CzechFolks.com PLUS

Vzpomínka na Jakuba

Bylo to někdy v polovině května 1990, zvuk motorů letadla Československých aerolinií se změnil v tiché předení, návěstí nad sedadlem upozorňovala pasažéry, aby si zapnuli bezpečnostní pásy a kapitán hlásil, že za několik minut přistaneme na letišti v Ruzyni. Pozoroval jsem z okna letadla přibližující se zemi, zemi, kterou jsem před více jak dvěma desetiletími opustil a donedávna nevěřil, že se tam ještě jednou podívám. Tedy, vracíval jsem se tam téměř periodicky v typických snech, které, jak je známo, soužily nejednoho emigranta. V těchto snech, vlastně v těchto nočních můrách, jsem se opět ocital v kleci obehnané ostnatým drátem, hlídané bdělými strážci hranic, v kleci, do které nepatřím, ale ze které není úniku.

Neodvažoval jsem se odhadnout, jakou odezvu ve mně, byť i jen dočasný návrat do země, kde jsem se narodil a kde jsem prožil velkou část svého života, vyvolá. Srazí mne emoce k zemi, abych zlíbal „tu zemi krásnou, zemi milovanou”, rozbuší se mi srdce v hrudi a hlava zatočí, či se mi pouze sevře hrdlo a vrazí slzy do očí (tak jak tomu bylo, když jsem tuto zemi před lety opouštěl)?

Letoun zastavil, schůdky byly přistaveny, dveře otevřeny a my jsme se ženou Janou poprvé po dvaceti dvou letech sestoupili na, jak se říká, rodnou hroudu. A mnou očekávané emoce, které jsem předpokládal a kterých jsem se do jisté míry obával? Nic, zhola nic. Samozřejmě bylo nanejvýše milé přivítat se s rodinou sestry mé ženy Renatkou a jejím manželem Pavlem, kde k neteři Lucii, která se narodila na jaře stejného roku, ve kterém jsme odcházeli do exilu, přibyl ještě synovec Petr a další neteř Pavlínka, oba již téměř dospělí, a které jsme znali pouze z fotografií. Pochopitelně jsme radostně objali další přátele, kteří nás přišli na letiště přivítat. Další dojemné přivítání potom bylo doma, u Renatky, kde na nás čekala Janina maminka.

Navzdory všemu, stále jsem jaksi neměl pocit, že jsem opravdu „doma”, vše se zdálo jakoby utlumeno lehkým oparem mlhy. Nevím přesně, který to byl den v týdnu, kdy jsme přilétli do Prahy, ale bylo to spíše ke konci týdne. Potom přišla první neděle našeho pobytu v Praze a já jsem se vypravil sám, vyzbrojen informacemi kde a jak nastoupit na Metro a kde a na které stanici potom vystoupit, do kostela sv. Jakuba na dopolední koncert, tak jak bylo mým dlouholetým zvykem, dokud jsme ještě žili v Praze. Vystoupil jsem ve stanici Staroměstská (ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají) pochodoval Kaprovou ulicí ke Staroměstskému náměstí, minul Žateckou ulici, kde jsme před odchodem do emigrace bydleli, přešel „Staromák”, prošel Ungeltem a už jsem byl před chrámem sv. Jakuba. Nevešel jsem však do chrámové lodi, ale vystoupal po schodišti na kůr, kam jsem často doprovázel mého učitele klavíru, prof. Emila Špolce, jenž býval varhaníkem a ředitelem kůru v tomto chrámu, kde se konávaly každou neděli dopoledne koncerty, které bývaly v té době nedílnou součástí mše. Byly to zpravidla varhanní koncerty, kde se obvykle Emil Špolc střídal s varhaníkem Ropkem, ale i jiné instrumentální a vokální koncerty. Byl jsem občas požádán prof.Špolcem, abych mu při těchto nedělních koncertech obracel noty, funkce, na kterou jsem byl až nemístně pyšný. Někdy mne přizval, abych s ním šel do kostela, když se tam konala svatba, ke které dělal hudební doprovod. Obvykle, když odehrál téměř vždy vyžadovaný „Svatební pochod”, nějaké to „Zastaveníčko” a podobné oblíbené melodie, přešel k improvizaci a to byla neobyčejně důležitá lekce mého hudebního vzdělání. „Nasadil” obvykle krátké téma, které ho právě v té chvíli napadlo, zřídka delší jak dva, nebo tři takty, a zatím co tento hlas dále pokračoval, zvolené téma ve stejné, někdy poněkud pozměněné formě přešlo na další manuál varhan, oba hlasy se nezávisle na sobě, ale v dokonalé harmonii vzájemně proplétaly, aby se k nim nakonec přidal třeba ještě hlas třetí, tentokrát ovládaný nohama varhaníka. A při tom všem mi ještě někdy stačil vysvětlovat na tomto příkladu přísné zákony fugy. Nic netušící svatebčany potom vyprovázela na cestě do společného života dokonalá, i když ve skutečnosti improvizovaná fuga o třech hlasech.

