CzechFolks.com PLUS

Ráda představuji další příběh z knihy „Opál na dlani” od Boženy Šamánkové. 

Jana Reichová

—

“Toto je jen malá část zvláštních příhod, které šly se mnou celý život.

Už jako děcko jsem rozpoznala nemocné lidi. Viděla jsem to v jejich obličeji i očích, vycítila v jejich hlase a podobně. Věděla jsem hodně brzy, že o těchto věcech nemohu s nikým mluvit a bylo těžké s tím žít a neprozradit se.

Vše to bylo jen mé tajemství, o kterém nevěděli ani moje rodiče, a toto je má první a poslední veřejná zpověď.                      

Je málo těch, kteří zažili něco podobného a odváží se svoje zkušenosti zveřejnit, protože se zdají být nevysvětlitelné.

Je mnoho lidí, kteří nevěří na tyto nepochopitelné jevy a vidí v tom i podvod. Mé výpovědi jsou však pravdivé.”

Božena  Šamánková

— 

Paní Levitová

Paní Levitová byla vdova se dvěma dětmi. Když jsem je poznala, Marianě bylo asi dvanáct let a Fritzovi asi deset. Bydleli v prvém poschodí pěkného čtyřpatrového domu na Kozím plácku, blízko Staroměstského náměstí. Manžel paní Levitové zemřel krátce po tom, co se narodil Fritz. Byl to pro ni těžký úděl, protože ženy tenkrát byly určeny k tomu, aby se vdaly a nebyly vychovány k ničemu praktickému, čím by se mohly samy živit.

Paní Levitová se narodila v Karlových Varech, kde její rodiče vlastnili velký dům, který pronajímali celou letní sezonu hostům. Pro všechny hosty se vařilo, a tak se sestrou pomáhaly v kuchyni a naučily se vařit. Vzpomínala, že se musely se sestrou uskrovnit v podkrovním pokoji a jejich rodiče měli pokoj v přízemí, blízko kuchyně. Podle výbavy, kterou dostala, byly ale zřejmě dost bohatí.

Manžel paní Levitové obchodoval s kávou. Obývali čtyři pokoje s kuchyní a měli pěkný solidní nábytek, jaký se v tu dobu vyráběl. Na podlaze ležely perské koberce, v jídelně byl ve skříni drahý porcelán. V šuplatech byly stříbrné příbory a stříbrné mísy byly rozestaveny na mramorové desce příborníku. Mramorová deska byla dokola obložena leštěným dřevem a všechno bylo udržováno jako nové. Jenom na vyleštěném dřevě vedle mramoru byla jizva, která tam zůstala, když se těžká váza náhodou převrátila.

Bylo to statečné rozhodnutí od paní Levitové znovu se neprovdat. Řekla mi, že se bála, kdyby se znovu vdala, že by přišly další děti a tyto dvě by byly možná odstrčené.

Nevím, kolik měla peněz v bance, ale vím, že měla nějaké akcie, které jí přinášely určitý obnos, a když zdědila peníze po rodičích, koupila na Letné činžovní dům. Pronajímala ho a každé tři měsíce měla potom jistý příjem.

Neviděla jsem nikoho tolik počítat jako ji. Ne že by šetřila na jídle. V domě bylo všechno, ale denně zapsala do své knihy každý haléř, který utratila. Měla asi určitý limit a musela si být jistá, že s penézi vystačí na všechno. Každý rok jezdila s dětmi na prázdniny, a když vyrostly, jezdily v zimě s přáteli lyžovat. Nic jim neodepřela.

Někdy ji přišla navštívit sestra jejího manžela, Irena. Byla to elegantní žena, měla vysoké postavení u velké firmy a Mariana v ní viděla příklad, který chtěla následovat. Rozhodla se chodit na obchodní akademii, aby jednou byla tak moudrá a elegantní jako její teta. Fritz měl zájem studovat práva. Jejich život byl plný příslibů a s důvěrou hleděli do budoucnosti.

