CzechFolks.com PLUS

Když jsem byla doma sama, měla jsem čas pozorovat svět kolem sebe. Blízko stanu se toulala kravička a ukusovala stébla trávy. Uvědomila jsem si, že všechna pole patří nedaleké farmě. Stáda musela být na hodně vzdálených pastvinách, protože široké okolí města bylo rozkopáno hledači opálů. Přinesla jsem ze stanu vrchní listy ze zelné hlávky a slupky ovoce připravené do odpadků, položila je ke stromu a sledovala, jak rychle je kravička objevila a jak si pochutnávala. Bylo hodně sucho, a tak přicházela každý den podívat se, co jsem jí připravila.

Kousek dole pod cestou měl stan Štefan, další Jugoslávec. Měl malého psa, doprovázel Štefana každý den tam, kde kopal, a ležel pak u jámy, dokud Štefan opět nevylezl. Čtěte více ZDE »

Každý začátek je lehký

Životopisy spisovatelů nabízejí nepřeberné množství historek o tom, kdy se v nich poprvé ozvala touha zachytit nějaký zážitek veršem či prózou, kdy a kde zaslechli poprvé zaržání Pegasa a vydali se za jeho hlasem.

Betty MacDonaldovou přiměla její agilní sestra Mary vykonávat různá zaměstnání, tvrdíc, že je hravě zvládne, ačkoli se Betty v žádném neosvědčila a byla z toho zoufalá. Pak jí docela náhodou domluvila s jedním nakladatelem napsání knihy, opět ji přesvědčovala, že je to hračka – a v tomto podnikání se nepraktická Betty osvědčila. Jediné, v čem se Mary jako vždy mýlila, bylo ujištění, že jí psaní půjde hravě. Hravě nejde nic, má-li se to dělat pořádně, ani psaní. Je ovšem možné, že tu snadnost zdůrazňovala úmyslně. Nalákáte někoho na práci, o níž budete tvrdit, že je zoufale obtížná? Čtěte více ZDE »

V pátek dne 14. 8. 2009 se uskutečnila prohlídka přípravy pomníku Karla Hašlera v kamenické dílně v Zalešanech u Kolína. Pomník po dlouhých peripetiích, ale za vydatné houževnatosti o. s. Písničkář v čele s Ivo Zelenkou, z jehož hlavy také nápad vyšel, se blíží k realizaci. Odhalen má být v říjnu, u příležitosti Hašlerova narození, na Starých zámeckých schodech pod Pražským hradem za účasti primátora a dalších význačných osob. Především však za účasti lidí, kteří mají rádi jak “hašlerky”, tak se chtějí poklonit památce tohoto legendárního skladatele, zpěváka, herce a opravdového českého vlastence, který zahynul v koncentračním táboře Mauthausen 21. ledna 1941.

Již před rokem jsme informovali o zajímavém filmu, v němž Hašlerův třetí syn Thomas hledá v Praze stopy svého otce. Průvodcem filmu je Arnošt Lustig a režiséry jeho syn Josef Lustig a Marek Jícha, který stál zároveň za kamerou. Čtěte více ZDE »

Když si občas pochutnávám na svém oblíbeném jídle, obvykle si vzpomenu…

Jako dítě jsem patřila do čeledi nejedlíků, podčeledi vybíravých. Maso bylo pro mne fuj, omáčky jakbysmet, špenát jsem pozřela jen pod těžkým nátlakem.

Dnes jím s chutí všechno, co talíř nabídne, ale tehdy jsem měla ráda jenom nudle a případně i fleky. Nudle v polévce, nudle s mákem, nudle s tvarohem, nudle s osmaženou cibulkou, flíčky s kapustou, se strouhankou, s vajíčkem a obojí jenom tak, třebas i studené. Nevím, jestli za války či krátce o ní existovaly průmyslově vyráběné těstoviny – patrně ne, já si vzpomínám jenom na ty báječné, doma vyráběné maminčiny těstoviny. Čtěte více ZDE »

- nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Chebsko 55. let, to byly výstražné tabulky POHRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP ZAKÁZÁN,

zátarasy, pozorovací věže a elektrické dráty. Dokud jsem věřila, že jsou proti „západním revanšistům“, tak to šlo. V okamžiku, kdy jsem pochopila, že všechny ty zábrany a vysoké napětí je na naše lidi, tak se ve mně něco zlomilo. Myslím, že se násilně a naráz ukončilo moje dětství.

