CzechFolks.com PLUS

Pátý den vstáváme velmi brzy. Budíček je v pět hodin, abychom naplánovaný dlouhý výlet i návrat z něj do večera stihli. Na dnešek je naplánována stěna Trollů – Trolltindan, o nichž toho moc nevíme. Paní průvodkyně začne tedy pohádkou. Když skončí, jsme o něco chytřejší. Žije to v lesích, potká-li to člověka a on to – tedy trolla uvidí, ten se změní v kámen, nebo rozpadne v prach. Jsou to však tvorové mírní, hodní, naučili se postupně žít u lidských obydlí a prý jsou ochotni i pomáhat. Lidé jim za to podstrkují pamlsky, na Štědrý večer dostanou misku sladké ovesné kaše, která se umístí u stodoly. Důkazem o jejich existenci je prý to, že po ránu je miska prázdná. Vyskytují se však i zlomyslní jedinci, ale hodní jsou v převaze. Dnes stojí trollové ze všech možných materiálů u všech stánků se suvenýry.

Dobrá silnice nás dovedla až k prvnímu cíli tohoto dne. Ke Stěně Trollů. Jsou to strmé kamenné stěny, jež se tyčí až do výšky 1100m. Holá, svislá, někdy i převislá skála – nejobtížnější horolezecký terén v Evropě. Přesto ji zdolalo mnoho odvážných mužů mnoha cestami, z nichž nejdéle trvající výstup trval 13 dní. To přesahuje moji představivost. Tolikrát bivakovat, tak dlouho být v neustálém nebezpečí smrti, tak dlouho vykonávat velkou tělesnou námahu s velkým rizikem, jak může po něčem takovém někdo toužit? Odpovědí je skutečnost. Bylo jich mnoho, mezi nimi i náš známý horolezec Rakoncay.

My se do té výšky vydáme jedenácti ostrými serpentinami, silnicí Trollů. Má sklon 12° a vede i po mnoha můstcích, které se klenou přes úchvatný mohutný vodopád, jenž se s hukotem řítí ze skal dolů. Naposledy ho potkáme těsně pod vrcholem, kde je pláň, parkoviště, prodej suvenýrů, kde hlídá jeden z horských Trollů a u něj brebentí jiná skupina Čechů. Zdá se, že Norsko je v módě.

Pohled do údolí je závratný. Ačkoliv pilně fotografujeme, vím, že výsledný dojem bude nesdělitelný.

Cesta na druhou stranu, do údolí je mnohem pozvolnější, krajina je zelená, patří ovcím. Natolik, že ony se vůbec nevzruší, že jede nějaký autobus, nebo dokonce vozidel víc. Klidně si to rázují po silnici a určí na nějakou dobu rychlost naší kolony. Nedá se nic dělat, ony jsou tady doma, vetřelec musí počkat. Kolona vozidel pomalu klesá dolů, náš další cíl je přímořské městečko Alesund.

Město se rozkládá na třech ostrovech. Dva z nich jsou propojeny mosty a k třetímu vede podmořský tunel. V moři, na dohled, je vidět však více pevných zemí. Který to je? „Ten hornatý vrch tam vpravo, přece!” praví naše průvodkyně netrpělivě.

Alesund je samozřejmě taky přístav a ne ledajaký. Je to největší norský rybářský přístav. V roce 1901 postihl toto město velký požár, vyhořelo. Pomocí německého  císaře Viléma, který v tomto města rád pobýval, bylo znovu vystavěno tak, že dostalo přízvisko perla skandinávské secese. Prošli jsme, co jsme stihli během stanoveného času, a byl čas k návratu.

Domnívám se, že pokud se v cizím městě skupina rozchází podle svých zájmů a chutí, je výhodné dát si závěrečný sraz na stejném místě. Naše průvodkyně je jiného názoru. Máchla rukou a řekla: „Autobus bude tam za tím rohem vpravo u autobusového nádraží.”

Čekal na místě, které nebylo snadné najít, a tak se stalo, že ačkoliv jsme byli skupina velmi dochvilná, jeden z nás se zamotal a ztratil.

