CzechFolks.com PLUS

Doufám, že Dr. Přemysl (Přemík, Mike) Pelnář je v duchu s námi. Jsem si jist, že kdyby mohl, byl by s námi i lépe: fyzicky. A s největší pravděpodobností by dodal strhující, šarmantní a usměvavý proslov o proměnlivosti svého života. A jaký to byl život!

Přemík (Mike) se narodil v Praze v lednu 1914, tedy v roce, který byl také svědkem vypuknutí první světové války. Jeho otec byl proslulý profesor medicíny na pražské Karlově univerzitě, i když se zdá, že jsem si ho pamatoval spíše jako skvělého doktora chirurgie než vysokoškoláka. Přemík následoval v otcových stopách absolvováním alma mater v roce 1937 a zajištěním svého postavení jako asistent na univerzitě na interním oddělení. O dva roky později Hitlerova armáda obsadila Československo, devět studentských vůdců bylo popraveno, české vysoké školy byly uzavřeny, Přemíkův bratr byl zatčen a Přemík sám byl vyslýchaný gestapem.

Přemík – jako nemálo dalších – našel útočiště v nemocnici ve Zlíně, sídle Baťovy obuvnické firmy. Nemocnice byla postavena zakladatelem Tomášem Baťou a Přemík zde našel zaměstnání v této nemocnici v Institutu průmyslové hygieny, kde zkoumal Baťovy zaměstnance, kteří byli v provozech vystaveni chemickým látkám nebo nadměrnému hluku.

Po skončení druhé světové války byl Přemík poslán Ministerstvem výchovy na studia pracovního lékařství ve Spojených státech. Při své návštěvě americké nemocnice a seminářů se setkal s některými z předních odborníků v oblasti pracovního lékařství, včetně Dr. George Wrighta, který posléze sehrál v jeho životě velkou roli. Po svém návratu do vlasti Přemík předložil československé vládě plán na rozvoj profesních standardů, v tehdejší době v zestátněném chemickém průmyslu, který vedl k jeho jmenování do funkce šéfa lékařské komory tohoto průmyslového odvětví. O dvanáct let později byl propuštěn jako politicky nespolehlivý. Trvalo mu šest měsíců najít novou práci: uplatnil se jako lékař v Ústavu těžby uranu v severních Čechách, který vedli sovětští poradci a kteří se více zajímali o pokračování výroby, než o zdravotní stav zaměstnanců, z nichž mnozí z nich byli političtí vězni.

Toto období jeho života je bolestně popsáno českou spisovatelkou Sonjou Sinclair v textu napsaném k příležitosti oslav Přemíkových (ona mu říkala Mike) osmdesátých narozenin. Napsala: “Tenkrát ženatý s dvěma dětmi, Mike dojížděl do své nové práce z Prahy v nevytápěném autobusu v pondělí v 5 hodin ráno a vracel se zpět v sobotu odpoledne… Během týdne byl Mike ubytován v dřevěném baráku lágroveho typu a sdílel místnost s jiným doktorem.  “Pokoj” měl dvě lůžka, malý stůl a jednu židli – nebylo tam místo pro druhou. Přes halu byla koupelna se záchodem, která byla používána všemi spolubydlícími na poschodí a byla vybavena dlouhou železnou rourou s pravidelně oddělenými okapy.”

Nakonec mu bylo dovoleno uvést do provozu kliniku pro nemoci z povolání a vděční horníci mu za to udělili hodnost “honorární horník” – titul, který zřejmě znamenal více než ty ostatní z mnoha titulů, které během svého života získal. Po třech letech této práce byl Přemík jmenován členem vědeckého oddělení léčby nemocí z povolání, které jako součást Univerzity Karlovy bylo zaměřeno na  pacienty z různých oblastí průmyslu, trpících silikózou, chronickou bronchitidou a otravou. Jeho zvláštním úkolem byl rozvoj laboratoří pro bronchoskopii. Také pokračoval jako člen redakční rady časopisu pracovního lékařství, kde byl editorem od roku 1949 do okamžiku, kdy byl požádán, aby odstoupil, protože neměl žádné politické kvalifikace (což znamenalo členství v komunistické straně).