Mariana vyrostla v krásné děvče, a když nadešla zima a s ní taneční zábavy a bály, byla uvedena do společnosti. Někdy ji doprovázela matka, jindy to byla matka její přítelkyně, která také doprovázela dceru a ujala se úlohy gardedámy. Prožívala jsem s ní její vzrušení z nových krásných šatů a ona mi svěřovala i tajné vycházky do sadů s některým z jejích tanečníků. Teď, když Fritz a Mariana dospívali, potřebovali mít i zajímavější prázdniny. Jejich matka se rozhodla jet s nimi k moři do Jugoslávie. Objednala si švadlenu do domu asi na dva týdny a šily se šaty pro Marianu i pro ni. Bylo to tam, na mořské pláži, kde Mariana potkala svého budoucího manžela. Napřed od něj přicházely jenom dopisy, ale brzy přijel sám, aby se zasnoubili.

To už bylo slyšet o nepokojích v Německu a napadání židovského obyvatelstva. Noviny stále varovaly, jak Německo zbrojí.

Byly to myslím i tyto nepokoje, které uspíšily Marianinu svatbu. Jugoslávie se zdála být dosti daleko a mimo nebezpečí.

Byla jsem už tenkrát vdaná a měla jsem svoje starosti, ale byla jsem ráda, že Mariana je v bezpečí a je šťastná. Byla to teď Mariana Lewi. Měli velký obchod a vlastnili hodně polí.

Občas jsem chodívala paní Levitovou navštívit. Stále ještě posílala Marianě výbavu, bylo to již hodně obtížné. Jednou jsem za ní delší čas nepřišla. A když jsem pak zazvonila u jejích dveří, zjistila jsem, že tam bydlí někdo jiný. Polekala jsem se, co se asi stalo. Měla jsem štěstí, že jsem dostala jejich novou adresu. Navštívila jsem je na Letné, kde si vzali menší byt.

Hodně se změnilo od té doby, co jsem je neviděla. Dozvěděla jsem se, že Marianě se narodilo děvčátko a že je šťastná. Fritz se už také oženil. Tak mladý, žasla jsem. Ano mladý, vzdychla paní Levitová, jsou oba ještě děti, ale mají se rádi.

Mladá nevěsta měla nevlastní matku, která k ní nebyla dobrá a neměla nikoho jiného, ke komu by mohla jít. Fritz se rozhodl odejít za hranice a nechtěl ji tu nechat samotnou. Odejdou tedy spolu jako manželé.

Dívala jsem se na paní Levitovou a měla jsem dojem, že se jí ještě nedotklo moc z toho, co se dělo. Mariana byla daleko a dostala od ní všechno, co nevěstě patří. Ze svých věcí jí dala stříbro, perský koberec i rodinné šperky, které už dávno rozdělila mezi obě děti. Už ani nepotřebovala čtyři pokoje a byla spokojená tam, kde byla.

Když Fritz přišel domů se svou manželkou, překvapeně jsem na něj pohlédla. Ale to už mně ji představoval, a tak jsem svoji otázku spolkla. Měla světlé vlasy i světlou pleť, tváře rozkvetlé jako růže a v očích se zračila něha. Jistě milovala Fritze celým srdcem.

Oba odešli do jejich pokoje a já jsem se zeptala paní Levitové, jak mohl Fritz změnit svou podobu. Je to stále on, ale je jiný, řekla bych klasicky krásný člověk.

Ó, vy nevíte, usmála se paní Levitová, vám to mohu říct. Nechal si udělat plastickou operaci, aby hned na první pohled nepoznali, kdo je. Rozumněla jsem. Potřeboval zakrýt před Němci svůj židovský původ, ale nebyla jsem si jistá, že mu bude lépe s novou podobou. Jeho nezvykle krásný vzhled skoro uhodil do očí a věřila jsem, že se za ním každý aspoň dvakrát ohlédne. Mohlo být štěstí mít tak hezkou manželku, která mohla částečně od něj odvádět pozornost.

