CzechFolks.com PLUS

Kulaté čtverce

Že jste neviděli kulaté čtverce? Já také ne. A přesto existují. Nejsou z oblasti matematiky, ale politiky. Současní politikové, poslanci také nejsou žádní Einsteinové. A tak převedli počty, ponejvíce kupecké, do oblasti politiky. Faktická poznámka – nejsou takoví všichni. Ti, co k výše popsaným nepatří, tvoří výjimky.

Kvadratura kruhu je úloha sestrojit pomocí pravítka a kružítka čtverec o stejném obsahu jako má daný kruh. Úloha je to neřešitelná. To souvisí s transcendentností Ludolfova čísla a přišlo se na to roku 1887. Ludolfovo číslo je transcendentní a ukazuje poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Má přibližnou hodnotu 3,141, převedeno na zlomek 22/7. Transcendentální znamená něco, co přesahuje určitou hranici. Např. hranici poznání. A to mě přivádí k našim transcendentním politikům. Čtěte více ZDE »

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, jaké místo – a to nejen v Čechách – by si zasloužilo v mém srdci získat titul „nej”. Je to zvláštní, protože jinak mám oblíbence takřka mezi čímkoli, filmy počínaje a propiskami konče (ano, takový blázen jsem). Teď mi tedy asi nezbývá, než to napravit. Budiž. Trochu jsem zavzpomínal, vyrazil na pár procházek, dlouze přemítal… jenže najít opravdu jen to jedno jediné zamilované… kdepak! Tak jsem alespoň dumal nad tím, co mají společného ta, která se prodrala až do nejužšího finále a něco se našlo. Všechna se nějakým způsobem vztahují k Pardubicím.

Jestli nyní čekáte, že se rozepíšu o Pardubicích, tak se tentokrát pletete. Na rovinu říkám, že Pardubice považuju za „mé” město, že pro mě představují srdeční záležitost, a i když se spoustou věcí, Čtěte více ZDE »

Jiné téma ?

„ … A nechtěla bys přejít na jiné téma?”, zeptala se mne jednoho dne Daniela, redaktorka interkulturního časopisu CzechFolks.com.

„Máš na mysli něco konkrétního?”, zajímala jsem se.

„Nechám to na Tobě. Zatím si všichni vždycky vybrali dobrá témata”

A tak sedím v útulné hotelové kavárně v irském Galway, popíjím velmi kvalitní Darjeeling, dívám se jak venku prší a čekám, které dobré téma bude mít dostatečnou drzost k tomu aby se dostalo až k bonusu zviditelnění.

Zaposlouchávám se do kapek bušících na skleněnou střechu kavárny. Čtěte více ZDE »

…a fotografická pokračování

„Takhle nějak odstartovala pravidelná a letitá spolupráce s tiskem. Všechny ty tisíce fotografií jsem nazvětšoval já sám, včetně vyvolání filmů. Otištěné snímky jsem přestal po několika tisících již počítat. Do zahraničí se stejně nicmoc necestovalo, takže na exponované filmy nikdy nemohlo čekat na letišti auto a v redakci laborantka, jak tomu bývalo v mládežnickém týdeníku. Přesto mě lidé nějak znali a měli možnost na mne tak i nadávat. To Češi také přece umí. Třeba za legrační obrázek v rubrice pomyslného Alberta v Mladém světě. Ostatně u řeky Sázavy na mě známí pokřikovali: Alberte!  Čtěte více ZDE »

Listárna je zvláštní způsob komunikace s autory. Redakce se neobtěžuje psaním osobních dopisů, vzkazy shrne a vytiskne. Kritické výhrady i zamítavé posudky neputují k autorovi v zalepené obálce, jsou mu sděleny veřejně, před očima čtenářstva. Útěchu může nalézt jen v tom, že adresát bývá označen jakousi poloanonymní šifrou, z níž ho nemusí všichni poznat. Dále se musí autor smířit s tím, že si na odpověď počká několik týdnů či měsíců, podle periodicity a výrobní lhůty časopisu.

