CzechFolks.com PLUS

Zdeněk Reich: Sveřepý filozof

11.07.2009

Když jsem před několika málo dny „surfoval” vzdouvající se vlny Internetu, narazil jsem na dvě malé, ale docela zajímavé zprávičky zabývající se stejným tématem. V Německu bude, nebo snad již bylo vydáno veledílo Karla Marxe na CDéčku, patrně proto, aby nezabíralo mnoho místa v knihovně a snad také z toho důvodu, aby si ho mohli vychutnávat i analfabeti. Druhá zprávička doslova rozbuší srdce každého opravdového milovníka muzikálu. V Šanghai se připravuje produkce muzikálu na téma Marxova Kapitálu, kde prostřednictvím zpěvu a tance bude ukázáno, jak relevantní jsou jeho myšlenky vzhledem k současné ekonomické krizi. Pan ředitel He Nian slibuje že „přenesení (Marxovy) ekonomické teorie do dnešního života bude – trendy – zajímavé a vzdělávací a bude potěšením tuto hru sledovat”. Už se nemohu dočkat, až tento muzikál najde cestu na jeviště v Sydney.

Nedalo mi to a znovu jsem otevřel stránky dvou, co do velikosti zcela rozdílných knížek, zabývajících se již zmíněným Karlíkem Marxů. Jednou z nich je útlé, ale velice hodnotné dílo dr.Reiniše s příhodným názvem „Největší omyl dějin”. Autor knížky, sám renomovaný vědec, který má na svém kontě více jak dvě stovky vědeckých publikací, na pouhých devadesáti stránkách malého formátu podrobil nabubřelou pavědu, zvanou Marxismus s chladnou objektivností kritickému pohledu, pod kterým se tato zhoubná filosofie zhroutí, jako ten pověstný domeček z karet. Dr. Reiniš rozkládá celé Marxistické učení na jeho jednotlivé články, vkládá je postupně pod mikroskop logiky, kápne na ně trochu lučavky a jasně ukáže všechny ty vady, kterými se toto scestné učení jen hemží. Dokazuje, jak v mnohém případě jeden článek této víry naprosto popírá zákon obsažený v jiné části tohoto učení.

Druhou knihou je potom dílo Francise Wheena, nazvanou „Karel Marx”. V této obsažné knize nám autor na více jak čtyřech stech stránkách nabízí, do jisté míry téměř laskavý, pohled na osobu Karla Marxe, který se na stránkách této knihy jeví jako téměř komická figurka. Autor velkomyslně opomíjí všechno to zlo, které z učení tohoto velkého „myslitele a učitele lidstva” vzešlo. Musím říci, že kniha je trochu zdlouhavá a jednotvárná, autor sleduje Marxův život téměř ze dne na den a jednotlivé kapitoly tak trochu připomínají „variace na dané téma.”

Ohnivý organizátor Marx vytvoří kolem sebe malou skupinku lidí podobného smýšlení, jaké má on, začne vydávat časopis a připravovat světovou revoluci. Protože doktůrek Marx naprosto nesnáší, aby měl kdokoli na cokoli jiný názor, než má on sám, ostře napadne každého, kdo by se tímto zločinem provinil, čímž okruh jeho přátel a spolupracovníků obvykle začíná povážlivě řídnout, až mnohdy zmizí docela. Není nic neobvyklého, že když si někdo dovolí projevit názor odlišný od Marxova, rozzlobený filosof zaleze do své pracovny, nebo do některé univerzitní knihovny a perem plným jedu sepíše sto, nebo dvou set stránkový pamflet, kterým objekt své nelibosti ztrestá. Tu však již také zpravidla zasáhne vyšší moc úřední a Marx bývá vypovězen pro svoji politickou činnost ze země, ve které se právě nachází. A tak se tato historie téměř beze změny přenáší z Německa do Belgie, z Belgie do Francie, až nakonec Marx zakotví v zemi, tolerantní k podivínům a excentrikům všeho druhu, v Anglii, kde stráví více jak tři desetiletí. Vzhledem ke zmíněnému nedostatku tolerance a s tím souvisejícího talentu vytvářet si nepřátele, odchází Marx z tohoto světa vyprovázen jenom hrstkou přátel. Rozloučit se s ním na jeho poslední cestě přišlo pouhých jedenáct lidí.