Nad Alesundem se vypíná vrch jehož jméno jsem nezachytila, ale to není důležité. Důležitý je rozhled, který skýtá. Širé moře a na něm několik ostrůvků a ostrovů s filigránskými domečky, vše nasvícené sluncem, prodírajícím se mezi mraky, ze kterých padá mrholivý déšť.

Na zpáteční cestě mrkl na mne, z puklin a vrásek jedné skály utvořený, usměvavý sob.

Paní Marta nám připravila překvapení. V jednu chvíli zastavila jízdu, vyhnala nás z autobusu a odeslala někam dolů. „To uvidíte, proč” pravila lakonicky.

Pár kroků po silnicí se pod pevným můstkem řítily peřeje Slettafossen. Dunivá síla vody zbržďována a usměrňována balvany stojícími v cestě, padající „ze schodů” nízkých vodopádů – tak takhle asi vypadá řeka pro rafting. Nesedla bych do člunu ani za nic, i když na pohled je ta zpěněná voda krása nesmírná.

Jak dny ubíhají, vypadá to, že naše cesta i zážitky mají stoupající tendenci.

Na šestý den je naplánována jízda fjordem Geiranger a vyhlídka Dalshnibba. Cesta tam nás povede malebným údolím Ottadalen. Míříme k nejkrásnějšímu (a podle počtů návštěvníků i nejatraktivnějšímu a nejnavštěvovanějšímu) konci tohoto fjordu.

Vstali jsme do časného, chladivého, slunečného rána. Naši cestu poklidným lesnatým údolím podél různých vodních toků, vystřídalo stoupání a scenérie drsných skalistých vrcholů, z nichž jeden střeží temné jezero čeřené drobnými vlnkami. Skály, skaliska, plachetky sněhu se střídají s trsy neohroženého kapradí, plochami nízkých keříků brusinek, různobarevných mechů a lišejníků. V této pustotě a divočině na jedné ze skal stojí zeleně natřená dřevěná chatka s kamenným komínem a před ní na štíhlé žerdi vlaje vlajka. Norové mají rádi třepetání textilu. U mnoha domů jsme viděli norské vlajky, nebo aspoň dlouhý trojúhelník s jedním pruhem, barevně naznačujícím vlajku. Na rozdíl od nás jsou zřejmě hrdí na příslušnost ke své zemi.

V jedné ze zatáček překonáme průsmyk a silnice znovu klesá prudkými zákrutami dolů, kde se už zaleskne hladina fjordu.

Poprvé vidíme v této zemi něco, čemu se dá říkat letovisko. Nad „zátokou” je mírnější stráň a na tomto úbočí jsou desítky hotelů, dole v přístavu další. Řada prodejen se suvenýry, informační středisko, prodej jízdenek na loď. My jsme byli předem objednání, proto bez průtahů a komplikací jsme rovnou nastoupili na tu svou. Někteří z nás se usídlili v pohodlném krytém prostoru na sametu sedadel, sportovnější povahy zůstaly na otevřené palubě. Jednak je odtud lepší výhled, na druhé straně jsme si nechtěli nechat ujít ten slibovaný prudký mořský vítr. Ve chvilce jsme už pluli po nejkrásnějším (jak praví literatura) norském fjordu. Strmé srázy skalnatých stěn jsou porostlé zelení i stromy, a „za každým rohem” je vodopád. Nejznámější se jmenuje Sedm sester a vyskytuje se v každém materiálu propagujícím Norsko. Naproti němu je jeden mohutnější, kterému se přezdívá Ženich. Ten se v polovině rozděluje na dva proudy a skála, která je toho příčinou, má tvar obrovské láhve. Váže se k tomu povídání o tom, že tento ženich si nemohl a nemohl vybrat žádnou z těch sedmi, proto se usadil tak, aby je měl věčně na očích, ale ze žalu propadl pití.

Hned vedle vodopádů je skalní vyvýšenina několik desítek metrů nad vodou, na které je nevelká šikmá stráň, na níž stojí farma. Byla obydlená ještě začátkem století. Jediný přístup k ní je od vody, 1km po velmi příkré pěšině, která je v dešti neschůdná. V takovém případě obyvatelé této farmy nemohli odejít, a pokud právě připluli, museli prý nocovat v loďce. Malé děti přivazovali dlouhým provazem ke kůlu, aby jim nesklouzly ze srázu.

