CzechFolks.com PLUS

Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les,

kde roste tmavé kapradí

a vůkol rudý vřes.

Tu krásnou Sládkovu báseň jistě všichni znáte, ale dnes byste podobnou studánku už asi těžko hledali. Jenže já jednu takovou znám. Tedy, znal jsem, a nevím, zda pořád existuje a už vůbec ne, je-li stále ještě křišťálová. Tehdy, dnes je to už řada let, taková byla a bylo možno se z ní bez obav a s chutí napít. Čtěte více ZDE »

Dnes se s vámi podělím o vzpomínky na jeden můj dávný vztah. Jedná se o skutečnou perlu mezi mými peripetiemi se slečnami a z paměti mi nevymizí asi nikdy, i když zlatým písmem se do ní rozhodně nezapsal. Spíš nějakým hororovým. Není se s čím chlubit (to tedy opravdu ne), ale zatímco ve mně ve chvíli svého trvání nebudil zrovna libé pocity, vy se při něm pobavíte. Třeba i škodolibou radostí nad mým utrpením.

Zpět, chyba. Teď, když se koukám o odstavec výše, uvědomuju si, že jsem vás zmátl. Ono se totiž nedá hovořit o vztahu, protože skončil ještě dřív, než vůbec stačil začít. A ruku na srdce, jsem za to moc rád. Hlavně nyní, když se zdá, že jsem po všech těch levých či středových, našel konečně tu pravou. Dokonce jí říkám princezno, tak se to snad brzy nezmění na jiné oslovení z říše pohádek, kupříkladu na čarodějnici.  Čtěte více ZDE »

Zrození hvězdy

O svých filmových začátcích hovoří Lída Baarová také v knize Útěky, kterou podle jejího vyprávění při setkání ve Španělsku sepsal v roce 1983 český exilový spisovatel a nakladatel Josef Škvorecký (vyšla v nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých  Sixty-eight Publishers, Corp. V Torontu v roce 1983) a také v knize Života sladké hořkosti, kterou v roce 1991 vydalo prvně ostravské nakladatelství Sfinga. Obě knihy jsou vzájemně dost odlišné – hlavně pokud jde o vztah Lídy Baarové k nacistickému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi. Lída Baarová mi vyprávěla, že Josef Škvorecký, poté co si na magnetofon nahrál její vzpomínky, Čtěte více ZDE »

Jsme sami, naprosto sami na téhle planetě,

uprostřed všech forem života,

které nás obklopují;

jedinou výjimkou je pes,

jenž s námi uzavřel spojenectví.

(Maurice Maeterlinck)

Většinu dětství jsem prožil v malém městečku Smiřice u Hradce Králové. Žil jsem s mladší sestrou a rodiči v bytě malého panelového domu a moc jsem si přál nějaké zvířátko, kamaráda. Nikdy mě nenapadlo, že ho jednou skutečně dostanu, ale že k tomu dojde až o léta později a za velmi vyhrocených okolností. Čtěte více ZDE »

Je všeobecně známo, že globální změny klimatu, a zejména podíl nás lidiček na tomto atmosférickém cirkuse, jsou stále častěji na „pořadu dne“ a v našem nejosvícenějším jednadvacátém století se lidstvo rozdělilo na klimatické alarmisty a klimaskeptiky.

To, že se naše klima během těch milionů let měnilo často velmi drasticky,  je jistě všeobecně známo, a že se v našem vzdušném obalu v této době děje něco neobvyklého, to – tu latentně, tu zjevně – možná pociťuje každý. Nakolik ale k těmto současným změnám přispívá svou sobeckostí člověk a co se s tím dá dělat – to je oč tu běží! O to se ale nyní už desítky let přou vědci na celém světě, a když se do těch polemik připletou politici, je na malér zaděláno! Nemám ambice „bojovat“ ani na jedné straně tohoto vlastně nešťastného sporu, nemá cenu  přikládat do ohně ani polínko natožpak přilévat oleje. Omezím se tedy pouze na zopakování známých pravd, že „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až tato dojde a pošle se pro pivo“, Čtěte více ZDE »

