CzechFolks.com PLUS

Nedávno mi napsal jeden mladší autor, takový slušný a poctivý, a vylíčil mi svoje rozčarování z události, od níž si hodně sliboval. Byl totiž pozván na konferenci, kterou pořádala jedna z našich spisovatelských organizací, a velice se těšil, neboť to bylo poprvé, kdy se měl stát účastníkem významného fóra literátů. Vše však probíhalo jinak, než čekal. Vyjádřil to takto:

“Začalo to už tehdy, když jsem se dozvěděl téma oné konference: Média jako překážka komunikace. Zarazil jsem se: Není to protismyslné? Média přece… Byl jsem ujištěn, že ta provokativní formulace je protismyslná jen zdánlivě a v diskusi se jistě ukáže jako velmi produktivní. Neměl jsem nejmenší potuchy, co by se k takto formulovanému problému dalo říct. Napadlo mě jen to, že děti, které vysedávají před televizí, asi méně komunikují s rodiči. Je to však dost na diskusní příspěvek? Protože jsem si však nabídnutou příležitost nechtěl nechat ujít, řekl jsem, že se zúčastním.” Čtěte více ZDE »

Jak je to s mocí dobra a lásky

Moc dobra a lásky není u velké části, nejen českých konzumních, občanů masírovaných marketingovou, často nepravdivou, propagací na výsluní. Je tam spíše lákavost ne-li vliv mamonu, závisti, přejídání až žravosti, netolerance. To však neznamená, že bychom měli ztrácet víru, že lze svět uspořádat lépe. Poslal mi přítel z Německa fotku sloganu na zdi, jehož obsah byl nazván lidovou moudrostí. Text je následující: Kdyby volby něco změnily, už by je dávno zakázali.

Ovšem, že je to také otázka úhlu uvažování, ale já to za lidovou moudrost nepovažuji. Zvláště v těchto dnech to bylo aktuální. Čtěte více ZDE »

Je známou pravdou, že nejzajímavější, a rozumí se, nejpravdivější příběhy píše sám život. Příběhů na nejrůznější témata jsou statisíce, veselé i smutné, se šťastným i tragickým koncem, existují dokonce příběhy strašidelné, ba přímo hororové.

V naší rodině se přímo hororových situací až tak moc nikdy nekonalo, což je na jednu stranu dobře, leč pokud takový stresový případ nastane, jen málokdo na něj bývá připraven.

Když se mé dceři narodila malá Natálka, radost to byla veliká – asi jako v každé rodině. Jak šel čas, dostavily se i starosti – opět jako v každé rodině, kromě jiného i potřeba občasného hlídání mimina. Čtěte více ZDE »

Je to opravdu veliký paradox, že právě toto slovo řeckého původu mi tak učarovalo! Paradoxy totiž už drahně let vidím a dokonce i cítím s předstihem na všech stranách. A tak je jasné, že i v případě politiky to nemůže dopadnout jinak.

Velké paradoxy politiky už dávnou odhalili například velikáni jako Karel Čapek nebo americký spisovatel Raymond Chandler. U toho prvního obdivuji (samozřejmě kromě mnoha dalšího) jeho perfektní definici politiky a politiků: „Politika je to, co dělají politikové. Politici pak jsou lidé, kteří dělají politiku. Všichni politici si myslí, že jsou k tomu předurčeni a my ostatní jim na to pak platíme.” Není to úplně přesný citát, ale jako definice kruhem je to naprosto dokonalé! Citát druhého spisovatele je z jedné detektivky, ve které ústy svého Philla Marlowa říká: „Policejní práce, stejně jako práce politika, vyžaduje, aby ji vykonávali ti nejlepší lidé. A přitom ani v jedné z nich není nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo.” Ano – to jsou paradoxy! Čtěte více ZDE »

Předmět: S Jájou a Josefem Dvořákovými jsme vzpomínali na jejich shi-tzu Beníčka před představením v divadelní kavárně Divadla U hasičů. Známý herec, skvělý komik a nenapodobitelný představitel vodníků, jinak hlava rodiny, se sice tvářil, že Jája „stejně všechno ví”, přesto nemohl o milovaném kamarádovi nepromluvit. Nechci popisovat přesně, co, kdo řekl, o Beníčkovi vyprávěli oba Dvořákovi a nechť laskavý čtenář přijme tuto vzpomínku od obou.

Čtěte více ZDE »

V noci na desátého jsem měla strašný sen.  A jak už to s noční můrou bývá, vše začalo tak nevinně. 

