CzechFolks.com PLUS

Tento pojem má svůj historický vývoj. Ve starém Řecku byly slovem anekdota označovány nevydané příběhy, tradované z různých důvodů jen ústně. “Různým důvodem” mohlo být například to, že se jednalo o skandální historky ze života nějakého panovníka, který o jejich sepsání nestál, nebo o příhody méně významných osob, jež však stály za tradování a dávání k lepšímu při hostinách či jiné zábavě.

Ve středověku se za anekdotu označovala většinou tzv. exempla, moralizující vyprávění krátkého rozsahu, jakési demonstrativní příklady správného či nesprávného chování.

V novější době je určujícím znakem anekdoty komický efekt, přičemž její tvar není přísně vymezen. Může to být krátké humorné vyprávění, příhoda s vtipnou pointou, satirický výpad vůči konkrétní osobě nebo profesi, národnosti, rase ap. Vnímáme ji jako miniaturní slovesný žánr pracující se situační a slovní komikou, traktovaný jak ústně, tak písemně, přičemž je takřka pravidlem, že se rodí jako lidová tvorba anonymně, poprvé se objevuje neznámo kdy a kde, šíří se a kultivuje ústním podáním – a teprve potom se zapisuje.

Mluvíme-li o jakémkoli slovesném (literárním) žánru, měli bychom být schopni vymezit jeho tvar a stavební prvky, určit, jaké prostředky používá, jak vzniká jeho rozhodující efekt apod. Je však paradoxní, že literární vědci a esejisté si troufají na rozbor rozměrných eposů, románů, tvůrčích etap i celého autorova díla, ale nikdo se jaksi nechce pustit do analýzy těch nejmenších literárních útvarů, jakými jsou aforismus, anekdota, epigram… Proč? Protože jsou sice nejmenší, ale nikoli nejjednodušší? Protože tu je málo materiálu, s nímž lze operovat, tj. donekonečna jej citovat, převracet, interpretovat…, a vědec je odkázán jen na to, co sám vymyslí? Nebo seriózním učencům nestojí za to zabývat se něčím, co je považováno za okrajový, nevýznamný, leckdy dokonce pokleslý žánr?

Nevím. Vím jen to, že v žádném slovníku literární teorie jsem rozbor anekdoty nenašel. Pokusil jsem se tedy o výklad jejích principů sám – a to na anekdotě židovské. Jednak proto, že když jsem připravoval Velkou knihu židovských anekdot, musel jsem o jejich podstatě a formě často přemýšlet, jednak proto, že židovská anekdota patří k těm nejhlubším a nejhodnotnějším, je to jakási královna anekdot.

K demonstraci vyberu takové, které pracují s jednoduchými prvky a směřují co nejúsporněji k pointě, ke komickému efektu. Stejný postup však platí i pro rozvinutější texty. Schéma anekdoty je poměrně jednoduché a ustálené.

Co je ke vzniku anekdoty třeba? Nejprve totéž, co je nutné ke vzniku jakéhokoli děje. Musíme mít určité postavy, a ty je nutno uvést do určité situace. Střet těchto dvou prvků vyvolá a určí jednání zúčastněných osob.

Potom musíme navodit očekávání toho, jak probíhající děj dopadne.

Podstatou vtipu je překvapení z nečekaného rozuzlení, osoby musí jednat jinak, než jsme očekávali, děj se musí vyvinout jinak, než jsme předpokládali.

Pochopení rozporu, k němuž došlo, pak vyvolá smích.

V podrobném rozpise vypadají prostředky anekdoty takto:

Charaktery. Postavy, jejich charakteristika, profese, vlastnosti, stav…

Situace. Místo a okolnosti, v nichž se postavy ocitly, jejich vzájemné vztahy…

Děj. Dialog, spor, konflikt… (Je-li děj rozvinutější, může v něm kromě kolize dojít i k peripetii, k falešnému závěru apod.)

Očekávání. Předpokládaný výsledek děje či reakce jednajících osob, a to podle běžných zvyklostí a pravidel…

Překvapení. Nečekaný obrat, neobvyklé východisko, překvapivé řešení, absurdní závěr.

Další dva kroky již nejsou obsahem anekdoty, ale odehrají se v mysli vnímajícího.

Komický efekt. Pochopení rozporu, který vyvolal překvapení a smích.

Uspokojení. Pramení z pochopení anekdoty, ale příčinou může být i potvrzení našeho názoru, obecného předsudku ap.

Nyní si platnost tohoto schématu ověříme na konkrétních příkladech.

Obchodník Pereles umírá uprostřed své rodiny. -Jseš tu u mě, Rebeko?- poptává se.

