CzechFolks.com PLUS

Putování není jen cestování, putování je vlastně cosi jako životní styl. Poutník není ten, kdo sedí v klimatizovaném autokaru a rytmicky, podle pokynů průvodce, otáčí hlavu směrem, kde snad může zahlédnout něco zajímavého. Poutník dá před čalouněnými sedačkami přednost ošlapaným, ale pohodlným botám a místo vychlazené coly se napije z nenápadné lesní studánky. Poutník nespěchá, je mu jedno, když se za celý dlouhý den přesune třeba jen o pět kilometrů, jeho cesta krajinou není nikdy o polykání kilometrů; dobře ví, že krásné a zajímavé věci bývají nenápadné a že je musí hledat. A hledá je rád, nechce jen zahlédnout, chce vidět.

Hvězda pana Santiniho

Jan Blažej Santini se narodil pod hvězdou, která zprvu nevypadala jako šťastná. Sice nejstarší syn zámožného pražského kameníka Aichela, ale bylo jasné, že prosperující dílnu po svém otci v budoucnu nebude moci převzít. Chlapec se 3. února 1677 narodil chromý, a jako by si s ním osud chtěl pohrávat, ještě na část těla ochrnutý. Jeho hvězda však nedovolila, aby zatrpkl, rezignoval…

Jan Blažej se přes svůj handicap u svého otce vyučil kamenickému řemeslu, které vyžaduje umělecké sklony. Práce s kamenem v něm nejspíše probudila skutečný výtvarný talent, a tak pokračoval ve vzdělávání u císařského a královského malíře, správce obrazárny na Pražském hradě Kristiána Schröedera. Učitel byl mezi tehdejšími výtvarníky zajímavá osobnost. Sám tvůrčím talentem příliš neoplýval, dodnes není známé jediné jeho samostatné dílo, ale měl štěstí nejméně na dva později slavné žáky. Ještě před Santinim se u něho učil Petr Brandl a byl osmým žákem, který studia nedokončil.

Okolo roku 1696 J.B. Santini vyráží na zkušenou do světa, poznává Rakousko a Itálii. Nejspíše v Římě si uvědomuje italský původ rodiny a ke svému jménu přidává Santini. V Praze je již v roce 1700 členem některého ze stavitelských cechů, má vlastní podnik, staví, navazuje na práci architekta Mathese, inspiruje se jeho stylem, po jeho smrti dokončuje rozpracované zakázky, částečně přebírá i skupinu zákazníků. O Santiniho úspěšnosti svědčí, že již po sedmi letech kupuje na Malé Straně postupně Valkounský a sousední dům U zlaté číše.

Stavby Jana Blažeje Santiniho – Aichela jsou klasickou ukázkou barokní gotiky a mají společný rys – velice často jsou stavěny do půdorysu hvězdy, ta se skrývá i v dalších prvcích. Jeho nejvýznamnější tvorbu zná patrně každý. Kapitulní děkanství na Pražském hradě, poutní chrám ve Křtinách, Mariánská Týnice, katedrála v Sedlci u Kutné Hory, Zelená hora u Ždáru nad Sázavou… Santini ale vytvořil těžko zmapovatelnou řadu drobných, hlavně sakrálních staveb roztroušených po celé zemi. Přijíždíme do Železných hor. Zalesněné údolí se náhle rozšiřuje, jako by schválně vytvářelo prostor městečku na svém konci. Stojí tam již tisíc let, zmiňuje ho v roce 1137 následovník kronikáře Kosmy, kanovník vyšehradský v souvislosti se starobylou Liběckou stezkou, která navazovala na stezku Zlatou. Obec má tajuplné jméno Běstvina. Zda někde v okolí sídlili běsové, nevíme, jisté ale je, že okolo roku 1720 v Běstvině byl právě Blažej Santini- Aichel.

Postavil zde snad jednu ze svých nejkrásnějších drobných staveb, kapli Svatého Jana Nepomuckého. Objevíme ji, čerstvě opravenou, na křižovatce proti baroknímu zámku a půdorys šesticípé hvězdy nás patrně nepřekvapí. Symbolizuje sice Jana z Nepomuku, ale my dobře víme, že je hvězdou Santiniho; v roce, kdy stavěl kapli v Běstvině, již zcela jistě hvězdou šťastnou. Uprostřed vnitřní prostory, pod centrální lucernou, na šestibokém kamenném podstavci, stojí dřevěná socha Jana Nepomuckého od Řehoře Thenyho. Jeho práce se s dílem Santiniho prolíná hlavně na Zelené hoře, kde vytvořil sochy na hlavním oltáři a hlavně model procesní sochy do stříbra převedené pražským zlatníkem Janem Norbertem Diesbachem.

Kaple v Běstvině působí skromně i monumentálně zároveň. Objemovou nepatrnost mnohonásobně převyšuje vznešenost myšlenky a kompozice, stavba působí jako model ohromného barokního chrámu.

Pokud nám setkání s knížetem architektů pro jeden výlet nestačí, nabízí okolí Běstviny další, i když poněkud mladší zajímavost. Od zámku se vydáme po modré turistické značce k Hlubošskému rybníku a dále k Pařížovské přehradě, jedné z nejkrásnějších v Čechách. Hráz vznikla po povodni v roce 1908 v gotizujícím stylu z lomového kamene, je 23 metrů vysoká a 142 metrů dlouhá. Na hráz je sice vstup zakázán, ale nestalo se, že by nás někdy hrázný vyháněl. Pohled na plochu jezera stojí za malé porušení zákazu.

Pro zpáteční cestu můžeme zvolit žlutou značku. K východisku pouti vede přes Pařížov, kde stojí za pozornost původně románský kostel Máří Magdalény. Pochází z dvanáctého století a v románském slohu se zachovala část zdi a věž s trojitými okénky. Celá cesta není delší než sedm kilometrů.

Fotografie k článku pro CzechFolks.com PLUS © Pavel Pávek