Ve snu jsem byla uprostřed krajinky, kterou mám ráda. Žádné dramatické scenérie, jen polehoučku zvlněná rovina středočeského kraje v tam nejkrásnějším měsíci roku, červnu.  Začátek léta dýchal ze zahrádek, ve kterých rozkvétaly první růže. Ze zápraží, s největší pravděpodobností našeho domku, jsem se dívala do nachových červánků soumraku, dokud hodina nepokročila a byl čas jít spát. Pootevřenými dveřmi jsem nahlédla do dceřina pokojíku.  Klárka – moje štěstí.  Narodila se na den dětí a byla tím nejhodnějším dítětem pod sluncem, v šesti nebo v šestnácti letech, vždy se mnou, moje malá přítelkyně. S pohledem na ni mne vždy zahřeje u srdce.

Nohy mám studené, jako každý večer. Každou noc se schoulím do náruče svého muže, který mne zahřívá, chrání, miluje a splní mi jakékoliv přání, které mi vidí na očích. Čtěte více ZDE »

V druhém medailonku se pokusím načrtnout dalšího souputníka ze zásobníku vzpomínek na teplickou „degeneraci let padesátých” – Jana Koblasu. Musím se omezit na toto studentské období proto, že později se mi vzdálil více než ostatní a kromě toho by bylo nošením dříví do lesa, kdybych chtěl připomínat všechny počiny a úspěchy této dostatečně známé osobnosti.

Jan byl o rok mladší než my, ale přesto působil jako dominantní osobnost. Již tehdy měl nepřehlédnutelně robustní postavu a výraznou hlavu s ostrými rysy, takže připomínal Majakovského či Vančuru. Shodou okolností se podobal i profesorovi našeho gymnázia Ladislavu Zahrádkovi (čeština, výtvarná výchova), který na nás měl velký vliv zejména produkcemi dramatického kroužku, který vedl, a myšlenkovým kvasem, který v nás probouzel.

Zde jsem si také poprvé všiml Janových hereckých a recitačních schopností při prezentaci skvostů české literatury na školních akademiích. Čtěte více ZDE »

Máte málo práce? Nudíte se? Je vám smutno na duši? Pořiďte si briarda – nejlépe hned dva nebo tři, to je potom to správné vzrůšo! A tak jsme si pořídili našeho prvního briarda, černého jako sama nejhlubší noc se sluníčkovou povahou, Dona z Bramilu.

Dal nám spoustu radosti, protože to byl pejsek velice neposedný, podnikavý, kamarádský a veselý. Co jsme se nachechtali, když jsme jej poprvé dostali do vany a osprchovali! To byl pohled pro bohy! Donďa, do té chvíle veliká koule chlupů, tam stál ve vaně jako nahatý, nikde nic, samé žebro, špidlatý čumáček, vystrašené oči a na nožičkách jako hůlečky obrovské papuče! Smích nás ovšem přešel, když pak z té vany vyskočil a oklepal se.

Chvilku to trvalo, než si zvykl na fén, ale ta lahoda potom! Byli jsme na něho pyšní, jak je krásný, že by mohl i nějakou madajli „urvat”, jenže to nás velice rychle přešlo, když se s ním vrátil Marek z bonitace a sdělil ortel poroty : má zanedbanou srst! Čtěte více ZDE »

Doufám, že Dr. Přemysl (Přemík, Mike) Pelnář je v duchu s námi. Jsem si jist, že kdyby mohl, byl by s námi i lépe: fyzicky. A s největší pravděpodobností by dodal strhující, šarmantní a usměvavý proslov o proměnlivosti svého života. A jaký to byl život!

Přemík (Mike) se narodil v Praze v lednu 1914, tedy v roce, který byl také svědkem vypuknutí první světové války. Jeho otec byl proslulý profesor medicíny na pražské Karlově univerzitě, i když se zdá, že jsem si ho pamatoval spíše jako skvělého doktora chirurgie než vysokoškoláka. Přemík následoval v otcových stopách absolvováním alma mater v roce 1937 a zajištěním svého postavení jako asistent na univerzitě na interním oddělení. Čtěte více ZDE »

…zpátky nedostaneš”, praví jedno staré přísloví. O tom, jak krutě je pravdivé, jsem se bohužel přesvědčila na vlastní kůži i já sama.

