CzechFolks.com PLUS

Úvodem 

Na průběh montrealského kongresu, oslavujícímu 70 let trvání (pod různými jmény) Českého a slovenského sdružení v Kanadě, se můžeme dívat z různých perspektiv: 

a) všecko bylo dokonalé.
b) všecko nebylo dokonalé, ale nic se kritizovat nebude, poněvadž kritika je házení klacků pod nohy, mohla by se někoho dotknout a třeba odradit, lepší je jakékoliv nedostatky zamést pod koberec (což se v Kanadě dost dělá, zvlášť kde se jedná o lidská práva nebo když to má něco společného s rasou – celkem chvályhodná a značně úspěšná filosofie, i když leckdy na úkor svobody projevu).
c) leccos bylo nedokonalé a má se o tom pravdivě referovat.

Rozhodl jsem se pro třetí alternativu – popsat, co jsem viděl a slyšel, bez záští, bez hněvu, možná spíš trochu hravě, ale vždycky s úctou k pravdě, v duchu jednoho z nejnepodplatitelnějších vyznavačů této filosofie, Alexandra Solženicyna: ”Nejdůležitější je nikdy nejednat proti vlastnímu svědomí, nepodepisovat dokumenty, kterým nevěříte, nevolit pro ty, o nichž si myslíte, že by neměli být zvoleni… nerozšiřovat lži, nevysílat je, nepsat je… nepředstírat. Vašim krédem budiž: nechte lež přijít do světa, nechte ji i triumfovat, ale ne skrze mne.”

A už před odjezdem do Montrealu mi tato poučka pomotala hlavu. Donesly se mi v úryvcích a z několika pramenů informace, které mi byly potvrzeny na kongresu, že nějaký čas před kongresem bylo na schůzi ústředí rozhodnuto, že na příští období bude kandidátem ústředí znovu dr. Gustav Plíva, ale poněvadž dr. Plíva oznámil, že plánuje až šestiměsíční dovolenou (což by znamenalo, že by neřídil jednu schůzi). sešlo se několik členů výboru, kteří rozhodli, že kandidátem sdružení bude Miloš Šuchma. Mým problémem nebylo, jak budu hlasovat (byl jsem na kongresu jako nehlasující host a kromě toho jsem v Satellitu navrhl, že by bylo dobře omladit krev a zvolit za předsedkyni dr. Evu Sailerovou). Mým problémem bylo, jak o této epizodě referovat: mlčením (forma lži), anebo podáním poctivé zprávy? Co je důležitější? Pravda nebo iluze, že když se o něčem nemluví, tak se to nestalo?

Zúčastnil jsem se letošního kongresu ze tří důvodů: abych pozdravil staré přátele a známé (Miloše Zacha, Aloise Fogla, Míšu Fuchsovou, dr. Štefana Horného, Miloše Šuchmu a snad především Alenu Valdštýnovou, která, bohužel, měla jiné plány…), abych si připomněl atmosféru doby, kdy jsem se úzce s ČSSK ztotožnil a abych vyřídil kongresu pozdravy a přání Sokolské župy kanadské, jedné ze dvou celokanadských krajanských organizací (trochu jsem byl zvědav na svoji citovou reakci – jsem pokud vím – jediný živočich, který byl předsedou ČSSK a starostou Sokola Kanada – lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl dojat k slzám).

Cesta na kongres
Cesta na kongres byla parádní. Jeli jsme autem v obsazení: Blanka Rohnová, Zuzama Hahnová, Markéta Slepčíková, Brandon Hahn ( kameraman a také Zuzanin syn) a já. Všichni (kromě Brandona, který celou cestu prohnípal, a  mne (?) jsme byli brilantně zábavní a chechtali se jako posedlí. Dokonce jsme se rozhodli, že vytvoříme orchestr a že ho nazveme po Blance Rohnové a hráli jsme si s různými jmény: začali jsme s Blančiným kvartetem, pak jsme to rozmnožili na kvinteto, a nakonec jsme se jednomyslně dohodli, že jméno musí být sexy a nazvali náš orchestr sextetem. Členové orchestru jsou výše jmenování a jako šestého jsme adoptovali (bez jeho vědomí, ale s jistotou, že bude nadšen – zvlášť, když mu dovolíme řádit na bicích nástrojích) samotného generálního konzula ČR v Torontu, pana Richarda Krpače!). Věčná škoda, že Brandon – místo aby hnípal – ten ohňostroj sršícího vtipu nenatočil (měl by z toho do smrti živobytí). Jeho matka dokonce recitovala báseň, recitovala ji skvěle, ale protože jsem slušně vychovaný a nemám výmluvu, že jsem vyrůstal v Kanadě a jako takový si neuvědomuji, že některé básně se možná nehodí pro veřejnou potřebu, nebyl jsem jistý její volbou poezie (ale samozřejmě jsem zuřivě tleskal), a protože Zuzana postrádá citlivost lidí vyrostlých v Československu, recitovala svoji básníčku se stejným elánem i na kongresu…