Těch velmi těžko přístupných farem je kolem fjordu víc. Člověk se ptá, co inspiruje nebo přinutí někoho, aby se usadil na takovém místě? Slyšeli jsme sice, že Norové jsou individualističtí, hrdí, romantičtí, čestní a samotářští až stydliví, viděli jsme a vidíme, jak jsou od sebe jednotlivé usedlosti vzdálené. Ale přece jen, proč zrovna zde, v tak strašných podmínkách?

Projeli jsme kus fjordu, který je tak široký a tak hluboký, že tady kotví i zaoceánská loď. Při návratu si tuto větrnou, chladivou a třpytivou, zelení zarámovanou krásu ukládám do svých vzpomínek, protože žádná amatérská fotografie ji nemůže postihnout.

Vracíme se nahoru, a tam, kde se nám fjord už ztratil z očí, na jedné náhorní plošince prudce zahneme doleva a nos autobusu se opět zvedne vzhůru. Zatáčky jsou tady malinko mírnější, zato silnice je pouze prašná, skály jsou skalnatější. Všude je jenom kamení. Skalní stěny jsou oblé, ploché, zvrásněné, místy připomínající řez zkamenělým kynutým nebo lístkovým těstem. A všudypřítomná je voda ve formě jezírek a padajících stružek. 

Vyjeli jsme z nejnavštěvovanějšího fjordu, míříme na nejnavštěvovanější vyhlídku, která je ve výšce 1740m nad mořem. Fjord je chapadlo moře, tudíž to převýšení je totožné s dosaženou výškou. Na nevelké plošince vyhlídky Dalsnibba zčásti ohrazené zábradlím, se tísní a vmačkávají další a další přijíždějící autobusy.

Tady vane horský vítr, který si nikterak nezadá s průvanem na vodě, a jehož  prudké a nečekané nápory by dokázaly člověka sfouknout do údolí. Hana se sehne pro kámen, sbírka na chalupě se rozroste o jeden těžký exponát.

Odtud seshora se zdá jasně modrý záliv fjordu vlastně nevelký, lodě, včetně té největší, vyhlíží jako dětské hračky. Je to úchvatný, závrať vyvolávající pohled. Vidíme i na silnici. Ti malí autobusoví broučci dole vypadají skoro legračně, kdybychom nevěděli, jaké řidičské umění je zapotřebí, vyhnout se jeden druhému na úzké silnici i v zatáčkách.

Po chvíli už nás dispečerka parkoviště žene dolů. Znovu jedeme kolem balvanů porostlých hnědavým mechem, který vyhlíží jako pohozená sobí kůže. Brzdy opět zasmrdí a my se vracíme do údolí řeky Otty, která nás bude provázet až „domů”. Jako desert k dnešnímu bohatému jídelníčků dojmů opět zastavíme, opět je paní průvodkyně tajemná, jenomže my už ten hukot poznáme.

Znovu stojíme na můstku, znovu zíráme. Světle zelená voda řeky v barvě řezu tabulového skla, dravá a zpěněná, skáče přes balvany, prudce padá dolů a míní pokračovat v letu, ale proti jejímu prudkému proudu se hrne protivlna, jako kdyby protestovala proti té dravé. Zapění a pak společně pokračují dál do klidnější zátočinky, aby se řeka, opět stísněna břehy, rozběhla a poskočila přes veliký kámen. Po chvíli se roztáhne do šíře, opouští sevření břehů a s hladinou už jenom lehce zčeřenou se ztrácí v dálce. Potkáme ji za chvíli k nepoznání jinou – ztichlou a klidnou – a dlouho sledujeme její tok.

Před koncem naší dnešní cesty se zastavíme ještě v městečku Lom. Nachází se tam jeden z nejstarších a nejkrásnějších dřevěných kostelíků v Norsku. Je to opět členitý, jako z různých domečků poskládaný kostelík sloupového typu (trámy-sloupy v rozích stavby mají v sobě rýhu, do které se zasouvají tlusté desky, které tvoří stěny kostela), s krásnou dřevěnou krytinou (pláty jakoby šindelů, tlustých a zdobných) a bohatou vnitřní výzdobou, kolem něj opět norský optimistický hřbitov.