Pondělí

„ (…) Tady se pořád něco děje. Krajina je tu zvlněná, samej kopeček. Kopečkáře to sem zrovna přitahuje. Karel říká, že kopečkář je člověk, kterej umí rychle skákat přes kopečky, protože mu jde o život. V horách se mu říká horolezec. Horolezce honěj bernardýni se soudkama a kopečkáře vlčáci. Je to taková hra, jenže dospělí ji hrajou úplně vážně a dovopravdicky a tak se zažerou, že nevědí, kdy přestat. Čtěte více ZDE »

Poutník stojí na jediném mostě, který spojuje město s hradem pánů z růže, sleduje líný proud Vltavy a mimoděk počítá podplouvající lodě. Samy od sebe se mu vybavují slova kamaráda, který pronesl, že dnes se již Vltava nejezdí, ale chodí, řeka  akoby zapomněla na líný proud a měnila se v magistrálu. Jen motoresty nahrazují hospody vydávající se za vodácké.

Nad řekou vše sleduje zasmušilý starý hrad a vypadá, že také vzpomíná. Možná na Bílou paní, která se nepravidelně objevuje v jeho zdech. Čtěte více ZDE »

Pak přišel ale jeden vykuk, Jarda Kozelka z naší party, na nápad, jak si přilepšit. Chodil po práci po okolních vesnicích žebrat o jídlo. Dlouho to tajil, nestál o žádnou konkurenci, a tak si přišel na mnoho krajíců bílého (!) chleba, hrnky mléka a někdy i kousek slaniny, kterými ho dobrosrdečné moravskoslovácké panímámy ze soucitu „s takovým mladým synkem“ podarovaly. Mně se to zdálo trochu nemravné, lákat od těch dobráků takové lahůdky pod záminkou, že nás špatně krmí a máme hlad. No, hlad jsme měli, ale ten nebyl v žádném případě tak zlý, abych se k něčemu takovému snížil. Jenže, když mi jednou dal Jarda ochutnat krajíček toho bílého zázraku a zapít ho pár doušky kozího mléka, šly moje mravní zásady stranou.  Čtěte více ZDE »

Lidská nahota mě nikdy neurážela. Spíše naopak. Zvláště jedná-li se o nahotu těla ženského. 

O nahotě mužské mám však opačný názor. Zatímco již od útlého dětství jsem s očima navrch obdivoval Věstonickou Venuši, Michelangelův David mně pokaždé vyloudil rumělec na tváři a vzbudil ve mně zvláštní stud.

David italského mistra je znázorněním perfektního mužského těla, které, jak my muži dobře víme, v běžném životě neexistuje. Proto je asi tato slavná socha obdivovaná milióny milovníků umění. Mužští obdivovatelé v duchu závidí, že nebyli přírodou zrovna tak obdařeni jako David, zatímco příslušnice slabšího pohlaví si s notnou dávkou zoufalství a někdy i se slzou v oku povzdychnou, jak vzdálen Michelangelově kráse je jejich po pivě páchnoucí a od uzenek obtloustlý mužíček s povadle zchátralým kladélkem. Čtěte více ZDE »

Na topole nad jezerem,

seděl Vodník pod večerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

Těmito verši začíná balada Karla Jaromíra Erbena nesoucí jméno Vodník. Pokud si však myslíte, že jsem musel zapátrat ve své značně neuspořádané a zaprášené knihovně a najít jeden ze tří výtisků Kytice, abych vám je mohl připomenout, mýlíte se. Stačilo pouze uvést do chodu moji jinak děravou paměť. A když už jsem s tím začal, odrecitoval jsem si Vodníka celého. Zabralo mi bez devíti sekund dvanáct minut. Čtěte více ZDE »

Nemyslím, že je mnoho Čechů, kterým jméno Josef Škvorecký nic neříká, i když nutně nevědí, že se narodil v Náchodě 27. září 1924. A skoro každý zná alespoň jednu nebo dvě z jeho knížek, knížek jako Zbabělci, Mirákl, Tankový prapor, Příběh inženýra lidských duší, nebo moje nejoblíbenější, Prima sezona. Jestliže většina nejznámějších Škvoreckého knih zachycuje ideologií rozpolcenou společnost v okamžiku převratných změn, jeho literární paleta je mnohem bohatší. Prima sezona je citlivým portrétem dozrávání nejen Josefa Škvoreckého, ale celé jeho generace. Stejný námět nacházíme i v některých jeho překladech (překládal i poezii, na příklad T.S.Elliota, a sám poezii psal); třeba v jeho překladu Hemingwayovy povídky “Vojákův domov” (úryvek z překladu, který  jsem našel v dárku přítele z nejmilejších, v pozoruhodné knize Jana Zábrany, “Celý život”, výbor z deníku 1948 – 1984): Čtěte více ZDE »

(Palác knih Luxor, Praha 1 Václavské náměstí 41, v pátek 25.září 2009)

Uvítat přítomné podle skutečnosti a pozdravit jmenovitě  některé přítomné protagonisty mých Událostí.