První díl můžete nalézt ZDE

Když mě v průběhu mého čtyřletého pracovního pobytu na Ukrajině na podzim roku 1988 začaly zlobit oči a málem jsem přestávala vidět, rozhodl lékař na stavbě o mojí hospitalizaci v ukrajinské nemocnici (bolnici) -  na oční klinice v oblastním městě Kirovogradě, vzdáleném 350 km od Dolinské. V bolnici jsem si sice „pobyla“ pouhých deset dnů, moje zážitky  by se stěží  vešly do několikadílné publikace.  Čtěte více ZDE »

Každý vstřícný čin budiž po zásluze potrestán

„Já nevím, co se mi děje s telefonem“, postěžovala si jednou na podzim naše návštěva, když jsme probírali téma telefonování. Měla potíž. Něco se najednou stalo a ona se nemůže dovolat nikam. Přitom hovory přijímat možné bylo.

„Tak si zavolej svému operátorovi od nás!“

Zavolala, vyslechla si nezbytnou hudební vložku, ale nakonec někdo telefon zvedl. 

„No ano, paní, telefon máte odpojený, protože jste dlužná už za tři měsíce.“ Čtěte více ZDE »

Jistě lze souhlasit, že na různá tajemství si lze vzpomenout současně se vzpomínkami na období dětství. Pokud se nám ovšem toto období stárnutím „nevykouřilo“ z hlavy. Asi nepřekvapí, že jako karlovarák od roku 1945 jsem za ta léta takových míst poznal hodně. Ale nechci zde uvádět nějaké takové to „historické tajemné místo“ opakovaně vzpomínané a odborně popsané s erudicí znalců. Budu se držet jen svých vzpomínek z klukovských let, kdy náš „akční rádius“, který jsme jako děti denně zkoumaly, byl tak asi jeden až dva kilometry „od baráku“ ve čtvrti Tuhnice. Čtěte více ZDE »

V roce 1959 jsem se vydal jako zástupce Okresního domu osvěty v Teplicích na ústřední přehlídku divadel malých forem, která se konala až v Nitře. Daleké cestování však stálo za to. Viděl jsem tu excelovat pardubické Divadlo Experiment s pořadem Hrajeme kabaret, kde autorskou a ústřední hereckou dvojici vytvořili Jiří Sýkora a Josef Kraus. Sýkora měl dominantní, Kraus submisivní roli a dokonale si přihrávali. Nezapomenutelnou se stala scénka, kdy si jako děti hrají na pískovišti, Pepíčkovi dělání báboviček moc nejde a Jiří na něj vyhrkne: „Co se s tím tak seješ?“ S tím druhým jsem se rychle skamarádil. Čtěte více ZDE »

Můj dlouholetý přítel akademický malíř Slávek Berger a manžel mé novinářské a spisovatelské kolegyně Zdenky Bergerové (1923 – 2008) mne upozornil na svého známého Stanislava Bertona, který emigroval již po roce 1948 a dnes žije v Austrálii. Do té doby pobýval v Brně, kde ho vyučoval později neblaze proslulý středoškolský profesor Ladislav Vaněk-Jindra, zapletený do více afér jak v době nacistů, tak i komunistů, protože spolupracoval nejprve s Gestapem a pak téměř pochopitelně s poúnorovou Státní bezpečností.

Náš Čechoaustralan sleduje nadále život ve své rodné zemi, takže mu též neunikla kniha Karla Sýse Akce Heydrich – příliš mnoho otazníků (vydalo nakladatelství BVD v roce 2008, 232 stran) a v ní na straně 168 narazil na své jméno v odstavci Mýty Stanislava Bertona. Nemohl tedy zůstat netečný k těm snůškám lží, žlučovitých polopravd a falešných konstrukcí, které její autor v té knize napáchal. Čtěte více ZDE »

Na jaře jsem potkal v knihovně bývalou spolužačku z gymnázia. Optala se mě – jak jinak – co za školu studuju. Odpověděl jsem, že „pedák”. Na to mi položila nezapomenutelnou otázku, kam jsem si podal přihlášku letos. To už jsem tak pohotově nezareagoval. Rozhovor pak rychle skončil.

