CzechFolks.com PLUS

Co kdy a kdo o Františku Dostálovi řekl a napsal 

PhDr. Antonín Dufek, Moravská galerie Brno

František Dostál začal fotografovat již během studia na Průmyslové škole strojní a pravidelně spolupracuje s tiskem od roku 1964. Dostálovo jméno je spjato s fotografickým humorem a groteskou. V tomto směru autor právem dosáhl světového úspěchu. Jeho snímky jsou nejen kuriózní, nýbrž vyznačují se i originálním a kultivovaným viděním a inteligentním postřehem pro zázračné střety reality všedních dnů. Právě v tomto směru má autor blízko k Elliottu Erwittovi a Vilému Reichmannovi. Dílo posledních let však vede k novému pohledu i na předchozí tvorbu. Dostál většinou nearanžuje, jeho snímky jsou „nalezené”. Je jedním z hrstky našich intenzivně slídících „lovců”, jejichž revírem jsou ulice a místa, kde je hodně lidí. Zde nevznikají jen Dostálovy humoresky, nýbrž celé tématické soubory, pronikavě analyzující sociální skutečnost.

Úspěchy udělaly z Dostála „profesionálního amatéra” vystavujícího na bezkonkurenčním počtu našich i zahraničních výstav. Dokumentární hodnota jeho souborů ze 70. let je již dnes velmi zřetelná, protože Dostál nefotografuje v rukavičkách a je otevřenější, než je u nás zvykem. V jeho souboru Letní lidé se úsměv mnohdy mění v bolestný škleb. Některé z těchto fotografií patří mezi nejsmutnější, jaké znám.

Spisovatel Bohumil Hrabal

ke knize „Praha zezadu”

…fotograf František Dostál v cyklech knihy zaznamenal stovkami fotografií svoje podivuhodné setkání s tímto městem, jeho fotografie jsou reportážemi s nádechem pražské ironie, která ze všech stran a všemi směry proudí ulicemi, interiéry a exteriéry, periferií i centrem, pražská ironie pohledu, který se setkal s jiskřením reality. František Dostál svými podobenkami odzrcadlil velkoměstský folklór, zastihl obyvatele nikoliv zlým okem svého přístroje, ale polidštil obyvatele velkoměsta směrem k humoru a melancholii. Těch devět cyklů Františka Dostála jsou komiks bez vsuvného grafického hovoru, situace té velké lidské komedie hovoří samy sebou a za sebe.

František Dostál svými fotografiemi podává skrytou zprávu o tom, že každý člověk města je individualitou, která je omezena množinou těch ostatních natolik, že tím vznikají střety, průsečíky, konfrontáže lidí a věcí, které tím, že spolu navzájem nesouvisí, tvoří jako celek monumentální poselství o tom, že Prahou lze kráčet vždycky jako by poprvé, že Praha je dostaveníčkem humoru, ironie a tiché melancholie, která vyvěrá ze skutečnosti. A každý z těch devíti cyklů Františka je předznamenán fotografií lampy veřejného osvětlení, lampy, kterou zastihl vždy v jiné fázi skleněného portrétu, a tak fotograf vytvořil ze svých prací knihu, která patří veřejnosti k posouzení, pobavení i zamyšlení…

Jiří Šerých

Světem už prošlo mnoho ismů, jejichž průkopníci se přes veškerá příkoří stali v historii osobami oslavovanými a neustále oslovovanými. Tím spíš by nejeden z dnešních tvůrců rád vystoupil z anonymní civilizační mašinérie, aby s pomocí alespoň malého, soukromého izmíčku sehrál také roli proroka. Teorie, svírána stejnou úzkostí, nesmí zůstat pozadu a kráčejíc zas proti jednotlivcům, uráží jim hlavy a srovnává kdekoho s kdekým, aby objevila spodní proud, který je všechny skupinově řídí a aby honem honem pojmenovala nový názor, směr, hnutí, kurs, tendenci, jež přečasto po několika letech zmizí v zapomnění a utonou v bažinách mnohosti.