Jde tedy o způsob značně problematický, nicméně starý a dosti rozšířený.

V Macharových Konfesích literáta se můžeme dočíst, jak tento autor v mládí zásoboval všechny literární časopisy svými pokusy a říkal tomu “obsazovat redakci”. Čtěte více ZDE »

Včera jsem dostal od jednoho z našich přátel mail s obrázky toho dubajského šílenství. Impozantní dílo, technicky obdivuhodné stavby, ale plané a neužitečné jako koukol a bodlák v pšenici. Zastaví to člověku dech nad lidským umem, ale také nad jeho pýchou a lhostejností. Tím spíše, že mi dnes došla jiná pošta.

Našel jsem totiž ráno ve schránce dopis UNICEF s prosbou o příspěvek na pomoc africkým dětem. Tentokrát je přiložený leták zaměřen na děti ve Rwandě, s příkladem jednoho malého, osiřelého chlapce. Ukazuje fyzické a psychické utrpení statisíců dětí, které prožily a přežily nedávné strašné vražedné krveprolití. Svědčí ale také o morální bídě představitelů této země, kteří podobná zvěrstva nejen dovolili, ale ještě podporovali. Čtěte více ZDE »

Země pod Řípem

Když jsme ještě žili v té zemi pod Řípem a nesměli nikam cestovat, dívali jsme se na tu naši zem jen na mapě, tak pěkně usazenou ve středu Evropy. Když jsme se rozhodli odejít z této naší vlasti, odejít žít někam jinam a mohli cestovat, snad až tehdy jsme pochopili, jak je ta naše země malá. Ano, je malá, ale také jsme pochopili, kolik skrývá krás. Mnozí z nás viděli, jak se říká, opravdu kus světa, někteří procestovali víc, než si lze představit, ale opravdu dokáže nás i je dojmout stejně cokoli překrásného na světě jako ta místa zapsaná do srdce v té vlasti, ze které jsme přišli?

Tady bych ráda zarecitovala Jaroslava Seiferta, ale alespoň napíši tu jednu z jeho nejkrásnějších básní. Čtěte více ZDE »

Pes, který nejvíc štěká, nejmíň kouše.
(Jan Amos Komenský)

Jsem neuvěřitelně šťastný! Ptáte se proč? Protože mám konečně ve svém pokročilém věku mého prvního psa. Dříve jsem míval kočky, protože jsem si myslel, že mít psa je příliš velká zodpovědnost. Věděl jsem ovšem, že mnoho mých sousedů psy vlastní, takže mé starosti byly vlastně nelogické.

Stalo se to pouhou náhodou. Moje bývalá přítelkyně měla psa, křížence německého ovčáka s cau caua, spojení velice zvláštní, ke kterému jsem nedokázal najít vztah, proto jsem také o psech neměl žádné valné mínění. Ale jednou si moje přítelkyně vzala k sobě na opatrování psa svého kolegy, který se rozváděl a hledala pro něho nový domov. Byla to fenka, která mi připadala trochu neohrabaná a byla i podivně zbarvená a tak jsem o ni ze začátku nejevil velký zájem.

Jaká to však byla psí osobnost! Jak pozitivně se dívala na svět, mávaje stále do výšky svým zdviženým ocáskem! A ty pozorné oči, které mne sledovaly upjatě po celou dobu, co jsem byl vzhůru, a nebo kamkoliv jsem se pohnul. Ta příchylnost, která se mi někdy zdála až příliš důvěrná ve styku s úplně cizími lidmi a psy! Že bych se stával žárlivým? Čtěte více ZDE »

I když televizi sleduju minimálně, do kina chodím zřídka a levná DVD v trafice si kupuju ojediněle, číslo mnou zhlédnutých filmů a seriálů by bylo vysoké, sice ne tolik jako schodek státního rozpočtu, ale pořád hodně vysoké. Kolosální základy jsem položil během let svého bezstarostného mládí, kdy nějaká kritéria kvality ještě neobohatila můj rozhled a já se tak těšil i z takových děl, která bych dneska nehodil ani do koše, protože i toho koše by mi přišlo líto (možná bych je dal jako dárek sestře). Za tímhle je zřejmě třeba hledat důvod mého neustále ochabujícího zájmu o nové počiny v oblasti zábavního průmyslu.

