CzechFolks.com PLUS

Budu vám vyprávět příběhy z daleké, předaleké země. Ta země se jmenuje Ukrajina,  kdysi poeticky přezdívaná  obilnicí Ruska. To a ještě mnohé jiné o této zemi Sovětů nás kdysi učili ve škole. „Ach, jak bychom rádi tuhle zemi viděli na vlastní oči,” vzdychali jsme unešeně, „tam musí být ráj na zemi, tam bychom chtěli žít!”

Léta plynula, mnohé se změnilo a mě v roce 1986 zavál osud do oné kdysi vytoužené země. Důvody mého téměř čtyřletého pobytu na Ukrajině však byly mnohem prozaičtější, než zhlédnutí onoho vysněného ráje na zemi.

Zásluhou nevydařeného manželství a tím katastrofálního nedostatku finančních prostředků jsem se v té době jako tonoucí stébla chytila nabídky pražského podniku ČKD, který se na Ukrajině v rámci tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci podílel s ostatními zeměmi východního bloku na výstavbě kombinátu na úpravu železné rudy v Krivoj Rogu. 

Za čtyři roky života se toho dá vidět a stihnout dost, zvlášť ocitne-li se člověk v cizím, neznámém prostředí. Mně se za tu dobu podařilo na Ukrajině obojí a nebylo toho málo. Na vlastní oči jsem viděla  starobylá  města i ubohé vesničky, zemljanky v louce, žebráky u kostelů,  prázdné obchody,  mrzáky z války v Afghanistánu, jejichž trupy bez nohou, přikurtované řemeny k vozíku z dřevěných bedýnek od ovoce ujížděly  širokými  městskými prospekty, degenerované vesničany, kteří se po desetiletí nehnou ze svých vsí a  vdávají a žení se mezi sebou navzájem. Na návštěvách („v gosti”) jsem pobývala u úplných chudáků, stejně jako u těch „horních deseti tisíc”, na luxusních dačách (chatách komunistických prominentů) i ve starých dřevěných maringotkách obyčejných lidí s pár rubly v kapse. U honorace jsem jedla smažená kuřátka a křehkou šunku ze stříbrných mís a popíjela francouzská vína nebo skotskou whisky, v hliněných chatrčích s doškovou střechou mi nabídli syrovou cibuli a česnek polité smetanou a na přípitek domácí samohonku, pálenou ze starého chleba.  Víc toho sami neměli.

Když jsem se tak po ta čtyři léta rozhlížela Ukrajinou, Běloruskem nebo ruským Leningradem (nyní Petrohradem) často mě napadalo, kdy už konečně najdu tu Zemi zaslíbenou, kterou nám po desetiletí dávali ve všem za vzor, kde leží ona kvetoucí města a kam se vlastně poděli všichni ti šťastní a bezstarostní lidé z barevných situačních pohlednic nebo filmových týdeníků, kteří prý chodí každodenně s písní na rtech do továren a vyjíždějí na nejmodernějších strojích sovětské výroby do polí? Tohle že má  být ta „Země, kde zítra již znamená včera”? Teď už jsem  nelitovala, že tady nežiju, jak jsem si to jako malá vždycky přála. Mně a nám všem po desetiletí lhali. Lhali tak dokonale, že jsme uvěřili v pochybnou chiméru komunistického ráje, který nebyl ničím jiným, než onou Potěmkinovou vesnicí, kterých je v zemi Sovětů  k vidění bezpočet. Snad jsem se měla opravdu držet jen skutečného důvodu téhle své  pracovní cesty. Možná by mi zdejší tvrdá realita nestrhla růžové brýle tak necitlivě, že mi po nich zůstaly škrábance. Ve tváři i na duši.

Na rybalce a jiné zážitky

To, že mě na tak přívětivě znějící akci čekají tak otřesné chvíle bych si nikdy nepomyslela. Z nepochopitelného důvodu jsem na ni já, ač zapřísáhlý nestraník, byla pozvána představiteli místní elity. Tuto akci lze přirovnat k jakémusi pikniku v ruském stylu. Neměla jsem  ponětí, co mě na „rybalce” čeká, vlastně ani co to vlastně je, proč je tady tak populární, kde se podobné radovánky odehrávají, atd. Jediné, co se dalo vydedukovat už ze samotného názvu, bylo piknikové menu – ryby.