Dovolte mi úvodem vzpomenout na hrdiny z období, o němž kniha vypovídá a kteří již nejsou mezi námi: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová – Čakrtová. K nim patřila ještě ing. Božena Fuková, která dosud žije a slíbila přijít na tuto akci. Ti všichni svou odvahu odmítat sovětskou okupaci, nesouhlasit s moskevským protokolem ze srpna 1968 a poté s umístěním okupačních vojsk na našem území, dovedli až k zamítavému hlasování „proti“ v tehdejším Národním shromáždění. Čtěte více ZDE »

Poutník dorazil pustou lesní cestou na křižovatku modré a žluté turistické značky, opouští  téměř pohodlnou trasu a začíná  stoupat kamsi k vrcholům zatím ukrytým před zvědavými pohledy hustými větvemi jehličnanů. Tři kilometry jsou strmé, zdolání vyžaduje téměř hodinu stoupání, během kterého je vlastně vyloučeno potkat jediného člověka. U prudkého potůčku na vetřelce jen nevlídně pohlédne zamyšlený zajíc.

Cesta končí u horní stanice lanovky, četnost pocestných je rázem značná, mnozí po vystoupení ze sedačky vypadají tak vyčerpaně, až nezasvěcený nabude dojmu, že jízda lanovou dráhou je velice náročná a únavná. Čtěte více ZDE »

Diamantová svatba se slaví zřídka. Oni dva ji oslavili ve zdraví i plné svěžesti. Optimistický starý pán, lidový veršotepec a celoživotní bavič svých nejbližších, kolegů, spolurekreantů či spolucestovatelů, a jeho sečtělá žena, dříve pravá ruka univerzitního profesora lékařské fakulty.

Tento muž jel před mnoha lety na kole, po tehdejších prašných cestách přes celé Slovensko až do středních Čech, aby svou vyvolenou přesvědčil, že spojit život i budoucnost s ním, je to nejlepší, co mladá dívka může udělat.

Prožili spolu život plný všedních radostí i starostí s dětmi, který zpestřovala dobrodružství na společných cestách. Oba byli nadšení turisté, chodili a jezdili, nejdříve s dětmi, pak i sami, kam se jenom dalo. Vychovali spolu dvě dcery. Jedna zůstala i s rodinou v rodném městě, druhá opustila domov, město i zemi a žije v jednom z nejbohatších států Evropy. Po šedesáti letech spokojeného manželství si oba vychutnávali svobodu a poklid „třetího věku“. Čtěte více ZDE »

Úvaha tohoto měsíce, ke které mne inspiroval český básník narozený v září, není jen o lyrice. 

Jaroslava Seiferta mám ráda z mnoha důvodů.  Stal se nesmrtelným nejen díky své krásné poezii a Nobelově ceně. Svůj přirozený talent vládnout mistrně jazykem a perem zúročil svojí pílí, pracovitostí a neustálým osobním růstem a poznáváním. Byl člověkem, který žil poctivě a čestně, který přemýšlel o podstatě věcí, miloval svoji zemi a byl natolik umělecký živel, že se nebál promluvit ve zlých dobách, byť byla pravda v jeho jedinečném podání nežádoucí či dokonce mu nebezpečná. Stal se dost možná trnem v oku pár hlupákům v toku dějin, pro většinu národa zůstane však milován a ve světě navždy respektován. 

