on si až později uvědomil, že je sám celý potřísněný od krve, což byla skutečnost, kterou v těchto chvílích již dávno pustil k vodě.

„Nestalo se vám nic?“ snažila se zakrýt své rozpaky, „vypadáte, jako byste se poranil…“

„Aha,“ uvědomil si Emil pravý stav věci, „no, to ta havárie kousek odsud,“ poznamenal nevýrazně a zahleděl se na svoje znehodnocené oblečení, kde zasychala nepatrná část oné dámy, kterou vytahoval z poničeného auta. Čtěte více ZDE »

Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Čtěte více ZDE »

Poslední léta života (1989 – 1997)

„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ – OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.

Čtěte více ZDE »

Když mě bylo 19 let, maminka se znovu vdala. Můj vlastní tatínek byl sice úžasný, ona taky, ale oba byli hodně temperamentní, a tak hádky byly téměř každý den. Rozvedli se. Mamince bylo 38 let a toužila po troše klidu. Když přišla do Holešovic k Janíkům, byla láskyplně přijata celou rodinou a skutečně celý zbytek života (do roku 1994) pak strávila v klidu s hodným manželem. I já a sestra jsme k Janíkům rády přicházely a později i naše děti. Měli jsme všichni Vláďu rádi a bylo nám líto, že postupně ztratil své blízké – rodiče, sestru i manželku. Překonat těžké chvíle mu pomohla víra a skautské zázemí. Často nám vyprávěl o Slunečné zátoce, o tom, jak byl skaut několikrát zakázán a jak byl znovu vzkříšen, vyprávěl o Foglarovi a mnoho dalšího…

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Odečteme-li od roku 1961, kdy jsem Stanislava Hušťáka poznal, rok 1926 kdy se narodil, vychází věk 35 let, což je ale sporné. Můj spolužák, pozdější významný statistik Jarda Cifra totiž o Standovi vedl na průmyslovce statistiku. Byla to tabulka, která byla tak jednoduchá, že ji pochopila dokonce i Andula Kropáčková, procházející jednotlivé ročníky jen proto, že její otec byl poradcem ministra školství Františka Kahudy (později Čestmíra Císaře) a nechat ji rupnout bylo i pro učitele s legitimací KSČ o hubu. Čtěte více ZDE »

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.   Čtěte více ZDE »

V České republice a její společnosti  tvoří součást subkultury na 40 literárních sdružení, klubů a aktivit, které působí ve svých regionech, ale pořádají rovněž soutěže pro začínající i zkušenější autory. Jedním z nich je Literární klub Pegas Mělník, jehož jsem dlouholetým členem, protože jsem odkojený nejen Vltavou, ale také Labem.

Narodil jsem se dva kilometry od jejich soutoku pod Mělníkem v rodinném domku z přelomu 19. a 20. století. V té době se stavěly domky z nepálených cihel, tzv. „buchet“, které se vyráběly ve zdejší cihelně poblíž Labe, a to z hlíny a kravského či koňského trusu s trochou obilních plev, které zbývaly po vymláceném obilí. 

Ještě ze života mých stárnoucích rodičů jsem domek ošetřoval, modernizoval a vybavoval pro budoucí penzijní léta na stáří mé a mojí manželky. Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Hamerský Špičák“ – zvaný též Ostrý patří se svojí výškou 452 m/m společně s Děvínem mezi nejvyšší místa v této oblasti. Ve své vrcholové části má krátký vulkanický hřbítek a zbytky valového opevnění ze 14. století. Čtěte více ZDE »

Léta normalizační (1970 – 1989)

Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let – udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.

Čtěte více ZDE »

Celý život jsme pracovali, aby se ti naši potomci měli líp. A teď, když jsme staří a oni se mají lépe, tak se nám to nelíbí.

Když my jako malí jsme si hráli v prachu silnice panáka, na pikanou, na sochy a jiné kolektivní hry, když jsme byli šťastní, sotva jsme dostali pytlík kuliček nebo od truhláře odřezky, z nichž jsme si stavěli a vyráběli různé věci, tak přece nemůžeme chtít od našich vnuků, aby dělali totéž. To by popřelo výsledky práce dvou generací.

Naše nespokojenost by se měla zaměřit jinam. My jsme žádné hračky neměli, tudíž ani nebylo co uklízet, když jsme si přestali hrát. Dnes mají děti plné krabice a skřínky hraček, ale uklízí je většinou maminka. Rodiče by se měli zamyslet, kolik dnes mají dětI povinností. Čtěte více ZDE »

Emil Zelený pomáhal každý den a velice rád. Stanovil si takový soukromý limit dobrých činů, který když se mu náhodou nepodařilo splnit, byl z toho nešťastný, smutný až apatický a přemýšlel, proč tomu tak bylo. Takovým dnem byla i tato sobota, kterou trávil ve společnosti policistů, kteří pro jeho skutky příliš pochopení neměli a jemu přitom v mysli vytanula dávná, trochu příznačná  příhoda z vlastního dětství.