V poslední době se bavím nad jedním fenoménem, nad kterým jsem se dříve příliš nepozastavoval. Čtěte více ZDE »

V úterý 30. června 2009 zemřel v Torontu Jan Rubeš, jeden z nejvýraznějších, nejvýznamnějších a nejoblíbenějších představitelů československé kultury ve světě. Narodil se ve Volyni 6. června 1920, vystudoval gymnázium ve Strakonicích (maturoval v roce Mnichova 1938), zapsal se současně na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a – získal stipendium – Pražské konzervatoře hudby. Byl mužem mnoha talentů. V mládí vynikal ve sportu (byl znamenitý tenista i v zralém věku: vyhrál seniorské mistrovství Kanady – a lyžař), měl nádherný sametový bas-barytonový hlas, podmanivou osobnost a dobře vypadal. Čtěte více ZDE »

Putování není jen cestování, putování je vlastně cosi jako životní styl. Poutník není ten, kdo sedí v klimatizovaném autokaru a rytmicky, podle pokynů průvodce, otáčí hlavu směrem, kde snad může zahlédnout něco zajímavého. Poutník dá před čalouněnými sedačkami přednost ošlapaným, ale pohodlným botám a místo vychlazené coly se napije z nenápadné lesní studánky. Poutník nespěchá, je mu jedno, když se za celý dlouhý den přesune třeba jen o pět kilometrů, jeho cesta krajinou není nikdy o polykání kilometrů; dobře ví, že krásné a zajímavé věci bývají nenápadné a že je musí hledat. A hledá je rád, nechce jen zahlédnout, chce vidět. Čtěte více ZDE »

Vybíravá paměť

Zapomínání nebo, jak se říká lidově, krátká paměť, ať vědomá či nevědomá (např.z neosvícenosti) je často příčinou krizí a problémů. Tím, že se nepoučíme z prožitých zkušeností. Abychom si paměť osvěžili, je zde definice, co je paměť. Psychický proces uchovávání a opětného vybavování informací, myšlenek, dříve prožitých emocí a zkušeností. Ukazuje se, že s tím mají někdy někteří politici, ekonomové, ale i ekonomičtí „experti” určité potíže.

Okolní svět a jeho hospodářské, politické a společenské systémy se zdají navenek lepší než ty dřívější. Průmysl vyrábí stále lepší a dokonalejší auta i stovky dalších výrobků a materiálů. I člověk má nyní vyšší průměrnou výšku než dříve. U váhy je to zkresleno neúměrně rostoucí obezitou stále většího počtu obyvatel tzv. vyspělých zemí. I průměrný věk obyvatel planety se zvyšuje. Ale víme, jak je to s ukazatelem průměrnosti. Např. u mezd je průměrná mzda taková a taková, ale většinou a častokrát je 90% sčítaných pod průměrem. Čtěte více ZDE »

Přiznávám, že označit své nejmilejší místo v Čechách je pro mne obtížné. Čechy, Moravu i Slovensko jsem procestoval soukromně i služebně nesčíslněkrát a mohu tak dosvědčit, že máme krásnou zemi, ve které lze na malé ploše nalézt a obdivovat tolik pozoruhodností. Přesto jedno místo mohu s klidným svědomím označit jako své nejmilejší.

Nejprve se sluší připomenout, že pocházím ze středního Polabí. A nebýt návrší Cecemína, ohraničeného obcemi Dřísy, Čečelice a Všetaty, byla by zde jen samá rovina. Mimochodem – na Cecemíně u kaple sv. Jana Křtitele existují nejstarší vinice v Čechách, které založil a na kterých hospodařil samotný kníže sv. Václav. Věřím, že se k tomuto zajímavému místu také někdy dostaneme. Čtěte více ZDE »

