CzechFolks.com PLUS

Jméno může člověk dostat, může se s ním narodit, může ho zdědit, ale může se stát, jako se stalo mně, že se jméno může jaksi – přihodit.

Narodila jsem se těsně před koncem druhé světové války. Rodiče si přáli syna, bylo jim jasné, že dostane jméno Miroslav, protože mír už byl na spadnutí. Pro holčičku jméno nebylo jisté, Miroslavu rodiče nechtěli. Chtěli mít Alenku, ale když maminka byla v parku, zavolala nějaká maminka na holčičku: „Alenko”, a protože přiběhlo Alenek asi pět, z tohoto návrhu sešlo. Ověřila jsem si to později, protože sama mám čtyři přítelkyně Alenky přibližně stejného věku. Čtěte více ZDE »

Člověk nebyl stvořen k tomu, aby ubližoval sým bližním natož zvířatům.

Byla to láska na první pohled. V osmdesátých letech jsme s rodinou a přáteli podnikli výlet do Taragony ve Španělsku. Nevím, jaký psí pánbůh má na svědomí, že nás nohy vedly rovnou na trh, a to právě v okamžiku, kdy tam opálený trhovec nabízel dvě tříměsíční štěňátka, jedno rozkošnější než druhé a jedno od druhého k nerozeznání. Byli to sourozenci pekinéze, holčička a kluk. Sotvaže jsme se na malé psíky podívali, jen přeskočila ta první jiskra, bylo rozhodnuto. O cenu jsme nesmlouvali. Popadla jsem jedno zvědavé zlatorezavé klubíčko do náruče, přítelkyně to druhé, a bylo.

Tomu našemu jsme dali spontánně jméno Míša. Čtěte více ZDE »

Moje první setkání s tímhle na první pohled uzavřeným, málomluvným člověkem zinscenovala, jak už to v životě bývá, náhoda, potažmo novinářská zvídavost. Bylo to krátce po „sametu”, v době, kdy se Jan Kristofori vrátil do vlasti z mnohaletého exilu v Norsku, kam odešel s rodinou nejen před sovětskou okupací, ale jako nežádoucí i před tehdejší vládnoucí garniturou. Po devadesátém se vrací domů, aby svým uměním představil to, po čem celý život toužil – krásu, nezávislost, porozumění a lásku. Čtěte více ZDE »

Tento pojem má svůj historický vývoj. Ve starém Řecku byly slovem anekdota označovány nevydané příběhy, tradované z různých důvodů jen ústně. “Různým důvodem” mohlo být například to, že se jednalo o skandální historky ze života nějakého panovníka, který o jejich sepsání nestál, nebo o příhody méně významných osob, jež však stály za tradování a dávání k lepšímu při hostinách či jiné zábavě.

Ve středověku se za anekdotu označovala většinou tzv. exempla, Čtěte více ZDE »

Gaius Iulius Caesar patří k osobnostem, které vykonaly pár zásadních věcí, kvůli kterým stojí za to si je pamatovat. Také ale náleží k těm, jejichž výroky pronikly do běžné mluvy a často nám zůstávají v paměti spíše ony věty, než činy a jejich samotní původci. „Veni, vidi, vici.” – „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.” Kdo by si nevzpomněl na toto Caesarovo stručné, leč výstižné hodnocení jeho úspěšných vojenských aktivit? Jistě vám na mysli vytanou i další.

Když ale nyní uděláme menší skok v čase a přesuneme se z přelomu letopočtu až do období renesance, konkrétně do konce 15. století, Čtěte více ZDE »

Bude vhodné hned úvodem sdělit, že autor knihy  David Vaughan je rozhlasovým novinářem žijícím v Praze, že prostudoval události kolem roku 1938 a mnichovské dohody v září téhož roku, že v jeho vyprávění mají rozhodující podíl na veřejném mínění rozhlasové stanice oné těžké dějinné doby – čs. Radiojournal (založený v roce 1923), Reichssender – neboli Říšská vysílací stanice, uváděná od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 s domicilem Breslau nebo Dresden, BBC (British Broadcasting Company), nejprve od roku 1922 soukromá společnost v Londýně, která začala s pravidelným vysíláním v roce 1926, a tři americké NBC (National Broadcasting Company), první z velkých rozhlasových společností USA po první světové válce, CBS (Columbia Broadcasting Systém) a MBS (Mutual Broadcastring Systém). Čili – předmnichovské a mnichovské drama na rozhlasových vlnách se tehdy odehrávalo mezi Československem, Německem, Velkou Británií a Spojenými státy americkými. Čtěte více ZDE »

Lhostejnost

Kdo žízní musí pro vodu.
Láska nám srdce poutá.
I vězeň má svou svobodu
a svoboda svá pouta.

