CzechFolks.com PLUS

Už samo jméno zní kouzelně ve spojení s krásou australských opálů, které si získaly nejvyšší ocenění ve světě. Opály, které je možno vykopat ze země a které přinášejí štěstí. Kdo by se nechtěl přesvědčit sám na vlastní oči a najít si takový kamínek? Dlouho to bylo těžko dostupné místo. Odvážlivci tam putovali na koních nebo i pěšky jen s rancem na zádech. Teprve auta otevřela cestu do těch horkých končin Nového Jižního Walesu.

Náš mladší syn Jarka se zajímal o geologii, a tak chtěl Lightning Ridge navštívit. Se svou ženou Glorií plánovali cestu na velikonoční svátky roku 1967 a na vyjížďku přizvali také nás, mne a mého muže Toníka.

Bylo třeba vyrazit časně ráno, abychom se na místo dostali před setměním a mohli vyhledat nocleh. Cesta to byla dlouhá, nekonečná, téměř osm set kilometrů. Poslední úsek jen po zaprášené hrbolaté cestě bez asfaltu. Projížděli jsme kolem rozlehlých farem a já jsem se těšila na to blížící se tajemné město.

V Lightning Ridge se musel zastavit čas nejméně před sto lety. Hlavní ulice a jedna příčná byly už vyasfaltované, ale ty staré, omšelé domy byly ještě svědky dávno zašlých dob. Nikde ani zahrádka, natož květiny, jenom všudypřítomý bílý prach.

Kempovali jsme ve vlastních stanech na okraji města u velkého bazénu s teplou vodou.To byl přepych! Termální prameny byly jediným zdrojem pitné i užitkové vody pro celé městečko.

Centrem byla ta křižovatka dvou ulic. Na jednom rohu stál hotel. V prvním poschodí byly hostinské pokoje a v přízemí výčep a velký sál, kde se lidé scházeli k zábavě při sklence piva. Na protějším rohu byl starý dřevěný dům s otevřenou verandou. Sloužil zároveň jako pošta a obchod se smíšeným zbožím. Třetí nároží tvořila budova policejní stanice spojená s důlní úřadovnou. Každý, kdo se chtěl pokusit o štěstí při kopání opalů, musel mít takzvaný Mining Right, tedy oprávnění k těžbě, a každičký kousek země, na němž se pracovalo, musel být zaregistrován. Poslední roh nebyl dosud zastavěn, ale hned vedle prázdné parcely byl velký potravinový obchod, kde se prodávaly hlavně uzeniny a čerstvě pečená kuřata.

Město bylo plné turistů, protože bylo právě nejvhodnější období před příchodem velkých veder. Davy se hrnuly z caravan parku, který měl vchod přímo na hlavní ulici a obchod s potravinami byl přeplněn, stejně jako hotel. Lightning Ridge nebyl ještě připraven na větší příliv lidí.

Cestou na největší opálové pole nazvané prostě “Tři míle” jsme na okraji města zahlédli Tram motel. Bůhví odkud přivezené staré tramvaje, dávno už vyřazené z provozu, stály kolem společných umýváren. Jednoduše zařízené jako pokoje na přespání byly vítaným útočištěm těm, kteří hledali levnější ubytování.

“Tři míle” na vrchu kopce vypadaly jako velké mraveniště. Všude zely hluboké jámy a každé čtyři kůly s registrací ohraničovaly těžební území sto krát sto stop. Žebříky do šachet byly zavěšeny na dřevěném rámu, na němž stál upěvněný rumpál.

Byly svátky, a tak se nekopalo. Kopáči opálů – mineři, se mísili mezi turisty a nabízeli k prodeji nejen opály, ale i skleničky plné opálových odštěpků. Podle řeči bylo patrné, že to byli hlavně emigranti – Novoaustralané. Svobodní muži hledali pracovní příležitost, kde se dalo a naleziště opálů bylo tehdy příhodným místem. Stačilo zaregistrovat oněch deset tisíc čtverečních stop, postavit stan a provizorní domov byl zbudován. V podvečer, kdy se zvířata chodila za šera pást, bylo možné ulovit králíka, klokana nebo divoké prase a v potoce raky. Dřeva na oheň k přípravě jídla bylo všude dost.

Opály se daly najít i ve vytěžené hlíně z dolů, tam zkoušeli štěstí i turisté. Hlavním zdrojem obživy však zůstávala samotná těžba. Život to byl primitivní, ale měl v sobě i něco pěkného. Každý miner byl sám sobě pánem, nikdo mu neporoučel, co má dělat a záleželo jen a jen na něm, co dokáže.

Domů jsme se vraceli s několika opály a hrstí opálových odštěpků, tak zvaných chips, které jsme si na haldách sami vynudlovali – napaběrkovali, ale hlavně s nově nabytými dojmy o neobvyklém životě minerů.

Za necelé dva měsíce jsme jeli do Lightning Ridge znovu. Toník ztratil zájem o vše ostatní a jen přemýšlel, jak se tam dostat. Do našeho “kombíka” vyrobil truhlici, na ni nechal od čalouníka udělat matraci, a tak vznikl gauč. Vzadu na motoru byla matrace pro mě. Do truhly jsem naskládala osobní věci a zásoby jídla. Koupili jsme petrolejový vařič, krumpáče a lopatu, na vynášení hlíny jsme sehnali větší plechové kbelíky a na uložení všech nezbytných věcí jsme pořídili stan.

