CzechFolks.com PLUS

Nemyslím, že je mnoho Čechů, kterým jméno Josef Škvorecký nic neříká, i když nutně nevědí, že se narodil v Náchodě 27. září 1924. A skoro každý zná alespoň jednu nebo dvě z jeho knížek, knížek jako Zbabělci, Mirákl, Tankový prapor, Příběh inženýra lidských duší, nebo moje nejoblíbenější, Prima sezona. Jestliže většina nejznámějších Škvoreckého knih zachycuje ideologií rozpolcenou společnost v okamžiku převratných změn, jeho literární paleta je mnohem bohatší. Prima sezona je citlivým portrétem dozrávání nejen Josefa Škvoreckého, ale celé jeho generace. Stejný námět nacházíme i v některých jeho překladech (překládal i poezii, na příklad T.S.Elliota, a sám poezii psal); třeba v jeho překladu Hemingwayovy povídky “Vojákův domov” (úryvek z překladu, který  jsem našel v dárku přítele z nejmilejších, v pozoruhodné knize Jana Zábrany, “Celý život”, výbor z deníku 1948 – 1984):

“Byl by rád měl nějakou dívku, ale nechtěl strávit spoustu času úsilím dostat ji. Nechtěl se zaplést do těch intrik a do té diplomacie. Nechtěl, aby se musil někomu dvořit. Nechtěl už vykládat žádné lži. Za to to nestálo. Nechtěl, aby z toho byly nějaké následky. Chtěl si žít bez následků…”

Škvoreckého slovo, ať v jakékoliv formě,vyvolávalo obdiv jedněch a nenávist jiných. O té nenávisti podává v “Celém životě” svědectví Jan Zábrana:

“Večer (15. března 1975) Mluvil Errol (Josef Škvorecký, pozn. autora ) z Hlasu Ameriky o Chesteru Himesovi. Čímž odepsal možnost to tady dělat. Proč mi ale pak před několika týdny poslal tu studii o něm s připsáním, že by se tady z něho mělo něco přeložit. Vždyť jsme tu přece patnáct let žili v denních potyčkách s cenzurou, ví, jak to bylo – nemůže nechápat, že cokoli veřejně spojí se svým jménem, je tady automaticky odepsané, nemůže nevědět, že na jeho jméno je tu anatéma, že z knihoven byly vyřazeny nejen jeho knihy, ale desítky anglických a amerických autorů jen proto, že v nich byl jeho doslov, ba dokonce jen proto, že na nich byl podepsán jako redaktor…”

Zaznívá-li v úvodních Zábranových slovech tón zklamání, jeho hodnocení Škvoreckého jako člověka jinde v jeho knize je bezvýhradně obdivné (omlouvám se, jestli se někoho dotkne jeho brutální výrazová výmluvnost):

Jdou mi na nervy ti lidi, co věčně nadávají na Errola. Pokolikáté už? Já jsem s ním byl léta skoro denně, já vím, co je zač, já vím, co umí (pokud jde o psaní). Oni na to dodnes nepřišli. Ale tohle bylo  v Praze vždycky zvykem, zbabělci nadávali na ty, kteří se nebáli – jednou kvůli tomu, jindy proti onomu. Nejvíc nadávají ti, co mají prdel zapečetěnu kaštany dnešního, včerejšího a předvčerejšího posrání a na ksichtech nosí důstojnost a slavnostní důležitost čerstvě podebraného hemeroidu. Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.”

Jestli jsem sám občas něco ve Škvoreckého tvorbě postrádal, byl to citový rozměr. Měl jsem dojem, že Škvorecký je intelekuální titán, v jehož tvorbě (a životě) pro cit mnoho místa nezbývá. Dosud si nejsem jistý jeho tvorbou, ale zahlédl jsem ho alespoň ve dvou situacích, které mne přesvědčily, že pokud jde o jeho život, jsem se mýlil.