Všechno to začalo před patnácti léty, kdy jsem pracovala jako redaktorka v týdeníku Nedělní blesk. Práce novinářky byla pro mě jako stvořená – odjakživa mě zajímal života běh i lidské osudy. Na den, kdy jsem se vracela z jakési reportáže, však do smrti nezapomenu. Na pražském chodníku se mi zčista jasna podlomila kolena a já se poroučela na tvrdou dlažbu. Kolemjdoucí reagovali různě – někdo pokračoval v chůzi, jiní se významně ušklíbli nad ženskou, která to zřejmě přehnala s alkoholem, mnozí mi pomáhali na nohy. Zbytečně, nohy byly jako z papíru, a tak musela přijet sanitka.

Začala se nová etapa mého života, to když mi lékaři sdělili příčinu mého pádu, respektive mojí bezmoci postavit se zpátky na nohy – měla jsem roztroušenou sklerózu. „Tak to mi osud uchystal pěkné překvapení,” napadlo mě, „včera ještě pilná novinářka, dnes doživotní invalida!” Čtěte více ZDE »

Sever

Norská města

Města jsou tu roztroušena

jako v poušti oázy.

Jenom místo studny, palem,

jiný znak je provází.

 Bývá vidět z velké dálky,

jen těžko jej přehlédneš:

Čtěte více ZDE »

Vždycky jsem si myslela, že kraj kolem Lucernu je jeden z nejhezčích, ale s tím od Churu kolem jezera Walensee a dál na východ se to snad nedá srovnat, to je opravdu pohádka. Kdybych tedy řekla, že týden strávený v rétorománském kantonu Graubünden v okolí údolí řeky Inn v květnu t.r. byl krásný, bylo by to prostě málo. Engadin sám, který se člení na Horní a Dolní, začíná u průsmyku Malojapass (1.815 m) a končí při švýcarsko-rakouských hranicích. Je to oblast cestovního ruchu, tady leží známý a mondénní St. Moritz i městečko Scuol, kde jsme v pensionku bydleli i my.

Vysoko v horách už roztál led a sníh a rozvodněný Inn se s ohlušujícím rachotem řítil korytem dolů do údolí. Protéká přímo skrz samotný Scuol (asi 1.250 m) a jeho metrové vlny byly hrozivé – jako podívaná však něco úžasného. Čtěte více ZDE »

Kdykoliv jsem po srpnové okupaci v roce 1968 potkal Frantu Vaněčka, kolegu novináře, stejně postiženého jako desítky a postupně stovky vyřazených, vykořeněných, existenčně postižených, měli jsme o čem povídat. Stával jsem s ním například na hlídaném parkovišti na Národní třídě v Praze a to tak dlouho, než si Frantových kolemjdoucích přátel, kteří se s ním také vybavovali, všimla všemocná „estébé”.

Kdepak – vždyť tady byl vlastně ve styku s veřejností, a to jsme měli všichni zakázáno! To nemohl být „džob” pro žádného novináře! Stejně tak Karel Kyncl nesměl na Masarykově nádraží prodávat zmrzlinu! Víte, s kolika lidmi tak přišel denně do styku!? Nebo Jindra Klímová ve Sběrných surovinách! Prodávat v kioscích? Ani ne náhodou! Čtěte více ZDE »

Znám přátelství, která přetrvávají od společné návštěvy mateřské školy, znám lidi, kteří se zúčastňují setkávání spolužáků ze základní školy, nesporně se užitečná profesní pouta a lobby vytvářejí při vysokoškolských studiích, ale nejhojnější a nejtrvalejší jsou zřejmě vazby, které vznikly během středoškolských studií.

Pro mě takový základní tábor, v němž začínají výstupy k životním osmitisícovkám představují středoškolští spolužáci a kamarádi z Teplic. Přistěhoval jsem se tam v roce 1947, zažil poválečnou restauraci města, houfování vrstevníků podle zájmů a formování lidí spřízněných duchem.

Jádro našeho tehdejšího společenství tvořili studenti reálného gymnázia zajímající se o literaturu, divadlo, hudbu a výtvarné umění, což se manifestovalo zejména soukromým vydáváním literárních časopisů a almanachů a živou účastí na kulturním životě města.

