CzechFolks.com PLUS

Tomáš Zářecký: Od Caesara k Cesarovi

27.07.2009

Gaius Iulius Caesar patří k osobnostem, které vykonaly pár zásadních věcí, kvůli kterým stojí za to si je pamatovat. Také ale náleží k těm, jejichž výroky pronikly do běžné mluvy a často nám zůstávají v paměti spíše ony věty, než činy a jejich samotní původci. „Veni, vidi, vici.” – „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.” Kdo by si nevzpomněl na toto Caesarovo stručné, leč výstižné hodnocení jeho úspěšných vojenských aktivit? Jistě vám na mysli vytanou i další.

Když ale nyní uděláme menší skok v čase a přesuneme se z přelomu letopočtu až do období renesance, konkrétně do konce 15. století, narazíme na dalšího muže, který nesl jméno Cesare. Tentokráte Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI. Jméno celé rodiny se těší velké známosti a také oblibě, což je pozoruhodný, nicméně zdaleka ne ojedinělý jev v dějinách. Bratrovražda, krvesmilstvo, protekce, korupce, jedy, vraždy pro peníze a pro moc – to před vámi leží pouze střípek všeho, co se s nimi pojí. Buďme ovšem spravedliví. První dvě tvrzení nikdo neprokázal, a pokud víme, že Rodrigo Borgia alias Alexandr VI. prosazoval do úřadů své příbuzné, dychtil po co největší moci a shromažďoval ve svých rukou velké bohatství, ať už cesty jeho získání byly jakékoliv, a rád si dopřával dámskou společnost – je to něco, za co by ho dnešní doba (konkrétně třeba politická reprezentace) měla odsuzovat?

Jeho syn Cesare možná zabil svého bratra Juana a možná udržoval intimní vztah se svou sestrou Lucrezií, ale možná taky ne. Ovšem vraždu švagra Alfonse Bisceglijského mu nikdo neodpáře. Nebohý Alfons se zrovna vracel z Neapole ke své ženě Lucrezií, když ho přímo na svatopetrském náměstí uprostřed dne napadla skupina banditů. I přes těžké zranění se mu podařilo probít se a utéct do Vatikánu. Zde ho svou návštěvou poctil mezi jinými i Cesare a nenuceně pronesl velice zajímavou větu. Posuďte sami: „Co se nestalo v poledne, může se stát večer.” Na závěr našeho malého výletu do minulosti doplňme, že Alfonse ještě téže noci uškrtil Michelotto, Cesarův kat.

Teď jste si přečetli historku, která se vám třeba někdy bude hodit jako zajímavost pro pobavení přátel. Ale zamysleme se krátce nad Cesarovým výrokem: „Co se nestalo v poledne, může se stát večer.” Nepřipomíná to náhodou nám dobře známé „ráno moudřejší večera”? Sice jsme trošičku změnili denní dobu, když se však nad oběma větami hlouběji zamyslíme, nemají víceméně stejné vyznění?

Ráno moudřejší večera můžeme přece říci taky tak, že když si nad něčím lámeme marně hlavu večer, je lepší to hodit za hlavu, pořádně se vyspat a ráno se na problém vrhnout znovu. Hle, to, co mozek nedokázal rozluštit se zapadajícím sluncem, náhle zvládne jako nic s ranním rozbřeskem. Prostě co se nepovedlo večer, povedlo se ráno. Nezní to podobně?

I když oba výroky se vztahují k něčemu úplně jinému, a zatímco jeden je radou a druhý zřetelnou výhružkou, či dokonce oznámením vraždy, analogie mezi nimi existuje. Nejzajímavější rozdíl spočívá v tom, že jeden je míněn dobře, zatímco ten druhý o poznání méně. Nás ani nenapadne přemýšlet o jiné než první možnosti a vida. Schválně, zkuste si na tohle vzpomenout, až vám zase někdy bude padat hlava nad stolem, pálit se žárovka v lampičce a kdosi vám položí ruku na rameno a laskavým hlasem vám poradí, že ráno je moudřejší večera…