Budete-li v pokušení s někým a s něčím srovnávat Františka Dostála, poměrně záhy dojdete k přesvědčení, že žádný nový směr nezaložil a ani se k tomu nechystá. Uprostřed moře živé fotografie ho můžete odrazit téměř v komkoliv a kohokoliv zase v něm. Vymezuje ho ovšem obzvláštní smysl pro humor, takže mu mohou jít za kmotry Francouz Robert Doisneau a Američan Elliot Erwitt, které má opravdu rád, ale protože humor rozvinutý v široké škále od jedovatého sarkasmu po nejdivočejší burlesku a od jednoduchého přirovnání k nejsložitější metafoře můžeme najít skutečně ve všem, mohly by na Dostálově tvůrčím křtu alternovat sudičky stejně Atget jako Brassai, Cartier-Bresson jako Eisenstaedt, Sander nebo Lisette Modelová. Metodiku groteskního vidění mohl Dostál nasávat (a také to dělal) ze Štyrského i Reichmanna. Srovnávat bychom ho mohli s dílčími prvky práce všech autorů volné fotografie i žurnalistů, kteří cítí humor, komično, grotesku nikoli jako lokální zábavičku, ale jako jeden z nejdůležitějších elementů, jimiž je svět držen nad hladinou. Tak stojí poměrně blízko Dostála Dušan Pálka, ale souvislosti bychom našli s Viktorem Kolářem, Miloněm Novotným i Miroslavem Huckem, s Emilem Fafkem i Olegem Homolou.

Bylo by jich ovšem mnohem, mnohem víc. A kdo by chtěl nyní protestovat, že jsme uvedli jména nenáležitá a Dostálem „nezapadající do mozaiky”, jen ať si klidně dosadí jména jiná a naši rozmíšku přičte na vrub zvláštní povaze fotografie, která je při zušlechťování profilů osobností bohudík mnohem nedůslednější, než může být sebe volnější pojednání.

Nechce-li Dostál založit nový směr, neznamená to, že by pozvolna nenarůstal do výrazné osobnosti, která už pro svou dobu a pro český region něco znamená. Vedle něho u nás, myslím, nenajdeme nikoho druhého, kdo by i za cenu kvalitativních výkyvů (a kdo je nemá!) šel s takovou zarputilostí za všemi barvami smíchu, až mu z nich mimoděk naroste tak vyhraněný program. Neboť Dostál netrhá humor jako čekanky na pokraji cest za jinými cíli, on ho chodí lovit takřka na jeho seřaďovací nádraží. Tam, mezi jeho kolejemi, se mu vypracovala zvláštní metodika jeho příběhů. Oko, přirozeně soustředěné na určitou vymezenou dimenzi, začne v ní mít pochopitelně jemnější rozlišovací schopnosti, takže pak i Dostálovy fotografie na oko vážné jsou komičnem či pitoreskou lehce nadnášeny jako splávek nad háčkem a nemohou se jejich působení zbavit, i kdyby chtěly. To je také jeden z důvodů, proč Dostálovi nikdy nevychází svět tak syrově, jak by si věru někdy zasluhoval, ale naopak dopečeně a někdy až vyklopeně z docela prostinké bábovičky.