Český lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově.  Čtěte více ZDE »

Propast druhořadých

V čele našeho státu stojí president, který byl konstruktérem, realizátorem a hybatelem  majetkových poměrů a změn v této zemi. Mnoho převlečených šibalů se přiživilo na privatizaci. Lidé bez přesvědčení. Tak se to obecně říká. Ale neodpovídá to skutečnosti. Oni jsou a mají své přesvědčení. Je v tom, aby zbohatli, většinou na úkor druhých, získali vliv, někdy chtějí být slavní a populární. Ale naposled a v první řadě jde většinou o peníze. Ovšem navenek proklamovali, tito majitelé červených knížek, veksláci, nomenklaturní kádry, nositelé vlivu, sedící na důležitých postech, lidé se známostmi a vlivem, že jim jde o věci správné, lidu milé, potřebné atd. Aby se mohla uskutečnit největší změna majetkových poměrů v zemi, bylo potřeba uvolnit a oslabit nezastupitelné funkce státu, což se dělo ve jménu liberalizace. Tito lidé, tvořící dobře utkanou síť, se v řadě kauz postavili nad zákon. Čtěte více ZDE »

Bratra a mne rozdělila Železná opona a neviděli jsme se po dlouhá léta. Čas trhnul tímto nesmyslně krutým dělením světa a bratr a jeho žena přijeli na osm týdnů do Austrálie. Řekli mi, že jsem jim otevřel dvě brány, jednou nahlédli poprve do západního způsobu života a ta druhá, to byly moje knížky, které jsem po více než dvacet let objednával z exilových nakladatelství: 68 Publishers (Škvorečtí) v Torontu, Index v Kolíně n/R  a další z NSR – CCC knihy, Akt, Poesie mimo domov, Velehrad v Římě, Svědectví v Paříži a další. Bratr a švagrová dobrou část jejich pobytu strávili na stránkami autorů, o kterých slyšeli málo nebo vůbec: Orwell, Koestler, Solženicin, Fischl, Blatný, Levy, Novák, Hostovský, Drábek, Pecka, Škvorecký, Salivarová a jiní. Čtěte více ZDE »

Zdálo by se, že o našich legionářích bylo už všechno napsáno, nejvíce v době první předmnichovské republiky, ještě stačily vyjít další knihy a vzpomínky krátce v období do roku 1948 – a následoval konec legionářů v Čechách. Byli vylučováni z veřejného života, stali se předmětem velkého zájmu Státní bezpečnosti, odmítali přijmout komunistický mocenský monopol.

Ti nejvýznačnější, kteří byli prvorepublikovou elitou (generálové Karel Janoušek, Karel Klapálek, náčelník generálního štábu Bohumil Boček, Karel Kultvašr, Otakar Husák, Jaroslav Fajtl…) podstoupili hrdinně tyranii perzekucí, obžalob a vyslýchání.  Nejotřesněji zapůsobila poprava zástupce náčelníka generálního štábu čs. armády generála Heliodora Piky (3. 7. 1897 – 21. 6. 1949) – byl oběšen na popravišti v Plzni – Borech. Šlo vůbec o první politickou justiční vraždu v čs. komunistickém státu. Jen o něm vyšlo velké množství knížek, najmě po jeho úplné rehabilitaci v roce 1968 a po vyznamenání in memoriam prezidentem Václavem Havlem v nových polistopadových politických poměrech. Čtěte více ZDE »

Proč v uvozovkách? No, protože to vlastně ani žádné dobrodružství nebylo. Spíše jen několik neobvyklých zážitků, které se skutečným válečným utrpením frontových vojáků, zajatců, politických vězňů, pracovních otroků a uprchlíků bez rozdílu národností nedá ani zdaleka srovnat. Ale nebyly marné, protože mi alespoň přibližně ukázaly kousek života mimo klidný domov a nechaly přičichnout k nebezpečím tehdejší doby. O co tedy šlo? O nic jiného, než co postihlo tisíce ostatních mladých klidí před koncem těch tragických válečných let – práci pro nacistickou Třetí říši. Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění vyšlo poprvé v naklad. Jos. Škvoreckého, v 68 Publishers v Torontě s ilustracemi Lucie Radové, které se objevily i v upoutávce Václava Židka v CzechFolks 17. září t. r.

Román v deníkové formě zachycuje život doma a ve škole na pozadí absurdit v někdejším tvrdém období stalinismu, tak jak se odráží v dětské duši. Pro své vyprávění jsem zvolila hovorovou češtinu, připadalo mi, že je v tomto případě výstižnější. Vybrala jsem ukázku, ve které se desetiletá Leoška a brácha Karel, hlavní hrdinové celého vyprávění, chystají na prázdniny do západního pohraničí. Čtěte více ZDE »

Tenhle obyčejný příběh se stal před třiceti lety a jeho protagonisty byli můj tenkrát sedmiletý syn Martin, já – jeho matka, stovky cestujících na peróně nádraží Praha-Střed a příslušníci tamní VB.