Návštěva u generální konzulky, paní Jaroslavy Jeslínkové
Hned po příjezdu do Montrealu jsme jeli na konzulát, kde nás na schodišti uvítal mladý muž (vlastně chlapec, ale s tak aristokratickým a moudrým chováním, že nazvat ho mladým mužem je vlastně poklona pro mladé muže) a pak nás uvítala stejně mile i generální konzulka ČR v Montrealu, paní Jaroslava Jeslínková. A znamenitě pohostila.

Kongres - sobota 30. května 2009
Při vchodu do zasedací síně každý účastník dostal bytelnou kongresovou brožuru, v níž vedle programu jste našli zprávy funkcionářů, odboček, archivní materiál, inzerci. Brožura na mne dělala dobrý dojem, dovedl jsem si představit, kolik v ní bylo práce, dost nerad jsem slyšel, že měla nedostatky, jako chyby, sponzorský materiál, který se někam zatoulal. Také jsem v programu nezahlédl jméno velvyslance ČR, ing. Karla Žebrakovského (už v Torontu jsem se dozvěděl, že gen.konzul ČR, Rihard Krpač nebyl pozván – na kongresu mi vysvětlili, že když pozvání přijme velvyslanec, gen. konzul se nezve – ((ale oba byli na kongresu v Londoně)), tak nevím).

Sobotní dopoledne bylo věnováno registraci, přivítání  a představení čestných hostů. delegátů, pozdravů, zdravic, zápisu z minulého kongresu, volby komisí, zprávám činovníků, revizorů účtů, poboček, jejich schválení a udělení absolutoria odstupujícímu Výkonnému výboru. Po obědě proběhly volby nového VV ČSSK na období 2009 – 2011. Novým předsedou byl zvolen Miloš Šuchma, místopředsedy jsou Blanka Rohnová, Eva Sailerová a dr. Štefan Horný, jednatelkou Věra Kohoutová, zástupkyní Barbara Sheriffová, pokladníkem Jan Sammer…

Společenský večer 
Ten se povedl. Konal se ve Fairmont Hotelu – The Queen Elizabeth (montrealská obměna torontského Fairmont Hotel – Royal York). Zúčastnilo se ho kolem 120 lidí. Slyšeli jsme pěkné projevy kanadského ministra imigrace a lidských práv Jasona Kenneyho a quebecké ministryně spravedlnosti,  jejímž manželem je Čech, místopředsedy senátu ČR Jiřího Lišky a velvyslance ČR v Kanadě Karla Žebrakovského.  Nejpěknější částí večera bylo udílení Masarykových cen dvěma československým vědcům světového věhlasu, Pavlu Hametovi (v r.2001 mu bylo quebeckou vládou uděleno nejvyšší ocenění v oblasti vědy, cena Wilder-Penfield,  za celoživotní přínos v oblasti lékařství a lékařského výzkumu) a Emilu Skamene, profesoru na katedře mediciny a genetiky na McGill University a donedávna řediteli výzkumného institutu zdravotního centra McGillu (přes 11 tisíc zaměstnanců, z toho 910 lékařů), který je nositelem mnoha cen, včetně Prix du Quebec a ceny J.G. Mendela. Masarykova cena byla dále udělena paní Sonii Zichermanové za obětavou a úspěnnou práci jak ve Sdružení tak mimo ně (zprostředkovává anonymní pomoc potřebným lidem, hlavně rodinám s malými dětmi, hraje na klavír v domově důchodců i našim seniorům a peče stovky rakviček na vánoční bazary). Čtvrtým  vyznamenaným byl Josef Kuchař. Narodil se v Siebenhirten u Vídně, kde chodil do školy J.A. Komenského, před nacisty utekl do ČSR, po komunistickém puči se vrátil do Rakouska, ale rok nato emigroval s rodinou do Kanady, kde v roce 1951 registroval firmu “Recochem Inc.”, která se pod jeho vedením rozrostla  na jednoho z největších výrobců naftalinu a konzumních produktů s pobočkami v Kanadě, USA, Belgii a Australii. Hned po příchodu do Montrealu přišel s rodinou do Sokola, pomáhal při budování Hostýna, podporoval a podporuje ČSSK atd. První tři byli přítomni (za Josefa Kuchaře poděkovala jeho dcera) a jejich děkovné poznámky dodaly večeru zvláštního lesku. Bylo to při udělování Masarykových cen a specificky, když Míša Fuchsová četla text Masarykovy ceny, kdy se ozvala minulost: vzpomněl jsem si, jak jsem si vyhrál se slovíčky, když jsem v roce 1985 tento text dával dohromady… Za zmínku snad stojí i to, že jsme s Míšou předali kopii knihy “It All Began With Prince Rupert” ministru Kenneymu, quebecké ministryni spravedlnosti a senátoru Liškovi.

