CzechFolks.com PLUS

Bude vhodné hned úvodem sdělit, že autor knihy  David Vaughan je rozhlasovým novinářem žijícím v Praze, že prostudoval události kolem roku 1938 a mnichovské dohody v září téhož roku, že v jeho vyprávění mají rozhodující podíl na veřejném mínění rozhlasové stanice oné těžké dějinné doby – čs. Radiojournal (založený v roce 1923), Reichssender – neboli Říšská vysílací stanice, uváděná od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 s domicilem Breslau nebo Dresden, BBC (British Broadcasting Company), nejprve od roku 1922 soukromá společnost v Londýně, která začala s pravidelným vysíláním v roce 1926, a tři americké NBC (National Broadcasting Company), první z velkých rozhlasových společností USA po první světové válce, CBS (Columbia Broadcasting Systém) a MBS (Mutual Broadcastring Systém). Čili – předmnichovské a mnichovské drama na rozhlasových vlnách se tehdy odehrávalo mezi Československem, Německem, Velkou Británií a Spojenými státy americkými.

Ještě před těmi historickými událostmi řekl T. G. Masaryk v listopadu 1932 mírumilovná slova o rozhlasu: Rozhlasové vysílání se stává jedním z nejpopulárnějších pout mezi národy a zároveň jedním z nejvhodnějších nástrojů šíření kultury, umění a politického vzdělávání… Hned nato o rok později v srpnu 1933 Hitlerův ministr propagandy Joseph Gobbels: Jde o to přesunout rozhlas ze zafixované prázdnoty jeho technických omezení do duchovního naplnění aktivním vývojem naší doby… a v listopadu 1937 americký rozhlasový novinář Edward R. Murrow: Rozhlas odráží nenávist, závist a ambice lidí a vlád, které jej řídí. Může se stát mocnou silou působící ve prospěch vzájemného porozumění mezi národy, ale teprve až jej v ní proměníme my sami…

To jsou citáty, které předznamenávaly mezinárodní diplomatické drama dotýkající se bezprostředně naší Masarykovy republiky, jejíž mírotvorce byl již mrtev. Mnichovská krize však vtáhla do dějin celý svět a vyústila v nepředstavitelný válečný konflikt. Existuje o ní bohatá literatura z pera předních historiků. Přece však jedno prázdné místo zůstávalo nezaplněné: vždyť klíčovou úlohu sehrávala tehdy rozhlasová zpravodajství, rozhlasové nahrávky projevů, ovlivňující svou nacistickou propagandou veřejné mínění a emoce lidí – naproti tomu těžkopádnost  antipropagandy, ale s ní též cenzura na jedné straně a novinářská odvaha na straně druhé. O tom se v knize nejvíce píše.

Autor knihy zasáhl citlivé místo naší tehdejší republiky – nedostatečnost a křehkost mezinárodních vztahů a z toho plynoucí nepřipravenost naší rozhlasové žurnalistiky a rozhlasu na všechny útoky v éteru. Chtělo by se mi hned v této souvislosti uvést, jak jsme se z toho poučili po 30 letech, kdy  rozhlas s televizí v srpnových dnech 1968 v obtížných okupačních podmínkách nezaváhaly ani na okamžik, aby nakonec uposlechly svou vládu a znovu zamlčovaly skutečnou pravdu. Avšak v roce 1938 čs. vláda podcenila nebezpečné účinky nepřátelské propagandy. Dokonce  britský autor ve své knize nám po těch mnoha letech cituje v tomto smyslu slova naší novinářky Mileny Jesenské (1896-1944), která objevil v jejím článku už z května 1933. Teprve v srpnu 1936 se začalo s výstavbou čs. rozhlasového vysílače nedaleko Mělníka s úkolem německého vysílání do všech německojazyčných oblastí, k čemuž došlo až 1. května 1938. Ale ve stejnou dobu  nacistické Německo vysílalo už dva roky na krátkých vlnách ve dvanácti jazycích po celých 24 hodin, do Československa pak na středních vlnách. Kromě toho hned po připojení Rakouska k Říši v březnu 1938 začali Němci vysílat z Vídně česky na stanici se jménem „Pravda vítězí”.  

Z té doby pocházejí varovná slova proslulého rozhlasového režiséra a dramaturga Miloslava Dismana (1904-1981) na adresu ředitele Radiojournalu: Český a slovenský rozhlas v Říši mají velký vliv na naše posluchače, mnozí píší, že se dozvídají pravdu, kterou jim náš rozhlas neřekne, že se dozvídají zprávy kusé, že se jim neříká pravda včas, aby byli na události připraveni… A co říci tomu, že Karel Čapek musel přesvědčovat nejvyšší vedení rozhlasu, aby mu dovolilo odvysílat výzvu k československým Němcům dobré vůle! S velkým zpožděním poskytl Radiojournal prostor sudetoněmeckým demokratům. 

Teprve ve vrcholných chvílích mnichovské krize docházelo až ke stovkám zpravodajských vstupů během 24 hodin denně. Obětaví pracovníci čs. rozhlasu se snažili čelit nátlakům z Velké Británie a Francie, jejichž vlády nepokrytě daly najevo, že Československu na pomoc nepřijdou, vlády sousedního Polska a Maďarska začaly vznášet vůči nám také své územní požadavky… Britský autor ve své knize odhaluje onen dobový paradox: ne parlament, ne prezidentská kancelář na Pražském hradě, ani ne německé vyslanectví, ale dějištěm se stala budova rozhlasu s jeho odvážnými novináři a před ní demonstrující lidé. Chtěli od rozhlasu slyšet pravdu! (Podobně tomu bylo v květnových dnech 1945 a 21. srpna 1968.) Americké rozhlasové společnosti  prokazovaly rovněž značnou flexibilitu, třebaže nemohly evropskou krizi zmírnit, ale bezprostřední výpovědi svědků, natáčené v Československu, aspoň poskytovaly pravdivý obraz.

Autor nezapomíná na desítky našich i zahraničních zpravodajů, kteří tehdejší dění u nás a v Evropě zaznamenávali pro rozhlas, noviny a tiskové agentury. Přesto Československo zůstalo osamoceno, postupně mizela naše nezávislost, důvěra lidí se začala hroutit. Je dobré, když britský novinář o své zemi a době, o níž vypráví, napíše, že v její mírové historii „bylo jen málo případů, kdy ve sdělovacích prostředcích tak otevřeně zaznívaly překroucené skutečnosti, ba lži za účelem prosazení nějaké politické myšlenky. Británie nebyla vůči státní propagandě imunní…”

Mnohá poučení  z mnichovské krize a událostí z roku 1938 dokázal vyvodit  David Vaughan. Je také chvályhodné, že vydavatel jeho knihy Bitva o vlny (Radioservis, 110 stran v češtině a 110 stran v anglickém jazyce + obrazová příloha) nabídl čtenářům ještě jednu přílohu: dobové rozhlasové nahrávky na disku CD (21 anglických, 15 českých a pět německých).

Ilustrace pro CzechFolks.com PLUS: Miroslav Sígl