Byl srpen roku 1968, onen nechvalně známý rok, který poznamenal osudy mnohých, ovšem on byl tehdy ještě pouhý chlapec navštěvující základní devítiletou školu a celou tuto chaotickou situaci vnímal svým svérázným způsobem. Zvědavě postával na jedné křižovatce a prohlížel si válečnou techniku i zakaboněné vojenské tváře v přijíždějící koloně, která se na oné křižovatce bezradně zastavila. Čtěte více ZDE »

(Tento článek byl zaslán organizátoru konference, profesoru Vilému Prečanovi. Profesor Prečan odpověděl: “ Mockrát děkuji za skvělý příspěvek. Bude zveřejněn na internetových stránkách konference a v písemné formě rozdán všem účastníkům konference.”)

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. Čtěte více ZDE »

Až do dosti pokročilého věku mi nebylo příliš jasné, o čem je přesně řeč, když se mluví o filosofii. Věděl jsem ovšem o existenci rozličných Platonů, Kantů, Hegelů, ano, i Marxů, plody jejich ducha mi však byly známy jen povrchně. Pokorně jsem sdílel obecný názor, že to musí být plody jistě krásné a veliké, k nimž se domyslet nebývá dáno obyčejnému smrtelníku; na to, že už, panečku, musí být Myslitel. Genius. Zachtělo se mi zvědět víc o věci tak úžasné; i rozhodl jsem se, že probádám plody filosofického myšlení hlouběji, jen co na to budu mít čas.

Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl ve zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Čtěte více ZDE »

Sotvaže vyšel můj článek Vídeňský Čech Jindřich Lion (CFC 30. 4. 2012), obdržel jsem od několika čtenářů významná upozornění. „Zapomněl jste napsat o emigraci Jindřicha Liona…“

Jistě, Jindra v mém původním vyprávění pro náš sborník Generace 45 (vydal Riopress 1997) se nemínil o své emigraci tehdy rozepisovat a jiný jeho životopis jsem neměl. Nedalo mi, abych přece jen nepátral dál, protože tyto důležité etapy by neměly v mém vyprávění o Jindrovi Lionovi chybět. Už také proto, že jsme se dobře znali od onoho roku 1945 jako kolegové z redakce deníku Mladá fronta.

Čtěte více ZDE »

Poznal jsem psychiatra MUDr. Plzáka nikoliv jako pacient, ale jako novinář, a to počátkem 90. let při rozhovoru pro týdeník Reflex. Znal jsem jeho knihy, v nichž populární formou nabízel pomoc při řešení partnerských neshod. A proč to nepřiznat, často jsme se ženou vedli po jejich četbě prudké debaty. Rovněž přiznávám, že dokud jsem pana doktora nepoznal, vnímal jsem ho ambivalentně: byl mi sympatický (asi proto, že „fandil“ mužům?) i nesympatický (v televizi vystupoval spíš jako estrádní umělec). Po našem prvním setkání jsme se však spřátelili a setkávali se, až vznikla knížka Miroslav Plzák osobně, která vyšla v loňském roce. Byl to znamenitý, moudrý, vtipný a vždy pozitivně naladěný člověk, kterého si nepřestanu vážit.  Čtěte více ZDE »

Chvála CzechFolks.com PLUS

Stalo se dobrým zvykem přidávat k různým filmům na DVD, koncertům na CD i na podiích a také i některým knihám na závěr jakési apendixy – bonusy, v nichž divák, posluchač či čtenář najde něco navíc, co se do běžného rozsahu díla nedostalo. A tak i má maličkost – a přiznám se, že i na malý impuls redakce – se donutila tento dobrý úzus zachovat. Věřte ale, že se mi tato „bonusová chvála“ nepíše nejlehčeji…Bude to totiž opět chvála velice osobní, neboť je to ve mně, jak se říká, jako v koze a musí to ven! A dokonce si ani nejsem jistý, zda nebudu hned na začátku tohoto chvalebného bonusu upřímný až moc.