Jednoho nedělního rána zastavila před našimi paneláky v městečku Dolinskaja dvě nablýskaná auta. Uviděla jsem je z balkónu a rychle sjela výtahem do přízemí. Volhy měly černá skla, zřejmě aby místní plebs neviděl, jaká honorace se Dolinskou po ránu projíždí v automobilech. Z první volhy se vyhrabali ven dva místní papaláši, aby se se mnou přivítali!!!  Musím doplnit, že žádný z nich neměl ani potuchy o mojí politické orientaci -  to, že jsem je poznala a přijala jejich pozvání na „piknik”  přičítám své pracovní spolupráci s šéfkou dispečinku sovětské části stavby kombinátu (kromě ní jsem musela být v každodenním pracovním kontaktu i s dispečery NDR, Rumunska, Maďarska a Polska) a těžko vysvětlitelné náhodě. Spíše to však byla mojí touha poznat z Ukrajiny co nejvíce, nejlépe úplně všechno, a to i za cenu možných postihů.

Pupkatí strejcové již byli viditelně opilí. Svědčily o tom nejen jejich brunátné odulé tváře s připitomělým výrazem, ale také jejich silně pošramocený oděv. Saka odložili soudruzi již před cestou a jejich páchnoucí propocené dederonové košile se jim na panděrech rozevíraly, na zadcích jim pro změnu čouhaly z kalhot podolky. Opilecky se chechtali a na celé kolo hulákali: „Zdrávstvuj, Marta, ty vyspálas na zdorovje?” „Vlezte mi na záda,” pomyslela jsem si a hněvivě jsem obhlédla zavřená okna bez záclon v našem paneláku, za nimiž „nenápadně” vykukovali moji krajané a spolupracovníci, kteří si nepochybně udělali s konečnou platností jasno, co jsem zač. „Samozřejmě,” říkali si, „ve straně není a na Ukrajinu ji komunisti přesto pustili. To je jasné, dělá jim na stavbě špicla. Bacha na ni!” Říci jim, že si jen potřebuji, stejně jako oni, vydělat na stavbě trochu více peněz, než bych mohla dostat u nás,a kromě toho nashromáždit co nejvíce autentických materiálů pro připravovanou knížku, která, až přijde čas, pravdivě vypoví o dokonalém sovětském modelu a vzoru pro všechny státy východního bloku, neuvěřili by a poslali mě nejspíš „kamsi”. Možná by k tomu ještě přidali pár facek na cestu. Pro dobrou věc je však nutné podstupovat oběti.

Celý obřad vystupování papalášů z auta však nebyl jen tak ledajaký. Ještě dříve, než se tlustý strejc „kágébák” (příslušník věhlasné sovětské KGB) vyvalil ven, řidič, hubený rachitický klučík v neforemné uniformě s obrovskou talířovitou čepicí, která mu seděla na hlavě jen díky jeho obrovským odstávajícím uším, vyskočil od volantu, bleskurychle oběhl vůz, aby pomohl svému chlebodárci ven. Pak se postavil do pozoru a salutoval po celou dobu, než se strejci zase usadili a s nimi na zadním sedadle i já. Vojáček – ušáček pak skočil za volant a obě auta se rozjela. Věděla jsem, kdo jede v druhém – byly to vznešené manželky mých spolujezdců. Macaté matrony se zlatem v puse a oranžovými „zdravíčky” na sádlem rozbředlých obličejích, na hony páchnoucí ruskými „duchy” (voňavkami)  v tesilové nádheře ve švech praskajících kostýmů. Již teď si umím představit, jaká mě s nimi čeká zábava

Jedeme slabé dvě hodiny, když auta odbočují ze silnice na prašnou gruntovku (cesta s povrchem z udusaného jílu, za sucha prašná, za deště prvotřídní kluziště). Okolní krajina se rázem mění jako mávnutím kouzelného proutku. Všude stromy a zase stromy, zelené louky, kvetoucí podzimní keře. Tak tohle bych tu rozhodně nehledala. Na chvíli jsem ztratila orientaci. „My pojéchajem  na Ingulec, znáješ, Marta,” zahulákal mi do ucha hostitel, „Ingulec – éto divokaja  rjeka a v něj sámoje balšóje ryby!” a rozpřáhl ruce, div mi nesrazil hlavu. To, že je v SSSR „vsjo balšóje” nás léta učili již ve škole. Já jsem se ale na vlastní oči přesvědčila, že tady mají ještě další „balšóje” –   bídu, strach, nejistotu, zoufalství a beznaděj. To vše na věčné časy !

