CzechFolks.com PLUS

Záhadou je celý život od narození až do smrti. Jsou věci, které se nedají vysvětlit, ani učenci nemohou dát uspokojivou odpověď a rozhodně jim nemůže rozumět dítě.

 

Nevím, kdo mě naučil modlitbu o “andělíčku strážném”. Myslím, že to byla moje nejstarší sestra Marie, která chodila do školy a vždycky mně ochotně pomáhala. Nechala mě listovat v její čítance a poučovala mne o všem možném. Modlitba k andělíčkovi se mi líbila, protože zněla jako báseň, a když mi Marie řekla, že každý máme svého andělíčka, byl to tedy někdo, s kým jsem mohla mluvit.

 

Nebylo těžké si představit andělíčka.

 

 

Doma nad postelí visel obraz představující dvě děti, jak přecházejí můstek nad vodou a anděl se vznášel nízko nad nimi, připraven zachytit je, kdyby udělaly chybný krok. Představovala jsem si, že můj andělíček vypadá stejně a měla jsem pocit jakési jistoty, že je všude se mnou. Modlila jsem se k němu věrně a slova “opatruj mě ve dne v noci” měla pro mne zvláštní význam. 

Mívala jsem děsivý sen, který se stále vracel a opakoval. Měla jsem dojem, že to není sen, ale skutečnost. K mojí posteli se přibližoval mladý muž. Díval se pronikavě do mých očí a v napřažené ruce držel dýku, jakoby mě chtěl v příštím okamžiku probodnout. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, jako bych oněměla. A to už cizinec stál u mě tak blízko, že jsem hrůzou omdlela.

 

Ráno jsem se jen těžko probouzela a byla jsem překvapená, že žiji. Plakala jsem vždycky, když jsem vyprávěla, co se v noci stalo. “Bůh ví, jak ti něco takového mohlo přijít do hlavy,” divil se otec, ale když se to opakovalo, měl opravdu starost. ” Něco se musí udělat, ale já nevím, co by to mělo být.”

 

“Babička Prokšová nám poradí,” rozhodla maminka a běžela k ní. Babička přišla už částečně informovaná. Dívala se mi do očí a vybídla mě:”Tak mi pověz, jak ten člověk vypadá.”

 

“Je mladý, ” začala jsem. “Má čistý obličej bez vousů a je to nějaký cizinec. Nevypadá jako my, je hodně snědý. Ty jeho oči jsou nejhorší. Dívá se na mě tak upřeně, že se nemohu ani pohnout, ani vykřiknout.”

 

Babička pokývala hlavou a obrátila se k matce: “Děvče nelže, kde by si to také mohla vymyslet. Chodí na ni můra.”

 

“Co můžeme udělat?” ptala se maminka.

 

“Dej mi křídu,” řekla babička. “Musíme všude nakreslit muří nohu.”A už kreslila na stole zaklínací znamení. “Musí to být udělané jedním tahem a musí se to nakreslit na oknech a na dveřích u domu, aby k ní nic nemělo přístup. A pak musíme všichni věřit, že to pomůže.” U dveří ještě s maminkou tlumeně mluvila a odešla domů.

 

Maminka se podívala na tatínka. “Já na takové čáry máry nevěřím,” řekl pevně a máchl rukou do prázdna.

 

“Neříkej to, Poldíku, víš co řekla babička, že tomu musíme věřit,” zaprosila maminka.

 

“Já vám v tom překážet nebudu,” řekl otec rezignovaně a vyšel ven na čerstvý vzduch.

 

Nechápala jsem, proč tatínek nesouhlasil s maminkou a byl jaksi zamlklý. Nerozuměla jsem také výroku, že na mě chodí můra. Každý věděl, co je můra. Létaly večer a netopýři je chytali. Ano, mohla k nám vlétnout otevřeným oknem, ale jak by mně mohla ublížit? Můru jsem nikdy v bytě neviděla, ale toho mladého cizince s dýkou v ruce jsem znala tak dobře, že bych ho poznala kdekoliv.

