CzechFolks.com PLUS

Copak si budeme namlouvat! Nic naplat, záchodky, hlavně pak veřejné, nejsou zrovna továrny na parfémy. Většinou naopak! V Číne jsme se například vsázeli s kolegy o padesát dolarů, že nikdo nebude tak otrlý, aby pouze kradmo nahlédnul do veřejného záchodku a pohled přežil.  Drsný policejní rada John Fox, kterému došly peníze na kuřivo, si myslel, že sázku vyhraje, rozšafně do jednoho z beijinských záchodů vešel, za několik vteřin se bledý na smrt vypotácel, beze slova s třesoucíma se rukama zkasíroval od nás padesátku a po zbytek zájezdu si jenom zapaloval jedno cigáro o druhé a chřadnul, protože se vůbec nemohl dotknout jídla.

Bohužel jsou hrůzu nahánějící klozety po světě více pravidlem, nežli výjimkou. Vyskytnou se však někdy případy, kdy se s blaženým výrazem na tváři usadíte na mísu v čisté, krásně vykachlíčkované oné místnosti, kde je tak útulno, že byste si dokázali přečíst Vojnu a mír na jedno posezení. Tak tomu je třeba nejenom v melbournském Hiltonu, ale i na zcela zastrčeném záchůdku v prvním patře přímo nad varhany půvabného anglikánského kostela v novozélandském městečku Dunedin. Čtěte více ZDE »

Počátek tohoto vyprávění nás vrátí v čase o více než půlstoletí nazpátek, do doby po druhé světové válce, v níž se na šachovnici dějin zemí této planety začíná sehrávat hned několik simultánních partií naráz a kdy se i tak známé pojmy, jako pat a mat, stávají pro soupeře velkou neznámou. Tak už to ale po všech bitvách obvykle chodí – hroutí se trůny, padají hlavy a všechno je najednou vzhůru nohama.

Nejinak tomu bylo i v poválečném Československu, kterému nově nastoupivší systém vnutil více než čtyřicet let trvající vládu kruté a bezohledné totality, tehdy paradoxně nazývanou vládou lidu, ve skutečnosti mocenský kult jediné strany – Komunistické  strany Československa. Čtěte více ZDE »

Co na tom, že nejsi slavná hvězda,

že nemáš stáda fanoušků.

Že nehovoříš z obrazovky,

že o tobě a s tebou nemluví v rozhlase

a lidé na ulici nechtějí tvůj autogram.

Ty víš sám dobře, že umíš také zpívat,

že vnímáš krásnou hudbu písničkářů i klasiků,

že v dobrém divadle nebudeš nikdy zívat

a dobré knihy, verše čteš si potichu.

O tvých snech a práci skoro nikdo neví,

lidem se tvoje bytost obyčejnou jeví

jsi jeden z všedních, jeden z davu,

Čtěte více ZDE »

Článek odstraněn, protože obsahoval osobní názory na osoby, či krajanské instituce bez vyjádření protější strany.

Omlouváme se všem čtenářům, organizacím, a také autorovi za publikování článku bez důkladného zvážení jeho obsahu.

Děkujeme za porozumění.

Zásluhou našich „vynikajících vyvolených” máme před sebou opět horké volební léto. Je přitom až k nevíře, jak opět a opět téměř všichni podléháme pochybným názorům našich vedoucích politiků, že volič má právo vstupovat do politiky pouze svým hlasem ve volbách, nebo – v krajním případě – že se může zúčastňovat předvolebních mítinků. Tato podivná a jistě velmi drahá setkání kandidátů a jejich propagátorů s potenciálními voliči jsou letos mimořádně „vydařená”, ale o tom píše už kde kdo. Já bych však chtěl upozornit na – dle mého názoru – mnohem důležitější a zásadnější problémy. Jako obyčejně před volbami mne totiž přepadají nejrůznější pochybnosti a zcela jistě nejsem sám! A těch pochybností je tolik, že nevím, kde začít. Čtěte více ZDE »

Soudím, že blahobyt národů je úměrný úsilí, jaké musí k jeho získání vyvinout, a to je zase přímo úměrné vzdálenosti od původního domova. Dalo by se to vyjádřit matematicky větou: Blahobyt národa roste se čtvercem vzdálenosti, kterou musel urazit od místa svého původu.

