CzechFolks.com PLUS

Netušil jsem, jakou pozornost si získá encyklopedie „Kdo byl a je kdo“ (na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, kde je celkem 76 města obcí), kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Libri Praha. Na 640 stranách se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Jako krajané žili nebo ještě žijí, pracovali či dosud pracují v zahraničí. Je chvályhodné, že se na ně vzpomíná, že s mnohými jsou naše města, obce, školy, instituce nebo podniky nadále v kontaktu a většinou se setkávají se zájmem, pokud svá rodná místa navštíví. Velkou pozornost jim věnuje náš Čs. ústav zahraniční v Praze, ale také zahraniční krajanský tisk. Uvádím ve stručném výtahu několik významných z nich, jde vesměs o velmi zajímavé a pozoruhodné životní osudy, zaslouží si nadále zájem veřejnosti. U některých jmen chybějí všechna životopisná data, uvítám (stejně tak nakladatel) jakékoliv doplňky a připomínky.

Havelka Jiří, Ing. (*31. 1. 1882 Přibyslavice u Kutné Hory, † 8. 3. 1959 Obříství), zemědělský podnikatel. Pocházel ze starého selského rodu z 18. století (otec Václav Havelka (1850 – 1931), obhospodařoval pozemky na Čáslavsku a Kutnohorsku), vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Vídni a po první světové válce koupil po původních majitelích rodu Tranttmannsdorffů tzv. zbytkový statek v Obříství. Zde zakrátko patřil k pokrokovým zemědělcům, veřejným činitelům, ale proslul i jako významný mecenáš: pomáhal zdejšímu Sokolu s vybudováním fotbalového a volejbalového hřiště, v roce 1938 poskytl obci budovu zámku, aby zde byla založena Jubilejní měšťanská škola Svatopluka Čecha. K jízdárenskému výcviku pro celý okres Mělník poskytoval bezplatně svůj pozemek. Měl zásluhu na rozvoji jízdárenského sportu a pořádal Selské jízdy s koňmi. Jeho syn Ing. Libor Havelka (1912 – 2000) se oženil s dcerou potomka sochařského rodu Václava Platzera a po roce 1948 emigrovali do Austrálie, kde vytvořil firmu, která pěstovala a navrhovala okrasné dřeviny pro nejrůznější obydlí.. Dnes na statku hospodaří jejich syn Igor Havelka (* 14. 11. 1943), jemuž byl objekt zámku, kde byla zmíněná škola, a rozsáhlé pozemky včetně lesů vráceny v restitučním řízení v roce 1993.

Herzogenberg Johanna (*1921 Sychrov u Turnova), publicistka. Prožila mládí na Ústecku, vystudovala filozofii v Praze, ale po druhé světové válce byla v Praze pronásledována. Přestože byla Němka, mluvila perfektně česky. V knize Z mého života (vyšla německy i česky) popisuje svůj život v Přívorech, kam byla jako Němka poslána na práci. Od 60. let minulého století spolupracovala se Svobodnou Evropou v Mnichově, mluvila česky a v německém tisku psala mj. o Janu Palachovi.

Heřman Augustin (*1621 Mšeno u Mělníka, †1686 Bohemia Manor, USA), první známý český osadník Ameriky. Jako syn posledního mšenského evangelického faráře opustil zemi v době třicetileté války a pronásledování nekatolíků. Ovládal několik světových jazyků a stal se v roce 1647 osobností New Yorku a členem jeho správní rady. Je autorem první mapy Virginie a Marylandu z roku 1670, za což si vyžádal pozemky, které nazval České panství – Bohemia Manor. Jako první zavedl v Americe pěstování indiga (modrého barviva z kořenů, užívaného původně k výrobě inkoustů a k barvení tkanin), měl vlastní rejdařství a proslul obchodem s kožešinami a tabákem. Na svou zemi byl hrdý a zásadně připojoval ke svému jménu latinský přídavek Bohemiensis. O jeho rodném místě existují jisté pochybnosti na základě novějších historických výzkumů. Ve Mšeně v Cinibulkově ulici je na jeho rodném domě pamětní deska z roku 1935 (městu ji věnoval spolek Romanov).

