CzechFolks.com PLUS

Právě nyní, když jsem dopsal nadpis tohoto sloupku, uvědomil jsem si, jakou má tato hezká lidová písnička smůlu. Nejenže byla v době totality téměř na indexu, protože jaksi nepatřičně oslavovala staré zašlé časy, ale dokonce i dnes mi potvora počítač všechna tři „bejvávala” v nadpisu (a i toto čtvrté v uvozovkách) podtrhl červenou vlnovkou. Mne to ale neodradí!

Nejsem žádný gurmán ani gourmet, jím s chutí téměř vše, ale na české vepřo-knedlo-zelo prostě nedám dopustit, o svíčkové nemluvě. Mám velké štěstí, že nebožka první manželka vařila, a také i moje druhá žena vaří k naprosté spokojenosti mojí i všech dalších, Čtěte více ZDE »

Dlhé roky sa debaty o fajčiaroch a fajčení, o zákazoch či obmedzeniach fajčenia a tiež o ochrane ľudí, ktorých zdraviu tie vyfukované fajnovosti nesvedčia, považovali nanajvýš za akési módne vlny, za témy podobné debatám o premenlivosti počasia. A potom nás prijali do Európskej únie, do spoločenstva vyspelých krajín. A naraz tá debata, ten niekdajší folklór, nadobúdajú až prekvapujúco akési ozajstnejšie rozmery.

Tabak sa pred objavením Ameriky v písomných dejinách vôbec nespomína. Domorodci v Karibskej oblasti ho prvýkrát ponúkli Kolumbovi. Po 2.svetovej vojne boli cigarety platidlom od Paríža po Peking. V našom storočí zažíva tabak úplný rozkvet najmä v rozvojových krajinách a v bývalom východnom bloku. Čo je vlastne v určitom zmysle to isté.

Opatrný rozvoj demokracie v týchto našich končinách dokonca prináša so sebou aj argumenty typu „obmedzovanie či zákazy fajčenia sú obmedzovaním demokratických práv, obmedzovaním slobody človeka”, Čtěte více ZDE »

Cesta do života

Než se pustím do líčení příběhů i oněch křižovatek na cestách života Františka Dostála, dovolila bych si předeslat – a laskavý čtenář se mnou bude dozajista souhlasit, že i ten nejslavnější člověk přichází na svět jako obyčejné a bezbranné, i když někdy pořádně  hlučné novorozeně. A to bez ohledu na letopočet, zeměpisnou polohu země a místa zrodu, sociální původ rodičů atd.

František nebyl tudíž žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Na tento svět se dostavil zcela obvyklým způsobem – nahatý, neověnčený vavříny světské slávy. Čtěte více ZDE »

Vzpomínka na Jakuba

Bylo to někdy v polovině května 1990, zvuk motorů letadla Československých aerolinií se změnil v tiché předení, návěstí nad sedadlem upozorňovala pasažéry, aby si zapnuli bezpečnostní pásy a kapitán hlásil, že za několik minut přistaneme na letišti v Ruzyni. Pozoroval jsem z okna letadla přibližující se zemi, zemi, kterou jsem před více jak dvěma desetiletími opustil a donedávna nevěřil, že se tam ještě jednou podívám. Tedy, vracíval jsem se tam téměř periodicky v typických snech, které, jak je známo, soužily nejednoho emigranta. V těchto snech, vlastně v těchto nočních můrách, jsem se opět ocital v kleci obehnané ostnatým drátem, hlídané bdělými strážci hranic, v kleci, do které nepatřím, ale ze které není úniku. Čtěte více ZDE »

Jarmila (rozená Puchýřová) se narodila 30. dubna 1947 v Novém Městě na Moravě, kde dosud žijí její strýc Joza a teta Věra Svítilovi. O jejím mládí, po Jarmilině smrti, hovořila spolužačka Blanka Vystrčilová u příležitosti nedávných ‘Zpěvánek’ v Novém Městě a řekla to tak krásně, že si dovolím ocitovat značnou část jejího rozloučení.