Pro poslední den prožitý v Norsku je naplánován průjezd údolím říčky Sjoa, která je známá mezi „rafťáky”, do největšího norského pohoří Jotunheimen v překladu Domov obrů. Tam se uskuteční pěší túra s převýšením 800m. Není prý náročná, trvá pouze asi 6 hodin.

Po zkušenostech s „trochu složitějším terénem” u ledovce, se rozhodne naše dvoučlenné družstvo, že zůstaneme na základně, a prožijeme tento den zcela obyčejně, po svém. Odpočineme si a vyspíme se před náročnou cestou domů. Dvě noci probděné v autobuse, dva dny prochozené ve městech, byť tak atraktivních jako je Oslo a dánská Kodaň, se nám nezdají tím nejvhodnějším odpočinkem po horské túře.

Všichni ostatní jsou zřejmě schopnější nebo otužilejší, všichni, kromě ještě jedné naší „kolegyně” jedou. Někteří prožijí ten den na parkovišti nebo na procházce kolem blízkého jezera a na lavičkách, zdatnější tu túru v chladu a větru hor, absolvují. Jak jinak, výhled odtud byl prý opět přenádherný. Nám ostatním zbývá jenom spolehnout se na jejich fotografické záběry.

My dvě jsme prožily tento krásný den v norských „Beskydech”. Zahájily jsme ho tím, že jsme si opět vlezly do pelíšků našich báječných spacích pytlů. Pak jsme vstaly a šly se zcela obyčejně projít po okolních stráních.

Okolí našeho kempu je lesnaté údolí mírně stoupající k nevysokým vrcholkům přívětivých hor. Sluníčko se smálo, vítr honil líná oblaka, potůčky zurčely, řeka Otta s kamenitými břehy šuměla a voněla rybinou.

Zažily jsme: nikde nikdo, žádný člověk (to je v Norsku v takových oblastech celkem normální), kolem usedlostí drátěné ploty, zákaz vstupu, cestičky jsou soukromé. Ale viděly jsme veverku v ohrožení. Měla spor s ptáčkem, který chřestivým hláskem protestoval proti její přítomnosti na „jeho” stromě. Nalétával, občas výhružně zvedal ocásek jako náš kocour, když  zpozorní. Své území si bránil jako pravý Nor, div že si ho neohradil plotem. Snažil se ji vážně zobnout, až to ta chuděra vzdala a utekla.

Za jedním z plotů se vynořila kráva. No, spíš to bylo velké tele, jalovička nebo mladý býček, nedokázaly jsme to rozeznat. Podívala se na nás a zřejmě jsme ji něčím zaujaly, protože začala svolávat své druhy či družky. Ty se vynořovaly po jedné z řídkého porostu, přicházely k plotu a nespustily tu neobvyklou českou atrakci z očí, a bučely a bučely. Doprovodily nás až na konec pozemku.

Umí vlastně hodně naštvaná kráva přeskočit nízký plůtek?

V Norsku nepotkáte moc lidí. Kolem stavení je mrtvo, a ani v městečkách není přeplněno. My jsme v tento nádherný den potkaly pouze zmíněná zvířata a ke svému překvapení jednoho ztepilého, opáleného blonďáka, který elegantně projel kolem nás na kolečkových lyžích prázdnou silnicí.

Ptám se, odkdy jezdí Adonis na běžkách?

Příští den ráno, po snídani, naplníme autobus kufry a bágly a obracíme se čelem k domovu. Rozloučili jsme se s přírodou, míříme do města Oslo. Tam máme v plánu navštívit nejdříve ostrov muzeí. Podíváme se do tří z nich. V muzeu Vikingů jsou k vidění tři lodě, které byly zachovány pouze díky tomu, že byly zakonzervovány v zemi a jsou tisíc let staré. Nádherné tvarem, udivující svou velikostí.

