CzechFolks.com PLUS

Muselo to být někdy v květnu 1946, když přišel tatínek se zprávou, že švédský Červený kříž zve děti ze zemí postižených válkou k půlročnímu pobytu v jejich, válkou nedotčené zemi. Nevím, kde moji rodiče v sobě našli odvahu, mne, jedenáctiletého a značně rozmazleného (tehdy ještě) jedináčka, zvyklého křečovitě se držet máminy sukně, vyslat na tak dlouhou dobu do vzdálené země.

Prvním krokem byla zevrubná zdravotní prohlídka, na kterou přijeli lékaři a další zdravotnický personál ze Švédska, aby nás důkladně proklepali, zretgenovali a podrobili dalším zkouškám a vyloučili ze zájezdu ty děti, které by případně trpěli nějakou nákažlivou chorobou, kterou by mohli zavléci do Švédska. Prošel jsem těmito zkouškami bez problému a byl jsem uznán dostatečným „hubeňourem“, abych si zotavenou v jejich zemi zasloužil.

A tak někdy koncem června jsem se na jednom z pražských nádraží rozloučil s maminkou a tatínkem a společně s dalšími asi třemi stovkami dětí se vypravil na cestu do země – tehdy – značně vzdálené. Cesta vlakem přes rozbombardované Německo trvala téměř tři dny, vlak musel vzhledem ke stavu kolejí mnohdy jet doslova krokem, s častými, ale zato dlouhými zastávkami. Dodnes si vzpomínám na ty řady odstavených lokomotiv, kterým t.zv. kotláři proměnili parní kotel v úhledný cedník. Potom jsme projížděli malebným Dánskem a poprvé jsem viděl moře, když jsme se lodí přepravovali z Dánska do Švédska. Dočasným cílem naší cesty byl Göteborg, kde jsme byli ubytováni v malém ale útulném „koncentráčku“,  obehnaném dvojitým ostnatým drátem, kde jsme byli na jistou krátkou dobu v karanténě, kdyby se někomu z nás, přes všechno úsilí švédských lékařů, podařilo propašovat do jejich země nějakou tu ošklivou nakažlivou chorobu. Ubytování bylo příjemné, v každém z nízkých dřevěných domků byla ložnice, tuším pro deset nebo dvanáct dětí, koupelna a další malý pokojík pro toho, kdo na nás dohlížel. Dohlížející byli vesměs čeští učitelé, kteří nás na cestě z Prahy doprovázeli a dohlíželi na nás po dobu pobytu v karanténě. Jídla byla hojnost, i když mnohé pokrmy jsme z domova neznali. Jednoho dne přijela skupinka lidí, každého z nás si pečlivě poměřili, včetně čísla bot. Za několik dní nato přijelo nákladní auto, naplněné „kufry“, na každém z nich už byla jmenovka. Zavazadla obsahovala kompletní oblečení jak na léto, tak i na zimu, včetně prádla a bot.

Asi po deseti nebo čtrnácti dnech začalo kamarádů ubývat, odcházeli do různých oblastí Švédska, kde je očekávala dočasná rodina. Jednoho dne jsem slyšel i svoje jméno. Rozloučil jsem se s kamarády, které jsem cestou z Prahy a během pobytu v táboře získal a v doprovodu pracovnice Červeného kříže jsem jel do centra města. Vzpomínám si, že mne ta laskavá duše vzala do nějakého odchodního domu, abychom něco pojedli a mně pouze přecházel zrak, když jsem viděl to bohatství zboží, jídla, ovoce a hlavně různých pamlsků, čokoládiček a podobně. Večer jsem byl posazen do vlaku a dnes již opravdu nevím, zda jsem měl stále ještě doprovod, či si mě rodina, do které jsem směřoval, převzala již v Göteborgu.

A tak jsem se náhle ocitl v malém městečku, ve středu Švédska, v Hälleforstu, v rodině manažera místních dřevařských závodů, Gustova Uhlena. V pohodlném, jednopatrovém domě, zasazeném do rozsáhlé zahrady, končícím na jedné straně řekou jsem se seznámil s dalšími členy rodiny, mojí „dočasnou“ matkou, jejich syny, Bengtem, o rok mladším jedenáctiletým, stejně jako já starým Björnem a jejich sedmiletou sestřičkou. Dostal jsem malou, ale útulnou ložničku, další oblečení, a hlavně mi bylo přiděleno kolo, neboť v té době bylo ve Švédsku kolo hlavním dopravním prostředkem. Dokonce ani „Pappa Uhlen“, jak jsem svému dočasnému pěstounovi říkal, neměl auto a do kanceláře jezdil na kole. Dalšími obyvateli domu byly dvě služebné, které udržovaly dům a staraly se o vaření. Ve výčtu obyvatel nesmím zapomenout na psa, boxera, jehož jméno si již nepamatuji, ale vzpomínám si, že jsme brzy navázali pevné přátelství. Ze začátku byla trochu problémem  komunikace, většina dospělých však mluvila německy a tak jsem se díky chabým znalostem mé školní němčiny jakž takž domluvil. A s ostatními dětmi? Je až neuvěřitelné, jak v tomto věku se pochytí cizí jazyk, a tak když jsem po dvou měsících prázdnin nastoupil do školy, do stejné třídy jako můj „bratr“ Björn, neměl jsem problémy se domluvit s ostatními dětmi a mohl jsem, do jisté míry, sledovat výklad učitele. Jedna věc však na mě učinila hluboký dojem. Rozvrh hodin. Byl jsem zvyklý ze školy na Uhelném trhu v Praze, kam jsem chodil, na to, že na začátku školního roku přišel pan učitel, napsal na tabuli rozvrh hodin, který se potom během prvních několika týdnů postupně měnil, až se po několika týdnech pomalu ustálil. Navíc byl patrně nedostatek prostoru ve škole a tak jsme někdy chodili do školy na „směny“. Ne tak v Hälleforstu. V ložnici jsem měl vyvěšen natisknutý rozvrh hodin, který platil nejen pro právě probíhající rok, ale byl jistě užíván žactvem v letech minulých a zůstával v platnosti i pro další roky. Jistě se musel také čas od času měnit, jak často však nevím.