Porovnáme-li úroveň národů na ose Asie -> východní Evropa -> západní Evropa -> severní Amerika, jasně z toho vysvítá jak postup jejich stěhování, tak stupeň blahobytu. Kolébka lidstva, nebo alespoň naší rasy, musí být někde v Indii, Číně či Mongolsku, čili v nejchudších a nejméně industrializovaných zemích, které jsme opustili, ale ostatní obyvatelé zůstali trčet na místě. Čtěte více ZDE »

Začínají se psát novodobé dějiny Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Spíše ovšem zprostředka, protože sborník či edici dokumentů pod názvem Prověřená fakulta (vydal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 310 stran) zpracovali její studenti (Katka Volná *1976, Jakub Jareš *1983, Matěj Spurný *1979 a Klára Pinerová *1982) za období 1969 – 1989. Čili celé podobně dlouhé předchozí období si na zpracování bude muset ještě počkat. Nejde o dílo, které by zkoumalo historii normalizačního dvacetiletí, ale které by chtělo do této historie vnést svůj bohatý vklad prostřednictvím autentických a místy komentovaných dokumentů. Čtěte více ZDE »

Bydlíme s mým dvacetiletým synem Markem s dědou. Děda je moc hodný starší pán s kulatým bříškem, který má rád své pohodlí a dodržuje své zvyky. A protože moje maminka, která s ním žila asi třicet let, kromě toho, že byla všeumělkyně (malířka, zpěvačka, keramička aj.), chvala perské kočky, měl k nim děda dobrý vztah a uměl s nimi zacházet. Nikdy však nezažil to potěšení mít doma psa. A tak se toho trochu bál.

Vešli jsme k němu do pokoje jednoho listopadového dne s Markem s jemným oznámením, k čemu jsme dospěli. Myslím, že se mu to moc nelíbilo. Ale bylo z nás cítit, že už jsme rozhodnuti a byli jsme v přesile, dva na jednoho. (Nutno mu přiznat se ctí, že brzy jsme byli tři na jednoho a on to zvládl.) Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem absolvoval poznávací zájezd po Itálii. Zahrnoval samozřejmě návštěvu Říma, kam musí vést všechny cesty, i Vatikánu s bazilikou sv. Petra. Tam stál u vchodu muž v saku a kravatě a pouštěl dovnitř nekonečnou řadu turistů. Když došla řada na mě, zamával rukama a zvolal: No shorts! Uvědomil jsem si, že se pohybuji po rozpáleném městě v šortkách a že jsem se měl patrně před návštěvou křesťanského velechrámu převléci. Podíval jsem se na svou ženu a chtěl dát najevo lítost, že se připravíme o nesmrtelný zážitek, protože její krátké letní šaty končily mnohem výše nad koleny než moje kraťasy, jí však strážce mravnosti pokynul, aby šla dál.

Před cestou jsem se naučil řadu italských konverzačních frází, ale žádná se nyní nehodila k tomu, abych se zeptal, jaký je rozdíl mezi obnaženými lýtky muže a ženy a proč ta první připadají strážcům náboženských pořádků nemravnější. Vždycky jsem si myslel, že k hříšným myšlenkám svádějí spíše ta druhá. Vznesl jsem tedy příslušný dotaz nejprve německy, potom i anglicky, ale hlídač zřejmě uměl z obou světových řečí jen ono No shorts!, znějící stejně krákoravě a osudově jako příslovečné havranovo Never more!.  

