CzechFolks.com PLUS

Jen skoč a všechno tohle bude tvoje, sykl Had a natáhl do věže cukrového zámku k horečkou soužené Evě orosený džbán čerstvě vymačkaného tropického ovoce, kapky na džbánu se třpytily jako křišťály… Ničeho se neboj, jen skoč, skoč…

Ležím. Co jiného má taky člověk v nemocnici dělat, že?! Skrz velké okno chirurgie v 8. patře vidím po celém horizontu táhnout se stuhu lesa. Pod ní trochu vlevo tyčí se nad městem bílý zámeček s několika věžičkami jako z cukru. Celý den se k němu trousí turisté netušící, jak pramalou má historickou cenu, hrůzný pseudostyl není závadou. Možná naopak. Zámek jako vystřižený z pohádky Tisíce a jedné noci je dávno přestavěný na lákavý hotýlek a nyní si ho na své bohatýrské dýchánky koupili Rusové, ti skoupí vše.

Vpravo dole pod okny zasazený v cypřišové zeleni leží neustále se rozrůstající hřbitov. Proč se nemocnice tak často staví u hřbitovů? Snad abychom měli neustále na paměti, že prach jsi a v prach se obrátíš. Když zavřu oči, slyším divoké včely nesoucí těžký jedovatý náklad, nasbíraný na temně rudých květech rostoucích někde kolem nemocnice, na krvavých květech napájených bolestí a utrpením těch v ní.

Pod lesem, tam kde se krajina zvedá v nízké předhůří, se vine silnice bílá a žádoucí jako tělo Evy a po ní se ženou mladí Adamové, jistí si svou nezranitelností a opilí nevybitou energií. 

- Přidej, je noc, není se čeho bát, se mnou jsi nesmrtelný, jen na to šlápni, ochutnej, jak je sladké si podmanit zem pod sebou, syčí Had a cení jedovaté zuby plné svádivého pokušení. 

A tak se operace odkládá… Z pátku na sobotu, ze soboty na neděli, z neděli na pondělí… Víkend bývá prostě rušný. Přednost si vynucují skoky po hlavě do vody, srážky autem s krví napumpovanou alkoholem nebo aspoň seskok s rozevřením padáku na poslední vteřinu… Sanitky stále vozí další a další mladé Adamy, kterým se život bez risku zdál až příliš obyčejný.

- Sestup po téhle západní svislé stěně, po té to před tebou ještě nikdo nedokázal, ale pro tebe to bude hračka, jen se podívej, jakou sílu máš v pažích, syčí zase Had, div že se neudusí samou spokojeností.

A tak sanitky po tři dny svážejí adepty adrenalinového sportu milující víc než život paraseskok i bungee jumping do hloubek tak nesmírných, až to vyráží dech. Konečně si mohou položit tu dráždivou otázku – vydrží to lano, anebo nevydrží? A co moje nohy…?

Helikoptéra už podruhé přistála na střeše nemocnice.

Had mohl být se svým dílem spokojený a nejinak tomu bylo i o tomto víkendu teple prosluněném odvahou a pokušením.

V pondělí o třetí hodině ranní už není vyhnutí, operaci už nelze déle odkládat. Vezou mě urychleně na sál sklepením a dlouhou bílou chodbou bez konce, v ní truhly od země ke stropu štědře naplněné po okraj hnátami z Erbena. Dveře se samy se skřípotem rozvírají, ale v žádných mě nechtějí, ještě ne.

„(…) Pěkná noc, jasná – v tu dobu spěchají živí ke hrobu a nežli zvíš, jsi hrobu blíž – má milá., nic se  nebojíš? (…)“

Myslím, že k něčemu takovému nemám ani čas. Už je na řadě narkóza a útěšlivé hlasy sestřiček se pomalu, pomalounku vzdalují.