Poté, v roce 1964, Přemík uskutečnil rozhodnutí, kterého nikdy nelitoval, i když to znamenalo opuštění země, jejíž historie a kultura v něm hluboce zakořenily: opuštění Československa. Samozřejmě, opuštění komunistické země nikdy nebylo snadné – museli jste zanechat vaši rodinu jako rukojmí. Přemík vyřešil tento problém skvěle: finský lékař ho pozval na vědecký seminář v Helsinkách a Přemík pro sebe požádal o výjezdní vízum. Jeho žádost byla schválena Ministerstvem školství. Přemíkova manželka a jeho děti zároveň požádali na policii o povolení k návštěvě manželky finského lékaře. Fungovalo to.

Poté, ve Finsku, celá rodina požádala o azyl ve Spojených státech. Jejich žádost (Přemíkova reputace nepochybně pomohla) byla rychle schválena. Aby nebyli ohroženi jejich Finští přátelé, rodina odjela do Stockholmu, kde jim bylo vydáno vízum do tehdejšího západního Německa. Jejich žádost byla pak rychle ve Frankfurtu zpracována a během několika dní byli už na cestě do Clevelandu, s osobními věcmi, což bylo jejich oblečení, které měli na sobě a kytara od Ivany. Cleveland je přivítal: Přemík téměř okamžitě začal pracovat jako odborný asistent v St. Luke nemocnici a jako klinický instruktor na zdravotnické škole ve Western Reseve Univerzitě. Tuto práci mu zajistil jeho starý přítel Dr. George Wright. O dva roky později, opět na doporučení Dr. Wrighta, byl Přemík jmenován provozním ředitelem nového ústavu v Montrealu s názvem The  Institute of Occupational and Environmental Health (institut pro nemoci z povolání, který byl později přejmenován na Azbest Institute), který se zabýval studiem chorob způsobených azbestem. Během následujících let to Přemík vzal v akademickém světě útokem, který zorganizoval přibližně 45 výzkumných projektů na univerzitách a institutech v Kanadě, USA, Británii, Itálii a Finsku. Tento výzkum vyústil ve stovky vědeckých publikací po celém světě a tím se výrazně podílel na rozšíření znalostí účinků azbestu a jiných vláken.

Přemík obdržel ocenění jako asistent profesor na oddělení epidemiologie a ochrany zdraví na McGill Univerzitě a později ve Vysoké Škole pracovního lékařství, který je podporován fakultami lékařství, techniky a výzkumu (kde například provedl rozsáhlé studie účinků vibrací na dřevorubce pracující s řetězovými pilami). Stal se členem Newyorkského akademie věd, American College, kde byl jedním z členů lékařů zaměřených na léčbu nemoci hrudníku, a také byl emeritním pracovníkem kanadské rady pracovního lékařství. V roce 1991 byl poctěn obdržením akademické hodnosti alma mater na Karlově Univerzitě v Praze a v roce 1994 byl na McGill Univerzitě v Montrealu zřízen fond jménem Dr. Premysl (Mike) Pelnar Academic Enrichment Fond v odboru ochrany zdraví.

Pokud byste potkali Přemíka poprvé – a bez znalosti jeho kariéry – mohli byste těžko hádat, jaký měl život a kdo to opravdu byl. Na jedné straně byste cítili, že měl dostatek půvabu vám prodat loterijní los se zárukou investičního zisku, a na druhé straně to byl člověk, pro kterého čest znamenala tolik, jako pro generála Douglase McCarthera, který byl jeho vzorem. Přemík byl zdvořilý a galantní k ženám natolik, že byste měli pocit, že by v dávných časech představoval perfektního dvořana, dokonce i na dvoře Louis Ludvíka XIV. Mohl by také být tanečním mistrem nebo prodejcem realit nebo snad premiérem. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit o svých úspěších, ale vždycky jsem ho slyšel se smát veselým a upřímným smíchem muže se srdcem nevinného chlapce. A viděl jsem jeho lásku a něhu, kterou cítil pro lásku svého života, Hanu.