-Jsem, Árone, to víš, že jsem.

-A co můj syn Izák, je tu také?

-Jsem tu také, otče.

-A co tvoje žena, moje milá snacha Miriam?

-To víte, že jsem tady, tatínku,- hlásí se snacha.

-A můj dospělý vnuk Izidor?

-Já jsem tady taky, dědečku!

Tu se starý Pereles zvedne a zahromuje: -A kdo zůstal v krámě?

Vidíme, že se tu přesně naplňuje dané schéma.

Charaktery. Židovský obchodník a jeho rodina.

Situace. Otec rodiny na smrtelné posteli.

Děj. Loučí se se svými nejbližšími a zjišťuje, že jsou v poslední hodince u něho..

Očekávání. Bude rád, že všichni přišli.

Překvapení. Náhlé oživnutí a vyčítavá reakce, že nikdo nezůstal v krámě.

Komický efekt. Rozpor mezi odevzdáním se osudu a starostí o obchod.

Uspokojení. Potvrzuje se naše přesvědčení (náš předsudek), že Židé myslí za všech okolností především na kšeft a na peníze.

V druhé demonstraci uvedu anekdotu po jednotlivých krocích.

Kauders se chce zbavit chaty a nabízí ji Lustigovi.

Máme tu charaktery: dva přátele; máme tu situaci: jeden chce druhému něco prodat. Děj se odvíjí dialogem:

“Chatička to není velká, ale to místo! Přímo u Berounky. Seběhneš z verandy – a jsi ve vodě!!

“No jo,” rozmýšlí se Lustig, “ale co když přijde povodeň?”

Děj se zadrhl na tom, že kupující vidí nebezpečí v tom, co prodávající uvádí jako výhodu. Můžeme očekávat několik variant pokračování. Prodávající např. řekne, že na Berounce nejsou žádné povodně, uvede další výhody, sníží cenu,  kupující si může koupi rozmyslet… atd. Místo toho však dojde k překvapivé Kaudersově replice:

“Prosím tě, Lustig, kde je chata, a kde je řeka!”

Prodávající teď přesvědčuje kupujícího opačným argumentem – že je chata daleko od řeky. Komický efekt vyvolává jeho obrat na obrtlíku, jímž se usvědčuje z obchodní nepoctivosti. Protože se nedozvíme, zda Lustig chatu koupil, nebo ne, můžeme najít uspokojení buď v tom, že prodejce je mazaný a dokáže si v každé situaci poradit, nebo v tom, že kupec dostal důkaz obchodní nepoctivosti svého partnera a může od koupě odstoupit. Vyberte si.

U posledního příkladu nebudu uvádět jednotlivé kroky, protože si je už snadno odvodíte.

Potkají se dva vesničtí Židé.

“Pane Jajteles, povídá se, že jste ve městě dostal pár facek.”

“V Kasejovicích?”

“Ano.”

“Tak to není pravda.”

“Jak to?”

“Kasejovice u mě nejsou žádné město.”

Překvapení a vtip je v tom, že oslovený vlastně nepopírá ty facky, ale jen to, že je dostal ve městě. Uspokojení může být opět dvojí: buď to Jajtelesovi přejeme a smějeme se jeho pokusu to popřít, nebo je nám ho líto a oceňujeme jeho pokus o zachování důstojnosti. Je však možné i to, že jsme schopni prožívat oba přístupy současně.

Z tohoto rozboru je snad patrné, že je vhodný nejen k tomu, abychom pochopili stavbu anekdoty, ale i k tomu, aby se nám odkryl její skrytý obsah, jímž bývají smích i slzy, radost i smutek lidského údělu.

Vyzkoušejte si tento postup na anekdotách, které znáte, a zjistíte, jak je univerzální. Pokud se vám zdá, že se podobá krokům klasického dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa, katarze), máte pravdu a určitě nejde o podobnost náhodnou. Dobrá anekdota je zhuštěným dramatem.

Dosvědčuje to i vídeňský herec Fritz Muliar, který v knize vzpomínek Přísně indiskrétně napsal:

Za svůj život jsem hrál pěkné blázny, zakuklené mudrce, tvrdohlavé a směšné filozofy, lidi utlačené i lstivě triumfující. A objevil kus, v němž jsou všechny tyto role spojeny. Dialog v něm sestává jen ze dvou, tří vět a jedné pointy, která posluchači dopřává, aby se zasmál a zamyslel, jak tomu u dobré komedie má být.

Tato mikrokomedie, jež zachycuje moudrost, rezignaci i nezničitelnou vůli k životu celého národa, se jmenuje: židovská anekdota.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com