Josef Čermák: Kdo byl Michael Jackson?
26.07.2009
Podle názoru jeho obdivovatelů (jako třeba Berry Gordyho, zakladatele Motownu), “Michael Jackson byl největším varietním umělcem, který kdy žil”. Nevím. Snad. Snad jen Elvis Presley (zemřel v roce 1977 ve věku 42 let – o osm let mladší než Jackson) s ním mohl soupeřit v masovosti obdivu, kterým ho svět zahrnoval – a ovšem oba se musí zařadit za egyptskou zpěvačku Umm Kulthum, jejíž rakev v roce 1975 – dva roky před Presleyho smrtí – do její mešity doprovodilo víc než 4 miliony obdivovatelů…
Daleko víc se lidé rozcházejí v hodnocení jejich přínosu lidské společnosti. Zatím co jejich obdivovatelé se domnívají, že žádné uznání a žádné vyznamenání není pro jejich idoly dost dobré, jsou lidé - zvlášť v případě Michaela Jacksona a v jeho případě snad i proto, že náklady s veřejným rozloučením, které převyšují čtyři miliony dolarů, snad budou musit být hrazeny z veřejných zdrojů, kterými ani Los Angeles ani Kalifornie v současné době zrovna neoplývá – kteří věci vidí jinak. Tak republikánský zákonodárce, jehož jméno mi uniklo, se na CNN vyjádřil, že takovéto rozloučení si daleko více zaslouží mladí Američané umírající na bojištích, než nějaký pedofil (v panelové debatě, která následovala, hlavní právní komentátor CNN konstatoval, že Jackson nebyl odsouzen, ale zaplatil značnou částku, aby případ likvidoval). Všichni členové panelu – ti, kteří Jacksona obdivují téměř bezvýhradně i ti, kteří mají výhrady – se shodli v tom, že by mu své dítě nesvěřili.
Po přívalu sympatií se roztrhl pytel s hlasy z jiné planety a tady se soustředím pouze na Jacksonův případ. Na co vlastně zemřel? Byl na drogách? V jeho domově našli drogu Diprivan, která je obyčejně používána v operačních sálech a kterou není možno dostat na recept. Pak tu byla zpráva, že v době svého pobytu v .Las Vegas odmítl přijmout příslušníky své rodiny, kteří měli obavy, že se drogami zabíjí; že jsou vyšetřováni jeho lékaři, jaké drogy mu předepisovali; lékař (který popřel, že by byl vyšetřován) na televizi odmítl fámu, že by byl Jacksonovým otcem. A kdo vlastně je vykonavatelem jeho poslední vůle a poručníkem jeho dětí?
Po jeho smrti tehdejší prezident USA, Jimmy Carter, popsal Presleyho jako “symbol, pro lidi po celém světě, vitality, rebelantství a dobrého humoru jeho země.” President Barack Obama nevydal k smrti Michaela Jacksona oficiální prohlášení, ale v kondolenčním dopise jeho rodině se zmínil o jeho “výjímečném daru jako varietního umělce”, že “vyrůstal na Jacksonově hudbě a dosud má všechen jeho materiál (stuff) na svém iPodu” a dodal:”Jeho brilantnost jako umělce byla spojena s tragickým a v mnoha směrech smutným osobním životem.”
Povídal jsem si o Jacksonovi s několika lidmi, hlavně s dvěma děvčaty, 15letou Simonou a 17letou Monikou, dvěma Slovenkami, které jsou v Kanadě na návštěvě, a s asi třicetiletou Lucií, která v Kanadě studuje. Simona zná dvě nebo tři písničky, ale Jacksona za svůj idol nepovažuje. Monice je Jackson bližší než Simoně, ale ani pro ni není začátkem a koncem populární hudby. Značně odlišné je to s Lucií. Zamilovala se do Jacksona jako dítě a zůstal jejím idolem dodnes. Zná snad všechny jeho písničky a viděla všechny jeho programy. A není to jen jeho hudba a choreografie. Miluje ho jako člověka, který v dětství hodně trpěl a kterému svět ubližoval až do smrti. Když se dozvěděla o jeho smrti, rozplakala se, ačkoliv se připravovala na zkoušky, věnovala hodiny televizním programům o jeho smrti a oslavě jeho života. Krásný příklad věrnosti.
Poněvadž patřím k daleko starší generaci než Jackson a jakkoliv jsem obdivoval jeho talent, dávám přednost klasické hudbě, jeho písně a programy se mi neprodraly až do ledví. A mám s ním i další problém: cením lidi víc podle toho, co udělali se svým životem, než jak byli úspěšní (“z bláta si život svůj uhnětem, nebo ho ulijem z kovu?”). Jackson byl fantasticky úspěšný, ale souhlasím s Obamou, že jeho život se dá nejlíp vyjádřit slovy “tragický” a “smutný”. Stejně jako Presley, Jackson nedokázal zvládnout svůj osud. Pravděpodobně překročil zákonnou hranici dále než Presley. A tak – ačkoliv nemohu obdivovat, jak naložili se svými osudy – myslím si, že oba hřešili víc svými smysly, než srdcem a duší. U Jaksona jsem ještě navíc v jeho plachosti vycítil zranitelnost a pokoru, která mne dojímala.