“Blonďatá holčička s taškou na ramenou chodila s maminkou za ruku do školy. Jak jinak – její maminka byla učitelkou na základní škole. Čas plynul, dívenka rostla a téměř všechen volný čas věnovala sportu. Vynikala v atletice – házela kriketovým míčkem a granátem dále než ti nejlepší z chlapců, skákala výborně do výšky i do dálky, běhala sprinty. V některých disciplinách se umísťovala na předních místech v republice. Hrála skvěle volejbal, pěstovala turistiku, nebyla jí cizí skautská myšlenka. Její milovaný otec byl oddaný skaut až do té doby, kdy byl skauting zakázán komunistickým režimem. V zimě lyžovala, chodila do Sokola. Lásku ke sportu v ní pěstoval především její otec. Čtěte více ZDE »

Jak jsem potkal svou fenku Biggy a jak potkala ona mne

Můj vztah ke psům a všem živým tvorům je dán mým filosofickým přesvědčením. Jsem stoupencem taoistické filosofie a soudím jako jedem z mistrů TAO, že můj pejsek byl Buddha. Jsem malíř a spisovatel. Moje pekingská fenka Biggy byla mou družkou po čtrnáct let svého života. Pokud jsem nepotřeboval obě ruce k práci měl jsem ji stále v náruči. Při psaní na stroji mi nahlížela do klaves, při malování a lepení v ateliéru se mi pletla mezi plechovkami a lepidly. Čtěte více ZDE »

Malá Anna Milada King sedící v první řadě spolu s ostatními „preppies” – předškoláčky na dětské besídce jedné americké základní školy se uprostřed programu zvedne ze země a kráčí k panu řediteli.  Jde mu klidně a prostě oznámit, že ta holčička vedle ní pláče, protože se jí stýská po mamince.  Babička s matkou si vymění pohledy, které neříkají to, co by napadlo každého jiného rodiče a prarodiče, – odkud se to v tom dítěti bere…  Praprababička malého děvčátka se shodou okolností jmenovala kdysi také Milada Králová. 

Narodila se na Štědrý den 1901 v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech.  S Prahou bylo spjato její mládí a téměř celý její život.  Už jako gymnazistka za první světové války žije Milada Králová ideou svobodného českého státu.  V roce 1918 se účastní protirakouské demonstrace, u újezdských kasáren vystoupí z průvodu a hodí vojákům za zdí růži – záhy je zjištěna, a protože studentům je v té době zakázáno účastnit se politického života, je vyloučena z gymnázia.  Není však vyloučena ze všech školských ústavů, a tak se jí nakonec podaří odmaturovat – to už ale v době samostatného Československa.   Čtěte více ZDE »

Fotografovo vyznání

Nemyslím, že jsem objevil nové fotografické směry a podlehl všelijakým subjektivním vizím. Přirostl mi k srdci jen přítomný jazyk fotografie, který jí tak sluší při oslovování lidí. Už třetí desítku let prožívám hřejivý pocit, že jsem se o chvilkový pocit štěstí zasloužil vlastní prací, bez přičinění druhých. Chlácholivé a oslavné texty mně znějí podezřele. K hanlivému slovu nad fotografiemi stačí pouhý úmysl a praxe potvrzuje, že slůvko lze i druhému do textu podstrčit. Spolu s milovaným básníkem Josefem Kainarem „Člověka hořce mám rád” se upřímně vyznávám, že celoživotním námětem u mne byli, jsou a nadále budou lidé, že toužím zachytit pár pomíjivých „perliček na dně” o těch, kteří mě v životě obklopovali nebo kolem mne jenom prošli. Čtěte více ZDE »

Chameleoni jsou zajímaví tvorové, kteří dle mého názoru – na rozdíl od názoru zoologů – žijí prostě doslova všude! Všichni jste teď hned jistě poznali, že jako obvykle pořádně přeháním, ale když se jen trochu zamyslíme, tak poznáte, že mám možná pravdu. Samozřejmě musím vysvětlit, že mám na mysli chameleony dvounohé, které nemění barvu své kůže, ale své názory. A jistě nemusím nijak zvláště zdůrazňovat, kteří z těchto dvou druhů jsou mi sympatičtější.

Chameleoni čtyřnozí mění svou barvu ze zcela legitimních a nezbytných důvodu, aby tímto svým mimikry unikli v přírodě pozornosti různých predátorů, a teprve v druhé řadě je to pro ně výhodné i při lovu své potravy. Čtěte více ZDE »

Každý člověk za svůj život potká řadu lidí, kteří na něho mimořádně zapůsobili, stali se mu vzorem, ovlivnili jeho duchovní vývoj. Takový vliv bývá nejsilnější v dětství a mládí. Já touto životní etapou procházel v Rakovníku a tak je logické, že první velká osobnost, kterou jsem poznal, působila tady. A dělo se tak ve znamení hudby. Musím však předeslat pár slov, jež vás uvedou do daného prostředí.