Lhostejnost žene do dálky.
Bez citů čas jen zírá.
Ukrádá něze korálky
a do pout krásu svírá.

Na misku lásky každý den
musíme něco přidat.
Jinak už za rok nebudem
společně my dva snídat.

Tak jako tůňku pod strání
napájí čistý pramen,

  Čtěte více ZDE »

Podle názoru jeho obdivovatelů (jako třeba Berry Gordyho, zakladatele Motownu), “Michael Jackson byl největším varietním umělcem, který kdy žil”. Nevím. Snad. Snad jen Elvis Presley (zemřel v roce 1977 ve věku 42 let – o osm let mladší než Jackson) s ním mohl soupeřit v masovosti obdivu, kterým ho svět zahrnoval – a ovšem oba se musí zařadit za egyptskou zpěvačku Umm Kulthum, jejíž rakev v roce 1975 – dva roky před Presleyho smrtí – do její mešity doprovodilo víc než 4 miliony obdivovatelů…

Daleko víc se lidé rozcházejí v hodnocení jejich přínosu lidské společnosti. Zatím co jejich obdivovatelé se domnívají, že žádné uznání a žádné vyznamenání není pro jejich idoly dost dobré, jsou lidé - zvlášť v případě Michaela Jacksona a v jeho případě snad i proto, že náklady s veřejným rozloučením, které převyšují čtyři miliony dolarů, snad budou musit být hrazeny z veřejných zdrojů, Čtěte více ZDE »

Pátý den vstáváme velmi brzy. Budíček je v pět hodin, abychom naplánovaný dlouhý výlet i návrat z něj do večera stihli. Na dnešek je naplánována stěna Trollů – Trolltindan, o nichž toho moc nevíme. Paní průvodkyně začne tedy pohádkou. Když skončí, jsme o něco chytřejší. Žije to v lesích, potká-li to člověka a on to – tedy trolla uvidí, ten se změní v kámen, nebo rozpadne v prach. Jsou to však tvorové mírní, hodní, naučili se postupně žít u lidských obydlí a prý jsou ochotni i pomáhat. Čtěte více ZDE »

Slovo v nadpisu sice samozřejmě spíše nenávidím než návidím, ale nemohu si pomoci a už delší dobu čím dál tím častěji této nepříliš milé činnosti podléhám. Většinou jen v duchu, ale občas je nutkání tak silné, že ty kverulující myšlenky prostě musím vynést na světlo boží! A hned teď na začátku se omlouvám všem čtenářům, že toto mé kverulování bude mimořádně roztěkané, doslova „ode zdi ke zdi”.

Blíží se dvacáté výročí naší „skororevoluce” a je stále jasnější, že značná část našinců není stále spokojena se „stavem unie”! A zdaleka to není tím, že se „náhle” dostavila recese či krize! Čtěte více ZDE »

Jak jsem potkala Boženku

Jen velice stručně jsem napsala v minulém článku o paní Boženě Šamánkové to, co jsem považovala za nutné sdělit o jejích knihách. O našem prvním setkání jsem ale již před lety napsala článek do sokolského Věstníku v Sydney, který jsem později poslala i do jiných časopisů. Myslím si, že i čtenáře CF by mohlo zajímat, jak jsem Boženku potkala a poznala.

Někdy v polovině osmdesátých let mně do českého vysílání v Sydney ( Radiová stanice 2EA SBS) poslala krajanka paní Anežka Tondrová verše její přítelkyně paní Boženy Šamánkové. Když jsem po vysílání toho večera skládala ve studiu odvysílané materiály, přelétla jsem rychle očima těch několik stránek strojem psaných básní a v duchu jsem si poznamenala – zdá se to být dobré. Čtěte více ZDE »

Na prstech jedné ruky, či snad doufám dvou, by se dala spočítat jména českých velikánů, která jsou obecně známá po celém světě.  Jsme malá země a tím více hrdá na tato jména.  Jedním z nich je bezesporu Alfons Mucha, narozený v Ivančicích v červenci roku 1860. Traduje se, že maminka mu jako batoleti zavěšovala tužku kolem krku, a tak malý Alfons dříve kreslil, než chodil.  Nakolik je tento příběh pravdivý, nevím, ale jisté je, že Mucha byl výjimečným talentem, kterému to, jak se říká, kreslilo samo. 