Neděle 31.května
Nedělní dopoledne bylo tak bohaté, že by se do jednoho titulu nevešlo. Začalo to poutavou přednáškou prof. Tomáše Pavláska, který jako chlapec byl svědkem událostí na československém konzulátě v Montrealu v r.1939, kdy zástupci Hitlerova Německa si přišli převzít konzulát a našli tam – díky otci přednášejícího, gen.konzulu Františku Pavláskovi – nejen skupinu Sokolů v krojích, ale i montrealskou policii a musili s nepořízenou odtáhnout.

Druhým bodem nedělního dopoledne byla zpráva Zuzany Hahnové. Zuzana umí mluvit a někdy používá (v češtině) výrazy, kterými Jan Masaryk oslňoval své vznešené anglické přátele. Její zpráva o pokroku v jednání o postavení památníku obětem komunizmu by měla vyjít tiskem, ale podstata její zprávy byla, že se zdá, že spor mezi skupinou, kterou založila a skupinou, která se náhle objevila na scéně, bude urovnán a žádost ottawské Capital Commission bude podána společně.

Posledním bodem nedělního dopoledne byla diskuze s hosty z ČR, místopředsedou senátu Liškou a zástupcem ministerstva zahraničních věcí, kteří po zprávě odpovídali na otázky přítomných. Jejich odpovědi často doplňoval nově zvolený předseda ČSSK, Miloš Šuchma, který je se situací v ČR důvěrně obeznámen.

Projížďka Montrealem
Míša Fuchsová byla (spolu s Emou Košackou) dobrým andělem tohoto kongresu. Obě byly všude, nenápadně a úsměvně, Míša navíc ještě bohatě účinkovala při společenském večeru řízením  programu, uváděním hostů (dr. Horný překládal) a obě – spolu s dr. Horným a Petrem Štikarovským těm, kteří se přihlásili, připravili krásné rozloučení s Montrealem: vozili nás po Montrealu a poněvadž své město intimně znají, ukázali nám město plné rozkošných zákoutí, domovů palácových rozměrů, řeku, jakých na světě moc není, dědictví světové výstavy (kolik peněz stála jen střecha hlavního pavilonu, kterou nakonec musili strhnout, nechtěl-li Montreal přivést do bankrotu), místo, které nám připomnělo Laternu magiku a také náš slet…

Závěr
Škoda, že někdo ještě jednou neprošel kongresovou brožurou – dovedu si představit, kolik času a úsilí si vyžádalo shromažďování materiálu a jeho organizace a vytištění, v Montrealu (hlavně asi Míša Fuchsová), ale i v Torontu: jednatelka Věra Kohoutová a její zástupkyně Barbara Sheriffová - tato brožura si zasloužila lepší korekturu.

Nejtěžší stín na kongres vrhá volební proces. Skončil vystoupením Gustava Plívy z ČSSK. Kdykoliv si Češi a Slováci (a mluvím samozřejmě o době více méně současné) mohou volit vlastní vládu, ČSSK má problém najít smysl své existence.

Co pro mne na kongresu bylo kladné, byla společenská večeře a hlavně udílení cen s projevy poctěných kanadských hostí a sen. Lišky, přednáška prof. Pavláska, zpráva Zuzany Hahnové a diskuze s delegací z ČR.

A trochu frivolně: cesta kvinteta do Montrealu (gen. konzul Richard Krpač s námi nebyl – nebyl pozván a do našeho sexteta byl jmenován až během jízdy)  a projížďka s Míšou Fuchsovou po Montrealu.

Děkuji, montrealští!