Je však na čase, abych se vrátil k mé první návštěvě chrámu sv. Jakuba v roce 1990 (od té doby jsem tam byl ještě několikrát). Pokud si pamatuji, v té době již nebyly koncerty částí mše, ale konaly se separátně. Během koncertu, o kterém se zmiňuji, účinkoval malý pěvecký sbor, ale koncert zahajovaly sólové varhany. A nyní, v tomto jediném, vzácném a neopakovatelném okamžiku došlo v mé mysli k převratné změně. První tóny varhan jakoby otevřely přehradu vzpomínek, jakoby větrem rozehnaly mlhy nad krajem a v tom jediném okamžiku jsem si uvědomil, kdeže to jsem, že to není pouhý sen a že opravdu stojím na kůru chrámu sv.Jakuba. Odborník by jistě můj názor nesdílel, ale měl jsem pocit, že hlas těchto varhan se nepodobá žádnému jinému nástroji v žádném chrámu, co jich po světě stojí.

Odkudsi se vynořila vzpomínka na jedny Vánoce, před mnoha lety, kdy jsme odcházeli s Janou ulicemi bez sněhu na půlnoční mši, která se protáhla (snad to byla Rybova Vánoční, ale tím si nejsem už tak docela jist) až do půl druhé. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vyšli z chrámu do zasněžených ulic, stromů a pouličních lamp pocukrovaných bělostným popraškem. Vše bylo až neuvěřitelně krásné a tiché, neboť sněhová přikrývka tlumila zvuk kroků i těch několika projíždějících aut. A ještě jednu vzácnou vzpomínku, starou tentokrát něco málo přes třicet let, přivolal mohutný hlas varhan. Vzpomínku na mojí milovanou Bachovu Toccatu a fugu D-mol, kterou nám jako svatební dar zahrál pan prof. Špolc, když nám před oltářem chrámu sv. Jakuba 3.ledna 1960 kněz požehnal k naší společné cestě životem. Nevím, zda to bylo knězovo požehnání, či Bachova fuga, ale nejméně jedno z nich zcela jistě zapůsobilo, neboť za půl roku budeme slavit padesát let manželství.

Na závěr tedy mohu říci, že je to právě chrám sv. Jakuba, který je pro mne symbolem bývalého domova.

Historie chrámu sv.Jakuba

Kostel svatého Jakuba Většího (též Staršího) a klášter minoritů se rozkládá proti východu z Ungeltu v ulici Malé Štupartské a Jakubské. Kostel byl založen Václavem I. v roce 1232, a to zřejmě v souvislosti se zřízením Starého Města pražského. Jeho stavba mohla souviset též s tím, že se v roce 1212 dostaly do Čech kromě dalších i ostatky svatého Jakuba.

V roce 1319 začal Jan Lucemburský stavět protáhlou bazilikální trojlodní stavbu s dlouhým a vysokým kněžištěm a se dvěma průčelními věžemi. Jedná se o třetí nejdelší chrámovou stavbu v Praze. Tento gotický chrám dokončil až Karel IV. v roce 1374. Po požáru roku 1689 byla provedena architektem Janem Šimonem Pánkem barokní úprava, která byla stavebně dokončena roku 1702 a v interiéru byla dovršena až v letech 1736 – 39.

Kostel sv. Jakuba má třetí největší soubor obrazů Petra Brandla. Na kruchtě se nacházejí varhany z roku 1705. Chrám sv. Jakuba je v současnosti též proslavený jako koncertní prostora, kde se pořádají varhanní koncerty.

Dne 20. března 1974 propůjčil papež Pavel VI. staroměstskému chrámu svatého Jakuba Většího (též Staršího) jako druhému čestný titul Bazilika menší.

Fotografie převzaty z Otevřené Wikipedie