CzechFolks.com PLUS

Vždycky jsem si myslela, že kraj kolem Lucernu je jeden z nejhezčích, ale s tím od Churu kolem jezera Walensee a dál na východ se to snad nedá srovnat, to je opravdu pohádka. Kdybych tedy řekla, že týden strávený v rétorománském kantonu Graubünden v okolí údolí řeky Inn v květnu t.r. byl krásný, bylo by to prostě málo. Engadin sám, který se člení na Horní a Dolní, začíná u průsmyku Malojapass (1.815 m) a končí při švýcarsko-rakouských hranicích. Je to oblast cestovního ruchu, tady leží známý a mondénní St. Moritz i městečko Scuol, kde jsme v pensionku bydleli i my.

Vysoko v horách už roztál led a sníh a rozvodněný Inn se s ohlušujícím rachotem řítil korytem dolů do údolí. Protéká přímo skrz samotný Scuol (asi 1.250 m) a jeho metrové vlny byly hrozivé – jako podívaná však něco úžasného. Louky všude kolem a keře, především šeříky, byly koncem května v plném květu, všechno sladce provoněné jako od Diora, borovicové lesy a palouky hedvábně travnaté a plné kytiček. Kmeny i pařezy roztodivných bizarních tvarů, každý jiný, každý o sobě malý přírodní zázrak. Učarovaly mi divoké bleděmodré květy podobné klematisu, které začínají coby křehké nízké květinky, ale v okamžiku, kdy mají možnost se něčeho přichytit, plazí se do dvoumetrových výšek. A taky palouky plné konvalinek a jiných, bohužel mně neznámých květin. A všechno dohromady to omamně dýchá a voní…

Nezapomenutelný byl výlet do S. Charl (1.810 m) v nejstarším Národním parku v Evropě. Tady rostou už jen obrovské hedvábné modříny s větvemi až k zemi a mohutné borovice s nádhernými, temnými červenohnědými kmeny rozrytými nepohodou, cestou výš a ve skalních štěrbinách pak už jen kleč a plazivé borovice. Všude mezi nimi i na svazích divoké macešky a droboulinké fialinky a taky hořce, nejdřív jen ojediněle, pak v celých trsech. Skutečná romantika! Stále jsem doufala, že potkáme medvěda, to musí být teprve zážitek! Copak my, lehli bychom si na zem s rukama v týle a nechali se očuchat, jak radí upozornění na tabuli, ale s jezevčíkem Ferdou by byla možná potíž. No medvěda ne, ale aspoň bobky kamzíků jsme na lesní pěšině objevili.

Tajemně jako nějaké dávné pohřebiště působí obrovské pláně s kameny navršenými do výšky podobně jako Stonehenge někde v Anglii nebo ve Francii nebo spíš jako po návštěvě mimozemšťanů. Podle mého jde o zatím nevysvětlený přírodní fenomén, jen můj muž, nevěřící Tomáš, je přesvědčený, že jde o dílo lidských rukou. Příště si rozhodně musím obstarat příručku a taky nějaký atlas, abych si mohla o všem podrobně přečíst a taky zařadit všechny ty nádherné horské květiny.

Společně s Ferdou jsme absolvovali dva výlety sedačkovou lanovkou do Prui (2.060 m). Samotná cesta lanovkou, když pod vámi kvetou a voní stráně, je úchvatná. Velehory okolo, ještě bílé, tu mají zas docela jiné tvary než v okolí Lucernu, bizarní, tajemné. Nahoře se dají obdivovat z lehátek vystlaných kůží, což při tak slunečném počasí, jaké jsme po celou dobu měli, bylo něco nádherného. Dělali jsme výlety po hřebenu a pak pěšky dolů. Obdivovala jsem veliká mraveniště a na stráních bílé ocúny a všelijaké skalničky. Někde převládala fialová, jinde byly celé stráně rozkvetlé bíle nebo žlutě, ale vůně vládla úplně všude. Nanejvýš příjemné je i to, že ceny v restauracích na horách jsou stejné jako dole, žádná česká vysokohorská přirážka, ale lidovky. Navíc všude jen pár lidí, často ani to ne, ještě nezačala sezona a děti neměly volno.

Zážitek sám o sobě – a jen 3 minuty od pensionku, kde jsme bydleli – jsou lázně, tedy všelijak propojené bazény s minerálními prameny. Bazény vevnitř i venku, zdobené kol dokola minerály, odtud se dají obdivovat hory, které se zdály velmi blízko. Bazény teplé i studené, horké i ledové, sladké i slané, ve kterých víří zrnka soli. A všechny masírují, vibrují, víří nebo unášejí po proudu tak, že stačí jen ležet na vodě. O blaho se navíc stará sauna, solárium a všelijaké podpůrné masáže.

Ten náš pensionek by měli vidět v Čechách, ta příkladná čistota, ta pohostinnost, ten komfort! Platili jsme jen o málo víc než v Praze, ale k dispozici jsme neměli jen jeden tristní pokojík s rozvrzanou židlí, ale od A do Z zařízenou kuchyň s obýváčkem, ložnici a koupelnu a pro Ferdíka zahradu. Vše vybavené od prvního do posledního, v té kuchyňce se dal uvařit guláš stejně dobře jako upéct buchty. Většinou jsme obědvali a mlsali v některém horském hotelu, ale večeře v domácím a pěkném prostředí byly nanejvýš milé. Privátní trávník obrostlý keři dával pocit naprostého soukromí, tady jsme se mohli slunit až do večerních hodin. Na těch keřích se náš zahradník Ferda pořádně vyřádil, zelené nechal být, ale každou suchou větvev pečlivě ukousl a odstranil, žádná mu neunikla. Pod zahrádkou hučel a bouřil Inn, hotová symfonie! Rádi bychom se sem vrátili ještě v říjnu, až budou růst hřiby. Také prohlídku okolních románských vesniček, hradu a kostelíků jsme si nechali na příště, lesy a všechna ta příroda nás vytížila natolik, že nám bylo líto obětovat čas na něco jiného.

Sem jsme se dali převézt vláčkem, jede tunelem asi půl hodiny, ale cestu zpět jsme vzali přes průsmyk Flueli, který byl letos otevřený už od začátku května. Silnice serpentinami nádherná, za každou nová hora a nová krajina, dostatek odpočivadel k zaparkování a možností k obdivu i focení. Nahoře podle silnice pak sníh až do výšky 3 metrů. Od něj jde už pořádný chlad.

Lituju, že jsem si nepsala cestovní deník, tak aspoň těchto pár řádek pro vzpomínku. Byl to přenádherný týden, prostě nás měl pámbu rád!