CzechFolks.com PLUS

Elena Paclová: Dar jaksi danajský

01.07.2009

„Dobře vám tak,” pravili naši mladí, když jsme o jedněch Vánocích pod stromečkem objevili velkou krabici, ve které byl dárek pro nás.
„Copak to se dělá, kupovat si takovou věc před Vánoci? Co s tím teď budete dělat?
Zůstali jsme jako opařeni. Na dně krabice, pečlivě zabalená, ležela nová, barevná, inkoustová tiskárna.

Před pár dny, jsme si totiž pořídili postarší „laserovku”. Nebyla levná, to tyhle tiskárny nejsou, ale tiskne spolehlivě a její náplň prý se zárukou vydrží tři tisíce kopií. Když jsme před koupí studovali nabídky a radili se s odborníky, byla nám doporučena právě tahle.
Inkoustová tiskárna, která na nás teď juká z krabice, je nepoměrně levnější. V prospektu se však praví, že „provoz je poněkud dražší.”
Nu což, budeme mít tiskárny dvě.
Tato bude připojena k počítači, který jsem dostala na dožití (toho přístroje), protože ráda píšu. Nejsem žádný literát, jenom mne baví skládat slova do vět, věty do krátkých příběhů. Počítač je pro tento účel báječná věc, ale abych mohla své výtvory posoudit, potřebuji je vidět na papíře. Potřebuji tedy tisknout.

Nová tiskárna, jako všechny novodobé hračky, mého muže zaujala. Domnívám se, že chvíli i rozvažoval, zda je žena a ještě k tomu manželka, takové krásy a dokonalosti vůbec hodna.
„Podívej, jak to krásně barevně tiskne!” rozkochával se, když po pracném převodu něčeho někam, připojování, zkoušení a vylepšování, a po desítce zkušebních listů, vyrobil stránku pojednanou všemi barvami.
„K čemu mi to bude? Píšu jenom obyčejné texty,” odpověděla jsem.
A jelikož jsem skeptický praktik, ještě jsem se zeptala.
„To se musí, když mi dojde černá barva, koupit celá sada náplní?”
„Ne, černá se kupuje zvlášť” ujistil mne můj muž, který v naší důchodcovské dvojici má funkci počítačového experta.

Nejsem posedlá a pro svou zálibu nemám tolik času, kolik bych chtěla, proto mne překvapilo, když po několika týdnech a pár desítkách vytištěných stránek začala písmenka šednout.
„To bude chtít novou náplň” usoudil můj muž.
„UŽ?” nemohla jsem uvěřit svému sluchu.
„COŽE?” pravila jsem zanedlouho poté v obchodě, když prodavačka vyřkla sumu, kterou jsem měla zaplatit.
„Tolik? Promiňte, takovou sumu u sebe nemám…”

„Jsou i levnější náplně,” konejšil mne můj muž, „nemusíš tam dávat jenom ty drahé, to zbytečně platíš značku,” poučil mne můj znalec, rodinný ekonom a později – jak se ukázalo – i opravář nového přístroje.
Zatelefonoval a poradil se, odjel kamsi, cosi koupil, vložil, vyzkoušel a doporučil mi, ať radši tolik(!!!) netisknu.

Po třech kopiích zešedla písmena znovu.
Rozebral přístroj, znovu koupil náplň (něco lepšího), vstříknul, vyzkoušel, znovu doporučil a pravil, že „tentokrát už to bude v pořádku.”
Nebylo. Na druhém vytištěném listu se objevily šmouhy. Jeden řádek lze stěží přečíst, dva jsou rozmáznuté.

Vrátila jsem se pokorně do značkového obchodu a zaplatila čtyřmístnou částku, která se rovná čtvrtině ceny naší barevné netýkavky.
Ta byla opět rozebrána, značkové zboží vloženo, vyzkoušeno, bez výsledku. Mezitím totiž zaschly trysky. Tiskostroj bude muset do odborné opravny.
Umínila jsem si, že pokud bude tiskárna někdy opět pracovat, začnu si pravděpodobně dělat čárky, abych zjistila, zač je doma jeden „šmírpapír” a co vlastně v praxi znamená věta „poněkud dražší provoz”.

Nakonec jsme se rozhodli jinak. Rozloučili jsme se s drahou netýkavkou a pokorně se vrátili k „laserce”, která dobře slouží do dnešních dnů, i když „nebarví”. Ostatně k čemu jsou xeroxová centra? Taky si přece potřebují vydělat…