Jednoho dne jsem hned po rozbřesku zamkla náš útulný dům, zavřela bránu na petlici a nasedla do vozu. Něco se ve mě vzpíralo proti takovému nesmyslu, ale musela jsem se koncentrovat na cestu, protože Toník nevěděl přesně, kudy pojedem, a při navigaci na mě plně spoléhal.

Když jsme dojeli do Walgettu, znamenalo to, že se blížíme k cíli. Pokaždé, když jsme zastavili k odpočinku nebo doplnění benzinu, Toník otevřel dvířka vzadu, aby se podíval na motor. Slyšela jsem ho vždycky tiše nadávat a něčím šramotit. Kontroloval motor i kousek za Walgettem, kde končila asfaltka. Do Lightning Ridge zbývalo posledních třiasedmdesát kilometrů po nezpevněné prašné cestě. Zaplať pánbůh, bez problémů jsme dojeli a zamířili do caravan parku. Celá tíha obav ze mě spadla a cítila jsem se tak dobře, jako bychom přijeli domů. Náš obytný vůz byl uvnitř útulným pokojíkem a spalo se nám v něm dobře.

Díky velikonoční návštěvě jsme se ráno ani nemuseli ptát na cestu a vyjeli rovnou na Tři míle. Dalo se očekávat, že mineři už budou v plné práci. Toník byl rozhodnutý kopat a sám si všechno vyzkoušet. Pod kopcem jsme narazili na partu Jugoslávců, kteří nám ochotně nabídli pomoc. Ukázali nám místo, kde jsme mohli kempovat a našli nám i zpola zasypanou jámu , v níž jsme mohli kopat poté, co jsme ji vyčistili. Byli jsme jim vděční.

Postavili jsme stan na kamenitém návrší s několika stromy a uložili do něj všechno nářadí. Na velkou bednu jsem umístila vařič a připravila večeři. Byl to zvláštní pocit ubytovat se pod širým nebem. Naplnili jsme petrolejem hurikánovou lampu, kdybychom museli jít v noci ven. Naposledy jsem viděla petrolejku za první světové války.

Druhý den jsme zajeli do města vyřídit na policii registraci těžební jámy, a tak jsme najednou patřili k houfu minerů. Jen díky Peterovi a Tonymu – dvěma jugoslávským emigrantům, jsme mohli začít pracovat. Peter nám půjčil starý rumpál, který nepotřeboval, a společně nám pomohli obložit jámu dřevem, na nějž jsme rumpál upevnili. Pak už zbývalo jen koupit u kováře žebříky.

Toník v jámě nabíral hlínu do kbelíku a plný jej zavěsil na hák. Já jsem točila klikou a vytáhla jej nahoru. Vysypala jsem obsah kbelíku hned vedle rumpálu a prázdný spustila dolů. Toník měl už naplněný druhý kbelík, a tak jsme rychle pokračovali v práci, dokud jsme nebyli unaveni. Čištění jámy trvalo několik dní. Byli jsme už penzisté, ale zase díky tomu jsme nebyli omezeni časem.

Každý den, když jsme skončili práci, jsme se jeli vykoupat do bazénu a potom nakoupit čerstvý chléb a mléko. Poznávali jsme stále nové minery a také jsme se seznamovali s místními zvyky. Byl to prostý, nekomplikovaný život a jediné, co nás spojovalo, byla touha najít opál. Lépe jsem tomu porozuměla až o něco později. Najít opál byla zde jediná možnost, jak vydělat peníze.

Toník kopal a já jsem přicházela vždy v určitý čas vytahovat kbelíky s hlínou. Musela jsem mezitím “doma” všechno poklidit, protože auto sloužilo jako ložnice v noci, ve dne jako jídelna a přijímací pokoj zároveň. Mezi autem a stanem jsme měli jenom úzkou průchozí uličku. Vchody byly postaveny proti sobě. Vařila jsem ve stanu a jídlo jsem snadno přenášela do “jídelny ” na čtyřech kolech. Tony k nám velmi rád přišel na talíř horké polévky, když bylo chladno, nebo na hrnek čaje, když si chtěl popovídat. V hledání opálu neměl příliš štěstí a také se chtěl svěřit, ulevit si, že nemohl za to, co se dělo za války. Jako Chorvat totiž musel bojovat na straně Němců. “Byl jsem voják a voják musí jít tam, kam ho pošlou,” říkal, “ano, mohl jsem odmítnout, ale to by znamenalo, že mě zastřelí. Byl jsem mladý a chtěl jsem žít.” Manžel míval doma balíček tabáku, a tak balili, kouřili a rozprávěli.

Nejkrásnější z celého dne byl západ slunce. Ve výhni zlata se roztékala zvláštní zeleň a modř smíchaná s pomerančovou a barvy se měnily každým okamžikem. Bylo to úchvatné zakončení dne, po kterém přišla noc. Jakoby se modrý samet rozprostřel nad zemí a z něho zářily ty nejkrásnější diamanty v různých seskupeních. Velké haldy zeminy zalité měsíčním světlem se proměnily v podivný neznámý svět a hvězdy se zdály být tak nízko, že jsem se cítila jako ztracená ve vesmíru.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.

http://grafika.hermanek.info