Již naše prababičky tvrdily (a měly pravdu), že „dítě, které si hraje, nezlobí.“  Martin byl odmalička živé dítě a s vesnickými kluky mi připravil nejednu horkou chvilku. Tu podupali trávu na sousedově louce, tu vypustili babičce králíky či kopacím míčem rozbili nejedno okno. Čtěte více ZDE »

„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji měly rády. Od útlého dětství měla ráda psy, kterým říkala butů. Jednou její otec přivedl domů velikého psa ovčáka Stelu. Já sama jsem z ní měla strach, byla obrovská a já jsem nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji měla hned ráda.

Když jsem se po pár dnech konečně odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky, vedla jsem ji na řemenu a za druhou ruku jsem vedla malou Evu. Ona však chtěla, abych jí Stelu půjčila. Dala jsem jí řemen do ručičky a za druhou ručičku jsem ji vedla. Ale za chviličku se mně rychle pustila, zvedla kamínek a hodila jej před sebe. Čtěte více ZDE »

Někdo na své kytky mluví v domnění, že díky tomu více porostou. Netuším, jestli to funguje. Znám pouze jeden takový případ, kdy dotyčná zahradnice chodí mezi svými svěřenkyněmi, baví se s nimi, hladí je a vůbec jim projevuje více přízně než vlastní rodině (správně, mluvím o své matce). Nicméně si nejsem jistý, že by tímhle postupem docílila lepších výsledků než ti, kteří při okopávání záhonů zarytě mlčí či dokonce nadávají. Já se svými pichlavými miláčky rozmlouvám většinou pouze tehdy, když už mě svědomí sžírá natolik, že mě donutí se jim omluvit za nehorázně otřesnou péči. Nakonec jim vždycky slíbím, že se polepším, jenže už v ten moment vím, že náš další rozhovor se ponese ve stejném duchu.  Čtěte více ZDE »

Jak zní otřepaná fráze „čas trhnul oponou“ a pro mě nastal (téměř před deseti lety) čas uvažovat o odchodu do penze a současně pravý čas uskutečnit dlouho plánovanou Velkou Cestu, na kterou během pravidelného zaměstnání nebyl nikdy čas. I zasedl jsem k počítači a pomocí mého Excelu jsem začal stavět „vzdušné zámky“. Do první kolonky jsem napsal jména míst, která bych chtěl se ženou Janou navštívit a do další kolonky odhad-rozpočet, kolik to asi bude obnášet v těch zatrolených dolárcích. A věřte, že těch míst, která jsem toužil navštívit, nebylo právě málo a byla rozseta po třech kontinentech. Nakonec jsem požádal počítač, aby mi laskavě sečetl ty mnou odhadované položky a když jsem viděl konečný součet, tak jsem začal s krvácejícím srdcem moje plány dramaticky redukovat. Sbohem Kanado, USA i Jižní Afriko, kde jsem měl přátele, které jsem chtěl navštívit a i starý kontinent jsem sestříhal na pouhých pět zemí, rodnou vlast nepočítaje. Čtěte více ZDE »

Souprava mezi železničáři i cestujícími svorně nazývaná pantograf se skřípěním zastavila na druhém nástupišti, nevelká skupinka pasažérů míjí nádražní budovu a takřka všichni svorně vyrážejí směrem k náměstí. Těm, kteří Řevnice nemají jako cíl, konečně nic jiného nezbývá, na autobusy se přestupuje právě tam. Poutník se uvelebí hned za řidiče a spolu s ním sleduje pomalu ubíhající úzkou silničku. 

Za pár minut supící vozidlo, unavené stálým stoupáním, opouští, autobus objíždí kolem prázdné návsi a velebně, jako přelud bludného Holanďana, se ztrácí v dálce. Čtěte více ZDE »

Už samo jméno zní kouzelně ve spojení s krásou australských opálů, které si získaly nejvyšší ocenění ve světě. Opály, které je možno vykopat ze země a které přinášejí štěstí. Kdo by se nechtěl přesvědčit sám na vlastní oči a najít si takový kamínek? Dlouho to bylo těžko dostupné místo. Odvážlivci tam putovali na koních nebo i pěšky jen s rancem na zádech. Teprve auta otevřela cestu do těch horkých končin Nového Jižního Walesu.

Náš mladší syn Jarka se zajímal o geologii, a tak chtěl Lightning Ridge navštívit. Se svou ženou Glorií plánovali cestu na velikonoční svátky roku 1967 a na vyjížďku přizvali také nás, mne a mého muže Toníka.