Kulturní  kotrmelce  padesátých  let  a  sportování…

„Kdepak, daleko byla ještě fotografie, malovaly se zatím plakáty vodovými barvami, později také temperami. Za šílenými plakáty v duchu Čumpelíkova Holdu Stalinovi se rodily patlanice o rozorávání mezí a určitě se musel pěkně nadřít pošťák, když mi do čtvrtého patra činžáku dovlekl balík knih jako cenu z nějaké soutěže. Nechyběla mezi nimi ani Mladá garda, Syn pluku, Timur a jeho parta… Přitom jsem již „zhltnul” štosy Rodokapsů, Divokých západů a Rozruchů, což byl obsah otcova černého dřevěného vojenského kufru. Navíc kousek od domu bylo knihkupectví Toužimský a Moravec, Čtěte více ZDE »

Měl jsem v úmyslu řadit tento vzpomínkový seriál chronologicky, ale někdy se objeví aktuální podnět, který mě přiměje věnovat se něčemu, co by mělo přijít na řadu později, nebo co se naopak vrací před to, co jsem už uvedl. Co s tím? Asi nic. Život také neběží podle očekávání, dějí se věci nečekané a to, co lačně vyhlížíme, se naopak nedostavuje. Takže i to moje povídání bude na přeskáčku.

Kromě toho mi došlo, že nejsou jen individuální přátelé, ale i kolektivní, kdy má pro nás jisté společenství, jehož součástí jsme se stali, stejný význam jako výluční jednotlivci. To, spolu s uričtým aktuálním podnětem, je důvodem, proč dnes vzpomenu na několik přátel „en gros”. Čtěte více ZDE »

„Dobře vám tak,” pravili naši mladí, když jsme o jedněch Vánocích pod stromečkem objevili velkou krabici, ve které byl dárek pro nás.
„Copak to se dělá, kupovat si takovou věc před Vánoci? Co s tím teď budete dělat?
Zůstali jsme jako opařeni. Na dně krabice, pečlivě zabalená, ležela nová, barevná, inkoustová tiskárna.

Před pár dny, jsme si totiž pořídili postarší „laserovku”. Nebyla levná, to tyhle tiskárny nejsou, ale tiskne spolehlivě a její náplň prý se zárukou vydrží tři tisíce kopií. Když jsme před koupí studovali nabídky a radili se s odborníky, byla nám doporučena právě tahle.
Inkoustová tiskárna, která na nás teď juká z krabice, je nepoměrně levnější. V prospektu se však praví, že „provoz je poněkud dražší.” Čtěte více ZDE »

Koncem dubna se v elektronických Pozitivních novinách s Mirko Janečkem a jeho Kanadskými Listy rozloučila spisovatelka a novinářka Blanka Kubešová. V článku, v kterém je i několik zajímavých fotografií, Blanka Kubešová uvádí, že loni, po 42 letech, Mirko Janeček zastavil vydávání Kanadských Listů, které převzal od I. J. Šarouna a vydával nejdříve cyklostylovaně a později jako normální měsíčník. Za svoji význačnou vydavatelskou činnost obdržel řadu vyznamenání (včetně medaile M. R. Štefánika, ocenění Rozal Air Force a nejvyšší skautské vyznamenání, Řád Stříbrného Vlka). Čtěte více ZDE »

Člověk ví většinou velice dobře, když na něj něco leze. Nemluvím v tomto případě o žádné krasavici, nýbrž o banálním nástudu nebo chřipce. Potíže začnou tím, že  máte nepříjemný pocit na měkkém patře a než se nadějete, spustí se vám z nosu, začne kýchání, škrábání v krku, příští den jste malátný jako mrtvola, v jednom kuse byste spal, nechutná vám jíst a nakonec, když dojde vůbec k nejhoršímu, příčí se vám pití piva a dokonce s vámi nehne, ani když se manželka před vámi promenáduje tak, jak jí pánbůh stvořil. Nástud, který ještě nevyvrcholil ve zrádnou prasečí chřipku, začnete léčit nejen spánkem, ale i drsnou kořalkou, kterou, pakliže nepomůže, nahradíte hektolitry horkého čaje s medem a citrónem. Čtěte více ZDE »