U divokého Ingulce jsme vystoupili z aut a já si teprve nyní všimla, že auta jsou  tři. V tomto záhadném třetím voze, který se připojil bůhvíkde cestou, jel obsluhující personál a vezly se rybářské potřeby k lovu ryb a rožeň k jejich opékání. Zbylý prostor zaplnily bedny s pivem a vodkou, balíky dek a jídelní potřeby. Z aut začali vylézat pasažéři. Náš řidič – vojáček ušáček,  opět hbitě posloužil svým chlebodárcům, v druhém voze se dělo totéž, jen s tím rozdílem, že podobný ušáček pomáhal vystoupit dámám. Ze třetího auta se vysoukali (bez vojenské pomoci) dva hrbatí, všelijak pokroucení starci v ruských rubáškách – kazacích, bohatě vyšívaných lidovými ornamenty, na kterých měli připnuta vyznamenání a rudé hvězdy, nohy obuté do vysokých nablýskaných kožených jezdeckých holínek. Jak jsem se později dozvěděla, oděv včetně bot jim bývá přidělován pouze pro podobné příležitosti, pro reprezentaci. Pak jej musí vrátit (kromě medailí a řádů) a obléci vlastní letité ošuntělé hadry a obout rozšmajdaná bagančata. Vida, zase jedna Potěmkinova vesnice!  Starci – sluhové byli v civilu ještě jakž takž  práceschopní veteráni z druhé světové války, kteří žili jako všichni ostatní chudáci – v hliněných chatrčích, případně zemljankách, osaměle, v bídě, s pár rubly penze, zapomenutí a všem lhostejní.

Dnes však dědové vypadali jako Ivánuškové z ruských pohádek. Sotva bys na balalajku zabrnkal, roztančili by se jako praví moloďci.  Ivánuškové  právě dolovali z kufru udice a kusy armovací oceli ze stavby kombinátu, která byla upravená na rožeň. S pomocí vojáčků vynosili bedny s vodkou a pivem a šli každý po své práci. Vojáčci usedli do aut, kde budou na panstvo čekat, sloužící – dědové veteráni, k řece. Jeden z nich, který měl obě ruce zdravé, hbitě vyskočil na největší kámen, kolem něhož ubíhala divoká řeka v peřejích vesele skákající po kamenech, a švihl udicí. Druhý sluha, který měl místo jedné ruky jen pahýl k lokti, si v mžiku, pro mne záhadným způsobem, připravil ohniště, postavil rožeň na opékání ryb a piknik se mohl „rozjet”. Ve skutečnosti se ale rozjel již dávno předtím, než začala instalace přírodní kuchyně. To jenom já (český špión) jsem se ihned po příjezdu nerozvalila na jednu z dek, rozložených na trávě a nenalila si „stakan” vodky jako všichni ostatní. Místo toho jsem pozorovala, jak si služebnictvo poradí s přípravou piknikového pracoviště a menu. Děda, stojící na kameni s udicí, rovněž nezahálel. Rychlost, s jakou vytahoval z rozčeřené divoké řeky rybky, na jejichž druh už si nevzpomínám  a házel je chromému příteli u ohně, by mu mohl závidět leckterý mladý a zdravý sportovní rybář u nás doma. Během chvilky se okolím linula omamná vůně opékaných ryb. Vrchnost na dekách,  částečně již zmoženou alkoholem a poklimbávající,  postavilo vonící jídlo na nohy. Sloužící opustili svá stanoviště a na tácech hbitě servírovali panstvu dozlatova opečené ryby. Také šoféři vyskočili z aut a  bleskově doplňovali zásoby vodky.

„Panečku,” pomyslela jsem si, „tak takhle se na vás, soudruzi, musí, „vy potřebujete knutu a tvrdou disciplínu, jinak leností shnijete. Bůhví, jak by vaše milovaná Mať Rodina vypadala, kdyby vám nad hlavou bez přestání práskal bič carského pohůnka. Místo bláta byste dnes možná chodili po zeleném anglickém trávníku, místo živoření v chatrčích  byste vysedávali pod slunečníky na zahrádkách přívětivých domků, v továrnách  by běžela výroba v moderních halách a vy byste jezdili do práce a na víkendy na japonských motorkách namísto těch vašich odřených zelených sajdkár po Němcích. Určitě byste cestovali po světě nebo odpočívali u  moře, které máte takřka „u nosu”. Jenže, holenkové, všechno je špatně, protože vy jste zaspali dobu a s ní i poslední šanci „na lepší”! Tenhle systém cukrátka a biče už ve vaší zemi jednou byl, ale vy jste si jej dobrovolně drasticky změnili a zazdili se za železnou oponu. Teď sklízíte, co jste sami zaseli!  Jakým právem ale tuhle scestnou politiku vnucujete málem celému světu? Seberte se a zmizte už konečně z našich životů, vy……………..soudruzi!”