Fritz chce odejít přes Polsko a dostat se k Marianě, tam budou mít dost času plánovat dál. Přes Polsko, opakovala jsem, není to složité a nebezpečné? Má tam spojení, dostala jsem klidnou odpověď. Pracoval nějaký čas v továrně se železem, aby se naučil, jak se co jmenuje a také jak se co dělá, aby si mohl najít práci, kdyby potřeboval.

Rozloučila jsem se s nimi a přála jsem jim všechno štěstí, které budou potřebovat na cestě. Bylo mi těžko při pomyšlení, co všechno se může stát. Celá země byla už obsazena Němci.

V té době nebyl nikdo bez starostí. Měla jsem svoji rodinu, chlapce ještě malé, potřebovali všechnu moji péči. Přesto jsem často myslela na paní Levitovou a hlavně na Fritze a jeho manželku. Nemohla jsem jim zavolat, bylo proti protektorátnímu zákonu mít s židy jakýkoli styk. Byla bych ráda věděla, zdali se útěk zdařil a jak paní Levitová žije ve své samotě. Vydala jsem se na Letnou a spoléhala na štěstí. Tiše jsem došla ke dveřím a lehce stiskla zvonek. Nikdo neotevřel, a když jsem zaklepala, vyšla z vedlejších dveří sousedka. Vystěhovali ji na Smíchov, řekla stručně a dodala i adresu. Poděkovala jsem a pak jsem utíkala z domu, aby se nemohla ptát, kdo jsem. Byla jsem rozrušená, když jsem jela elektrikou zpět.

Vystěhovali ji, stále mi znělo v uších. Znamenalo to, že někdo zasáhl do jejího života. Vystoupila jsem na Smíchově u Anděla a šla jsem jeden blok zpět, abych se dostala do ulice, kde bydlela. Neměla jsem v úmyslu ji vyhledat, jenom si zapamatovat dům, v němž bydlela, pro případ, že bych číslo domu zapomněla. Bylo nebezpečné mít u sebe adresy lidí, protože nikdo si nebyl jist, co se může stát.

Nikdy před tím jsem v těch místech nebyla, a tak jsem ani nevěděla, že se tam prodává zelenina. V pozdním odpoledni byly stánky přikryté a přesto, že domy byly kolem dokola, neviděla jsem děti, jenom ojedinělí chodci přešli po chodníku. Našla jsem hledané číslo na tmavém asi třípatrovém domě, ale dovnitř jsem nevešla. Musím přijít ráno, kdy je tu plno lidí, abych se mezi nimi ztratila, řekla jsem si a pospíchala domů.

Trvalo mně to několik dní, než jsem se odvážila k návštěvě. V nenápadných šatech a s nákupní taškou jsem nastoupila do elektriky. Na náměstí jsem se zamíchala mezi kupující a hlídala jsem tmavý dům. Nikdo z něho nevycházel, nikdo nevcházel dovnitř a zastřená okna neprozradila nic o životě uvnitř. Nenápadně jsem se přiblížila k domu a potom se odvážila vstoupit. Jméno paní Levitové jsem našla na dveřích v prvním poschodí. Zazvonila jsem a poslouchala, co se kde ozve. Zaslechla jsem pomalé kroky a potom se odsunulo kukátko na dveřích. Upřela jsem na ně zrak a mé srdce strnulo. Ještě nikdy jsem neviděla tolik hrůzy v lidském oku jako v tom, které se na mě z kukátka dívalo.

Já jsem Boženka, řekla jsem spěšně.

Dveře se rychle otevřely. Vešla jsem a v jednom okamžiku jsem rozpoznala utrpením ztrhaný obličej a v něm napuchlé červené oči. Uchopila jsem ji za obě ruce. Hledala jsem vás na Letné, jsem ráda, že jsem vás našla, řekla jsem jí. Pojďte se podívat, jak bydlím, řekla rozechvělým hlasem a vedla mě chodbou dál. Byly tam dva pokoje a kuchyně, ale bylo to víc skladiště než byt. Bylo tam mnoho nábytku uloženého jeden kus na druhém, židle na skříni až u stropu. Bydlely jsme tu obě s Irenou, nedávno ji odvedli, řekla a její obličej se zkřivil bolestí.