Chtěl jsem se dozvědět, jak jsou katolická kritéria mravnosti konstruována, nebo jak je to se Skoty, Čtěte více ZDE »

Před 110 lety v Polné u Jihlavy nalezli tělo zavražděné 19leté švadleny Anežky Hrůzové. Podle pitevního nálezu ubohá vykrvácela po široké ráně na krku, avšak na místě činu se nalezlo jen nepatrné množství krve. Zfanatizovaní lidé okamžitě uvěřili pověře, že vrahem musel být Žid a krev „křesťanské panny” použil na zadělání nekvašeno chleba – macesu. Přestože bylo v podezření více osob, zatkli a postavili před soud 22letého Leopolda Hilsnera.

Rozpoutala se vlna antisemitismu, protižidovských bouří, v nichž sehrály svou roli také velikonoční svátky, na které ten rok připadl i židovský svátek Pesach. Do této atmosféry vstoupil T. G. Masaryk, profesor české univerzity v Praze, tehdy proslulý kritik rasismu a antisemitských tendencí, které na dlouho rozdělovaly českou společnost a politické strany, tlakům podléhali vyšetřovatelé a soudci. Spory pokračovaly i poté, kdy Hilsner byl v září 1899 v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti. TGM usiloval o revizi rozsudku, který byl v dubnu 1890 zrušen, avšak v novém procesu u soudu v Písku v listopadu 1900 byl Hilsner znovu odsouzen – opět na základě nepřímých důkazů. Trest smrti mu v červnu 1901 císař František Josef I. svou milostí zmírnil na doživotní vězení. Všechny žádosti o revizi procesu, kterou nadále TGM požadoval spolu s dalšími vědci a humanisty, byly zamítány. Čtěte více ZDE »

Nevím co měl za lubem.

Procházel se s holubem.

Všechny zdvořile vždy zdravil,

s důchodci se v parku bavil.

Pro děti měl úsměv vždycky.

Vyhlížel tak romanticky.

I s kluky čutanou hrával

a pravdě vždy přitakával.

V diskusi však býval vždycky

v při o pravdu energický.

Člověk to byl obyčejný.

Jen se lišil od těch horních.

Nejsme vůbec všichni stejní.

Čtěte více ZDE »

Nepatřím k oněm pesimistům, kteří soudí, že současná jazyková tvořivost je vepsí. Myslím, že se docela zdárně rozvíjí, a to dokonce i v těch nejkritizovanějších oblastech – ve sdělovacích prostředcích.

Naši novináři vládnou jazykem tak dobře, že nás dokážou ušetřit mnohých výrazů, jež by v nás mohly vyvolat neestetický zážitek, popudit nás, či dokonce mravně rozhořčit. Bez jejich péče by bylo přetěžko přečíst byť jedinou stránku některého deníku či vyslechnout půlhodinku televizního zpravodajství, ať již veřejnoprávní, nebo soukromé stanice.

Díky této neutuchající snaze nemáme vyšetřovatele, kteří bili a mučili vyslýchané; nemáme volené zastupitele, kteří lžou, kradou a podvádějí; celníky, co se spikli s pašeráckými bandami; policisty, kteří kšeftují se zabavenými drogami… atd., ale máme pouze veřejné činitele podezřelé ze zneužití jejich pravomocí.

Říci přímo o někom, že někoho hanebně pomluvil či dokonce křivě osočil, by bylo jednak archaické, jednak nepěkné i málo produktivní. Mnohem více vytěžíme seriály článků o kauze, aféře či mediální kampani. Čtěte více ZDE »

V pátek přichází víkendová lavina. Proudy plechových krabiček, tak trochu podobajících se neforemným konzervám, se vydávají na dálnice, silnice, silničky. Jedou na víkend. V autech se natřásají na „tirákových” hrbolech utečenci z měst. Alespoň na několik hodin, na dva dny stanout v zeleni údolí, ve stínu hradů, v zahrádce zahradní restaurace, projít se prezidentským parkem, ochutnat veliké poháry zmrzliny, zaplatit pět set korun za oběd pro dva, třicet káčé za kávu, třicet za minerálku, padesát za parkování, dvě stě za vstupenky na výstavu historických záchodů a jedeme dál.

