CzechFolks.com PLUS

Jak jsem potkal svou fenku Biggy a jak potkala ona mne

Můj vztah ke psům a všem živým tvorům je dán mým filosofickým přesvědčením. Jsem stoupencem taoistické filosofie a soudím jako jedem z mistrů TAO, že můj pejsek byl Buddha. Jsem malíř a spisovatel. Moje pekingská fenka Biggy byla mou družkou po čtrnáct let svého života. Pokud jsem nepotřeboval obě ruce k práci měl jsem ji stále v náruči. Při psaní na stroji mi nahlížela do klaves, při malování a lepení v ateliéru se mi pletla mezi plechovkami a lepidly.

Byla se mnou i na jevišti kabaretu nebo při koncertech na mém klíně. Stejně tak v letadlech a cestách autem. Když mi ji Dánové nechtěli pustit do země, neúčastnil jsem se své vernisáže v kodaňské radnici. Také do Švédska jsem kvůli ní nejel. Poznala se mnou Paříž, Milán, švýcarské Alpy, Dánsko. V Hamburku ji znal i pan starosta, protože se se mnou účastnila jednání o smlouvě s Prahou. Věděla, že pro ni má na stole sušenky. A znala dobře Prahu, kam často létala se mnou.

Napsal jsem vedle ní tisíce haiku a všechny své eseje i romány. A stovky haiku i jiných veršů o ní. Dnes spinká v hrobečku na předměstí Hamburku a já ji tam navštěvuji. A dodnes ji vzpomínám ve svém deníku.

Můj pejsek byl Buddha

Básník a filosof Čuang Ce, žák taoistického mistra Lao Ce, řekl kdysi svému svěřenci Hsi Ce: Můj pes je Buddha. A já si dovedu představit, že svatý František mohl říci svým bratřím: Můj pejsek je anděl. To jsem řekl také já mnichu v bráně do milánského dómu, když mi bránil vejít s mou Biggy dovnitř. Asi ten dobrý muž věřil s Rilkem, že „Každý z andělů je hrůzný.”

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Seamus Heanney napsal báseň o svém psu Carlo:

Proč jen jsem více

neviděl, necítil a nedal

více potěšení,

co hodinu a denně?

Tuhle výčitku si nemusím dělat, neboť jsem po celých čtrnáct let spolužití se svou pekiňačkou Biggy považoval tuto bytůstku za Buddhu. A myslím tak na ni podnes několik let od její smrti. A protože jsem taoista, psal jsem o svém pejskovi haiku – česky i německy. Je jich snad dvě stě – a dodnes píši nové. Jsou to má ovidiovská Tristia.

Zde některá z nich:

S pejskem jdu červnem   V stopách fenky jdu      Petrarca napsal          Živote krutý

                    v pěšinách                        pěší              hold Lauře                  vtip si

         V časem nervném        jsem tvůj Enkidu        Já verš na psa        Smrti rekruty

               Láska těší nás           můj Gilgameši       když oči zavřel      jsou lidé a psi

       Díváš se na psa    Kos křik, zře z trávy     Zpět tě pejsku můj      Má fenka kulhá

                jak hopsá                       na psa                    zas mám              zblácená

            A cos napsal       Jak mnich žebravý          ty, smrt, gumuj     Podzimku hlas…

  Všechno je pod psa        jdu Haiku napsat      předčasný záznam       Stáří zlá cena 

      Dekart se mýlí            Už slova slizká         Zas krusta říčky              Umřelas tiše

               ví hovno             s těla skáp jsi                      zmrzla                       to vím

   v lásce, pse milý,                 Než lidská          Pejsku stařičký         Bůh vyňal ti šém

    nám zvíře rovno           víc je láska psí     náš svět je tvrz zla             jak Golemovi

 Tvůj pejsek zešed     Tvá smrt mne děsí       Svou smrt netuše        Krátce trvá věk              

                  za léta            to zlo největší         v tmě štěká pes                psího žití

    Ty sám jseš děd                     Kde jsi                     Do duše                   Krvavě

    List v hrob zalétá        Můj pse člověčí?          Pláč deště kape         vlčí mák svítí

 Řeč bláznivou jsem         K luně jdem za tmy         Světě zas kop si           Díváš se na psa

                    sepsal                              zírat                       mě zle                    jak hopsá

 Lopuch svým fousem       Květ na vous pad mi,     Střežen láskou psí               A cos napsal

     Teď chytil se psa         ví, že mám psy rád        čtu verše v křesle     všechno je pod psa

Od sametové revoluce jsem jezdil a létal do Prahy s Biggy tak často, že letušky ČSA už Biggy znaly a rezervovaly mi pro ni místo vedle mne. A když při jednom letu zjistily, že Biggy slaví právě v den letu desáté narozeniny, věnovala ji celá crew láhev šampaňského. Biggy si ani nelízla, láhev jsem vypil za letu s naším společným přítelem, státním radou, který Biggy znal z mých návštěv na hamburské radnici. Tam pro ni měl pan starosta vždy pár keksů, aby se nenudila, když jsme jednali o pomoci Hamburku Praze.

