CzechFolks.com PLUS

Moje první setkání s tímhle na první pohled uzavřeným, málomluvným člověkem zinscenovala, jak už to v životě bývá, náhoda, potažmo novinářská zvídavost. Bylo to krátce po „sametu”, v době, kdy se Jan Kristofori vrátil do vlasti z mnohaletého exilu v Norsku, kam odešel s rodinou nejen před sovětskou okupací, ale jako nežádoucí i před tehdejší vládnoucí garniturou. Po devadesátém se vrací domů, aby svým uměním představil to, po čem celý život toužil – krásu, nezávislost, porozumění a lásku. Sedíme s Mistrem v jeho ateliéru v pražské Seifertově ulici, kde se denně setkávají umělci, konají výstavy a besedy se studenty, popíjíme kávu a vzpomínáme.

Jan Kristofori se narodil v červenci 1931 v Mukačevě, v okupované maďarské části Podkarpatské Rusi. Jeho velkou lásku k malířství podporoval z celé rodiny jen strýček, protože otec z něj chtěl mít strojního inženýra. Po válce zavál osud rodinu do Maďarska. Vinou nebo možná díky inflaci, která  tam tehdy vládla a která  s sebou nesla nezaměstnanost a nouzi, dostal se mladý Jan poprvé k tomu, co jej odmalička přitahovalo – k malování. Jenže jaképak to bylo malování. . . .

“Otcovo rozhodnutí, abych vystudoval strojní inženýrství, nebylo příliš šťastné,” vzpomíná Jan Kristofori, „k číslům a rýsovacím prknům jsem nikdy žádnou lásku necítil  – ostatně to bylo znát i na vysvědčení. Inflace pro mne vlastně znamenala spásu. Díky ní jsem se totiž konečně dostal k malování. Nebylo to, pravda, ještě žádné opravdové umění, žádné obrazy ani portréty.

Všechno to tenkrát zavinil biograf. Do znovuotevřených nebo nových kin tam začínaly přicházet nové filmy. A protože se vinou inflace měnily ceny den ode dne, měnily se i ceníky v kinech. Byl jsem tehdy angažován jedním z majitelů, abych ceníky denně obnovoval. Tato činnost

přinesla užitek celé mojí rodině – dostali jsme nejen místo v biografu, ale já sám denně plat několika miliónů forintů, za které se tehdy ovšem ztěží koupil bochník chleba. Majitel si všiml, že držím štětec opravdu šikovně, nakoupil barvy a moje práce se rozrostla ještě o malování reklam. Byl jsem ve svém živlu, nikoliv však otec, který poznal, že toto umění silně škodí mému školnímu prospěchu a tak bylo zase po všem.

O mnoho let později se naše rodina v rámci repatriace vrátila do Čech. Tady mi ale vstoupily do cesty jiné problémy. Prvním byla nedokonalá znalost jazyka, která mi zabránila vstupu na pražskou uměleckou školu. Doma se totiž hovořilo pouze maďarsky. Už si nevzpomínám, jak jsme se tenkrát dostali do Klášerce nad Ohří, kde jsem začal malovat porcelán.

Přišel však rok 1948 a mě vyhodili – byl jsem totiž vždycky rebel. Zachránila mě textilka v Semilech, kde tenkrát vznikala technika sítotisku. Hledali malíře a já se přihlásil. Když zjistili, že umím víc, než malovat ornamenty, přeřadili mě do propagace a tak jsem se ocitl tam, kde jsem kdysi před mnoha lety začal. Tohle období bohužel opět netrvalo dlouho, protože mě za moje nepatřičné názory zavřeli a já  strávil dlouhých sedm let ve „střediscích” jako byly jáchymovské doly nebo Příbram. Když mě v roce 1958 propustili a vrátili občanská  práva, narukoval jsem na dva roky k „elitním vojskům černých baronů”. Abych nějak uplatnil své malířské vlohy, kreslil jsem pro Naše vojsko karikatury. V tomto uměleckém stylu – kresleném humoru  – jsem pokračoval i po návratu z vojny. Mnoho slávy jsem si ale nevysloužil. Byl jsem totiž „poznamenaný” a tak mě tenkrát většina redakcí zdvořile vypoklonkovala. Naděje však umírá poslední. Potkal jsem totiž Leoše Suchařípu, který byl tenkrát šéfredaktorem Divadelních novin. On a Miloš Smetana byli jediní, kdo mi pomohli a tak jsem maloval fóry, týkající se divadla. Nebylo to sice to pravé umění, jaké mě odjakživa přitahovalo, ale bylo to ono pověstné stéblo pro tonoucího.

