CzechFolks.com PLUS

Stejně tak jako 19. ledna tohoto roku v Praze, sedím i necelé tři měsíce poté, 5. dubna v Melbourne přilepena k televizní obrazovce a tajím dech. Opět podléhám obamismu.

Když sledoval Barack Obama během své inaugurace v Bílém domě slavnostní průvod, kráčeli hned v jeho čele žáci střední školy havajského Punahou a na Havaji narozený prezident opětoval své bývalé škole zdravici „Hang loose“ gestem, mávnutím palce a malíčku, které mají ‚locals‘ – havajští domácí za svůj vžitý pozdrav. Symbol pohody, přátelství a lásky – Aloha. Začátky emigrace jsem prožila právě na tomto kousku světa, je docela možné, že jsem tenkrát, před pětadvaceti lety mohla natrefit v Punahou (předměstí Honolulu) na nějakého kluka, který je dnes nejmocnějším mužem světa. Každopádně mne to „Hang loose“ hřálo u srdce podobně jako pohled na dvacetitisícový zástup lidí na Hradčanském náměstí pod sochou Tomáše Garigua Masaryka ono slunné jarní ráno 5. dubna, kdy poprvé od své inaugurační řeči promluvil nový americký prezident veřejně k celému světu.

Napadlo mne to triviálně obecné leč omnipotentní – Jak jsme všichni a se vším propojeni a jakým zázrakem. Obama mluvil v magické Praze zejména o zázracích. O zázraku, kterým byl vznik svobodného Československa díky vizi a úsilí Masaryka, o zázraku pádu totalitního režimu a železné opony (díky dalším velkým mužům), také o zázraku přežilého rasismu, o zázraku revolucí bez krveprolití, o zbourání zdí, včetně té berlínské… To vše byly svého času jen pouhé sny. Při pohledu na vlajky ČR, USA a EU na nádvoří Pražského hradu se ovšem jasně a prokazatelně zázraky dějí. Zázrakem byla i teleskopická měděnková kopule Svatého Mikuláše, která rámovala a snad i žehnala dalšímu právě vyřčenému idealistickému přání Obamy o světě bez jaderných zbraní.

Bez jaderných zbraní – ale jak? Že by to bylo krásné, víme všichni – tedy ví to Obama, já, čtenář Čechoaustralana, každý dobrý člověk této planety. Že je to dnes nemožné, víme také. Natož pak přesvědčit darebáky a raubíře tohoto světa. Představa, že Obama přemluví vlídným slovem a svým charismatickým úsměvem korejského Kim Čong-lia nebo zapůsobí přátelsky na Írán, Pákistán, Indii a Čínu je samozřejmě směšná. O Izraeli snad nemá ani smyslu uvažovat, rozumný člověk ví, že by v Izraeli museli být padlí na hlavu, aby uposlechli Obamovu přání.

Mnoho reálně uvažujících lidí pohlíží tak na Obamovu mírovou řeč kriticky. Já však nevěřím, že by si moderní americký prezident obklopený týmem nejschopnějších politických poradců dovolil jen tak ‚plácat‘ populistické řečičky a sdílet s celým světem nějaké vlastní naivní pacifistické představy. To by byl jen další ‚trapas‘ velkých Spojených států amerických po již nemalé profanaci předchozím kazisvětem. Myslím, že mnozí pochybující si z Obamovy řeči vytáhli pouze ten „I have a dream“ aspekt a o něj se opírá pochopitelná nedůvěra k celé myšlence.

Obama však nemusí být poučován, že jaderné zbraně v arzenálu demokratických zemí jakými jsou USA, Velká Británie a Francie jsou zárukou světového míru a důraznou výstrahou zločinným režimům. Mezi řečnickou rétoriku zařadil i fakta, která naznačují, že své předsevzetí zasloužit se o svět bez válek myslí vážně. Jeho plán zahrnuje dojednání nové smlouvy s Ruskem do konce letošního roku, přijatelně zdůvodnil potřebu existence radaru v Čechách a připomněl, že vlastních jaderných zbraní se zbaví přirozeně až ve chvíli, kdy je nebude mít k dispozici nikdo jiný. Lhůta zabezpečení veškerého jaderného materiálu není ale jasná. Obama ji stanovil nepříliš reálně do čtyř let, připustil také, že se doby úplného odzbrojení nemusí ani dožít. Doufejme, že to nemyslel tak, jak o tom spekulují mnozí sýčkové obávající se o jeho život.

Věcná podstata Obamova projevu byla jistě projednána dopředu s hlavními jadernými mocnostmi, americká administrativa si je dobře vědoma, že striktnější pravidla a zejména větší vůle pro jejich prosazování jsou v podstatě v zájmu všech těchto zemí. Téma zamezení dalšího šíření atomových zbraní je přitažlivé pro Rusko, Čínu i evropské mocnosti, které přivítají americké vedení v této oblasti. Pražská výzva Baracka Obamy pravděpodobně nezmění přístup Íránu a některých zemí k jejich ambici získat jaderné zbraně, dokáže ale snad vyvolat širokou politickou podporu konkrétním akcím na omezení šíření jaderných zbraní a zároveň spojit úsilí jaderných velmocí proti těmto ambicím zasahovat. Jak poznamenal Václav Havel, tato iniciativa není zas až tak nová.