Rakovník byl tehdy okresním městem, ale provinčním, ležícím mimo hlavní silnice i trati díky konšelům bránícím se svého času technickému pokroku.

Rodiče byli hudebně založeni. Maminka hrávala v tamburašské kapele, otec byl flétnista a houslista, měl rozsáhlý archiv skladeb v salónní úpravě, řadu přátel mezi muzikanty a ti se u nás scházeli k domácím koncertům. Sestava se často střídala, ale oporami byli představitelé místní smetánky: na piano hrávala manželka ředitele Rakošachty, na klarinet pan nadlesní a na violoncello pan poštmistr – někdy dost falešně. Je logické, že jsem se hudbě věnoval i já. Čtěte více ZDE »

Když můj syn dospěl do věku, kdy dítě zatouží mít doma živé zvíře, přistěhovaly se do naší malé dvougarsonky nejdříve rybičky. Akvárium bylo malé a naše péče o ně se ukázala nedokonalá. Scházely nám všechny vlastnosti i trpělivost úspěšných chovatelů a za naši neschopnost zaplatilo malé pestrobarevné hejno krutou daň. Nakonec přežila jenom jedna malá gubka – paví očko. Přivzali jsme ji do rodiny a dali jsme ji jméno. Emílie byla sice nadále krmena v pravidelných intervalech, přesto spokojená nebyla. Čas od času se pokoušela vyskočit z vody ven. Čtěte více ZDE »

Část 2.

Po mojí reportáži se pochopitelně rozjela čtenářská akce na téma: „Jak žije imitátor”, dopisy se do redakce jen hrnuly a já musela „do terénu”. Hned nazítří volám do východočeského Letohradu, kde pan Faltus s maminkou a bratrem žije. „Haló,” ozývá se z telefonu příjemný ženský hlas, „vy asi voláte syna, viďte, tak já vám ho hned zavolám. On se před hodinkou vrátil z Moravy, měl tam vystoupení na dožínkách.” Milý hlas jeho maminky mě pohladil po duši. Tak proto její syn rozdává radost a pouhou svou přítomností vnáší pohodu do srdcí malých i dospělých posluchačů. Jablko zkrátka u Faltusů nepadlo daleko od stromu. „Tak z dožínek přijel, to se podívejme! Kam si ho jen lidi nepozvou…?” pomyslela jsem si, zatímco jsem čekala, až mistr dorazí k aparátu.

„Musím o vás napsat podrobný článek,” vychrlila jsem ze sebe, „lidi o vás chtějí vědět všechno. Že souhlasíte?” Ač jsem se trochu obávala, že mě odmítne, rád souhlasil, i když se vzpouzel a dokonce namítl, že on není přece tak významný, aby se o něm psalo. Ale já už jsem ho „měla” a nepustila, a tak jsme se zakrátko sešli a já nasbírala historek, že jsem se smála ještě v tramvaji  cestou domů z redakce. Čtěte více ZDE »

Svět regionů

Svět, míněna je tím lidská společnost na planetě Zemi a její politicko-hospodářské uspořádání, se bude muset proměnit, pokud bude chtít žít spravedlivěji a pokojněji než dosud, ve svět regionů. Státy, ať již vícenárodní či národní, v logickém posunu vývoje budou ztrácet na významu. Jednak stále větší migrací a imigrací velkých skupin etnik do oblastí, kde hledají lepší a svobodnější život, vyrovnáváním ekonomik, mizením hranic v důsledku integrace států do větších celků, přeléváním kapitálu, eventuálně jiných zdrojů rozvoje schopných směny, unifikací v různých oblastech např. měny, legislativy, technických i právních norem, Čtěte více ZDE »

Když jsem přede dvěma týdny poslal redakci jednoho časopisu poslední z hromádky svých povídek a příběhů, a byl požádán o napsání dalších, byl jsem tím sice potěšen, ale současně zapochyboval, že k tomu ještě najdu dostatek námětů. Sám již ve svém věku sotva něco zažiji a moji kamarádi jakbysmet. Takže nebýt náhodného setkání na letošní myslivecké výstavě v Lysé nad Labem, nevyprávěl bych teď tenhle podivný příběh.