Později jsem zakotvil v Družstvu invalidů. Hned po nástupu jsem zažil ohromný paradox.   Musel jsem totiž absolvovat lékařskou prohlídku. Dopadla dobře, protože do osvědčení mi lékař napsal, že „Kristofori je tělesně i duševně zdráv a proto může být zaměstnán v Družstvu invalidů”.       Tady jsem navrhoval interiéry, výzdoby pasáží, zkrátka vše, co tehdy toto družstvo zřizovalo.     

Tato „umělecká  kariéra” neměla naštěstí dlouhého trvání. Oslovili mě lidé z Výstavnictví a tady jsem byl konečně doma. Jedna z jejich prvních výstav – čeští  surrealisté – mě doslova nadchla.       Měl jsem možnost poznat díla Medka, Nepraše, Kaplanové. Tento jejich umělecký trend do písmene korespondoval s tím, co jsem prožil, v tom jsem viděl sám sebe.

Můj kýžený nový rozjezd však netrval dlouho, protože přišel rok 1968 a s ním vojska, tanky a teror. Proto jsem „zvedl kotvy” a na pozvání jsme odjeli do Norska. Nebylo to pro mne vůbec lehké, protože já  jsem vlastně nikdy emigrovat nechtěl, chtěl jsem u nás ještě něco dokázat.     Když jsme se ale v Norsku dozvěděli, že se na protest proti okupaci Československa upálil student Jan Palach, že národ se vstupem vojsk nesouhlasí a brání se i za cenu obětování života, vrátili jsme se zpět.

Namísto kýžené demokracie však nastala v naší zemi tvrdá normalizace, prostě bylo všechno jinak, než jsme očekávali a tak těsně před tím, než byly v roce 1969 uzavřeny hranice, jsme  definitivně odjeli. V Norsku jsem konečně dostal šanci tvořit tak, jak jsem si to vždy přál, dokonce jsem uspořádal několik výstav, nejprve v Norsku, pak ve Švédsku, Německu a Švýcarsku.

První skici na moje obrazy vznikly již v době mého uvěznění. Z vězení mi je tenkrát propašoval jeden civil. Jejich hlavním tématem byla vizualizace deklarace lidských práv. V sedmdesátých letech jsem namaloval cyklus obrazů s touto tématikou, které měly svou premiéru v Evropském parlamentu ve Štrasburku a které pak doslova obletěly celou Evropu.”

Jan Kristofori byl dlouhou dobu uměleckým vyhnancem ve své zemi. Jeho avantgardní umění burcující národ k osvobození se od všeho svazujícího, nehumánního a ponižujícího bylo trnem v oku tehdejším mocným. Teprve porevoluční doba mu dala šanci, aby jeho tvorba vešla do povědomí milovníků umění i u nás. Jeho první výstavou byla v devadesátém roce Pocta Rafaelu Kubelíkovi, následovala výstava v Pálffyho  paláci – Průřez dvaceti pěti lety v exilu.

„Tato  výstava  byla  pro  mě  obrovskou  satisfakcí,” říká Jan Kristofori,  „protože za dva a půl  měsíce jejího trvání ji navštívilo více než třicet tisíc lidí. Poznal jsem, že je moje dílo oslovilo a to bylo to, v co jsem po celý svůj život doufal.”

Geniální dílo Jana Kristoforiho uchvacuje milovníky moderního umění u nás i po celém světě dodnes. Mistrovi, který od roku 2004 již není mezi námi, za to patří náš obdiv a dík.

Fotografie k článku pro CzechFolks.com PLUS:  © Marta Bednářová