Byvše zasaženi důsledky „Vítězného února” deklarovali jsme se jako degenerace let padesátých, vzdorovali ideologickému schematismu, pídili se po všem zakazovaném a snažili se uchovat si maximální prostor vnitřní svobody. Čtěte více ZDE »

Občas si dávám dršťkovou polévku. S teplou houskou je to pochoutka. A proto jsem vykročil směrem k restaurantu Escaddo, které, ač uprostřed kročehlavského sídliště, skýtá pohodu a je pro mne ostrůvkem tiché inspirace. Už dávno se známe se stálými hosty, pan Volf vypráví o kladenském loutkovém divadle Lampion, vzpomínáme na herce a tvůrce scény, která oslovila a těší stále spousty malých i velkých diváků. Majitel Escadda Milija Dražkovič podává pevně ruku, zeptáme se na zdraví, na počasí a já usedám ke svému stolku, odkud vidím ven do ulice. Právě procházela paní, lépe řečeno cupitala, tažena svým čtyřnohým harlekýnem. Čtěte více ZDE »

Iluze a skutečnost

Velký francouzský dramatik a spisovatel Honore de Balzac napsal úchvatný román Ztracené iluze. Mnozí z nás, jako onen hrdina z Balzakova románu, ztratili v životě také četné iluze, někteří ze stejných důvodů jako on, ale většinou ze zcela jiných. Z toho plyne velké ponaučení, že není dobré žít v iluzích. Mnoho lidí to ví, ale je mnoho těch, kteří nevědí, že žijí v iluzích. Jsou to občané, kteří nerozlišují mezi pravdou a fikcí. [Fikce=zdání, představa]

Žijí z iluzí, které vytvářejí media. Nejen tisk, rozhlas, televize, internet, reklamní a vlivové agentury, vládní instituce, jejich mluvčí a politikové, poslanci, ale i různá hnutí, seskupení, včetně politických stran. Vytvářené iluze nahrazují pravdu a realitu.Názory hlásané lze pak stěží rozeznávat od faktů, které buď nejsou doloženy, nebo jsou zkreslené. Čtěte více ZDE »

Že existujú aj jesenné prázdniny, to mi akosi medzičasom vypadlo. A pritom som tiež kedysi chodil do školy a ak si z toho obdobia vôbec ešte voľačo pamätám, tak sú to práve prázdniny. Nie je toho veľa, ak uvážime, že som v tej škole sedel aj v lavici aj za katedrou, intímne som sa oboznámil so školou základnou, strednou i vysokou. Nechodil som len do materskej školy, ale to som si tam vynahradil ako nedobrovoľný učiteľ práve počas hlavných prázdnin vďaka zlomyseľnosti vedenia školy.

K srdcu mi prirástli najmä letné prázdniny. Dobre sa na ne pamätám, lebo som ich pravidelne trávil v Prešove u starej mamy. Vtedy to bol okraj mesta, v okolí len zeleninové polia akýchsi snaživých Bulharov, kde sme si vždy nie príliš legálne prilepšovali k dennej strave. Na neďalekej Toryse som prvý raz v živote videl povodeň a keď bralo most, mal som dojem, že po nej pláva akási obrovská loď. Čtěte více ZDE »

Po zveřejnění mého článku Studenti o normalizační minulosti své fakulty z 28. května t. r. jsem obdržel zajímavou statistiku  MUDr. Zdeňka Boháče,  předsedy Pražského akademického klubu 48, kterou  sestavil podle  kdysi tajných údajů Ústředního akčního výboru Národní fronty.

V této statistice jsou údaje o vyloučených posluchačích čs. státní příslušnosti k 31. prosinci 1948 – tedy bezprostředně po uchopení moci komunistickým režimem v naší zemi. Týkají se Univerzity Karlovy v Praze (včetně tehdejších jejích poboček v Hradci Králové a Plzni), Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Františka Palackého v Olomouci, Vysoké školy politické a sociální v Praze, Vysoké školy sociální v Brně a Vysoké školy veterinární. Prověrky se neprováděly na bohosloveckých fakultách. Čtěte více ZDE »

Autor dokončí několik opusů, s těžkým srdcem některé z nich zavrhne a ostatní se rozhodne poslat do redakce. (V jednom dopise stálo, že výběr příspěvků provedla autorova žena, a to losováním!) Pak už mu jen zbývá napsat průvodní dopis. Tento poslední úkon ho však často stojí více sil než všechno to, co mu předcházelo. Průvodní dopis je totiž věcí velmi ošidnou, která často řekne o autorovi víc než jeho tvorba – a autor to ví, nebo aspoň tuší.

V povídce se schová za vypravěče či postavy, v básni za lyrický subjekt, ale v dopise musí mluvit jen a jen za sebe. Většina autorů podléhá dojmu, že se musí předvést jako lidé duchaplní, vtipní, originální – což se jim ovšem podaří jen zřídka. Častěji dojde k efektu, jemuž se říká kouzlo nechtěného. Čtěte více ZDE »