Více či méně potrhlé situace, v nichž se u Dostála ocitáme, neustálá činorodost, s níž se hrneme do náručí závěrečnému nesmyslu, i ospalá letargie a čekání, při nichž nakonec také neunikneme komickému osudu, můžeme vnímat snímek od snímku odděleně a objevovat tam prvky, které na jednotlivých obrázcích skládají dohromady někdy velmi ostrou pointu. Katarze, kterou při tom pokaždé zažijeme, nás věru příliš neočistí, protože nás napadne, že život je žentour, do kterého jsme zapřaženi a točíme se s ním pořád dokolečka. Dostálovi milovaní psi jsou vedle nás pravými heroldy svobody. Pokusně to ale teď na závěr udělejte: zvedněte oči, abyste spatřili celé fotografické theatrum Františka Dostála en gros. Ocitnete se sice ve společnosti přinejmenším podezřelé, ale ve které je vám mile až hřejivě a která je i se všemi svými slabostmi obdivuhodně česká. Co se doma uvaří, rádo se doma jídá. Nestát ve světě izolovaně, až zabloudíš, ale opírat se o důvěrně známé trapasy druhých, znamená velmi konkrétně a lidsky trvat nejen v prchavé vteřině, ale v celém životě, který se prostírá před námi.

Z rubriky „PŘEDSTAVUJEME” – Časopis TopFOTO č. 7/2001

Je třeba zabít Dostála?

Jméno František Dostál je u nás synonymem pro humornou fotografii. Může existovat i jiný přístup k tomuto druhu fotografie? Má zde Dostál monopol?

Podařilo se mu to nesčíslněkrát potvrdit na stránkách časopisů, vydal již pěknou řádku knih, působení jeho snímků uznala i reklama (billboard na fernet). Postavení mistra humoru potvrzuje i knížka Psy Dodal Dostál, kde spolupracuje s kreslířem Jaroslavem Dodalem a jeho nejnovější publikace Život je prevít, ale krásnej. Dostál, přestože je zastoupen v několika encyklopediích, stále si zachovává image amatéra. Zúčastňuje se soutěží, i když podle svého vyjádření jen výběrově a i zde získává ocenění.

Nedávným, ale jistě ne posledním je Cena ministra kultury na bulharském bienále humoru v Gabrovu za snímek Václavské náměstí z roku 1985.

Čím se jeho humorné snímky liší od většiny jiných v soutěžích? Dostál nenahrává situace, nenechává působit zachycené samo o sobě, nespoléhá na to, že život tropí hlouposti. Chodí, sám sebe nazývá pražským chodcem, dívá se a v patřičném okamžiku zmáčkne spoušť. A vidět umí. To, co nás na jeho snímku pobaví, je tedy vlastně jeho osobitá schopnost se smát, kterou vtiskne do zastaveného úseku reality. On nás učí se smát, ukazuje, čemu se smát v prachobyčejných situacích. Využívá tedy k účinku na naše bránice samu podstatu fotografie. Zastavit na jednom políčku filmu to, co všichni vidíme, ale často ani nevnímáme. Teprve v přímé konfrontaci si uvědomíme komičnost situace. Takže i když nechodíme po ulicích a neřveme smíchy nad každou babkou s psíkem či psím výrazem, nad Dostálovými fotografiemi, i když přesně toto na nich je, se zasmějeme. Jeho humor je totiž nakažlivý a je zároveň výzvou všem, kdo to zkoušejí. Je to nejvyšší hranice, lze to napodobit, překonat? Nebo je třeba zabít Dostála?

Lubomír Lapka ředitel Galerie „Nahoře” v Českých Budějovicích

Neumím si představit fotografa, který by neznal snímky autora, kterého výstavní síň Galerie Nahoře v Českých Budějovicích ve své 13. výstavě chce představit svým příznivcům. Neboť fotografie Františka Dostála zná bez nadsázky celý fotografický svět, a to nejen český, ale i ten zahraniční. Typický dostálovský rukopis září z každé jeho fotografie, rozdává pohodu a vykouzlí úsměv na tváři diváka.

Osobně jsem Františka Dostála poznal až letos v létě při přípravě výstavy. Hovořili jsme spolu asi hodinu, ale hned zpočátku jsme si padli do oka. On atletické postavy, chlap jak má být, vstřícný, upřímný pohled ve tváři. Bylo hned vidět, že má rád lidi, umí se s nimi domluvit – jinak by ty mnohdy paradoxní lidské situace fotit ani nemohl. Když jsem jej požádal o text pro katalog, zaslal dodatečně několik řádek, leč bez udání autora. Po jejich přečtení jsem se s nimi bezvýhradně ztotožnil a beze změny je použil.