Čtěte více ZDE »

Tomáš Zářecký je právě v tom věku (24 let), kdy je schopen osedlat Pegasa a projet se na něm bůhvíkam. Že už na něj naskočil, je známo všem čtenářům, kteří četli jeho knihu „15 minus“ a „Návrat na Longstray“. S Tomášem jsem se osobně setkala a mohu vám říct, že je to příjemný skromný chlapec. Také byla na CF zveřejněna moje recenze na jeho knihu. Abych Vám Tomáše ještě více přiblížila, napsala jsem o něm takovou projekci do budoucna, jak se vyjádřil v komentáři Ctirad Pánek. Předpokládám, že Tomáš, bude-li nadále tak pracovitý, bude do literatury zapsán jako jeden z našich významných spisovatelů. Proto tento rozhovor.  Čtěte více ZDE »

Tíseň je pocit strachu. Buď můžeme cítit úzkost, když nás někdo nebo něco ohrožuje a v tomto případě zaktivujeme impuls boje nebo úniku, který byl absolutně nutný k přežití našim dávným předkům. Pro nás již nemá takovou důležitost a my jsme místo toho vystaveni dlouhodobým stresům, které opět jen přidávají naší úzkosti. A též někdy pociťujme tíseň, o které vůbec nevíme, odkud pochází.

Tak odkud by takováto úzkost tedy přišla. Naše vědomí zpracovává zprávy z našeho okolí a z našich zkušeností a pak ukládá tyto do našeho podvědomí. Já jsem pracovala s klientem, který měl strašný strach z řízení a z tohoto důvodu si sedal méně a méně za volant. Čtěte více ZDE »

Emil Zelený byl od narození stvořen k tomu, aby pomáhal ostatním lidem i na úkor sebe sama. Dělal to rád a s nemalým nadšením, které mnohdy až hraničilo s nějakou neznámou úchylkou, ale on se přitom cítil neskonale šťastný a spokojený zároveň, i když jedinou odměnou za jeho snahu bylo mnohdy jen strohé poděkování, či pouhý pohled plný vděčnosti. To mu však stačilo a byl ochoten pro tuto chvíli obětovat cokoli.

Již v porodnici velmi trpěl soucitem nad svými ležícími, bezmocnými kamarády, kteří naříkali hladem a rád by přenechal matčin prs na chvíli i jim, ale maminka neměla pro podobné skutky nejmenšího pochopení a nechala je úplně klidně odkázané na jejich vlastní matky, které byly mnohdy neduživé a mléka měly poskrovnu. To Emil Zelený si stěžovat nemusel, protože matčino poprsí bylo nadprůměrné a jeho kapacita nadbytečná.

Čtěte více ZDE »

Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak šťastným je člověkem. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde. Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

***

„Vojenský prostor“ zde po dlouhá léta zabraňoval ke vstupu do některých lesních partií. Pomineme-li negativní stránky tohoto období, měla tato skutečnost i jistý svůj klad. Čtěte více ZDE »

V naší Krátké ulici, která je opravdu krátká, neb má na každé straně pouhých osm domů, vlastní kromě nás všichni psa. Vlastně i my jsme psa měli, pouliční směsku Puntíka, ale když si ho psí Manitou povolal do psího nebe, což jsme všichni obrečeli, manželka usoudila, že na živé zvíře nemáme dostatek času, děti mají jiné zájmy… znáte to… ženské to vidí na rozdíl od chlapů trochu jinak.

Když se psi v naší ulici rozštěkají, úplně všichni každodenně, když prochází pošťačka Kalousková, zní naše ulice jako jeden obrovský psinec. A což teprve, když po hlavní ulici projíždí hasiči nebo sanitka se zapnutou sirénou, to pak jako na povel začnou všichni výt v jednom šíleném psím akordu.

Na koukání tu vlastně máme celou plejádu psích plemen. Jdete-li od křižovatky, napravo bydlí německý ovčák Bruno, Čtěte více ZDE »

Zmíníme zničený nástěnný obraz Poslední večeře Páně a skončíme ukradenou gotickou soškou Panny Marie.

8. května od 18 hodin předsedal Miloslav kardinál Vlk slavnostní mši svaté v  chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech v den 80. výročí jeho posvěcení a 20. května od 9 hodin bude sloužit mši svatou, spojenou s udílením svátosti biřmování, biskup Václav Malý. Pastorační návštěvu tohoto chrámu tu vykonal 9. října 2011 pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP.

Čtěte více ZDE »

Vzpomínám na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy poprvé jsem se setkal v praxi se zkratkou www  -  World Wide Web, neboli po česku celosvětová síť, také pavučina. Termíny web a internet jsou zaměnitelné a patrně s e-mailem (elektronickou poštou) jsou dnes nejznámější.

Z akademických a vysokoškolských pracovišť pronikalo počítačové připojení na internetovou síť velmi rychle i do našeho každodenního života, vděčím dodnes jednomu inženýrovi, Čtěte více ZDE »