Jenže jsem neřekla nic, proč taky, co bych na tom já sama změnila. 

Mezitím, co jsem přemýšlela o strategii vymýcení komunistického systému ze světa, donesli vojáčci i sluhové panstvu nápoje. Stoličnou vodku, Žigulovské pivo a minerálku Boržonku. Hrůza všechny sloužící obestírala při pouhém pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby proviant nedonesli panstvu včas. Všichni by zřejmě skončili  minimálně v ťurmě (kobka pro lehčí delikventy, kteří si zde odseděli obvykle pár dní jen o kousku chleba a hrnku vody), nebo rovnou v gulagu, jako všichni politicky nepolepšitelní zločinci, odkud by se ani staří veteráni, ani vojáčci – ušáčci určitě nevrátili. I se svými vyznamenáními!

Ještě dříve, než jsem začala šplhat k dekám, abych netrhala partu při hodování, pustila jsem se do debaty s jedním ze starých sluhů – Petrovičem (ten s pahýlem ruky, který pracoval u rožně). Měl chvilku pauzu, protože chystal další chod, kterým měla být tradiční ruská rybí polévka „ucha”. Dlouhým kuchyňským nožem čistil a krájel zeleninu, kterou házel do začouzeného kotlíku s vodou, zavěšeného nad ohništěm, když do něj předtím nakrájel velké kusy ryb. Petrovič se zajímal, odkud jsem. „Praha?” zadumal se, „to je někde v Německu, ne?” „Není,” odpověděla jsem, „Praha je v Československu……”   Stařík však už o rozhovor ztratil zájem.

Pak Petrovič zamíchal polévku, která v kotlíku pomalu bublala a zavolal kamaráda, aby ji po uvaření odnesl panstvu na deky. Zadívala jsem se na něj. Zajímavé, nikdy předtím jsem tohoto člověka neviděla a přece jsem měla pocit, že ho znám odjakživa. Byl to šlachovitý, i když všelijak pokroucený chlapík  s opáleným obličejem a šibalskýma očima malého uličníka. Nebýt toho nešťastného pahýlu a jizev po celém těle, vypadal by jako spokojený americký farmář na penzi. „Héj, Petrovič, što ty dělaješ!”  křikl strejc „kágébák” na svého sluhu, který se mu tady, jak se zdá, místo práce vybavuje. Petrovič rychle vstal a začal napichovat na rožeň další rybky k opékání. V očích měl hrůzu. „Nado rabotať, děvuška, oni by mě ubili,”  zachrčel mi do ucha, „idi kušať,  děvuška!”

Petrovič věděl o čem mluví. Opilý a uslintaný despota s podolkem na zadku a pupkem, vyvaleným nad zmuchlanými kalhotami se již blížil k řece, aby zjednal pořádek. „Sadis!” zařval na Petroviče, „i rabótaj!” a bičíkem na koně ho švihl přes holá záda. Stařík ani nehlesl. „Toči rožňom, toči rožňom, ja těbja ubijem!” řval, a co slovo, to  šlehnutí bičem. Na Petrovičových opálených zádech se objevily krvavé pruhy. Zdravou paží však nepřestával otáčet rožněm v očekávání dalších ran. „Petrovič, spěváj!” zařval „kágébák”. Cítila jsem, že to dlouho nevydržím. Roztřásla jsem se po celém těle, když Petrovič začal zpívat. Otáčel rožněm a zpíval.  Ač mu hlas přeskakoval bolestí,  zněl krásně a z dříve šibalských klukovských očí stékaly na propadlou starcovu hruď proudy slzí. Táhlé, jímavé ruské melodie se nesly podvečerním tichem, jakoby chtěly obsáhnout všechnu hořkost a bídu tohoto světa.

„Chočeš, děvuška, ješčo kogdanibuď(ještě někdy) jechať s nami na rybalku?” otázal se mě soudruh despota. „Proboha vás prosím, továrišči”,  chtělo se mi zakřičet, „uže nikogda!”

Druhé a konečné pokračování 28. srpna (ODKAZ ZDE)

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com