Nová je v tom, že se za ni postavil v této chvíli nejmocnější muž světa a oblékl ji do nové, přitažlivé podoby. A proto mu dnes na rozdíl od všech skeptiků, kritiků, cyniků a posměváčků tleskám. Napsal-li o něm někdo, že „umí dělat jen kejkle se slovy“, ráda bych připomněla, že právě ony „kejkle se slovy“ dokáží často neuvěřitelné věci. Kejkle se slovy uměl Hitler i Lenin, dali je do služeb zla, které rozdmychalo apokalypsy lidstva nepředstavitelné člověku do doby než bylo těmito řečníky vysloveno. Dá-li někdo „kejkle se slovy“ do služeb dobra, je nanejvýš žádoucí jej celým srdcem podpořit. A věřit v zázrak, který se jednoho dne stane skutečností.

Chtěla jsem vlastně psát v květnovém vydání Čechoaustralana o něčem jiném a nebo vlastně podobném. Opět s tím souvisejícím. Matka a dítě. Největší lidský zázrak. Mother and child, Maman et bebé, Mutter und Kind – nejkrásnější pojmy v každém jazyce. Rodičku s děťátkem u prsu těžko napadne, že dala světu Adolfa, Vladimíra Iljiče či Čingischána. Jak se tedy rodí, kde vzniká zlo?

„Zlo se nerodí někde ve hvězdách, zlo funí blízko nás“ – říká text jedné písně. Zlo se rodí z nectností, opak zla, dobro, z ctnosti. Už řečtí myslitelé Sókratés, Platón a Aristotelés se zabývali otázkou dobra a zla. Sókratés říkal, že dobrému – ctnostnému člověku nelze uškodit. Pokud není ctnost vyvrácena, hodnotný život zůstane zachován. Díky ztotožnění hodnotného života s ctnostným charakterem, který nemůže být uzavřen sám v sobě, ale musí se projevit ve skutcích, je zaručeno to, co v moderní době nazýváme duševním zdravím. I vstupující vnější okolnosti, jako je náhoda a další vlivy, které nelze ovlivnit či jim zabránit, může člověk podle starověkých myslitelů přijímat se ctí a důstojností – a takto je uchovat v prostoru dobra.
Lidské emoce dávají však zelenou zlu, rozněcují závist a nenávist, lakotu a mamon, hloupost, lež a zradu a nejhorší hnací sílu zla – touhu po moci. Touha po moci stojí za všemi sociálními, politickými a kulturními bitvami. Z hlediska touhy po moci bychom mohli popsat celou světovou historii.

Ke společenskému zlu patří i nečinnost a lhostejnost. Prostředí, které je nečinné, nic nedělá a nechrání své hodnoty, vlastně podporuje vznik zlých skutků a zlého chování. Kromě pachatelů zla existují vždy ti, kteří vědí, co se děje, přesto nepomohou, neodporují zlu a místo toho, aby zlu odporovali, svou nečinností je podporují. Obě evropské totality potvrdily naprosto jasně tuto skutečnost, lidé, ač věděli o zlu, proti němu nevystoupili a pokud ano, tak tiše, způsobem, že jejich skutky nebyly definovány jako skutky stojící proti zlu.

Dějiny se točí stále dokola, i dnešní svět zůstává lhostejný k rodícím se zlům. Kolik Čechů si v republice povzdechlo při srovnání amerického státníka s českými vedoucími politiky: -„Bylo jich tam víc (českých politiků pod tribunou Obamy), které jsme zvolili, aby promlouvali za nás a teď zděšeně zíráme na upachtěné fotry, kteří se zuby nehty snaží udržet na výsluní, aniž by měli byť jen špetičku noblesy, kterou ukázal ten americký prezident…“ stálo na jednom z blogů iDnes.

V ty samé dny, kdy se Česká republika konečně dostávala alespoň na pár okamžiků na čelné pozice ve světě, vláda podrazila sama sebe v malé české hře o moc, slávu a peníze. Po několika hodinách, kdy Obama vyzdvihoval celému světu český triumf nad totalitou, konzultoval prý Jiří Paroubek, předseda ČSSD, který stál za svržením vlády, s předsedou KSČM, Vojtěchem Filipem vytvoření vlády nové v podobě nabídky na účast lidí nominovaných komunistickou stranou.

To snad není možné.

Říkávám hrdě, že jsem od Sametové revoluce z osmdesáti procent Čecho-, ze sedmnácti –Australan- a ze třech, vzhledem ke své naturalizaci, -Američankou. Je mi smutno z toho, že nepostaví-li se český národ opět případnému hrozícímu zlu, nezbude nám, hrdým ČECHO-Australanům než muset se percentuálně znovu přehodnotit.

Upozornění pro čtenáře
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality článku ani jeho obsahu.