Úsměvná historka. Lidé, kteří vědí, že sem tam něco napíšu a že někdy se to dá i číst, se mě spíše ptají, proč jsem nezamířil na nějakou školu s tím více spjatou, tedy třeba žurnalistiku. Čtěte více ZDE »

Pět dramatických let naší nedávné historie

Nestává se zrovna často, že český novinář a spisovatel pustí do světa knížku, jejíchž 220 tisíc výtisků zmizí z knihkupeckých pultů jako teplé housky. Nazval ji Na vlně 490 metrů. Z tohoto množství, byť jen sto desetistránkové publikace, vyšlo dokonce 80 tisíc ve slovenštině. Nebyl to žádný romantický román, ani sci-fi, ale literatura faktu autorem doslova na jeho vlastní kůži prožitých…

Tehdejší televizní redaktor Miroslav Sígl stál při vzniku rozhlasového Svobodného vysílače, když po okupaci 21. srpna 1968 obrazovky oficiální televize zhasly. Organizoval z hloubětínské Tesly vysílání o aktualitách tehdejších vzrušených dní. Dodával posluchačům naději a morální sílu. Čtěte více ZDE »

Návštěva v Salzburku

Toho rána svítilo v Salcburku slunce. Bylo velmi teplo. Skoro se nechtělo věřit, že je teprve začátek jara… Kráčím po Haunspergstrasse, po chodníku lemovaném vilami – až k vysokému šedému domu s věží. Potom už stojím u dveří číslo 25. vejdu dovnitř a stoupám do druhého patra. Na zvonku čtu: Lída Baarová-Lundwall. Stisknu tlačítko. Nikdo mi neotvírá. Nechápu, přece jsme byli domluveni…

Pak ale uslyším kroky. Někdo stoupá z přízemí do dalších pater. Spatřím štíhlou, skoro už bělovlasou ženu. Má na sobě bílou skládanou sukni a červenou halenku.

Je to ona, nebo ne? pro jistotu jí říkám: „Guten Tag.” Čtěte více ZDE »

Soud

Zasedala tajná porota.
Byl vynesen rozsudek:
za všechny nepravosti a křivdy,
které jsem kdy spáchal,
za úhyby a neupřímnost,
za podlosti a nespravedlivosti činěné
bližním, blízkým i sobě samému,
za ubližování slabším, za domýšlivost, Čtěte více ZDE »

MOTTO

Noticka na serveru Novinky 9. července 2009:

Tisícovka prázdných lahváčů. Podaří se mu je udat?

„Já právě tohle udělal.  Celý rok jsem pečlivě přihazoval a staral se o růst své investice  a nyní přišla konečně doba jejího zhodnocení. Do konce života  už nemusím nic dělat, přátelé. Jsem za vodou,“ chlubí se autor  videa, který si říká Kazma.

Pohádku o tom, jak šel  Kazma Kazmitch, zvaný též Veliký, vrátit do sámošky 1000  lahváčů, aby si napakoval kapsy a celý rok si pak mohl jen válet  pupek, si můžete vychutnat právě teď. „Narazil jsem však  na absolutní nepřipravenost českých obchodních řetězců,“  stěžuje si Kazmitch. Čtěte více ZDE »

Vážení čtenáři,

Veden úctou ke statečnosti veteránů druhé světové války a znechucen surovostí, s jakou se k nim zachovali českoslovenští komunisté po únoru 1948, jsem vydával „KANADSKÉ LISTY” po 42 let.

