CzechFolks.com PLUS

V noci na desátého jsem měla strašný sen.  A jak už to s noční můrou bývá, vše začalo tak nevinně. 

Ve snu jsem byla uprostřed krajinky, kterou mám ráda. Žádné dramatické scenérie, jen polehoučku zvlněná rovina středočeského kraje v tam nejkrásnějším měsíci roku, červnu.  Začátek léta dýchal ze zahrádek, ve kterých rozkvétaly první růže. Ze zápraží, s největší pravděpodobností našeho domku, jsem se dívala do nachových červánků soumraku, dokud hodina nepokročila a byl čas jít spát. Pootevřenými dveřmi jsem nahlédla do dceřina pokojíku.  Klárka – moje štěstí.  Narodila se na den dětí a byla tím nejhodnějším dítětem pod sluncem, v šesti nebo v šestnácti letech, vždy se mnou, moje malá přítelkyně. S pohledem na ni mne vždy zahřeje u srdce.

Nohy mám studené, jako každý večer. Každou noc se schoulím do náruče svého muže, který mne zahřívá, chrání, miluje a splní mi jakékoliv přání, které mi vidí na očích. Kolik ženských mi ho závidí! Je to můj rytíř na bílém koni i po dvaceti letech manželství. Spím ale krátce.  Probouzí nás strašný rámus a hluk.  Někdo buší na dveře, slyším rány, křik, dupání.

Před domem jsou cizí muži v uniformách, máme jít okamžitě ven. Nechápu. Běžíme s mužem na jakousi náves. Rozhlížím se kolem. Jsou tu všichni naši známí. Vidím Horákovi. Minule mi Věrka u nich na barbecue povídala, jak se jí stýská po jejich Pepovi, který je v Anglii. Chci se jí zeptat, zda s ním mluvila. Nějaký voják do mne ale strká, abych se neohlížela. Koutkem oka zahlédnu, jak někdo polévá naše stavení benzínem z cisteren. Volám na svého muže, vždyť nám zapálí náš dům. 

Vojáci kolem štěkají příkazy, rozumím jen tolik, že se musíme shromáždit a dělit do skupin.

Do jakých skupin? Musím být se svým mužem. Támhle jsou Ivanovi. Ivan mluví naléhavě k nějakému důstojníkovi. Ten jej však odstrčil a Ivan míří k nám, říká mi, „To je nějaký omyl, vše se musí vysvětlit.” Jeho žena Máňa píše mezitím v rychlosti na malé papírky svým dcerám, které žijí v Sydney a v Perthu. Spatřím Evu a na chvíli si oddychnu. Kamarádka, se kterou se pokaždé tolik nasmějeme. Eva je ale ve snu vážná a bílá jako křída. Za ní stojí její dva právě dospělí krásní synové.  

Vetřelci do nás strkají dál. Berou malé děti a vysazují je na otevřené náklaďáky. Jana, která má svoji vnučku u sebe na hlídání, ji ale nemůže pustit, drží tříletou Světlušku jako klíště.  izí surovec jí dítě vytrhne s takovou silou, že Jana padá k zemi. Můj muž se na něj vrhá, slíbil přece Janině manželovi a svému nejlepšímu kamarádovi, když umíral, že bude jeho ženu chránit. Výkřik mi uvázl v hrdle, dívám se v bezmocnosti zrůdného snu, jak mu teď stéká krev ze spánku po úderu pažbou.

Je tu i moje spolupracovnice Blanka, její malé děti, které znám jen z fotek, stojí už na náklaďáku.  Sedmiletý Milan v rozbitých brejličkách volá, „Neboj mami, budu Šárku hlídat.”  Blančiny velké oči zejí hrůzou.

Pak sedíme na nakláďáku my holky. Muži zůstali někde vzadu. Odjíždíme a plameny olizují stavení, která byla našimi domovy. Vzduchem třeskne salva ran. A pak další. „Co to znamená?” ptám se vedle sedící Evy. Její tělo se však svezlo v bezvládné mdlobě k podlaze transportéru. 