Přijel jsem na výstaviště brzy ráno, a když jsem po hodinové pouti mezi exponáty došel ke stánku myslivce a známého výtvarníka Míry Třmínka, stál tam muž středního věku v mysliveckém obleku a s obdivem prohlížel řezby do parohů a kostí.      Čtěte více ZDE »

(letní putování Krajem Oty Pavla)

V sobotu 20. června se na Bránově poblíž majestátného Křivoklátu konal již 26. ročník tradičního pochodu „Krajem Oty Pavla”. Časně ráno se na startu z celé vlasti sešlo 675 lidí všech věkových kategorií a pohlaví, aby se na dvou pěších trasách – patnáctikilometrové a pětadvacetikilometrové – pokochali pohledem na překrásné scenérie kolem řeky Berounky, kterým spisovatel a sportovní novinář Ota Pavel (1930-1973) říkal Poslední ráj.

 Spolehlivým organizátorem akce byla Tělovýchovná jednota Sokol a zastupitelé obce Bránov v čele se starostou Františkem Štyllerem. Záštitu nad pochodem převzal hejtman Středočeského kraje MUDr. David Rath, Klub sportovních novinářů a známý fotbalový internacionál Josef Masopust. Na pietním aktu u pamětní desky Oty Pavla byly navíc přítomni známé spisovatelky Jaroslava Pechová, která o Otovi napsala dvě úspěšné knížky (Zpáteční lístek do poledního ráje Oty Pavla a Toulky v nalezeném čase) a Petra Haasová (dosud známá např. z povídkové knížky Povídky praštěné třicítky Čtěte více ZDE »

Hned na začátku musím učinit doznání. Na cizí jazyky jsem dřevo. Dost velké, ne-li vůbec největší. Pro vaši představu o mých (ne)znalostech bych si dovolil malou ukázku z hodin francouzštiny. Zde mi po dobu pěti let (!) stačilo pro přežití několik frází: „Excusez – moi.” (Omluvte mě.), „Je ne sais pas.” (Nevím.) a „Je suis désolé.” (Je mi líto.). Psaní „slohovky” na dvě stě slov se díky tomuto měnilo v učiněné peklo. Teprve tehdy člověk řádně pochopil úsloví „vařit z vody”.

Jak se tedy stalo, že jsem se ocitl v maturitním ročníku v semináři anglické konverzace? Sám tomu do dnešních dnů nerozumím a odpověď pro mě zůstane záhadou stejně jako mytická Atlantida pro zbytek lidstva. Čtěte více ZDE »

Kouzlo opuštěného

Nejmilejší místo… Co je to vlastně nej? Mohu cokoli preferovat tak, že prohlásím nejmilejší, nejhezčí, nejchytřejší, nejmoudřejší? Mohu říci, že mám někoho nejraději? Svou ženu, dítě? Vzpomínám, že staří novináři, ještě pamětníci prvorepublikové slávy nakladatelství Melantrich tvrdili, že tehdy bylo slůvko nej na jakémsi nepsaném indexu a bylo otázkou stavovské cti ho nikdy nepoužít.

Vážně nemohu říci, které místo v Čechách je mi nejmilejší… Líbí se mi všude. Od stále ještě opuštěných plání Krušných hor, přes zapadlé vesničky až po lidnatá města. Všude je cosi poutavě zajímavého, všude potkávám a nacházím cosi jako genius loci, na každém kroku je někdo nebo něco, s kým se dá pobesedovat, někdy i pokecat. Čtěte více ZDE »

Dnes bych se ráda podělila se čtenáři Czechfolks PLUS o krásný zážitek z pondělního večera v pražském divadle Kalich.  Své dvaašedesáté! narozeniny tam oslavovala věčně mladá Helena Vondráčková, která je ve světě české populární hudby dnes již skutečným fenoménem. Zpívá, tancuje, hraje na perkuse a promlouvá ke svému publiku s naprostou uměleckou profesionalitou a přitom okouzluje svým elánem, optimismem a přirozenou, bezprostřední srdečností.  Zůstala stále stejně krásná jako ve svých mladých začátcích, hlasově vyzrála do nebývalých poloh, které předvedla tentokrát v některých neobvyklých skladbách svého širokého repertoáru, jejichž volbu inspirovalo komorní ladění intimního divadla. Čtěte více ZDE »

(vyprávění nejen pro dospělé ale hlavně pro Vendulku a všechny malé děti) 

Jednoho krásného dne, kdy sluníčko po několika týdnech dubnových dešťů a skorobřeznové zimy zase vysvitlo a ohřálo povětří, vykoukla babička kuchyňským oknem, aby se podívala na tu krásu modré oblohy, co vesele prosvítala mezi jemnými bělavými mráčky. Byla spokojená také proto, že bolest v noze, která ji poslední týden velice trápila, byla menší, už nerýpala v kloubech, ani do její jinak stále dobré nálady.