Další v řadě je Muzeum KON-TIKI. O tomto voru z balzového dřeva i o jeho následovnících, papyrusových lodích RA I. a RA II. jsme obě v dětství mnoho slyšely od našeho otce, jež byl velkým obdivovatelem Thora Heyerdala a jeho plaveb. Obě jsme četly všechny knížky, které o těchto plavbách napsal, tím víc nás oslovily obě skutečná, zde vystavená plavidla. Byly tam k vidění i polynéské sochy Moai(?) z Velikonočních ostrovů. Za nás dvě mohu říct, že to bylo skvělé podívání.

Poslední, Muzeum FRAM, mi zprvu nic neříkalo, ale jména kapitána Nelsona i polárníka Amundsena leccos připomněla. Ta loď je přístupná odshora dolů. Od kormidelního kola, kolem pracovny kapitána, místnosti důstojníků, strojovny, kuchyně, viděli jsme všechno. A opět jsme se všichni dotýkali zábradlí, jehož se před dávnými lety přidržovali odvážní mořeplavci, viděli jsme jejich životní prostor, jejich oblečení… Krásný  pocit.

Naši řidiči odpočívají před noční jízdou a my se zatím nevelkou lodí, vlastně městskou hromadnou dopravou, přeplavíme do města. Nejdříve jsme si prohlédli radnici z červených cihel, která stojí hned na nábřeží a na jejíž věži jsou veliké hodiny (velká ručička má snad 6m), a vešli jsme i dovnitř, abychom nakoukli do sálu, kde probíhá ceremoniál předávání Nobelovy ceny míru.

Pár kroků odtud, za rohem, stojí Národní divadlo (25.8. budou hrát Hedu Gablerovou).

Hned za divadlem je parčík (v Norsku jsou stromy všudypřítomny) a tam se třpytí ve slunci neobvyklá fontána. Kdybych ji chtěla čtenáři přiblížit (a to já chci), popsala bych ji jako obrovskou odkvetlou pampelišku, jejíž každý „padáček” je ploška vody tryskající z obvodu trubky a tím vytvářející kruhovou vodní plochu. Ty vodní plošky těsně navazují jedna na druhou, kolečko vedle kolečka. Výsledný dojem: průhledná, blyštivá, chladivá, živá, kráááása!

Nedalekému rozlehlému parku vévodí královský palác. Strohá stavba, jejíž průčelí zdobí pouze několik korintských sloupů. Prostá, jako je prý prostá i královská rodina, která žije občanským životem natolik, že prý u televizního rozhovoru s panovníkem, mají reportéři velkou práci s tím, aby se nepřeřekli a Jeho Veličenstvu neříkali jako obvykle – jménem a netykali mu.

Od paláce míří do středu města široká třída, pěší zóna. Je to opět vlastně park s kavárnami, trávníky s lavičkami a vodotrysky, vroubený obchody, bankami a restauracemi.

Nedaleko odtud je přístav s pevností, kde někteří z nás (i my dvě) budeme trávit část doby, která nám zbývá do chvíle, kdy opět smíme nastoupit do autobusu, abychom se posunuli o kus dál, k domovu.

Z pevnosti vidíme na přístav s jachtami, na klidné moře, zaoceánský parník velký jako mnohaposchoďový dům, pozorujeme neobvyklé tvary podvečerních mraků a slyšíme hlučnou hudbu, linoucí se z „protějšího břehu”, z náměstí před radnicí. Je totiž pátek, den, kdy se „smí”…

Na trávnících posedávají, polehávají skupinky lidí, vedle nich plechovky i láhve, opodál čmoudící minigril, který produkuje opečené klobásky. Cestou k autobusu vidíme zcela zaplněné nábřežní restaurace, na každém stole stojí sklenice piva nebo vína. Je svátek pití.