Ze svého prvního místa soudního písaře, jež mu otec zajistil po vystudování brněnského gymnázia, byl vyhozen pro své pravidelné zkrášlování úředních spisů fantazijními motivy.  Jak už tak často v případě skutečných talentů bývá, na přijímačkách Akademie výtvarných umění neuspěl.  Krátkou dobu pak maloval kulisy ve vídeňském Ringtheatre.  Čtěte více ZDE »

S nástupem prvních počítačů se zároveň objevila nanejvýš zajímavá otázka, po které se mohli vrhnout lační filosofové, jejichž pole působnosti se s postupujícím vědeckým poznáním neustále zužuje. Je možné, aby počítače, potažmo stroje, skutečně myslely? A nebo má pro jednou lidská rasa, charakteristická svou bezbřehou a arogantní egocentričností, tentokráte pravdu, když mysl a proces myšlení na nejvyšší úrovni považuje za něco výhradně svého, jedinečného, čím se odlišuje od všeho ostatního? Čtěte více ZDE »

Noc spěje k ránu, já na loži se zmítám.
Příšerný sen teď ve spánku mi běží,
divoká střelba, křik a nářek zní tam
a stovky mrtvých všude kolem leží!

Zuřiví střelci jako temné stíny
zabíjejí, koho jenom spatří.
Obsadili město plné bídy, špíny,
volajíce, že jsou Boží bratři.

Vím, že když brzy neprocitnu
ten sen mne snad vážně zničí.
Proto zoufale se stébla chytnu
a slyším se jak ze snu křičím:

„Otevři oči a braň se spánku,
ať z duše zmizí zlý ten sen,
vždyť noc už má na kahánku
a brzy vstane bílý den!”

Čtěte více ZDE »

Povídáme si s Janem Schneiderem, který se narodil v Písku (1934), dospěl v Táboře (maturita 1952) a na stará kolena se usadil v Třeboni (1992), protože má typickou jihočeskou náturu. Do okolního světa se z poetických jižních Čech odchází jen tehdy, když není jiné východisko. Protože ještě neexistovala Jihočeská univerzita, odešel po maturitě na pražskou Vysokou školu ekonomickou, kde studoval statistiku a získal diplom inženýra (1957). Jako českého básníka si ho poprvé povšimla cizina – literární kabaret Žoltodziob v Poznani a studentský časopis pařížské Sorbonny (1956). Čtěte více ZDE »

Nebojte se, nepůjdeme na maškarní bál, kde se to hemží čerty, princeznami, rytíři, smrtkami, vodníky a vílami. To by bylo příjemné a jednoduché. Ve venkovské hospodě se maškary o půlnoci odmaskují, lidé se smějí a odcházejí domů spokojeni a v rozverné náladě. Tady bude řeč o neviditelných maskách, které si lidé pomyslně nasazují v nejrůznějších životních situacích, aby zakryli skutečné pohnutky svého počínání. Klamou tělem a my se ptáme, jak to ten člověk vlastně myslí, je opravdu takový hrdina, jak by se na první pohled zdálo? Je ten rozverný a žoviální chlapík, který přišel žádat o místo manažera opravdu takový, nebo je to uvnitř jen ustrašený uzlíček nervů, který má strach, aby ho někdo neprokoukl? Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem se na Beachy Head, což je jedno z nejkrásnějších míst v Anglli, setkala s člověkem, kterého pojmenuji Karel. Tyto útesy, dosahující výšky až 162 metry jsou však zároveň velmi smutným místem. Bohužel se “zamlouvají” sebevrahům jako vhodné místo k ukončení jejich života. Dobrá zpráva je ale ta, že počet lidí, kteří umřou na Beachy Head, rok od roku ubývá. Zásluhu na tom má pravděpodobně charitativní organizace, jejímž dobrovolníkem se Karel nedávno stal, která pořádá hlídky na Beachy Head a snaží se odvrátit lidi, kteří se chystají spáchat sebevraždu, od jejich úmyslu. Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem se na internetu, zcela náhodou, připletl k diskusi několika žen o problémech podílu na pracích v rodině. Nejvíce stesků a kritiky padalo, jak jinak, na hlavy mužské. Jedna z účastnic toho symposia mne ale skutečně pobavila. Stáhl jsem si tu její radu, a tak se zasmějte se mnou:

„Milé dámy a kolegyně v manželských problémech, není nic snadnějšího, než vyřešit otázku podílu prací mezi manžely metodou starou už staletí. Že ji neznáte? Že jste o ní dosud neslyšely? Tak čtěte:

Byly a jsou národy, kde není hlavou rodiny muž, ale moudrá a všemi respektovaná žena – matka rodu. Neptejte se kde, není to důležité, podstatné je vědět, jak si to zařídit i u vás doma. K tomu je ovšem třeba znát základní údaje o muži dosud nezkroceném, homo sapiens indomitus, zejména pozor, aby to byl samec, dnes se jejich pohlaví jen pouhým pohledem těžko rozezná. Čtěte více ZDE »

Na území Karlovarského a zčásti i Severočeského kraje se rozprostírá oblast, která má rozlohu 331 km2 a o které toho dnes víme asi tolik jako o krajině na Měsíci.