Zase nás ženou, po kolikáté už. Šlápla jsem bosou nohou na hřebík, nemohu dál. Někdo do mne kope, abych vstala. Dívám se mu do tváře. Je podobná jednomu našemu kamarádovi, co má dvě děti a hrozně milou ženu. „Vláďo, co blázníš?” volám, ale Vláďa není Vláďa, jeho tvář není už lidská tvář, ale jakási hrůzná maska nelidského netvora. Mlátí mne dál, ale já ho už nevidím. Vidím jen rudé červánky za jeho zády a vím s náhlou jasnozřivostí, vlastní pouze snům, že moje Klára už není. A já už nechci žít.

LIDICE, 10. ČERVNA 1942

Před 67 lety, po uskutečněném atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 vyvolal nejasný dopis zaměstnankyni slánské továrny, zadržený spolumajitelem F. Pálou, u kladenského gestapa podezření na spojitost atentátu s rodinou Horákových v Lidicích, neboť jejich syn byl příslušníkem čs. zahraničního vojska ve Velké Británii. Přestože nebyly vyšetřováním ani prohlídkami nalezeny žádné kompromitující materiály, zbraně ani vysílačka, němečtí pohlaváři potřebovali vykonat akt pomsty za smrt “vynikajícího muže německého národa”. Tento brutální čin se rozhodli uskutečnit právě na obyvatelích obce Lidice. 

Osud malé vesnice, ve které žilo 503 obyvatel, se začal naplňovat 10. června 1942 několik hodin po půlnoci. O událostech, které se zde tohoto letního dne odehrávaly, vypovídá dokumentární film natočený samotnými vykonavateli zločinu páchaného na nevinných lidech. Film je němý, ale dodnes mu rozumí všichni bez rozdílu barvy pleti a jazyka. Tento film sloužil jako dokument č. 379 při soudním procesu s hlavními německými pohlaváry v Norimberku v roce 1945. Jeho sestříhané pasáže je možné zhlédnout ve videodokumentu promítaném v lidickém muzeu.

Z rozkazu K. H. Franka bylo tohoto osudného dne 173 lidických mužů na zahradě Horákova statku zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny do tělocvičny nynějšího kladenského gymnázia, kde však byly po třech dnech od sebe násilně odtrženy. Kromě dětí vybraných na poněmčení a dětí do jednoho roku byly všechny bez milosti otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v nacistickém vyhlazovacím táboře v polském Chełmnu nad Nerrem. Ženám byl přisouzen boj o život v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

Kromě okamžité či pomalé fyzické likvidace v koncentračních táborech přistoupili nacisté i k likvidaci obce jako takové. Domy byly nejprve vypáleny a posléze ničeny plastickými trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina, ani před likvidací posledního místa odpočinku – místního hřbitova. Veškeré terénní úpravy byly dokončeny v roce 1943 a po živé obci zbyla jen holá mlčící pláň.

„…A zatím na zahradě Horákova statku se provádějí konečné přípravy k vraždění. Ze statku i z okolních stavení jsou vynášeny slamníky a matrace a stavěny vedle sebe ke zdi stodoly. To proto, aby se vražedné kulky popravčí čety neodrážely ode zdi. Popravčí četa dostává od vedoucího důstojníka rozkaz: Na každého muže střílejí tři členové čety, dva míří na prsa a jeden do hlavy. Lidičtí mužové budou přiváděni po deseti a každá nová desítka nastoupí před zastřelené tak, že se celé popravčí pole pohybuje po každé serii kupředu, směrem ode zdi a popravčí četa vždy couvá na patřičnou vzdálenost. Rozestup mezi popravovanými na krok.

K 7. hodině ranní dává Felkl nastoupiti na dvoře statku prvním deseti mužům. Jsou odváděni na zahradu. – Nastupují klidně, pevným krokem, v duši vyrovnáni, známý vedle známého, příbuzný vedle příbuzného a kamarád vedle kamaráda. Teď teprve vědí, co je čeká! – A přesto nastupují klidně před popravčí četu, která stojí proti nim s puškami u nohou, připravena.  Oči se nebožákům nezavazují, ty jen planou a rysy obličejů jako by ztvrdly, zešedly jako ocel.