Svoboda dýše z rozepjatých blůzek, opasek se zařezává do ztučnělých břichů… Na chalupě voní rozkvetlé macešky, nad dveřmi se kývá starobylý palcát, kterým husita mlátil do křižáckého brnění. Na umělohmotném křesle sedí naondulovaný pudlík, v zahrádce se červenají první ředkvičky a v rádiu zpívá optimistický slavík. Sluníčko usedá na oranžový deštník pod rozkvetlou třešní a modří ptáci něžně klovají do pučících plodů ekologické zeleně. Taťka luxuje auto, mamča stříhá ozdobný plot, děda se stará o „bárbekjů” na dřevěném uhlí a občas přihodí biomasu. Čtěte více ZDE »

V zimě nás vozili na saních a dovedli ve sněhu vystopovat zajíce. V létě, zapřažení do psích postrojů, tahali žebřiňák se senem, zaháněli krávy z pšenice, lovili na louce krtky, a Medvídek dokonce neváhal skočit do Ohře pro pstruha. Dohromady byli ti dva řádní hlídači, kterým neproklouzla myš, a právě to bylo na samotě v západním pohraničí v padesátých letech potřeba.

Psy jsme si s bráškou rozdělili. Mně přirostl k srdci Montík, žlutohnědý ovčácký pes, který dostal jméno po britském polním maršálovi Montgomerym. Tady veškerá pocta končila, Montíkovi totiž chyběla vojenská disciplína. Byl trochu neposlucha, zato mazel k neutahání. Celé hodiny jsme spolu vysedávali ve stínu stoleté vrby, Montík chvíli na jednom boku, chvíli na druhém, a nejraděj na zádech, všechny čtyři nahoře, tam ho trápily blešky nejvíc. Zdálo se, že jeho dlouhá srst jemná jako hříva nějaké zámecké slečinky, přitahuje blechy z široka daleka, vždyť jsem ji taky denně kartáčovala a pročesávala a blešky jsem chytala úplně mistrně. Čtěte více ZDE »

Jedno z latinských přísloví praví, že knihy mají svoje osudy. Já si myslím, že svůj osud má nejen kniha, ale každá básnička či povídka, každý rukopis – dokonce i ten neotištěný.

Vracet autorům příspěvky, které – jak bývá nejčastěji uvedeno – se nehodí, není nic příjemného. Redaktor – pokud není sadista – trpí. A stěžuje si, že ho nikdo nebude mít rád.

Oldřich Vyhlídal: Být redaktorem je pro básníka prokletí, protože si znepřátelí většinu čtenářů. Každý čtenář poezie píše verše – a já jsem každému z nich za těch pětadvacet let, co to dělám, vrátil nejmíň jeden rukopis. Jak mě pak mají mít rádi?

Méně stateční vraceči se vymlouvají na nedostatek místa, zbabělí na šéfredaktora, a přijde-li autor osobně, dávají se zapírat.

Být v kůži autora, který vytahuje z dopisní schrány otylou obálku s hlavičkou redakce, v níž nemůže být nic jiného než rukopis vracející se zahanbeně domů, není ovšem také nic příjemného. Autor – pokud není masochista – trpí ještě víc. A často reaguje.