Chromý Heřman (*29. 9. 1947 Praha), politik, básník. Vystudoval střední ekonomickou školu pro zahraniční obchod a ekonomickou fakultu na univerzitě v Blagoevgradě (v bulharské Vrace). Na Mělníce žil v letech 1970 – 2002, v sedmdesátých letech připravoval v Domě mládeže (spolu s Miloslavem Fuxou a Markétou Hánlovou) později zakázané Večery pod svíčkou, spolupracoval s Okresním kulturním střediskem, s Masarykovým kulturním domem a s mělnickou Galerií Ve věži. Inscenoval s Vladimírem Líbalem, Vojtěchem Lindaurem a dalšími pořady o rockovém hudebníkovi Frankovi Zappovi, vedle soukromých vystoupení se zúčastnil akcí s mnoha písničkáři a rockovými kapelami (Josef Nos, Petr Lutka a další). Byl odsouzen v roce 1986 ke dvěma rokům nepodmíněně pro tzv. podvracení republiky za básnickou, publicistickou a politickou činnost, v srpnu 1989 zahájila StB Mělník další předběžné vyšetřování. Podepsal Chartu 77 v roce 1982, v letech 1988-1990 vydával spolu s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou čtrnáctideník Informace o Chartě 77 (Infoch), v roce 1988 byl u zrodu Mírového klubu Johna Lennona (1940 – 80), založeného na počest britského rockového zpěváka a výrazné umělecké osobnosti. Tento klub odmítal rozpor mezi slovními proklamacemi o mírovém soužití a opačnými skutky tehdejších vládních představitelů. Napsal mimo jiné básnické sbírky: Dlouze skandující občan (1978), Chlapec Rock (1980), Vepřové něžnosti (1982-1985), Veřejné úrazy (1984-85), Náš pan domácí pánbů (1985-86). Všechny sbírky vyšly v samizdatové edici Ivana a Václava Havlových Edice Expedice, k publikování připravené Ivanem Martinem Jirousem (*23. 9. 1944 Humpolec). Některé básně byly přeloženy do holandštiny (v roce 1990 obdržel spolu s Petrem Cibulkou a Václavem Havlem Literární cenu Erasma Rotterdamského) a do perštiny. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let získal ocenění v různých recitačních soutěžích – mimo jiné dvakrát nejvyšší ocenění na soutěži Wolkerův Prostějov. V lednu 1990 byl kooptován do Sněmovny národů Federálního shromáždění, v roce 1990 zvolen poslancem České národní rady, kde krátce pracoval v předsednictvu ČNR a v komisi pro vězeňství, vedle toho předsedal poslaneckému klubu Občanského fóra. V roce 2004 se zúčastnil řetězové hladovky za odstoupení tehdejšího předsedy vlády ČR Stanislava Grosse (*1969) a podpořil mnoho iniciativ na zrušení činnosti komunistů pod protiprávně rozporuplném označení Komunistická strana Čech a Moravy. Od roku 1995 pracuje na ministerstvu zahraničí, v diplomatických službách působil v Bulharsku (1995 – 98), Rumunsku (1998 – 2002) a od roku 2005 v Bělorusku.