Kniha však poskytuje ještě jiný pohled na osobu samotného Karla Marxe. Pokud bychom hledali ukázku člověka, který něco jiného hlásá a něco jiného činí, pak Marx je vynikajícím příkladem. Pokud byste očekávali, že tento šampión proletariátu a nepřítel výsad daných šlechtickým původem, si vybere za svoji životní družku dívenku z prosté rodiny, byli byste patrně zklamáni. Naopak, vybral sobě životní partnerku z rodu šlechtického, Jenny von Wesphalen. Není však jisté, zda ho více přitahovala modrá krev kolující v žilách vyvolené, nebo zda měl na mysli spíše společenské a finanční výhody z takového sňatku vyplývající. Marx byl také ostrým kritikem práva dědického, byl pro jeho zrušení, vehementně se však domáhal podílu na dědictví po otci, který se mu matinka zdráhala předat. (Asi ta dobrá paní věděla proč.) Marx byl zásadně proti vykořisťování člověka člověkem, zaměstnával však nejen sekretáře, kterému nevalně platil, ale i služebnou. Nutno však přiznat k jeho obraně, že služebnou považoval doslova za člena rodiny a dokonce ji obdařil potomkem, vychovávaným pochopitelně pod jiným jménem. Marx, který hlásal světovou revoluci, při které vítězný proletariát smete buržoazii na smetiště dějin, sám žil typickým životem příslušníka třídy, podle jeho názoru, určené k zániku. Dcerušky, po vzoru ostatních děvčátek z lepších rodin, chodily do baletu, Marxova rodina odjížděla pravidelně na letní dovolenou, včetně služebné, bez které se milostivá paní nemohla ani na dovolené obejít. A nyní docházíme k pozoruhodnému paradoxu. Velký myslitel a hlasatel revoluce, která nemilosrdně smete parazitující třídu, je chronickým parazitem po většinu svého života. I když dostával honoráře za jím publikované články a knihy, které vydal, stačilo by to patrně nanejvýše na nákup papíru a inkoustu, který spotřeboval. Naštěstí pro Marxe, setkává se v Paříži s Bedřichem Engelsem, který se stane pro vousatého doktora filosofie dojnou krávou pro zbytek jeho života.

Myslím, že by si tento spolutvůrce vědeckého materializmu zasloužil také pár řádek. Jaký to byl činorodý muž. Nejen, že publikoval vlastní díla, hojně se podílel také na Marxových knihách a mnohé stati a články podepsané Marxem, pocházely vlastně z pera Engelse. Současně s přípravou světové revoluce však pilně pracoval v továrně svého otce, kde opatrně, ale soustavně okrádal tatíka, aby mohl podporovat vždy potřebného Marxe. Až slzy dojetí se nám derou do očí, když čteme radostný dopis Bedřicha Marxovi, ve kterém mu sděluje, že mu starý Engels udělil roční apanáž 200 liber, a tudíž že bude moci posílat větší příspěvek na Marxovu domácnost. Vlna smutku nás zaplaví, když se dovídáme, že starý pán změnil rozhodnutí a usoudil, že 150 liber je více jak dost a částku snížil. Když potom Engels převzal podniky svého otce do vlastních rukou, poskytoval Marxovi roční rentu 350 liber, což bylo v té době víc jak dost. Zvláštní chlapík, ten Engels. Na jedné straně připravuje revoluci a vládu diktatury proletariátu a odsuzuje vykořisťování, na druhé straně je podnikatelem, žijícím z potu, krve a mozolů proletariátu. Není záznamů, že by snad dělníkům pracujícím v jeho továrně snížil pracovní dobu na 35 hodin týdně, nebo jim přiznal čtyřtýdenní dovolenou. Spíše je nutno jej podezřívat, že patrně používal ve své továrně i dětské pracovní síly a platil dělníkům minimální mzdy za dlouhou pracovní dobu, jak bylo tehdy všeobecným zvykem.