Nastoupíme, ale ještě se neloučíme s městem. Vyjedeme si do honosné čtvrtě Osla jménem Holmenkollen, nad níž se tyčí skokanský můstek a odkud je hezký výhled do okolí. Když se slunce začíná sklánět, máme možnost chvíli (bohužel ne dost dlouhou) pobýt ve Vigelandově parku a v běhu-letu si prohlédnout jeho sochy a sousoší. Gustav Vigeland byl velký sochař dvacátého století, který pro park vytvořil nebo navrhl 650 soch, z nichž některé jsou odlity z bronzu. Jeho postavy vždy nahých, ale erotiku nenaznačujících soch, tvarem skoro jednoduchých, ale přitom velmi výmluvných-emotivních výrazů, jasně a jednoznačně vypovídajících o nepřikrášleném životě, o vztazích, o naději, o radosti i smutku, o důvěře, okouzlení i vzájemném odevzdání, jsou úchvatné. S názorem z publikace o něm, cituji: „jeho interpretace – hlavně žen a dětí – je skličující” hluboce nesouhlasím

Bylo to nádherné rozloučení.

Když jsme v sedm ráno vystoupili v Kodani z autobusu, město vypadalo jako po boji. Všude ležely papíry, zmačkané plechovky, uzávěry z lahví od piva. A nikde nikdo, jenom my, rozespalí, z archy vypovězení turisté. Začali jsme opět u radnice. Byla opět červená, opět s věží. Střeží ji několik bronzových draků, ale ti mají v této chvíli své hrozivé čenichy zabořeny do přepravek od piva, které si tam nějaký noční piják „odložil”.

Naše nesourodá skupina kráčí dál vylidněným městem. Dozvídáme se něco o dějinách dánského království, postojíme na náměstí, před parlamentem, prohlídneme si dva kostely, z nichž jeden – vojenský – je ještě strožejší nežli ty ostatní. Opět nastoupíme na loďku – domnívali jsme se, že turistickou, s výkladem, ale ukázalo se, že je to loďka dopravní, takže pojedeme pouze od zastávky k zastávce a budeme se domnívat, že rozumíme a víme, kde se právě nacházíme. Na každé zastávce však oživí naši plavbu mladý lodivod, který ruče vyskočí, postaví se na přinesenou bedýnku, připne vlajku na lanko a vytáhne ji nahoru.  Viděla jsem to tolikrát, že kdyby někdo potřeboval odborně vytáhnout vlajku na stožár, můžu se nabídnout. Už bych to uměla.

Poledne nás skoro všechny zastihne na náměstí, kde se bude před zdejším královským zámkem Amalienborg konat představení výměna stráží. Je to atrakce, lidu je tu dost. Za sebe mohu říct, že mi ty vojácké „tanečky” vždy připadají trochu legrační, v tomto případě i tím, že vojáčci byli nevzrostlí a jejich huňaté čepice převeliké.

Odpoledne strávíme různě. Někdo jde ještě podívat se na malou mořskou vílu, někdo zvizitýruje obchody, někdo zamíří do zámku Rosenborg, který dal postavit jeden z panovníků na památku tři století trvající dynastie Oldenburgů. Zámek s přebohatými sbírkami porcelánu a obrazů dokonale zařízený dobovým nábytkem je dobré vidět. I místnosti, zabezpečené trezorovými dveřmi, za kterými  se nachází královský poklad. Množství zlatých užitkových předmětů i šperků včetně královských korun. Viděli jsme obojí, nezapomeneme. (Taky na to, že jsem poprvé v cizině obdržela stařeckou slevu…)

Cestou do zaparkovaného autobusu jsme se už málem prodírali davem. Sváteční teplé odpoledne vylákalo obyvatele ven do ulic, na náměstí, do zábavného parku Tivoli. Když jsme odjížděli, pořád ještě bylo slyšet vřískání a jekot lidí jezdících na adrenalinových atrakcích.

Co říci závěrem? Norsko je krásná země, kterou je dobře navštívit. Dlouhé minuty čekání ve frontách na toaletu při každé zastávce k autobusovému zájezdu patří a nesmí vás odradit. Ty prožitky za to stojí.

Když jsme se loučili s řidiči a s obdivem se vyjádřili k jejich perfektní znalosti hor i praxi v jízdě po krkolomných horských zatáčkách, usmáli se a pravili:

„Ale my jsme v Norsku poprvé!”

To tedy klobouk dolů…!

Fotografie pro CzechFolks.com © Elena Paclová