Ingriš Eduard (*11. 2. 1905 Zlonice, † 12. 1. 1991 Lake Tahoe, Kalifornie, USA), hudební skladatel. Absolvent reálného gymnázia, učil nejprve v Líbeznicích a Dolních Počernicích, ale postupně se z něj stával všestranně nadaný umělec – muzikant, pianista, filmový a divadelní herec, hudební skladatel, písničkář. Brzy se dostal k divadlu a operetě, složil na 1000 melodií, v divadle Jana Snížka se hrálo Rozumné zrcadlo s Ingrišovou hudbou 1600krát po sobě v pěti letech. Měl chatu u Svatojánských proudů na Vltavě, kam za ním jezdili jeho četní přátelé: mj. Karel Hašler (1879 – 1941), R. A. Dvorský (1899 – 1966), Jan Werich (1905 –1980), Jiří Voskovec (1905 – 1981) a Jaroslav Ježek (1906 – 1942). Zde také vzniklo množství jeho nezapomenutelných trampských písniček. Před vánocemi 1947 odejel na turné do USA, ale po únoru 1948 se stal jeho čs. pas neplatný, takže se rozhodl zůstat v cizině. Žil nějaký čas v Brazílii, ale na dlouhou dobu zakotvil v jihoamerické Peru v zemi Indiánů, kteří ho přijali mezi sebe. Stal se dirigentem Státního peruánského symfonického orchestru v Limě, natočil zde pět velkofilmů. Ve 42 letech se vydal na devítiměsíční nebezpečnou cestu po Amazonce, spolupracoval s norským mořeplavcem Thorem Heyerdahlem (1914 – 2002). V roce 1962 se usadil v Los Angeles, oženil se s vynikající česko – ruskou pěvkyní Ninou Karpuškinovou, působil v rozhlase a televizi, natáčel gramofonové desky, koncertoval. Když zemřel, konala se zádušní mše i v jeho rodných Zlonicích, kam přijeli zástupci peruánské vlády a velvyslanectví Peru v naší republice. Jeho urna je uložena v Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.

Kalašová Klementina, umělecké jméno Callas (*9. 9. 1850 Horní Beřkovice, † 13. 6. 1889 Bahia, dnes San Salvador), fenomenální mezzosopranistka a altistka. Prožila závratnou kariéru a četná zahraniční turné (Praha, Milán, Londýn, Petrohrad, USA, Brazílie), končící náhlou smrtí. Její sestra Marie (*26. 11. 1854 Horní Beřkovice, †17. 2. 1937 Praha) se věnovala překládání i vlastní literární tvorbě. S další sestrou – malířkou Zdeňkou zakoupily v Praze na Smíchově (Úvoz) dům, kde později žil i slavný fotograf Josef Sudek (1896 – 1976). Obě zde vedly po mnoho let první třetiny 20. století vyhlášený literární salón. V létě několikrát pobývala ve Veltrusích, znala se s Jaroslavem Vrchlickým a dalším básníkem, dramatikem a prozaikem Juliem Zeyerem (1841 –1901).

Karásek Zikmund (*21. 2. 1917 Mělník) voják z povolání, účastník zahraničního odboje. Absolvent poddůstojnické školy letecké a Stíhací školy leteckého pluku v Praze. V roce 1939 emigroval přes Polsko do Francie a Anglie, kde byl přijat do Britského královského letectva RAF a následně nastoupil k 312. čs. stíhací peruti. Pro srdeční vadu od roku 1942 působil jako letecký instruktor a překladatel odborných leteckých příruček. Po návratu do vlasti v roce 1945 demobilizoval, ale zakrátko odejel do Anglie, kde se oženil, žil na ostrově Man, pak v Belgii, Paraguayi a odejel přes Venezuelu do státu Arkansas (USA), tam se trvale usadil. Vyráběl boty, vyřezával fugurky z plechu, věnoval se optice. Po listopadu 1989 navštívil Mělník

Karafiát Jan (*4. 1. 1846 Jimramov, † 31. 1. 1929 Praha), kněz a učitel. Působil na mnoha místech (Kolín nad Rýnem, Edinburgh, Čáslav, Hrubá Lhota na Valašsku). V létech 1870 – 71 bydlel v Roudnici nad Labem, kde byl evangelickým vikářem a často navštěvoval evangelický sbor v Ledčicích a Krabčicích. Za svého pobytu zde napsal knížku Mistr Jan Hus a začal se zabývat napsáním knížky pro děti. Jeho kniha Broučci významně zasáhla do vývoje české dětské literatury (poprvé vyšla v roce 1876 a od té doby dosáhla již téměř 100. vydání). Od roku 1895 žil na odpočinku v Praze a vydával Reformní listy až do roku 1905. Zabýval se též revizí Bible kralické a cenná svědectví o svém životě a díle sepsal v Pamětech spisovatele Broučků (pět dílů v létech l919 – 1928).