Jak jsem již předeslal na začátku, byl jsem rozmazleným jedináčkem a tak pochopitelně se mi začalo stýskat. Jediným kontaktem s domovem byly dopisy, které putovaly z Prahy do Švédska velice zvolna.

Protože jsem od mládí měl rád knihy a na to, číst ve švédštině jsem jaksi „neměl“, poslali mi rodiče knížku, tuším že nazvanou „Poctivý Abe“, knížku o Abrahamu Lincolnovi. Tuto knížku jsem tam přečetl nejméně tucetkrát. 

S ostatními dětmi jsme podnikali výlety na kolech k místním jezerům s průzračnou vodou a do okolních lesů jsme jezdili na borůvky. Z těch lesů mám několik vzpomínek na setkání s losy, kterých bylo v těchto oblastech  víc jak dost. V souvislosti s losy jsem také měl to potěšení vidět na vlastní oči starého švédského krále Gustava, který jako vášnivý lovec jezdil do těchto míst losy střílet. A tak jsme jednoho dne, celá škola, putovali na místní nádraží, abychom uvítali pana krále, který tam přijel svým vlastním vlakem. Z jednoho vagonu potom vystoupil „zbrojnoš“, nesoucí celou tu královskou artilerii, se kterou král Gustav hodlal napadnout lovnou zvěř.

Maso z ulovených losů bylo potom rozděleno mezi místní smetánku a tak jsem i já mohl ochutnat steak z losa, uloveného samotným mocnářem. A když už jsem u těch kulinárních zážitků, nemohu opomenout další z nich. Jak jsem se zmínil, pozemek na kterém stál dům, patřící Uhlehnům, končil na břehu řeky. Jeden den jsme tam šli s Bengtem a Björnem chytat ryby. Čemu jsem však nerozumněl bylo to, že veškeré úlovky skončily v proutěném koši na břehu řeky. Pochopil jsem to až za pár dní, když nás rodiče brzy ráno vzbudili a šli jsme k řece, kde již byly připraveny mělké vrše, do kterých jsme přivazovali nepěkně páchnoucí ryby, ulovené o pár dnů dříve. Vrše, kterých mohly být dobré dva tucty, jsme spustili do řeky a když jsme je zanedlouho z řeky vytahovali, byly plné krásných, velkých raků. Toto jsme opakovali ještě několikrát a naplnili několik dřevěných bedýnek hemžícími se raky. No, hemžili se pouze do večera, kdy jejich pozemská pouť skončila ve vařící vodě a později na stole nejen rodiny, ale i pozvaných hostů. Nutno podotknout, že v tomto případě na stole nebylo kromě rudých raků nic jiného. Nevzpomínám si však, že by si někdo příliš stěžoval. Také si vzpomínám, že při této příležitosti nebyla rozsvícena elektrická světla, hody se konaly ve svitu svíček, zasazených v různobarevných, dřevěných svícnech.

Léto však přešlo do podzimu a začaly první mrazy. Okolní jezera zamrzla a tak jsme se po jejich ledě proháněli na bruslích, led pod bruslemi krásně zpíval a věrný pes-boxer nás tahal na speciální, bruslemi opatřené židli. Jednoho dne nás „Pappa Uhlen“ vzal do místních lázní. Nic zlého netuše jsem se společně s ostatními důkladně rozehřál v sauně, když milý Pappa otevřel dveře do úzké chodbičky vedoucí k díře vysekané v ledu na řece a do ledové vody skočil, následován Bengtem a Björnem. Co mi zbývalo? Rozloučil jsem se tiše se životem, neboť mě moudrá matka vždy varovala, že když rozpařen vlezu do studené vody, výsledkem bude zápal plic a následná smrt. A tak jsem tam také skočil… a kombinaci sauna/ledová voda s úspěchem přežil.

To se už však přiblížila polovina prosince a po rozloučení s mojí dočasnou rodinou jsem nastoupil opět do vlaku směr Göteborg, kde jsem se setkal s dalšími českými dětmi. A jak jsme se domlouvali? Věřte či nevěřte, ze začátku švédsky!

Po návratu domů jsem si nějaký krátký čas dopisoval s rodinou, ve které jsem strávil téměř půl roku, po několika měsících však výměna dopisů začala slábnout, až na velice dlouhou dobu ustala docela.    

Druhé a poslední pokračování příště…