Od roku 1848 do konce roku 1989 bylo velmi obtížné pro exulanty či emigranty roztroušené po celém svobodném světě udržet vzájemný kontakt. Když někdo hledal v té době svého nejlepšího válečného přítele, příbuzného (či ve dvou případech vlastního otce), obrátil se na vydavatele „KANADSKÝCH LISTŮ”, Čtěte více ZDE »

Tak se nám to tragické výročí zase blíží. Loni jsem si dovolil uveřejnit své osobní zážitky, jak jsem si je poznamenal večer toho nešťastného 21. srpna 1968. A řeknu vám, že když jsem si je před několika dny zase přečetl… prostě na srpen 1968 se zapomenout nedá…

A přiznávám se – stále ještě nemám Rusy rád. Slovy pana Svěráka z filmu Kolja…vadí mi jejich rozpínavost. A také třeba neomalenost a buranství, když třeba v Alžbětiných lázních povykují, lezou do sauny v plavkách a ze sauny neosprchovaní do chladícího bazénku, vadí mi, jak si parcelují naše město… Čtěte více ZDE »

V úterý 21. srpna 1968, mě ráno vzbudila manželka, že prý je načase, když mám to volno, abych vyjel s kočárkem a s naší osmiměsíční ratolestí do ulic na procházku. Prý jsem pořád v práci a kluka si ani neužiji.  Byla to pravda, dělal jsem v Karlovarském špitále a tam byly samé přesčasy a málo volna. Dělal jsem na operačním sále chirurgie, kde bylo práce nad hlavu. Zatímco mi přebalovala našeho kluka Roberta a připravovala  kočárek, sedl jsem si ke snídani a pustil rozhlas po drátě. Bylo asi půl osmé, když jsem uslyšel tu strašnou zprávu. Čtěte více ZDE »

Jak je to se svobodou a jejím omezováním

Poznámka nejenom k jednomu dni

Je velká část jedinců v naší společnosti a nejen v naší, kteří nedosáhli a většina ani nedosáhne odpovědné odpovědnosti a dospělosti, i když jsou starší osmnácti let. Místo, aby se o to snažili a postavili se jí tváří v tvář, utíkají před následky takového postoje k alkoholu, drogám anebo do virtuálního světa her a virtuální svět si pletou se světem reálným. Čtěte více ZDE »

Nejvzácnější z mých letošních výletů po České republice byl vzdálen pouhých pár kroků od Václavského náměstí v Praze.  Za Jindřišskou věží na Senovážném náměstí 2 jsem objevila neuvěřitelný poklad soudobé historie našeho národa: Knihovnu Libri prohibiti – archiv zakázaných knih!  Ojedinělá, nezastupitelná, fascinující sbírka, o které jsem do té doby tušila jen velmi málo, mi doslova vzala dech.

Nedůvěřivě jsem se rozhlížela po vysokých řadách regálů, na kterých se do posledního místečka tísnily kartóny archivovaných materiálů stejně tak jako v nespočetných krabicích od banánů – knihovna je v těchto dnech v procesu přesidlování o dvě patra výše do míst přece jen důstojnějších její neuhraditelné ceny a významu. 

Prvním zážitkem bylo shledání se na těchto místech s kompletně svázaným Hlasem domova.  Dotýkám se s posvátnou úctou stránek exilového listu drahého srdcím Čechoaustralanů.  Čtěte více ZDE »

Každoroční týden zahálky a prohřívání tělesných schránek na mořském pobřeží je letos poněkud méně tradiční. Žádná improvizace, ale předem vše naplánované, promyšlené. Nebude se tápat, bloudit s mapou na klíně, svěříme se do péče profesionálů a dle, za soudruhů populárního hesla, vyrazíme za hranice všedních dnů s cestovní kanceláří. Krachy cestovek jsou stále populárnější, nemusíme však mít vše a volíme tu nejstarší v Čechách, tu, které ve filmu dělali latentní a krásnou reklamu pánové Voskovec a Werich. Hráli tehdy dva průvodce Čedoku.