Z místa, kam mě za několik hodin bezprostředně po operaci převezou a kde nakonec znovu prudce procitám k životu, vidím tenkým závěsem plenty obrys jiného lůžka, na něm motocyklistu, který měl méně štěstí než já. Slyším jeho hluché a prázdné „nic necítím, nic…“

Znovu mě převážejí na chirurgii do 8. patra, jen pár dveří od mého pokoje tu před několika lety dlouze umíral můj otec. Ještě dnes slyším až sem jeho vzdech a modlitbu, snad první a poslední, která kdy v úzkosti přešla přes jeho rty a uvízlou snad navždycky v těchto zdech…

Znovu se skrz velké okno těším s tmavou stuhou lesa táhnoucí se dlouze po celém horizontu a s cypřišovou zelení hřbitova pod sebou. Ta nízká bílá budova hned naproti hlavnímu traktu nemocnice je budova psychiatrie. Zde se léčí duše. Evy zasažené mentálním nechutenstvím, morem globální touhy po věčném mládí a kráse a obecním trendem upřednostňujícím vyhublé průsvitné krásky před dívkami z masa a krve. Evy, které se chytily do tenat návrhářů popírajících zákony anatomie ženského těla a přirozenou ženskou krásu; návrhářů navrhujících modely proti veškeré přirozenosti. Modely a vzory tak úžasné, až z nich tuhne v žilách krev.    

Lékaři dávají do pořádku tělo, duši pacientů má na starosti duchovní správkyně, na kost vyzáblá sociální pracovnice středního věku s tváří stařeny.

- Mohu vás doprovodit do kaple? Mám čas, dnes neobědvám, podívejte se na moje záštipky, skřehotá, kysele se šklebí a štípe se do bledou kůží potažených kostí. Z jejích rozšklebených úst jakoby neustále hotových propuknout v pláč nepřichází útěcha, ta žena do sebe vstřebává utrpení celé nemocnice a zdá se až po okraj plná zoufalství a beznadějí. Rychle předstírám spánek.

- Tak je to dobře. Se mnou máš lepší si nezačínat, tak už se nebraň, zavři oči a dej pokoj, syčí Had a nabízí mi z plné ošatky ovoce, orosené čerstvostí. Jahody, třešně i jablka, broskve a ostružiny temné jako sedlá krev, cokoli co hrdlo ráčí.

- Co pořád dotíráš? Slovanské ženy dokážou něco vydržet, to není jako zdejší křehotinky, bráním se s pocitem, že nemám daleko k slzám.

- Povídali, že mu hráli. Moc se nevytahuj! Už nikdy nebudeš skákat přes kaluže, tak se s tím smiř. Přestaň se vzpouzet, nebraň se a nech všechno na mně, syčí Had úlisně.

- Zadarmo to nechci, jen ochutnej tyhle maliny, jsou jako rubíny, nabídni si, jen se nestyď, něco takového jsi jaktěživa nejedla, hotové skvosty, mele dál netrpělivě a sahá znovu do ošatky.

Proč ne? Třeba má pravdu. Mám ukrutnou žízeň. A jsem tolik unavená…

Zavírám oči. Schyluje se k večeru. Divoké včely vracející se z pastvy bzučí jako helikoptéry, nohy a žluté zadečky ztěžklé nákladem, který nasbíraly někde kolem nemocnice na jedovatých květech napájených bolestí a utrpením těch v ní.

- Nic necítím, nic… ozve se odněkud zdola motocyklistovo hluché a prázdné zanaříkání.

- Toho neposlouchej. Prostě si lehni, natáhni se a dej pokoj… O nic přece nejde, čeká to každýho a tebe jen o trochu dřív, zato to budeš mít rychle za sebou. Jen mi přestaň přidělávat práci, nebo se vážně rozčílím, syčí Had.

- Mohu vám nabídnout svaté přijímání? zaskřehotá v tu chvíli nade mnou správkyně duší.

Otvírám do široka oči a chce se mi křičet – proboha nene, já ještě nechci, jděte všichni pryč, jděte pryč!

Večerní červánky barví oblohu. Usmívám se. Tohle kolo dopadlo 1:0 pro mne, ale bylo to o fous!

Jestlipak není ten boží svět krásný, šeptám a upínám se k temně zelené stuze lesa, nad kterou zvolna padá soumrak.