Je vám tu jistě smutno samotné, ale hlavně abyste měla pěkné místo, kde se uložit, řekla jsem. Donesu vám jídlo a cokoliv potřebujete… Zarazila mě. Ne ne, ten trošek, co potřebuji, mám a víc nepotřebuji. Nevěděla jsem, co říct, abych ji nezranila. Máte nějaké dobré zprávy, ptala jsem se tiše. Přikryla si obličej rukama a zoufale vydechla – nic nevím, jestli došli, ani co je s Marianou.

Zvolna postupovala zpět ke dveřím a potom mě křečovitě objala. Mně už nic a nikdo nemůže pomoct. Nechoďte sem už, aby vás tady nechytili. Máte svojí rodinu, kterou musíte opatrovat.

Rozloučila jsem se s ní a bylo mně nesmírně líto, že tolik trpí. Musela jsem na ni stále myslet. Měla jsem dojem, že mě její duch stále doprovází a je možné, že ve své samotě myslela na moji návštěvu. Vzpomínala jsem na ni, když jsem oblékala děti, i když jsem je dávala spát. Byla jsem matka jako ona a chápala jsem její bolest. Fritz jistě věděl, co se děje a nemohl matku zachránit a možná ani sám sebe. Byla by určitě trpěla víc, kdyby viděla, jak jejího syna odvádějí z domu. Ji vystěhovali a už jenom čekala, až ji odvedou, jako Irenu. Čím více jsem na ni myslela, tím více jsem byla přesvědčená, že už nemá sílu žít. Možná, že jsem byla poslední, s kým mluvila a poslední, komu mohla důvěřovat.

Bylo to o několik týdnů později, když jsme malovali dětský pokoj a chtěla jsem koupit novou skříň. Pojedeme se podívat na Vinohrady, viděl jsem tam velký obchod s nábytkem, snadno si tam vybereš, řekl mi můj manžel. Byl to opravdu velký obchod, který jsem ani neznala. Majitel obchodu mluvil s manželem a já jsem slyšela, když řekl. Tu skříň si můžete vybrat v této řadě, ale jděte se podívat, co tu všechno mám. Támhle vzadu, a ukázal rukou, mám krásný cenný nábytek, kdybyste vy nebo vaši známí něco potřebovali. Pohlédla jsem směrem, kam ukázal a spatřila něco známého.

S očima upřenýma až do nejzazšího rohu jsem se proplétala mezi nábytkem. A pak jsem zůstala stát. Byla tam rozestavená celá jídelna paní Levitové. Zamrazilo mě v zádech. Dívala jsem se po jednotlivých kusech a něco ve mně chtělo protestovat. Takového nábytku může být víc a nemusí to být její. A pak jsem si vzpomněla na jizvu v příborníku, která tam zůstala po pádu vázy.

Došla jsem pomalu tak blízko, abych mohla rukou pohladit lesklou plochu vedle mramorové desky a slzy mi vytryskly z očí. Ano, byla tam jizva, kterou jsem tak dobře znala a která byla nesporným svědkem toho, komu nábytek patřil.

Neměla jsem možnost zjistit, jak paní Levitová zemřela, ale podle stavu, v kterém jsem ji naposled viděla, nebyla schopna žádného transportu.

Otázka, která mučila její srdce mě doprovází celým životem. Co se asi stalo s Fritzem, jeho manželkou a Marianou?

Pokračování příště…

***

Kniha “Opál na dlani” byla vydána v roce 1997 v Sydney vlastním nákladem Boženy Šamánkové.  Ukázky z knihy byly otištěny s laskavým souhlasem jejího syna pana Jaroslava Šamánka, kterému redakce CzechFolksu.com PLUS srdečně děkuje.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek ing.arch.
http://grafika.hermanek.info a foto z archívu Jany Reichové