Italský břeh Jaderského moře je dobyt celkem bez problémů. První den přece má trochu sprchnout jen proto, aby ty další mohlo slunce pálit více, než je žádoucí. Čtěte více ZDE »

Asi 110 km severně od Toronta najdete městečko Edenvale a o kousek dál narazíte na Edenvale Aerodome, letiště vybudované krajanem Milanem Kroupou.  Leží uprostřed úrodné roviny, i když se možná docela nevyrovná “žírné Hané”, o níž tak krásně zpíval  básník, jehož jméno mi stařecký mozek odmítá vydat.  Za druhé světové války tu kanadské letectvo trénovalo letce. Po válce místo zpustlo, až je v roce 2003  koupil Milan, rodák od Nového Strašecí, který do Kanady přišel jako politický uprchlík začátkem šedesátých let. A poněvadž je podnikatelský šaman, vybudoval tu (a také dal dohromady největší úklidový podnik v Kanadě) moderní letiště. A to letiště bude 23.srpna 2009 dějištěm připomínky noci na 21. srpen před jednačtyřiceti roky, kdy vystrašení vládcové v Moskvě se snažili zastavit chod dějin a poslali svoji armádu s armádami vazalských států do dalšího bratrského vazalského státu, aby tam vymýtili nákazu “socialismu s lidskou tváří”. Čtěte více ZDE »

Oblek nosím docela rád. Cítím se v něm dobře a dokonce mě už několik dívek pochválilo, jak mi to v něm sluší. A na to moje ješitnost slyší. Problém však může nastat hned v tom, že zase tolik příležitostí, kdy je vhodné si ho na sebe vzít, nemám. Ve zkouškovém období je to nutnost. Bohužel v zimě je v něm zima (kdo by to byl řekl) a na začátku léta se v něm člověk zase potí víc než při samotné zkoušce. Přesto se mi v poslední době naskytla ještě další šance, jak „number one” svého šatníku vyvětrat. Moje… sestřička končila taneční a čekal ji závěrečný ples. Čtěte více ZDE »

Nechtěl jsem uvěřit tomu, když mi v Ústavu pro studium totalitních režimů potvrdili, že u nás vyšly na toto téma více než dvě desítky knih. Tak alespoň uvedu některé:

Blažek Petr a Kubálek Michal: Kolektivizace venkova v Československu 1948-60 a evropské souvislosti (Praha 2008), Jech Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy (Praha 2008), Sálusová Dana: Historie a současnost zemědělství očima statistiky (Praha 1998), Václavů Antonín: Ke sporům o zemědělské družstevnictví a kolektivizaci (Praha 1999), Blažek Bohuslav: Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie (Brno 2004), Cílek Václav: Krajina a revoluce (Praha 2005). 

A některá beletristická díla, podle kritiky hodnotná: Dvořáková Zdena: Zkáza zeleného čtyřlístku (Praha 2007), Hájíček Jiří: Selský baroko (Brno 2005), Novák Jan: Děda (Praha 2007), Šimon Jiří: Ukradený domov (Praha 2009). Petráň Josef: Dvacáté století v Ouběnicích (Praha 2009), Růžička Miloslav: Vyhnanci (Havlíčkův Brod  2008). Čtěte více ZDE »

Karel Bartovský

Zjara roku 1960 pořádal Ústřední dům lidové tvořivosti ve Štiříně seminář pro autory divadel malých forem. Teplický Okresní dům osvěty tam vyslal mě a já se tam seznámil s mladým mužem, jenž byl o něco starší než já a doprovázelo ho několik členů hornického souboru Pěrun, který už měl na kontě účinkování v ústředních kolech STM i v Hronově.  Byli z Karviné a ten jejich principál se jmenoval Karel Bartovský.

V létě jsem se s ním opět potkal na prvním ročníku divadelního festivalu Haškova Lipnice a zjistil, že máme spoustu společných zájmů. Povídali jsme si tehdy dlouho do noci a dozvěděl jsem se, že je původně z Plzně, že byl jako školák totálně nasazen do Škodovky a po únoru 1948 byla celá jejich rodina vyakčněna do pohraničí. Čtěte více ZDE »

Akademie múzických umění v Praze pro své studenty a pedagogy pravidelně organizovala tématický zájezd, jehož hlavní náplní byly návštěvy proslulých galerií. Uvítali jsme výjimečnou možnost  účastnit se, a těšili se na cestu napříč Evropou. Tehdy se jelo do země sýrů, tulipánů, krásných obrazáren, nesčetných grachtů, zelených nížin i spokojených krav.  