Brzy po pádu komunizmu vyšel v Československu seznam údajných spolupracovníků s komunistickou policií. V seznamu bylo uvedeno také jméno Zdeny Škvorecké. Seznam byl založen na záznamech policie, ve většině případů bez jakýchkoliv ůdajů o “kolaboraci”. “Kolaborace” Zdeny Škvorecké spočívala v tom, že se ji agenti policie snažili získat pro spolupraci (k níž nikdy nedošlo) v době, kdy její otec byl v exilu, její bratr ve vězení a pozice manžela velmi nejistá. Uveřejnění seznamu dala malé skupince individuí příležitost k sprostým útokům na Zdenu. Zdenu, která se zasloužila o svobodnou českou literaturu, nejsilnější zbraň exilu proti komunizmu, jako sotva kdo jiný, tyto útoky málem zlomily. A tehdy jsem zahlédl několik slov adresovaných Zdeně, jejichž autorem byl její manžel. V těch slovech bylo tolik něhy a oddanosti, že mi vzala dech. A druhá příhoda, která mi ukázala citovou tvář Josefa Škvoreckého, byla jeho neskrývaná nechuť k lidem, kteří během komunistického režimu se starali čistě o sebe s legitimací komunistické strany v kapse a po pádu komunizmu se snažili vetřít – často úspěšně .- na vedoucí místa v demokratických organizacích.

Josef Škvorecký (a jeho žena Zdena Salivarová – Škvorecká) neobohatili českou literaturu pouze vlastní tvorbou. Snad stejně velkým přínosem naší literatuře je jejich nakladatelská činnost. Dvě nebo tři jiná nakladatelství se v exilu významně zasloužila o vydávání knih nepoplatných autorů. Ale nemyslím, že někdo by na tomto poli upřel prvenství 68 Publishers (Sixty-Eight Publishers), dítěti obou (možná trochu víc Zdeny, která vydavatelskou vášeň zdědila po otci). Společnost 68 Publishers byla inkorporována jako kanadská charitativní organizace v roce 1972. Členy její správní rady (jejichž funkce byla převážně formální) byli H.Gordon Skilling, Gleb ekulin, Michal Schonberg (který dokončuje Škvoreckého životopis) a Josef Čermák.

Nakladatelství vydalo přes 220 titulů (mnohé z nich propašované z Československa, většina z nich by pravděpodobně jinak světlo světa nespatřila), mezi nimi díla tak významná jako Paměti Václava Černého, dílo tragického básníka Ivana Blatného, verše Jatroslava Seiferta, knihy  Bohumila Hrabala, Arnošta Lustiga, Václava Havla… Po skončení své činnosti a zaplacení minimálních odměn, nakladatelství rozdělilo svůj majetek mezi krajanské noviny a oganizace. Myslím si, že přínos Josefa a Zdeny Škvoreckých – jejich vlastní tvorba i vydavatelská činnost – není pouze záležitostí literatury. Jejich život a dílo jsou statečným tažením dvou lidí za pravdivější a poctivější svět.

Alespoň kanadští krajané také vědí, že učil anglickou literaturu na Torontské univerzitě a že je nositelem některých z nejvýznamnějších vyznamenání, jako například Gugenheim Fellow, Řád bílého lva (který obdržel spolu se svojí paní Zdenou právě za jejich obrovské úsilí v Sixty-Eight Publishers), Řád Kanady , Cena generálního guvernéra Kanady za literaturu, The Neustadt International Prize for Litarature, čestné doktoráty atd. Nejčerstvější uznání mu bylo uděleno skupinou Open Book Group, iniciátorkou akce postavení v Ottawě památníku obětem komunistických režimů 23. srpna 2009 na setkání v Kroupově edenvaleském aerodomu: Praha muzikální, obraz Jiřího Kysera vyrytý do křišťálu Liborem a Lucii Furbacherovými.  A česká televize (dárek k narozeninám?) zfilmovala jeho povídku Malá pražská Mata Hara.