“K palbě zbraň!” velí důstojník, třicet pušek vyletí nahoru a třicet černých otvorů se šklebí na prvních deset lidických mužů. Nad vesnicí šlehají plameny, valí se kouř v barevných odstínech a na zahradu doléhá křik, hluk, praskot a v dáli se ztrácí dunivý hukot autobusů, které po kladenské silnici odvážejí jejich ženy a děti.

Velící důstojník se obrací se vztyčenou šavlí ke skupině vedoucích, tam, kde stojí Böhme, a čeká na pokyn a na rozkaz. Böhme úst neotevře, jen hlavou kývne, důstojníkova šavle se mihne dolů a první salva se rozlehne vesnicí.

Prvních deset pokojných občanů, jimž nebylo nic dokázáno, kteří nebyli odsouzeni ani stanným soudem, natož soudem řádným, jimž nebyl přečten žádný rozsudek – se kácí, provrtáno kulkami německých vrahů. Poddůstojník, stojící vedle velícího důstojníka, přistupuje k první řadě zastřelených a – pálí z revolveru, pro jistotu, každému jednotlivě ještě ránu do hlavy.

Mrtví zůstávají na místech, kde padli, a Felkl posílá již dalších deset. Ti se musí postaviti před své kamarády, se stejným rozstupem. – Důstojník velí, pušky jsou připraveny k palbě a zase třeskne salva. To se již důstojník neotáčí na Böhma, ví již, že půjde serie za serií, jak na běžícím pásu, a jedná proto samostatně.

Přichází desítka za desítkou – staří, mladí – a obraz se opakuje. Jen ty rysy v obličejích ještě více ztvrdly, zkameněly a v řadách vrahů jen oči více zarudly, podlévají se krví…

Během dopoledních hodin bylo na Horákově statku popraveno I73 mužů od 16ti let nahoru, kteří tohoto dne meškali přímo v Lidicích a byli sehnáni do Horákova statku a drženi tam ve sklepě a chlévě. Ve zprávě členů Schnellkommanda se dále podotýká, že většina účastníků, i s důstojníky, byla zpita alkoholem, který k tomu účelu byl přivezen.

Gestapácký šofér Rudolf Vlček, který přijel do Lidic s nákladním vozem, naloženým dvěma sudy benzinu, dříve ještě než začal odvážeti nakradené věci z lidických usedlostí, pozoroval nedaleko Horákovy zahrady, co se tam dělo. Shodně s ostatními líčí poslední okamžiky lidických občanů a výslovně uvádí: “Bylo mi uvedených lidí líto a uronil jsem několik slz. To zpozoroval K. H. Frank, sprostě mi vynadal, právě tak jako Wiesmannovi, proč prý zaměstnává takové lidi; byl jsem proto potrestán Wiesmannem dvouměsíční nepřetržitou službou.”

V době, kdy na Horákově zahradě se bez ustání pokračovalo v hromadném vraždění, bylo ve vsi živo. Usedlosti hořely na všech stranách, škola, kostel i fara stály v plamenech, hustý dým se válel nad vesnicí, na silnici probíhající vsí se plnily nákladní vozy nakradenými věcmi, při čemž se jednotlivci snažili ukořistit, co se dalo.

Celkový shon nebyl na překážku tomu, aby si uprostřed hrůzy a děsu nevynesli členové německé ochranné policie, příslušníků SS a německého četnictva ze sklepa lidické hospody sudy piva, salámy, chléb atd. a nezačali na návsi hodovat! Pivo, kořalka, víno a kolem nich sálající žár z hořících stavení přispěly k všeobecné povznesené náladě. Katané zpívali, veselili se…”

Z EDICE „DOKUMENTY DOBY”

„Nebude však trvat dlouho a budeme slyšet různé, všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli.”

Z projevu prezidenta Dr. E. Beneše nad společným hrobem lidických mužů 10. června 1945