Čtěte více ZDE »

Byla jsem opravdu natěšená na DVD filmové adaptace Máchova „Máje”, které jsem si přivezla nedávno z Prahy.  Čekala jsem na správnou chvíli pohody a klidu a teprve o Velikonočních svátcích se mi podařilo shromáždit rodinu u obrazovky k téměř povinnému sledování dlouze očekávaného videa.  Slibovalo požitek a podívanou srovnatelnou s filmovou básní z hororových květů K. J. Erbena, za kterou získal snímek „Kytice” v roce 2000 tři České lvy.  Filmová „Kytice” mně tehdy učarovala.  Sedm vypjatých příběhů, které se mohly odehrát kdekoliv a kdykoliv a mohou se přihodit i dnes (tedy s trochou fantazie), protože jsou o lidských láskách a vášních, o touhách, posedlostech a sobectvích, které se staletími nemění.  Taková byla „Kytice”.  Čtěte více ZDE »

Říká se, že přátel není nikdy dost. Ve skutečnosti jich je málo a těch opravdových ještě míň. Proto každý potěší. Já mám štěstí, že jich kolem sebe mám hodně. Snad v každém městě, v každé vesnici i návsi, o volné přírodě nemluvě. Správně tušíte, že asi těžko mluvím o lidech. A nepletete se, i když pár kamarádů mezi tímhle zvláštním živočišným druhem taky mám, alespoň v to doufám. O těch však snad někdy příště. Dneska bych rád věnoval pár slov jiným přátelům – stromům.

Třeba vás nikdy nenapadlo takhle přemýšlet, ale vskutku, já mezi své přátelé počítám i stromy. Proč? Z toho úplně nejprostšího důvodu – splňují všechno, co si u dobrých přátel můžu jen přát. V jejich přítomnosti se cítím dobře a nemusím bezustání kontrolovat své chování, jinak vystavené přísné kontrole okolí. Čtěte více ZDE »

Protože se v tomto měsíci slaví ten nejkrásnější svátek, a nemám tím na mysli svátek práce, je i krásnou náhodou, že se právě v něm narodila moje maminka.

Narodila se 15. května 1921, v den, kdy vznikla Komunistická strana Československa.  Tento měsíc jim oběma bude 88.  A tak, jak se raduji z maminčiny dlouhověkosti, tak mne trápí trvání té druhé.

Moje máma byla už ve dvaceti krasavice, něco mezi Sněhurkou a Elizabeth Taylor.  Místo filmového obsazení se jí ale dostalo totálního nasazení, podobně jako ostatním maturantům ročníku 1921.  Že byla hezká, někdo někde zařídil, aby nemusela do Reichu.  Čtyři roky prožila v německé továrně Eta na výrobu válečné optiky a smrtonosných zaměřovacích přístrojů v Praze.  Sabotáže tam byly na denním pořádku.  Inspirací jí byl její otec, můj děd, který se začátkem minulého století zasloužil o elektrifikaci železnic v Čechách.  Čtěte více ZDE »

Vyslechl jsem to dnes ráno, když jsem nesl naší Stračeně, její loňské dcerce Malině a našemu starému valachovi Karlovi náruč sena a vědro ovsa.
Ještě než jsem zdvihl závoru dveří, zaslechl jsem Karlův hlas, Malinino chichotání a Stračenin pobavený smích: „Kecáš, Karle, to přece není možný!“
Nepřekvapilo mne, že mluví, protože to už dávno vím, ale zajímalo mne, co to Karel zase vykládá. Postavil jsem kyblík s obrokem na zem, opřel otep sena o stěnu chléva a přiložil ucho na škvíru ve dveřích.
„Co se chechtáte, skote bláznivej! Když vám povídám, že to hospodář včera vyprávěl hajnému Vávrovi při stahování kulatiny Na Ptáčkách, a ten nikdá nelže!“
„Prosím tě, Karle, takovou volovinu by nevymyslel ani náš obecní bejk!“
„No, vždyť taky není ještě vůl, ale co sem taháš bejka. Ten na nic jinýho nemyslí než na samý jalovice, nemrava starej. Vostatně, kdybys uměla číst, tak bys to viděla napsaný na zdi u hřbitova. Sám jsem to tam včera viděl.“ Čtěte více ZDE »

Proč jsou trička bez rukávů tak oblíbená

Hájit pravdu, spravedlnost, toleranci, svobodu a další prověřené hodnoty vyžaduje vždy odvahu, správné občanské postoje a riskovat pohodlí, klid, podstupovat a snášet mnoho nepříjemností, ztrácet někdy i přátele, přízeň příbuzných a další trable.