Mnoho z vás už slyšelo o Doupovu, někteří tam byli jako vojáci na cvičení, ale málokdo ví, že tu byla svého času krásná krajina plná lidí, vesniček, polí, mlýnů, rybníků a potoků. Tomuto kraji vévodilo město Doupov, kde byl kostel fara i škola. Dnes je tu stále vojenský prostor rozrytý pásy tanků a po obyvatelích zůstaly jen malé zídky z kamení zarostlé houštím a ticho.

Doupov – kdysi půvabné městečko v srdci stejnojmenných hor se jmenovalo německy Duppau, dříve také Tuppaw. Čtěte více ZDE »

Knihy Boženy Šamánkové vyšly díky jejím třem dětem, Gustovi, Evě a Jarkovi. Oni knihy vydali vlastním nákladem, protože zde v Austrálii by se asi velmi těžko našel nakladatel, který by měl za jiných podmínek zájem vydat knihu psanou česky. Po každém vydání se konalo  čtení pro krajany a ti si s velkým zájmem knihy kupovali. V České republice bohužel žádná z jejích knih nevyšla, ale byly rozeslány jako dary soukromě i do různých knihoven, zejména potom do obce Lásenice, kde paní Božena prožila své dětství a do Jindřichova Hradce. V Lásenici se jí také dostalo jediného vzdělání v místní škole. Dnes je čestnou občankou této obce. Čtěte více ZDE »

O existenci tohoto hudebního souboru jsem se dozvěděl (ach, ignorantství stáří) před nepříliš dlouhou dobou. V posledních měsících – díky plánům generálního konzula ČR v Torontu, Richarda Krpače a celého konzulátu (české Toronto má štěstí, že na konzulátu pracuje tak talentovaná a milá skupina lidí), a zvlášť po oznámení, že Čechomor vystoupí na Masaryktownu – jsem začal být docela zvědavý, o čem ten Čechomor vlastně je. Nakonec z řady důvodů (finanční náklady, neuspokojující předprodej vstupenek, nepředpovídatelnost počasí v den koncertu) se koncert na Masaryktownu nekonal – byl přeložen pod střechu v koncertním klubu Phoenix v Torontu.

Čtěte více ZDE »

Slepé náboje 

Víza spadla. Češi stojí

ve frontách a brblají.

Pravověrní pod obojí,

všichni jsou teď naštvaní.

Diplomaté myjí ruce.

Vinu vidí na druhém.

Neví co říct po pomlce,

jenom nebýt podruhem.

Čtěte více ZDE »

Činnost příslušníků československého letectva v jednotkách britského královského letectva RAF (Royal Air Force) během druhé světové války hrála důležitou roli v boji proti německému nacismu. Během krátké doby čs. vláda v Londýně (se svolením vlády Spojeného království) sestavila tyto letecké perutě: 310. čs. stíhací peruť RAF (od 12. července 1940 v Duxfordu), 311. čs. bombardovací peruť RAF (od 29. července 1940 v Honningtonu), 312. čs. stíhací peruť RAF (od 5. září 1940 v Duxfordu) a 313. čs.stíhací peruť RAF od 10. května 1941 v Cattericku). Později (3. května 1942) bylo z těchto perutí vytvořeno vlastní stíhací křídlo (Czechoslovak Fighter Wing). Čtěte více ZDE »

Co kdy a kdo o Františku Dostálovi řekl a napsal 

PhDr. Antonín Dufek, Moravská galerie Brno

František Dostál začal fotografovat již během studia na Průmyslové škole strojní a pravidelně spolupracuje s tiskem od roku 1964. Dostálovo jméno je spjato s fotografickým humorem a groteskou. V tomto směru autor právem dosáhl světového úspěchu. Jeho snímky jsou nejen kuriózní, nýbrž vyznačují se i originálním a kultivovaným viděním a inteligentním postřehem pro zázračné střety reality všedních dnů. Právě v tomto směru má autor blízko k Elliottu Erwittovi a Vilému Reichmannovi. Čtěte více ZDE »

Tahle parafráze z povídky Jana Nerudy mne napadla v den, když mi na zádech zčista jasna, a doslova přes noc, přibyl osmý křížek. Stalo se to letos v lednu a po všech těch gratulacích rodiny a přátel, mi došlo, že mi asi nezbývá, než na některá ta místa, jež mi život a osud určil k životu a práci, už jen vzpomínat.

