CzechFolks.com PLUS

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění vyšlo poprvé v naklad. Jos. Škvoreckého, v 68 Publishers v Torontě s ilustracemi Lucie Radové, které se objevily i v upoutávce Václava Židka v CzechFolks 17. září t. r.

Román v deníkové formě zachycuje život doma a ve škole na pozadí absurdit v někdejším tvrdém období stalinismu, tak jak se odráží v dětské duši. Pro své vyprávění jsem zvolila hovorovou češtinu, připadalo mi, že je v tomto případě výstižnější. Vybrala jsem ukázku, ve které se desetiletá Leoška a brácha Karel, hlavní hrdinové celého vyprávění, chystají na prázdniny do západního pohraničí.

Úterý

„ (…) Škrtáme dny do konce školy. Už vloni mi všichni slibovali oslavovat příští narozeniny bez pajdy (berle). Dobře vědí, že se jí už nezbavím, ale dělaj, jako by věřili v pravej opak. Viděla jsem, že máma u dortu myslí na to samý, ale vydržela jsem nebrečet až do postele.

 (…) Karel má v krabičce bleší cirkus, pozůstatek z Harykovy návštěvy. Vybírá na něj vstupný. Říká, že bude studovat zvířecí medicínu a že z něj bude druhej Darwin. Táta říká, že jestli to brzy nepraskne, bude nanejvejš dlaždič nebo horník. Nevím, proč to vyslovuje s takovým despektem. Hornická máma je ta nejpyšnější máma na světě. Je to nejčestnější povolání a ve škole nám visí obrovskej plakát s horníkem v nadživotní velikosti: JÁ JSEM HORNÍK, KDO JE VÍC.

(…)

Srazil houbou portrét státníka a tvrdil, že se na něj z obrazu díval čert.

Mlátil rukama kolem sebe s odůvodněním, že se mu mouchy dívaj do sešitu.

S oběma poznámkama a žákovskou knížkou poslali Karla ke školnímu psychiatrovi.

Pátek

„(…) Na vysvědčení mám jen dvě dvojky. Propadnutí jsem unikla tím, že mám z tělocviku namísto známky OSVOBOZENA. Je to zvláštní, ale Kašparová nenechala nikoho rupnout a nejlepší známky máme právě z ruštiny. Pan učitel Kočička řek, že takhle pilně se máme učit i ty méně důležitý předměty. Karel řek, že nejdůležitější je přírodopis. Protože v praktickým životě se potkaj různý zvířata a člověk musí vědět, mezi jakou čeládku je zařadit.

Praktickej život je ten, kterej nám vštěpuje máma. O tátovi naopak říká, že není praktickej, protože si vždycky bere malej honorář. Děda říká, že máma není praktická, protože si měla vzít toho řezníka.

Zejtra ráno jedeme. Děda je jako na trní, protože na ty chlapy z JZD, co mu choděj krmit zvířata, není spolehnutí. Máma je taky celá nervózní, protože děda mluví jen o králíkách a neposlouchá, když mu připomíná, jak má na mě dávat pozor.

Neděle

Stalo se hrozně moc věcí. Především jsme včera ve vlaku málem přišli o Karla. A to jen proto, že tak nerad čte. Skoro celou cestu jed, chodil na záchod a čuměl z okna. Kdyby rád čet, moh si přečíst tabulku NEVYKLÁNĚJTE SE Z OKEN. Ale to ne. V každým tunelu byl zvědavej na to, jak sršej od lokomotivy jiskry a v každým tunelu se vykláněl co nejdál. Když vlak vyjel z toho posledního, ležel zničeho nic na zemi, vomdletej jak špalek. Pozděj, když ho děda vzkřísil francovkou, povídal, že mu na loket přiletěla zvenku nějaká flaška. Naštěstí ho to nebouchlo do hlavy, ale do lokte, takže nebude mít celoživotní následky.

Děda se ročiloval na lidskou bezohlednost a povídal, že dneska je člověk člověku vlkem. Na to řek Karel, že vlci lověj ve smečkách a vlk vlka by flaškou nikdy neuhodil. Ať je to jak chce, ať už to byl vlk nebo člověk, po tom individuu, který hází za jízdy flašky z okna, se pátralo marně.

(…)

Úterý

Od vlaku dál jsme jeli autobusem a pak koňma. Děda musel ukazovat dvakrát průkazy a propustku, že sem patří. Hned od prvního dne visí pajda na hřebíku v předsíni. Děda je rád, že ji nesundám, ani když se nedívá. Za každej den bez pajdy mi dělá čárku na dveře.

Sobota

Dědův domek je u lesa, před ním louka a rybník, za ním řeka, louky a les. Do vesnice je to čtvrthodinka na kole. Je tam jednotřídka, družstvo, vobchod a vojáci, protože za naším lesem

už žijou Němci. Ne ty východní, ale ty zlí, co vedli válku. Naši vojáci to tu hlídaj, kdyby je zase napadlo něco si začít. Chtěla bych jednou vidět, jak vlastně vypadaj, tyhle revanšisti.

Když jdeme v létě na houby, nosí děda propustku, že je odtud a že houby hledat smí. Jednou jsme zašli moc daleko, skoro až k vysokejm věžím a drátům. Děda říkal, že takový dráty jsou kolem dokola naší svobodný socialistický republiky a že v nich je proud na ty, kterejm by se u nás nelíbilo a který by chtěli z tohohle velikýho ráje ven.

Já myslím, že to tak není, protože co kdyby to někoho dovopravdy praštilo. Snad to jen tak říkaj, kvůli těm revanšistům, aby se nás báli. Nelíbí se mi, že to vopakuje náš děda. Taky se mi nelíbí, že mluví tak pesimisticky. Skoro jako reakcionář. A to zrovna teď, když není válka ani nezaměstnanost, když je nám každýmu dobře a všichni kolem se radujou. Jsem ráda, že máme prázdniny a že to nemusím hlásit.

K těm věžím se už nesmí ani na propustku, protože nikdo nemusí vědět, jak to tam vypadá. Aby se zbytečně nešířila panika. Houby jsme pak už nehledali. Tady je nesbíral nikdo, tady o ně nanejvejš zakopávali.

Za malou chvíli bylo slyšet dupot a Karel řek, že by se nedivil, kdyby v tomhle panenským lese žili divoký kanci. Byl zklamanej, protože ty divočáci, to byla četa vojáků v teniskách. Děda musel ukázat propustku a byl předvolanej na útvar.“

(konec 1. ukázky)

Ilustrace © Lucie Radová

Ilustrátorka Lucie Radová, *1931 v Jičíně, malířka a ilustrátorka. Proslula ilustracemi pro české vydání Solženicynova Souostroví Gulag (spolu s J. Kristoforim) a pro knihy J. Strnada „Prohry“ a „Job“. Je autorkou mnoha vánočních přání pro SVU.