CzechFolks.com PLUS

Jméno může člověk dostat, může se s ním narodit, může ho zdědit, ale může se stát, jako se stalo mně, že se jméno může jaksi – přihodit.

Narodila jsem se těsně před koncem druhé světové války. Rodiče si přáli syna, bylo jim jasné, že dostane jméno Miroslav, protože mír už byl na spadnutí. Pro holčičku jméno nebylo jisté, Miroslavu rodiče nechtěli. Chtěli mít Alenku, ale když maminka byla v parku, zavolala nějaká maminka na holčičku: „Alenko”, a protože přiběhlo Alenek asi pět, z tohoto návrhu sešlo. Ověřila jsem si to později, protože sama mám čtyři přítelkyně Alenky přibližně stejného věku.

Po dlouhém uvažování mi rodiče dali jméno Dobromila, jako symbol lepších časů, přání něčeho dobrého.

Když jsem byla hodně malá, nijak jsem si nevšimla, že by to bylo něco neobvyklého. Až jednou u lékařky jsem byla udivená, že se mě ptá: „Tak to asi umíš vařit?” Nechápala jsem proč, o paní Magdaléně Dobromile Rettigové a její kuchařce jsem neměla ani páru, tak jsem jen na paní doktorku zírala. Maminka mi po cestě domů vysvětlila, o koho jde. Ale byl to tehdy důvod, že jsem se v mládí vaření vyhýbala.

V první třídě to začalo… Postupně jsem zjišťovala, že s jménem Dobromila se zlobit nevyplácí. Vždy se očekává dobré chování, dobrý prospěch. Zkrátka každý, speciálně učitelé, to začal hned předhazovat, pokud jsem nesplnila jejich očekávání.

Později, na střední škole jsem zkoumala dopad tohoto jména na stejně postiženou spolužačku. Byla o dva roky mladší a při „oblíbeném” kolování o přestávce na chodbě šla šeptanda: „Dobruš dostala sardel!” Bylo to vyslovováno s údivem, ale i uštěpačně, protože to byla taky nezlobící Dobromila. Chtělo se mi křičet, že ona za to nemůže, že je hodná, protože to ani jinak nejde.

Pak jsem si vymyslela povolání, které je stále doménou spíš mužů; byla jsem na specializaci jediná žena. A opět jsem věděla, že přijdu-li na studijní oddělení, ani nemusím říkat příjmení. I při zkouškách mi to někdy profesoři předhazovali, když výsledek nebyl podle jejich očekávání. Je to jako cejch.

Ale cejchy se používaly pro provinilce. Tady máte cejch něčeho dobrého, ale právě proto všichni předpokládají, že se budete snažit nepokazit dojem, který to jméno přináší. Jste označeni, jen kvůli tomu jménu nemůžete být nenápadní. Výhodou i nevýhodou je, že si vás lidé pamatují. A to v dobrém i ve zlém. A nejhorší jsou ti, kteří se zklamali ve své představě, kterou si utvořili jen v důsledku vašeho jména. Vždycky jsem si přála být nenápadnou. S tímto jménem to nejde.

Později, když už jsem pracovala, dostala jsem se do situace, kdy jsem potřebovala právní poradu v oblasti pracovního práva. Podnikový právník dal od případu ruce pryč, tak jsme sháněli kde koho. Až posléze můj nadřízený sehnal někoho z advokátní poradny.

Právník, s nímž jsem měla sjednanou schůzku, měl stejné křestní jméno jako já. Po konzultaci jsem mu řekla: „Pane doktore, vidím, že jsme jmenovci.” Přes brýle se na mne se zájmem podíval a znalecky se zeptal: „Jakpak se vám to stalo?” Odpověděla jsem onou historkou o přání svých rodičů mít na konci války doma něco obzvlášť dobrého. Odpověď mě rozesmála tak, že mi tekly slzy celou cestou až do mé kanceláře: „Mně se stalo totéž, ale o válku dřív!”

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Jana Pilgrová