 

Byla to Marie, která se ujala úkolu nakreslit muří nohu. Napřed to zkoušela tužkou v sešitu a pokreslila celou stránku, než si byla jistá, že je to správně. Nakreslila zaklínadlo na okno a dveře, a když se nikdo nedíval, rychle je načmárala vzadu na kamnech, na straně knihovny a všude, kde bylo ukryto pátravým očím. Bylo zvláštní, že nikdo o tom nemluvil, jako by se nic nestalo.

 

Byla jsem to asi já sama jediná, která tomu chtěla uvěřit a také věřila. Prosila jsem mého strážného anděla, aby mne hlídal a nenechal toho cizince s dýkou už nikdy přijít. Míjely dny i měsíce, ani jsem nevěděla, kdy maminka umyla okna i dveře. Můj sen se už nikdy neopakoval.

Nikdy jsem však na ten sen nezapomněla, a když jsem později odešla z domova, vždycky jsem pátrala, zdali podobného muže neuvidím.

 

Bylo to dlouho po tom, až po druhé světové válce, když jsem šla se svými dětmi do kina na film, který se odehrával v Indii a tam jsem spatřila typ mého cizince.

 

Otázkou je, jak jsem mohla mít takový sen ? Děcko ze vsi, které ještě ani neumělo číst a mimo sestřiny čítanky nevidělo žádnou knihu. Odkud se mi zjevil tak neobvyklý typ člověka a jaký měl důvod mě zavraždit?

 

Byla to záhada. Mohlo to být napojení na událost, která se stala někde jinde?

 

 

 

Vnuknutí

Jednou ráno, když jsem je šla budit, jejich matka mi řekla, že Ela se necítí dobře a zůstane v posteli. Přistoupila jsem k ní abych se zeptala, co ji bolí. Ukázala rukou na krk a řekla tiše :” Není to zlé, ale nechce se mně jít do školy.” Usmála jsem se, že rozumím, a vložila jsem její ruku pod pokrývku. Cítila jsem, že má horečku.

 

“Já jdu zavolat doktora,” řekla jsem lehce.

 

“Já nemyslím, že je to nutné,” skoro překvapeně reagovala její matka a pak dodala :”možná, že bude lepší, když se na ní podívá. Řekněte mu, ať přijde po ordinaci.”

 

Zůstala jsem nerozhodně stát na chodbě. Co je to v tom jejím obličeji, kdy jsem to už viděla? Utíkala jsem na ulici k telefonu a vytočila číslo doktora. Když se ozval, oznámila jsem mu jedním dechem:” Elu bolí v krku a bojím se, že je to vážné. Prosím vás přijďte hned.”

 

“Budu tam za pět minut,” řekl a zavěsil sluchátko.

 

“Za pět minut,” zhrozila se Elina matka, ” vždyť nemám ani čas se obléci.”

 

Podala jsem jí župan. ” Tak brzy ráno je to normální,” utěšila jsem ji a rychle jsem upravila Ele postel. A už jsem utíkala otevřít doktorovi dveře.

 

Dlouho se nezdržel. Pohlédl na Elu, pak do jejího krku a řekl krátce: “Je to záškrt. Ela a vy všichni musíte dostat injekci. Musím se vrátit do ordinace a budu hned zpět. Je dobře, že jste mě zavolaly tak brzy, v poledne mohlo být už pozdě.”

 

Moje paní byla velmi šetrná a měla jsem dojem, že návštěva lékaře a čtyři injekce za jeden den je pro ni trochu moc.

 

“Je to náš starý doktor a ještě se nikdy takto neunáhlil,” řekla.

 
Pracovala jsem u jedné vdovy se dvěma dětmi. Starala jsem se, aby děti byly včas připraveny do školy a byly vždy čisté.

Příští den byla naše ulice vzrušena sirénou ambulance. Zastavila přímo proti našim oknům. Byla to Elina přítelkyně ze školy, kterou odváželi do nemocnice, kde ještě tentýž den zemřela na záškrt.

 

“Ani si nestěžovala na velkou bolest, vypadalo to spíše, že se jí nechce jít do školy,” naříkala její matka.

 

Moje paní měla důvod věřit, že se doktor neunáhlil a já jsem měla dobrý pocit, že jsem se řídila tou neznámou silou, jež mne nutila udělat to,co jsem udělala.

 

 

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.
http://grafika.hermanek.info