Jak tak koukala po trnkách u plotu obalených bělostnými chomáčky květů, zahlédla paní kosovou se zobáčkem plným suché trávy, jak se posadila do truhlíčku s pahýlky muškátů, které v minulých týdnech namrzly a které chtěla vyhodit.

… copak tam ta kosice dělá?… divila se babička a velice pozorně se dívala, jak se paní kosová vrtí a zobáčkem zastrkuje suchá stébélka kolem sebe. Čtěte více ZDE »

aneb
O fotce z dětství a pohlavní zdravovědě

Nedávno mně bývalá spolužákyně poslala stařičkou hnědou fotku nás v šesté třídě. Od té doby uplynulo nekřesťansky mnoho let, a jak jsem se tak zamyšleně díval na mladičké obličejíčky mých spolužáků, postupně se mi vybavovala jejich jména, i když díky časovému odstupu ne všechna. Co se asi stalo za padesát dva let se čtyřiceti spolužáky? Jaký osud je asi potkal na jejich životní dráze? Kdo z nich byl v životě úspěšný, kdo měl smůlu, kdo se vyznamenal, kdo zklamal? Kdo již není mezi námi? Čtěte více ZDE »

„Dámy a pánové, buďte srdečně vítáni v našem divadle,” hlaholí konferenciér z pódia, „a dovolte, abych dnes mezi námi přivítal vzácného hosta, kterého všichni dobře známe – umělce a skvělého imitátora pana Václava Faltuse!” Sál nadšeně aplauduje, odkudsi z davu se jako na sportovním mači ozve i rozverný pískot.

Část 1.

Na úvod musím předeslat, že podobné společenské akce, například dříve tolik oblíbené estrády, moc ráda nemám a určitě nejsem sama, koho současná kulturní vlna přetvořila k obrazu svému. Občas mě sice pobaví nějaká ta televizní šou, ale jsou lidé, kteří zůstali dodnes podobným zábavám věrni. Nakonec, proč ne. Mne však k prasknutí narvané sály plné rámusících diváků spíš nahánějí hrůzu a herců je mi upřímně líto. A už vůbec nedokážu pochopit pana Faltuse, který hodiny chrlí do mikrofonu jeden hlas za druhým a s čelem zbroceným potem se usmívá do vydýchaného sálu a má upřímnou radost z toho, že se lidé baví. Čtěte více ZDE »

…a střední Evropa v židovské anekdotě*

Židovská hvězda Střední Evropa je místo, kde se po staletí střetávaly a mísily různé národy, etnické skupiny, jazyky, kultury i různá náboženství. Taková prostředí jsou, jak známo, myšlenkově i literárně velmi plodná. Muselo se to projevit i v slovesném žánru, jakým je židovská anekdota.

Hlavním impulsem pro formování židovské komunity v tomto regionu bylo vyhnání sefardských Židů ze Španělska a z Portugalska na konci patnáctého století, jejich pronikání na východ a mísení s aškenázskou větví židovstva. Jedna vlna migrace stíhala druhou, Evropou táhly skupiny zbídačelých Židů a většina z nich se živila podomním obchodem. Za této situace vykrystalizovala podoba jedné z typických židovských postav – Ahasvera, jenž je odsouzen k věčnému bloudění po světě. Čtěte více ZDE »

Psal se rok 1939. Lidice, které dnes nazýváme “staré”, ještě nic netušily o svém příštím osudu. Němci zabrali nejprve Sudety, ale poté obsadili celé české země. Při své expanzi do dalších států se vojáci – obyčejní pěšáci – na čas zastavili právě v Lidicích a museli být ubytováni na nějaký čas v lidických rodinách. Do rodiny mého pradědečka Josefa a prababičky Boženy, které měli dvě dcery Jiřinu: – moji babičku a Miloslavu – pratetu, přibyl na jaře jeden nocležník.