Knobloch Ferdinand, doc., MUDr., CSc. (*15. 8. 1916 Praha, † ? Kanada), psychiatr a psychoterapeut.. Vysokoškolské studium dokončoval až po 2. světové válce a po návratu z koncentračního tábora, kde mu jeho žena (Židovka Susan Hartmanová) zemřela na tyfus v roce 1944. Absolvoval stáže londýnské univerzity v britských nemocnicích, snažil se uvádět do praxe teorie psychoanalýzy neurologa a psychiatra českého původu Sigmunda Freuda (1856–1939) a stal se v Evropě průkopníkem skupinové terapie. Tu začal uplatňovat v denním sanatoriu pro neurózy v Praze (známá Palata) a v nově zřízené psychiatrické léčebně v Lobči (vznikla v znárodněném zámku v roce 1954), kterou vedl. Se svými názory a metodami (mj. popsanými ve dvou publikacích Metodologická analýza psychoanalýzy a Neurózy) se dostával do křížku s komunistickou mocí a ideologií. Přesto byl ještě v roce 1967 jmenován sekretářem sekce Světové psychiatrické asociace a organizoval několik seminářů ve světě. V roce 1968 založil Čs. společnost pro integrovanou psychoterapii a psychoanalýzu, předsedal mezinárodnímu kongresu o psychodramatu v Rakousku a přednášel na univerzitách v USA. V roce 1970 emigroval do Kanady, kde s druhou manželkou Jiřinou (rozenou Skorkovskou) napsali světově proslulou knihu Integrovaná psychoterapie (české vydání až v roce 1993).

Kovárna František, PhDr. (*17. 9. 1905 Krpy – v té době okres Mělník, † 19. 6. 1952 New York, USA), pedagog, překladatel, spisovatel. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, od roku 1935 byl docentem v Ústavu dějin umění UK, členem redakce Ottova naučného slovníku a předním spolupracovníkem Kritického měsíčníku, Kmene, Hostu a Volných listů. Vydal v rychlém sledu řadu monografií z moderního českého umění, dále práci Současné malířství – první u nás, orientující se v moderních směrech a –ismech. V roce 1947 se stal řádným profesorem estetiky na nově vzniklé Pedagogické fakultě UK, stál v popředí zápasu o svobodu kultury, o čemž svědčí jeho polemické články z té doby. V roce 1948 byl zbaven profesury, vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v dubnu téhož roku odešel s celou rodinou do exilu. Žil nejprve v Německu (zde byl profesorem na Masarykových kolejích v Ludwigshafenu), potom ve Francii (zde vydával francouzsky psaný bulletin a česky psaný literární časopis Stopa). Od října 1951 se usadil v New Yorku. Unikl tak osudu Marie Horákové, odsouzené v nezákonném procesu k trestu smrti 8. 6. 1950 (v tomtéž procesu byl odsouzen rovněž k trestu smrti in contumatiam – rozsudek byl nejprve v roce 1990 zrušen a vyměřen zbytkový trest na 15 let káznice a teprve v roce 1993 byl zrušen v celém rozsahu). Téhož roku obdržel Řád TGM in memoriam. V USA založil ochotnické divadlo, napsal pro ně drama Půlnoc nad Prahou, psal hojně úvahy do Svobodného zítřku a Zpravodaje čs. emigrace. Vždy se angažoval v úsilí o obnovu demokracie v Československu. K jeho literárním dílům náležejí také romány O životě a smrti (někdy též Živí a mrtví), Bojácní a rváč, kniha esejí Listy mrtvému příteli a velké množství kritických studií o českém umění a jeho místě v evropské tradici a současnosti.

Pokračování příště…

Upozornění:

Dne 25. 9. 2009 se bude v Paláci knih Luxor v 16 hodin konat veřejná prezentace knihy pana Sígla „Události pravdy, zrady a naděje“ od vydavatelství Akcent 2009, 544 stran a více než 200 ilustrací. Paláci knih Luxor se nachází v Praze na Václavském náměstí 41.