Křivdili bychom však Marxovi, kdybychom mu nepřiznali, že se za svého více jak třicetiletého pobytu v Anglii nesnažil získat zaměstnání, byť se tak stalo pouze jednou. Nabídl své služby anglické poště, která jeho nabídku s díky odmítla, když zjistila, že jeho rukopis je naprosto nečitelný. (Údajně pouze jeho žena a jeho sekretář byli schopni Marxovo nečitelné písmo luštit.)

Nebylo by podle mého názoru bez zajímavosti porovnat Karla Marxe s jiným Karlem a Marxovým krajanem, s Karlem Mayem, autorem dobrodružných knih. Jak je všeobecně známo, Karel May nikdy nepřekročil hranice rodného Německa (kde mnohou chvíli strávil ve vězení, kam se pro drobné podvody občas dostával) a patrně jediného indiána měl možnost vidět někde v cirkuse.Toto mu však nezabránilo, aby nenapsal mnoho svazků o těchto hrdých synech amerických prérií. Stejně tak Karel Marx řešil problémy proletariátu, aniž se patrně kdy s opravdovým zástupcem proletariátu setkal. Jeho díla nevznikala ve vřavě lítého třídního boje, ale naopak přicházela na svět v tichých sálech universitních knihoven. Je snad možno předpokládat, že se mu dostalo některých informací o problémech proletariátu od Engelse, který ovšem, jako kapitalista, to měl z první ruky. Zde ovšem jakékoli přirovnání končí. Knihy Karla Maye poskytovaly mnohým generacím mladých čtenářů požitek z dobrodružné četby a přinášely i jisté morální poučení, (kdo z nás, když nám bylo třináct či čtrnáct, by se nechtěl podobat čestnému a věrnému Old Shutterhandovi, či jeho rudému bratru, náčelníkovi Apačů, statečnému Vinetuovi). Zatímco knihy s učením Karla Marxe, silně okořeněným krutým lišákem Uljanovem a vylepšeným kníratým Džugašvillim, způsobily smrt desítek milionů lidí a neštěstí stovek milionů. Ještě dnes, pod korouhvičkou marx-leninismu skupinky revolucionářů v Africe a jinde na světě unášejí rukojmí, vymáhají výkupné a usekávají hlavičky, pokud jim není rychle vyhověno.

A ještě dílo jiného spisovatele, žijícího a tvořícího téměř ve stejné době, Julia Vernea, (1828-1905) by bylo možno porovnat s dílem Marxovým. Zatímco všechny ty utopie, které Julius Verne ve svých knihách předpověděl, byly během dvacátého století nejen splněny ale mnohdy zdaleka překonány, předpovědi vývoje lidské společnosti, jak nás jimi nesmrtelný Marx obdařil, se diametrálně liší od vývoje skutečného.

Nejeden milý čtenář patrně povytáhne obočí nad mou troufalostí porovnávat velkého filozofa Karla Marxe se spisovatelem, píšícím dobrodružné romány o indiánech, Karlem Mayem, či tvůrcem fantastických románů, Juliem Vernem. Podnět k tomu se dostavil pouhou náhodou, i když jeden z mých vzácných přátel tvrdíval, že není náhod. Když jsem začal připravovat tento článek, chtěl jsem si ověřit některé údaje nahlédnutím do encyklopedie Britannica, kterou mám na počítači. Když jsem vyťukal jméno Karl Marx, Britannica v několika vteřinách moje přání splnila ale nejen to. Vyhledala i řadu jiných, podobně znějících jmen a nejbližší jméno nad Marxem byl Karl May. Nedalo mi to a podíval jsem se nejen na toho prvního Karlíka Marxe, ale i na Karla Maye a shledal jsem, že byla v jejich přístupu k tvorbě jistá nezanedbatelná podobnost. Shodou okolností byli také oba v Německu zrození a dalo by se říci, že byli do jisté míry současníci. Marxovi, narozenému v roce 1818 bylo dvacet čtyři let, když poprvé spatřil světlo světa Karel May, narozený v roce 1842.