CzechFolks.com PLUS

Člověk nebyl stvořen k tomu, aby ubližoval sým bližním natož zvířatům.

Byla to láska na první pohled. V osmdesátých letech jsme s rodinou a přáteli podnikli výlet do Taragony ve Španělsku. Nevím, jaký psí pánbůh má na svědomí, že nás nohy vedly rovnou na trh, a to právě v okamžiku, kdy tam opálený trhovec nabízel dvě tříměsíční štěňátka, jedno rozkošnější než druhé a jedno od druhého k nerozeznání. Byli to sourozenci pekinéze, holčička a kluk. Sotvaže jsme se na malé psíky podívali, jen přeskočila ta první jiskra, bylo rozhodnuto. O cenu jsme nesmlouvali. Popadla jsem jedno zvědavé zlatorezavé klubíčko do náruče, přítelkyně to druhé, a bylo.

Tomu našemu jsme dali spontánně jméno Míša. Byla to holčička. Pan Diderot říká, že kdysi bylo toto plemeno chováno v císařském paláci v Pekingu. V roce 1880 – po dobytí paláce anglickými vojsky – prý nařídila císařovna všechny psíky zabít, aby se nedostali do rukou cizinců. Pět se jich však přece zachránilo a vojáci je odvezli do Anglie, kde bylo plemeno dále šlechtěno. Zpět do Číny se psi dostali zase až po 1. světové válce. Tolik legenda.

Musím říct, že naše malá šlechtična dělala svému plemeni a pověsti všechnu čest. Posuďte sami: Zlatorezavý kožíšek, mezi vyklenutým světlým obočím vzpurná bílá čupřinka, temné, chytré a jiskrné oči. Z širokého, trochu sraženého čínském ksichtíku vyrážely bílé fousky a uprostřed jak třešnička na dortu seděl černý knoflík asiatského nosíku. A že byla Míšenka pořádná krasavice a trochu stydlivá slečna, zdobila ji vepředu na širokém hrudníku bílá náprsenka. Celá se kutálela na trochu moc krátkých, křivých nožkách s bílými punčoškami. Snad že z očí byly povětšinou vidět jen šikmé škvírky, vypadala, jako by se pořád smála!

Možná rozhodl právě ten asiatský kukuč. Je-li totiž pravda, že se pejsci svým pánům podobají, platilo to v našem případě dvojnásob. Můj trochu moc široký asiatský obličej se v těch hlavních rysech od dětství příliš nezměnil, a jestliže se na mě v 50. letech po Praze běžně dívali se sympatiemi jako na oběť války v Koreji, v letech 60. letech mě řadili mezi uprchlíky z Vietnamu a v 70., coby už vyzrálou ženu s trochu moc šikmýma očima, si mě na dovolené v Bangkoku pro změnu pletli s nějakou rasově spřízněnou profesionální průvodkyní bílého turisty s velmi, ale velmi podivným dialektem.

Míšenka se od prvního okamžiku stala miláčkem číslo jedna a okamžitě se v rodině zařídila po svém. Vpravdě majestátním chováním dávala najevo, že si je dobře vědoma své ceny a dobře ví, jak to v císařském paláci chodí a jaké zacházení a čest jí tudíž náleží. Tohle se odráželo jak ve způsobu stolování, tak ve výběru té jedině správné a nejměkčí podušky, a samozřejmě na vycházkách.

„Já se nebavím s každým,” signalizoval už na dálku její pohled.

Občas jsme navštívili bratříčka Mikiho, ale nezdálo se, že by chlupatí sourozenci měli jeden pro druhého nějaké zvláštní pochopení. Naše Míša brášku pokaždé přeprala levačkou, to jen tak jako mimochodem, dřív než se odtáhla, aby naznačila patřičný odstup. Na to, aby se s ním dělila o přízeň, rozhodně ani nepomyslela, na něco takového byla příliš sama svá, zkrátka ryzí individualistka.

Aby přece jen nevyrůstala příliš sama, vodila jí naše děvčata rozličné a roztodivné kamarády. Ať už to byl křeček, slepice nebo králík. Míša je všechny přijímala s láskou a velkorysostí silnějšího a všem věnovala péči až mateřskou. Kličkovala za králíkem Ferdou, a když se oba unavili, svorně a bok po boku s ním odpočívala ve stínu v záhonu tulipánů. S touž patřičnou jemností pečovala i o zlatého křečka a pobíhala po trávníku za slepicí. Čistila, kartáčovala a uhlazovala jí peří a neuvěřitelná a obdivuhodná snášenlivost přetrvala i tehdy, když pipku nenapadlo nic lepšího, než vyzkoušet ostří zobáku právě na Míši čumáčku.

V té době jsme hodně cestovali. S Míšou se v autě vždycky vozil i její polštářek a samozřejmě i vlastní čutora se zaručeně dobrou pramenitou, švýcarskou vodou. O BSE, „nemoci šílených krav” se ještě nic nevědělo, ale Míša už odmítala maso, snad vyjma jatýrek a kuřecích prsíček, a jen zcela výjimečně se dala přemluvit do ždibce libového řízku první jakosti. Co však na cestě v příruční psí ledničce zaručeně chybět nesmělo, byl speciální smetanový švýcarský sýr. Míšenka měla bříško vlastně celé vycpané švýcarským Tilsitrem a jatýrky z chovu šťastných a zaručeně domácích bio-kuřat.

Dvakrát do roka se u nás objevil švarný nápadník – statný novofundlanďák aspoň o několik hlav větší, se srstí černočernou a lesklou jako pražené kaštany. Celé hodiny trpělivě čekal a obcházel okolo domu, a to pak byla Míša k neuhlídání. Zmizela vždy na jeden i dva dny, protoulala se celou noc a k ránu ji Baryk galantně doprovodil domů, urousanou a znavenou tak, že hned po koupeli zbytek dne prospala. Štěňátka z téhle známosti nebyla, asi to ani prakticky nebylo možné, ale láska až za hrob.

V 90. roce, sotvaže se pro nás skončila nucená emigrace, jela se na náš starý domov podívat samozřejmě i Míša. Bylo horké léto a cesta z Lucernu do Prahy byla dost únavná, aby se trochu osvěžila, zastavili jsme u koupaliště v Hostivaři. Ještě jsme ani řádně nevystoupili z auta, a už měla Míša dostat lekci, co to je nacionalismus po česku.

„Podívejte se na to hrozné zvíře,” svolávala známé nic netušící silnější dáma, uvyklá do té doby životu za dráty a v bezpečí mezi svými.

Někdy člověk vyletí a vystřelí bez přemýšlení, to se mi přihodilo i tentokrát:

„Podívejte se na sebe, je daleko krásnější než vy,” vypálila jsem od boku, ale to už Míša po paní hodila jeden přezíravý pohled, za víc jí nestála, a obrátila po mně své upřímné, krásné čínské oči obrvené dlouhými řasami, jako by je právě naondulovali v pařížském salonu krásy.

„Slyšíš to? Že se s ní zahazuješ! Podívej, v jaké se sami koupou špíně, do téhle vody bych tedy JÁ nestrčila tlapku!… A nemají tu ani psí toaletu, jeden aby stále dával pozor, kam šlape!…” A už se batolila na svých krátkých nožkách okusit jakost vyprahlého českého trávníku.

Paní zatím z bezpečné vzdálenosti kontrolovala naše auto se švýcarskou poznávací značkou. Číňani, a rozuměj česky, tak to jsme tu tedy ještě neměli!

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja… aneb To neznáte mého psa!”, kterou vydalo v roce 2004 nakladatelství Fraus – Plzeň

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Jan FILIP