František Dostál vystavoval v naší galerii již v únoru 1990. A protože je to stále muž plný síly a energie, můžeme doufat, že se za pár let s ním a jeho budoucími fotografiemi opět setkáme.

Časopis ALARM revue – květen/červen 1999

Rozhovor s Františkem Dostálem

„Devět let života v ALARM revue, aneb

Dobré světlo, Františku Dostále!”

Františků máme hodně a Dostálů také, a proto, když se po celých devět let v ALARM revue objevoval pod nesčetnými články a fotografiemi podpis František Dostál, nevěděli všichni a možná vůbec málokdo, že je to onen Dostál, který je jedním z nejslavnějších českých fotografů druhé poloviny 20. století. Autor neopakovatelných snímků, mistr české pouliční fotografie. V tomto vydání ALARM revue, které je mimochodem jubilejní – padesáté – se František Dostál poprvé neobjevuje v tiráži. K 30. březnu 1999 odešel z funkce zástupce šéfredaktora do důchodu, redakci však opustil s fotografickou brašnou plnou osobních tvůrčích plánů.

Otázka: S jakými pocity odcházíte z redakce, vždyť já Vás znal dříve spíše jako našeho předního fotografa?

Odpověď: Slušná fotografie člověka pohltí úplně. Ne, že bych něco mezi hasiči nevyfotil, ale protože jsem musel stíhat všechno jiné, fotky jsem doslova kradl. Poznal jsem dost správných chlapů, a tak mi to nevadilo. Teď nezbyl čas, aby se člověk rozloučil se čtenáři a s těmi, co nám s kolegou drželi palce. Činím tak proto až nyní. Kolega, který měl jako já také ještě hodně plánů, mi podal ruku, a tak je vše ve fajnu.

Otázka: Podle Vašich slov cítím, že záležitosti okolo záchranářství Vás stejně nechtějí nějak opustit. Čím to asi je, vždyť Vy si už můžete klidně fotit jen pro radost?

Odpověď: Asi nejsme ještě všichni ke všemu lhostejní. Zrovna jsem také musel 31. března odevzdat vojenskou knížku. Měl jsem v ní také napsáno slůvko – požárník. V druhé půlce padesátých let jsem coby voják přebýval v děsivém lágru, ve kterém za války hynuli vězni z celé Evropy, co vystavěli pro Goeringovu luftwaffe fabriku na výrobu leteckého benzinu z uhlí. V tehdejších Stalinových závodech hořelo každou chvíli. Všechno, i železo. Házel jsem suchý led do horkých nádrží s olejem, po pás ve vodě zavíral šoupata, sbíral kolegy načuchané čpavku, plácal ohně lesních požárů v Krušných horách, když ještě měly lesy. Když jednou hořel nějaký objekt, tak mě taky jedna žena ještě požádala – „Vojáčku, nešel bys tam ještě jednou, já tam na stole zapomněla hodinky…”

Otázka: Pořád říkáte, že budete fotografovat, a přitom mluvíte jen o hasičích. Tak jak je tomu doopravdy?

Odpověď: Změna chce trochu času, ale život je stejně parchant, ale pěknej. Tohle číslo ALARM revue je padesáté od jejího založení. Myslíte, že si všichni přejí, aby vycházela dál? Ono to potřebuje také nadšení a veškerý čas. Nakonec člověk má nejlepší pocit jedině tehdy, když se o něco zasloužil sám svojí prací. U mne to platí, i když s výší důchodu to mělo být lepší.

„Kéž vám tato výstava zaplatí aspoň podrážky prošlapaných bot!”

Z knihy zápisů na výstavě Františka Dostála ve Fotochemě – Praha 1986

„Rád bych potkal člověka, který ještě nikdy žádnou Dostálovu fotografii neviděl.”

Ondřej Neff