Bylo třeba vyrazit časně ráno, abychom se na místo dostali před setměním a mohli vyhledat nocleh. Čtěte více ZDE »

Temné mraky nad obzorem nevěštily mnoho dobrého. Začal foukat silný vítr, za pár minut přestal jako když utne. Mrtvý klid a ticho předcházely bouřce, jakou kraj dlouho nezažil. Blesky se nekřižovaly, nemohly se na černou oblohu vejít jinak než ve vrstvách. Rachot hromu přerušil i bohapusté nadávání starého Modráčka, kterému proudy vody nejdříve uhasily fajfku a potom, více než manželka, bránily v pokojném odchodu do hospody.

Pokud je možné říci, že se počasí ještě zhoršovalo, bylo tomu tak. Jak je pravidlem, po jednom mimořádně vydařeném blesku zablikaly žárovky, vlákna malý okamžik chvíli žlutě pomrkávala, v rozvaděči podivně zarachotilo, cvaklo a nastala tma. Kdo byl v Egyptě, dokáže si představit jaká tma. Déšť ustal, Modráček nešel do hospody jako obyčejně rozvážně, ale přímo letěl. Čtěte více ZDE »

Již léta kupuji časopis, který na ulicích prodávají lidé, kteří přišli o domov a práci. Když tento prodej začínal, měla jsem, tak jako mnoho jiných, tendenci, dávat těmto potřebným lidem peníze navíc nebo nechat jim časopis pro dalšího zákazníka – chtěla jsem jim pomoct. Vždy jsem si časopis i přečetla, a jak plyne čas, v mnohém jsem se poučila.  

Vím, co to je Kodex prodejce, vím, jak vypadá označení řádného prodavače, poznávám už i několik prodejců, u kterých časopis ráda kupuji.

Jako mnozí jiní jsem se během těch let setkala i s podvraťáckými „vykuky“, kteří časopis nepříjemně vnucovali, a když jim člověk podal peníze, chtěli si ho ponechat s výmluvou na svou výjimečně neutěšenou situaci anebo „neměli drobné“ na vrácení z přesahující částky. Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění Blanky Kubešové si svou opravdovostí a humorem poměrně snadno získalo srdce čtenářů a to už v době předlistopadové totality. Už tehdy se práce ujalo nakladatelství Josefa Škvoreckého a po něm i RFE, vysílání rádia Svobodná Evropa, kde Deník s úspěchem načetla Jaroslava Tvrzníková. Posluchači doma tehdy tuto četbu na pokračování zařadili v anketě mezi deset nejposlouchanějších knížek roku. Poté následovalo vysílání v krajanském rozhlase v Sydney ve velmi milém podání Jany Reichové, která nese dlouholetou zásluhu o vysílání v české řeči a udržování národního a kulturního povědomí v Australii vůbec. Čtěte více ZDE »

Netušil jsem, jakou pozornost si získá encyklopedie „Kdo byl a je kdo“ (na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, kde je celkem 76 města obcí), kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Libri Praha. Na 640 stranách se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Jako krajané žili nebo ještě žijí, pracovali či dosud pracují v zahraničí. Je chvályhodné, že se na ně vzpomíná, že s mnohými jsou naše města, obce, školy, instituce nebo podniky nadále v kontaktu a většinou se setkávají se zájmem, pokud svá rodná místa navštíví. Velkou pozornost jim věnuje náš Čs. ústav zahraniční v Praze, ale také zahraniční krajanský tisk. Uvádím ve stručném výtahu několik významných z nich, jde vesměs o velmi zajímavé a pozoruhodné životní osudy, zaslouží si nadále zájem veřejnosti. U některých jmen chybějí všechna životopisná data, uvítám (stejně tak nakladatel) jakékoliv doplňky a připomínky. Čtěte více ZDE »

Princip určitosti a neurčitosti

Za peníze lze leccos koupit, jak lze seznat leckde a často .Potkáte nevábného člověka, je tlustý, malý a přesto má krásnou ženu k pohledání.Jiný, ač hloupý a nevzdělaný, má titul.

Další, ač neschopný, stojí v čele schopných a velí jim.Stručně vyjádřeno to již bylo rčením a přirovnáním o císařových nových šatech a větou král je nahý. Je ale mnoho věcí a hodnot, které si za žádné peníze nekoupíte. Např. zdraví, lásku, spokojenost, čas a ještě mnohé jiné. Čtěte více ZDE »