Bydlel jsem s Biggy buď u maminky v Záběhlicích naproti Švehlovu špýcharu a sladovně a chodil s ní na procházky podél Botiče, anebo jsme bydleli v ateliéru v Holešovicích. Ukázal jsem ji při procházkách svou Prahu – místa, která miluji: Petřín, Kampu, Karlův most. Ale nejčastěji jsme se procházeli ráno a za noci ulicí u stadionu pod okny filosofa Milana Machovce, našeho přítele. 

Tam jsem také často vyprávěl Biggy příběh svého kocourka Bertíka, který se mnou žil v době, kdy už jsem byl signatářem Charty 77. Říkával jsem mu: Dal jsem ti jméno Libertus, protože aspoň ty jsi v téhle rabské zemi svobodný. Nedal jsem ho kastrovat a dovolil mu celé noci běhat po půdách našeho bloku.

Jenže ani zvířátka chartistů nebyla svobodná. Pavlu Kohoutovi otrávili Husákovi teroristé jezevčíka, usilovali o to přejet autem pejsky Marty Kubišové – a mně zabili Bertíka. Probíhala tehdy speciální akce ASANACE. STB se rozhodla vyhnat nás ze země těmi nejbarbarštějšími způsoby. Tak se stalo, že jedné noci, kdy u mně byli návštěvou přátelé výtvarníci z Bratislavy a já jsem jim vyprávěl o tom, jak je Bertík svobodný na střechách Holešovic, zjistil jsem při vyprovázení hostů před dům, že tam leží můj malý druh rozdrcený pádem z pátého poschodí.

Odnesl jsem ho domů a shledával jeho zranění. Všechny čtyři nožky zlámané a roztříštěná čelist. Vyteklé očko. Bertík nezanaříkal jediným mňouknutím. Hrdý, statečný Libertus. A když se mu chtělo čurat, opustil lůžko a hledal, čtyřnásobně ochromený, svou bedýnku. Hrdina. Když jsem s ním ráno dojel do Vršovic na kliniku, mohli ho vysvobodit už jen injekcí.

Ten soused, který mi s výsměchem hlásil, že ho vyhodil na dlažbu z balkonu, byl dohlížitelem nad politickým chováním československých sportovců v cizině. To jsem o něm věděl. Náhodou jsem našel v papírovém odpadu jeho hlášení nadřízeným. Bomzoval pro bezpečnostní orgány chování sportovců. Čího rozkazu byl teď vykonavatelem? Dnes je asi podnikatelem dobře zajištěným strukturami sítí bývalé nomenklatury.

A já už deset let chodím kolem místa, kde umíral můj kocourek Libertus.

Po jedenáctém září 2001 dostal můj stesk, ale také můj odpor k vraždícímu sousedovi nové zabarvení. Když vzhlížím k holešovickému balkonu, vidím v duchu okna World Trade Center jak z nich visí hrozny lidských těl a jak padají do hloubky manhattanské dlažby. Co asi cítili a mysleli v těch vteřinách pádu? A co asi cítil a myslel malý nevinný kocourek Bertík? Zabila ho stvůra nomenklatury. Vražda je vražda. Teroristu Bin Ladina hledá celý svět. Ale vrah mého kocourka si chodí spokojeně Prahou. Je to bolševický člověk nového vraždění. Ale Gottwaldovo muzeum už neexistuje. Tam bych ho rád viděl ve vitríně.

Když dnes vycházím z domu, vzhlédnu vždy k balkonu, odkud vrah shodil tělíčko Bertíka. A myslím na Biggy, které jsem o něm taky často vyprávěl. Tak jako teď tobě, milý čtenáři.

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja… aneb To neznáte mého psa!”
Karel Trinkewitz, narozen 1931 v Čechách. Německo-česko-židovský původ. Odtud všechny peripetie ve studiích a zaměstnání. Zákazy studia, zaměstnání. Outsiderství, disidenství, účast na Pražském jaru, podpis CHARTY, emigrace.

Žije jako výtvarník, novinář – píše německy a česky prózu i poezii. Ilustroval knihy, napsal dva romány, vydal dvě knihy veršů – česky i německy. Politicky se angažoval v sociální demokracii. Inicioval smlouvu mezi Prahou a Hamburkem. Silně se angažuje v Hamburku pro české umělce a česko-německé vztahy. Žije v obou městech. Vystavoval od listopadu 1989 několikrát v Praze, ilustruje české knihy, účastní se práce v Obci spisovatelů.

Ilustrace a fotografie: Karel Trinkewitz