Bylo jich, od rodné vísky Mstětic, přes Jirny, Újezd nad Lesy, Vrané nad Vltavou, přes středovýchodní Bagdád a Kuwait City, nigerijskou Kadunu až po Prahu, věru dost. To jsou ovšem jen místa, kde jsem žil a pracoval. Ta ostatní, byť i exotická, ale kde jsem pobyl jen krátce, neuvádím. To bych se „nedonavzpomínal”. Čtěte více ZDE »

Tenhle nepříjemný pocit se nás drží celý život jako klíště, i když si už myslíme, že jsme proti němu obrněni, i když situace, která jej vyvolává, se opakuje bůhví pokolikáté. Tím spíše nás přepadá tehdy, když se vystavujeme něčemu neznámému a obávanému poprvé.

Každý z nás si jistě vzpomene na první cestu do školy, první veřejné vystoupení, první schůzku s dívkou… a spoustu dalších zážitků, kdy se nám podlamovaly nohy a bylo slabo u žaludku.

Také každý autor, i ten nejslavnější, musel někdy poprvé vkročit do redakce časopisu či nakladatelství, jimž nabídl své práce, musel předstoupit před kritické posuzovatele svého snažení. A sotva se najde takový, který by odpřisáhl, že přitom neměl trému. Čtěte více ZDE »

„Příhodu, která vzruší teriéra,
dánská doga mine bez povšimnutí.
(Smiley Blanton)

Nechtěl jsem psa do městského bytu. Děsilo mě, co všechno by mohl nasbírat na ulicích a zavléci domů: roztoče z holubů, vajíčka škrkavek, bakterie, bacily. Hrůza, nic takového! Žádný pes nesmí přes práh našeho bytu! Byl jsem neústupný a vydrželo mi to dost dlouho.

Až jednou při služební cestě na Moravu mi recepční v hotelu podával s klíčem vzkaz, abych v naléhavé věci volal domů. Čtěte více ZDE »

Zpověď politického vězně Prim. MUDr. Jiřího Z. Krbce, DrSc   

Když jsem se v roce 1995 vypravila do Klatov na novinovou reportáž s primářem Jiřím Z. Krbcem, bývalým politickým vězněm z 50. let, měla jsem smíšené pocity. Samozřejmě jsem věděla, čím si tito lidé kdysi prošli a jaké utrpení jim mnohaleté kruté věznění přineslo. Co jsem ale nevěděla bylo to, jak moc je to poznamenalo a jak ovlivnilo jejich další život. A tak jsem měla strach, strach z nepoznaného. Když jsem tiskla zvonek na zahradní brance tlouklo mi srdce jako zvon. Čtěte více ZDE »

V zemi trolů – letmo přes fjordy, hory a údolí Norska (1)

Začátkem roku 2006 mi zavolala má sestra Hana, s níž se vídám velmi zřídka. Mnohem řidčeji, než bychom si obě přály, ale život už je takový. 

„Chci jet letos s Amazonkami do Norska, nechceš jet s námi?”

„Chci, samozřejmě, že chci” nezaváhala jsem ani okamžik.

Už dlouho jsem si přála prožít s ní pár dní. Letos měla šedesát, a já jí nemohla ani osobně popřát. Přesto, že ač jsme obě už v důchodu, nějak se nám ty volné termíny nepřekrývají…  Čtěte více ZDE »

Když jsem před několika málo dny „surfoval” vzdouvající se vlny Internetu, narazil jsem na dvě malé, ale docela zajímavé zprávičky zabývající se stejným tématem. V Německu bude, nebo snad již bylo vydáno veledílo Karla Marxe na CDéčku, patrně proto, aby nezabíralo mnoho místa v knihovně a snad také z toho důvodu, aby si ho mohli vychutnávat i analfabeti. Druhá zprávička doslova rozbuší srdce každého opravdového milovníka muzikálu. V Šanghai se připravuje produkce muzikálu na téma Marxova Kapitálu, kde prostřednictvím zpěvu a tance bude ukázáno, jak relevantní jsou jeho myšlenky vzhledem k současné ekonomické krizi. Pan ředitel He Nian slibuje že „přenesení (Marxovy) ekonomické teorie do dnešního života bude – trendy – zajímavé a vzdělávací a bude potěšením tuto hru sledovat”. Už se nemohu dočkat, až tento muzikál najde cestu na jeviště v Sydney. Čtěte více ZDE »