Napadla mne jakási alegorie, proč tolik lidí nosí trička s krátkým rukávem. Nemusí si vyhrnovat rukávy, aby se i tímto způsobem vyjádřili, že výše uvedené zásady hájit nemíní.

Je to pohodlné a navíc je možné se bez rizika hlásit k něčemu, co lze symbolem či slovy vytisknout na přední či zadní část triček. Vyznávají tak obojí. Trička s krátkými rukávy nebo bez a vytištěné symboly, značky, slova, slogany, k nimž se hlásí, aniž by si pro hájení jejich pravd a postojů museli vyhrnovat rukávy. Připomíná mi to situaci před volbami do evropského parlamentu. Nejsme jako Češi ještě skutečně evropští, i když ve středu Evropy žijeme již přes tisíc let. V minulosti jsme již nějaký čas jako Evropané žili, mysleli a cítili. Ale pak jsme dostali jakousi patinu za doby šedesátileté okupace, napřed německé, pak sovětské – s malou přestávkou svobody. S tou patinou je to jako s loupáním slupek cibule, kdy na tváři kanou slzy. Jaké? Z hořkosti? Ze studu? Z lítosti? Z bezradnosti? Z ponížení? Z toho, že nejsme sebevědomí? Bude to nejspíše směs těchto označení. Čtěte více ZDE »

Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví. Jeho maminka byla jedním z pilířů pražské společnosti. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Po promoci na právnické fakultě Univerzity Karlovy přišla zkušebná v továrně, kde – jak uvádí autor zdravice k Vladimírovým 80. narozeninám, Ing. Karel Jičínský, v časopise Aero car clubu Aerovkář, v roce 1998 – ” i vypeskování od zkušených zaměstnanců jistě patřilo k Vaší zkušené a přineslo něco k Vašim učednickým létům, čeho jste nikdy nemusil litovat… Čtěte více ZDE »

Ve dnech 18. až 26- dubna probíhal v Torontu Torontský židovský filmový festival. Bylo promítáno 47 filmů. Já měl štěstí, že jsem se dostal – na pozvání Johna Freunda – na film I WILL NOT DIE, který má hodně společného s jedním z nejsmutněji proslulých míst v mé rodné zemi, Terezínem. Místem, o kterém Václav Havel v průvodním slovu ke knize básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané ‘ Je mojí vlastí hradba ghett?’ napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt.” Jiří Weil, v předmluvě ke knize ‘Motýla jsem tu neviděl’ popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město, vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.” Čtěte více ZDE »

Stejně tak jako 19. ledna tohoto roku v Praze, sedím i necelé tři měsíce poté, 5. dubna v Melbourne přilepena k televizní obrazovce a tajím dech. Opět podléhám obamismu.

Když sledoval Barack Obama během své inaugurace v Bílém domě slavnostní průvod, kráčeli hned v jeho čele žáci střední školy havajského Punahou a na Havaji narozený prezident opětoval své bývalé škole zdravici „Hang loose“ gestem, mávnutím palce a malíčku, které mají ‚locals‘ – havajští domácí za svůj vžitý pozdrav. Symbol pohody, přátelství a lásky – Aloha. Začátky emigrace jsem prožila právě na tomto kousku světa, je docela možné, že jsem tenkrát, před pětadvaceti lety mohla natrefit v Punahou (předměstí Honolulu) na nějakého kluka, který je dnes nejmocnějším mužem světa. Každopádně mne to „Hang loose“ hřálo u srdce podobně jako pohled na dvacetitisícový zástup lidí na Hradčanském náměstí pod sochou Tomáše Garigua Masaryka ono slunné jarní ráno 5. dubna, kdy poprvé od své inaugurační řeči promluvil nový americký prezident veřejně k celému světu. Čtěte více ZDE »