Erich Zehm znělo jeho jméno, ale bůhví proč mu říkali Anton. Původcem té přezdívky byl údajně praděda Josef. Nerozuměli mu a on jim. Čtěte více ZDE »

Před pár dny jeden z našich velmi talentovaných autorů, Tomáš Zářecký, udělal rozhovor s paní Martou Štefkovou na portále jménem VaseLiteratura.cz, kde se zmínil o své tvorbě a lásce k literatuře. Tento portál se zaměřuje na literaturu českou i světovou a přináší svým čtenářům studie, recenze, informace o knižních novinkách i zajímavé soutěže.

Tentokrát je naším zpovídaným spisovatelem Tomáš Zářecký, autor působící v magazínu CzechFolks.com, který spíše než o sobě raději nechává za sebe hovořit své texty. Co pro něj znamená literatura? A jak je pro něj důležitý čtenář? Nejen na tyto otázky se dozvíte odpovědi v tomto interview, které je součástí série rozhovorů s nadějnými začínajícími spisovateli.

Kdy jsi začal s psaním? A bylo či je tvým snem stát se profesionálním spisovatelem?
S psaním jsem začal v první třídě stejně jako ostatní děti. S tvůrčí činností pak o pár let později, kolem desátého roku jsem se snažil o první příběhy. Čtěte více ZDE »

Úvodem 

Na průběh montrealského kongresu, oslavujícímu 70 let trvání (pod různými jmény) Českého a slovenského sdružení v Kanadě, se můžeme dívat z různých perspektiv: 

a) všecko bylo dokonalé.
b) všecko nebylo dokonalé, ale nic se kritizovat nebude, poněvadž kritika je házení klacků pod nohy, mohla by se někoho dotknout a třeba odradit, lepší je jakékoliv nedostatky zamést pod koberec (což se v Kanadě dost dělá, zvlášť kde se jedná o lidská práva nebo když to má něco společného s rasou – celkem chvályhodná a značně úspěšná filosofie, i když leckdy na úkor svobody projevu).
c) leccos bylo nedokonalé a má se o tom pravdivě referovat. Čtěte více ZDE »

Kromě andulky, která už byla dávnou minulostí, nevlastnili mí přátelé nikdy žádné zvíře, přesto se k nim stahovali psi ze širokého okolí. V chatové oblasti, kam pravidelně jezdili, rovněž tak pravidelně k nim přicházeli na návštěvu psi Ferda, Lolina, Pajda, ovčák Laura i mohutný boxer Red. Každý zvlášť přišel pozdravit svoje víkendové „páníčky”, nechal se podrbat, některý vyprázdnil misku se žrádlem a nejvěrnější Ferda čas od času i přespal na rohožce před jejich dveřmi.

Nepopřávali jenom pocestným pejskům. Na blízkém stromě měli krmítko, které pravidelně plnili a odměnou jim bylo krásné ptačí hemejření, švitoření a střídání různých druhů opeřenců v zastřešeném jídelním domečku.  Čtěte více ZDE »

Moje malá zem…

Není to dlouho, co přišel redaktor Pavel Pávek s myšlenkou napsat na pokračování o krásných koutech naší vlasti pod heslem Moje nejmilejší místo v Čechách. A protože někdo musí začít, tak jsem se toho ujala. Milí autouři a čtenáři CzechFolksu, pevně doufám, že mě v tom nenecháte samotnou, že se připojíte…

Blanka Kubešová

Je možné se vyznat z lásky k místu tolikrát opěvovanému jako je Praha a neupadnout přitom do banality? Čtěte více ZDE »

Môj lov na novinky bol zase úspešný, no opäť si nemôžem odpustiť moje rýdzo laické výhrady voči najnovšej vedecko-technickej „bombe”.

Vychádzam zo správy, podľa ktorej sa vo Virginii podarilo vyvinúť tabletku na žalúdočné problémy, ktorá funguje ako kamera. Technológia je založená na tom, že keď pacient prehltne tabletku, kamera urobí približne 50 000 záberov počas cesty tenkým črevom. Pacient zároveň musí nosiť pás s batériou a prístroj na zobrazenie záberov. Celá procedúra, od prehltnutia tabletky až po vyhodnotenie výsledkov trvá iba osem hodín.

Ponechám bokom moje znepokojenie, že ten vynález prichádza zas a zas len z Ameriky. Ani čo by v Novosibirsku nebádali a nevynachádzali. Ale dobre, nevšímajme si chvíľu tie tendenčnosti. Kamera v pilulke je frajerina, s nesympatickou endoskopiou sa nedá porovnať! Čtěte více ZDE »