Byl začátek června, začínalo svítat. U Wilsonova nádraží stála skupina rozespalých lidí, kteří se zimomřivě choulili v chladném mrholení. Čtěte více ZDE »

Budu vám vyprávět příběhy z daleké, předaleké země. Ta země se jmenuje Ukrajina,  kdysi poeticky přezdívaná  obilnicí Ruska. To a ještě mnohé jiné o této zemi Sovětů nás kdysi učili ve škole. „Ach, jak bychom rádi tuhle zemi viděli na vlastní oči,” vzdychali jsme unešeně, „tam musí být ráj na zemi, tam bychom chtěli žít!”

Léta plynula, mnohé se změnilo a mě v roce 1986 zavál osud do oné kdysi vytoužené země. Důvody mého téměř čtyřletého pobytu na Ukrajině však byly mnohem prozaičtější, než zhlédnutí onoho vysněného ráje na zemi. Čtěte více ZDE »

Lidé mají doma různé domácí mazlíčky, ale asi jen málokdo ví, jaký je život s housenkami.

Byla jsem ještě školou povinná, když nastala situace, že tatínek odkudsi sehnal vajíčka exotického čínského motýla – martináče dubového. Tehdy četl totiž v nějakém článku, že hedvábí, kterým má ten motýl omotanou kuklu, nemá sice kvalitu hedvábí pravého (říká se mu plané hedvábí), ale že by se možná dalo užít pro průmyslové účely – například pro izolaci vodičů. A on byl elektrotechnik.  – Tehdy se ještě textilní izolace v elektrotechnice používala.

Martináč dubový je motýl, který pochází z Číny. Má rozpětí křídel asi 15 centimetrů a housenka taky je docela pěkný cvalík – průměr jejího tělíčka je asi 10 až 12 milimetrů a dlouhá je asi 6 centimetrů. Má světlezelenou barvu a velice sveřepý výraz. Motýli po vylíhnutí jsou světlehnědí, samečkové jsou tmavší a mají tykadla rozvětvená do úhledného štětečku, kdežto samičky mají tykadla bez ozdob. Čtěte více ZDE »

Těmito slovy prý začínal slavný Cicero každou svou řeč v římském senátu. „Díky” mohutným historickým kotrmelcům jsme v naší krásné malé republice, rozprostřené ve 20. století podél 50. rovnoběžky mezi 12. a 22. poledníkem (a v posledních 16 letech o 5° zeměpisné délky zkrácené) byli drahně let nuceni nejlépe vůbec nemyslet, prostě „držet hubu a krok”. Velmi výstižně to vyjádřila česká lidová tvořivost tehdejšími novodobými příslovími: „Raději nemysli, když myslíš, tak nemluv, a když promluvíš, tak se nediv!” Anebo: „Drzý jazyk, brzy Ruzyně!” Čtěte více ZDE »

S velikou úctou a radostí mohu našim čtenářům CzechFolks.com PLUS oznámit, že pan Stanislav Motl, uznávaný publicista, novinář a spisovatel, se stal našim autorem.  Jeho prvním článkem na CzechFolks.com PLUS je ukázka z jeho knihy Lída Baarová a Joseph Goebbels.  Pan Motl je znám především z pořadu „Na vlastní oči” vysílaném televizí Nova.  Nejen, že napsal několik knih, např. Strážce brány, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Mraky nad Barrandovem apod., ale i jeho důkladná činnost v oblasti žurnalistiky napomohla k odhalení některých fašistických zločinců a tajemství s nimi spjatými.  Doufáme, že se Vám budou tyto ukázky líbit tak, jako se líbí i nám a vyzvou Vás k opatření této knihy (informace na konci článku).
Daniela Olszová – vydavatelka

Prokletá krása

Říkalo se, že kvůli ní chtěl německý filmový idol Gustav Fröhlich nafackovat Josephu Goebbelsovi… Čtěte více ZDE »