CzechFolks.com PLUS

(Palác knih Luxor, Praha 1 Václavské náměstí 41, v pátek 25.září 2009)

Uvítat přítomné podle skutečnosti a pozdravit jmenovitě  některé přítomné protagonisty mých Událostí.

Dovolte mi úvodem vzpomenout na hrdiny z období, o němž kniha vypovídá a kteří již nejsou mezi námi: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová – Čakrtová. K nim patřila ještě ing. Božena Fuková, která dosud žije a slíbila přijít na tuto akci. Ti všichni svou odvahu odmítat sovětskou okupaci, nesouhlasit s moskevským protokolem ze srpna 1968 a poté s umístěním okupačních vojsk na našem území, dovedli až k zamítavému hlasování „proti“ v tehdejším Národním shromáždění.

Dále mi dovolte vzpomenout alespoň na některé, o nichž v knize také píšu, a kteří již nemohou být mezi námi: Věněk Šilhán, na vysočanském sjezdu zvolený zástupcem A. Dubčeka po dobu jeho internace na území SSSR, z Čs. televize Vladimíra Toska, komentátora Televizních novin, který vedl jeden čas v době exilu Pelikánovy Listy.

Dále Kamila Wintra, šéfredaktora TN, který byl jedním z prvním srpnových emigrantů, v knize nalezete o něm vyprávění, byl pedagogem na americké univerzitě v Illinois, kde byl založen fond pro nejúspěšnější studenty, nesoucí jeho jméno, Bedřicha Rohana, naposledy působícího nejprve jako zahraniční zpravodaj ČT a později redaktor BBC, Jiřího Hradeckého, mého nejbližšího spolupracovníka Svobodného vysílače Jsme s Vámi buďte s námi, s nímž jsme jako jediní a první vysílání tohoto vysílače zahajovali, než se nám podařilo sehnat Kamilu Moučkovou a Richarda Honzoviče. – profesionální spíkry, hlasatele Televizních novin.

Vzpomínám v knize neocenitelnou pomoc Čs. rozhlasu a jeho pracovníků, kteří nám poskytli pro naši potřebu nahrávku čs. hymny, zvuk gongu a nezbytných hudebních doprovodů.

V knize – ač datována léty 1967 – 1971 – se nebylo možné vyhnout politickým procesům z let padesátých, jejichž oběti byly rehabilitovány až právě období Pražského jara a u některých až po listopadu 1989.

Jsou zde v plném znění některé dokumenty, zejména moskevský protokol, dopis sovětských spisovatelů, dopis sovětského vojáka, přehled míst v naší zemi, kde byla okupační vojska po celou dobu jejich „dočasného pobytu“, ale i informace o jejich odsunu a škodách, které po sobě zanechala.

V knize je uveřejněna chronologie událostí a faktografické informace z těchto let. Tady uvádím, že jsem kromě svého bohatého archivu čerpal z archivních dokumentů našich dvou ústavů – Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu pro soudobé dějiny, o čemž svědčí uváděná literatura v závěru knihy.

Byla to především Chronologie událostí, kterou zpracovala pro tento ústav Komise vlády vedená prof. Vojtěchem Menclem, jehož v knize vzpomínám, a kterou v definitivní podobě zpracovali uvádění jako autoři či editoři K. Uriánek a Marie Michálková. Tuto skutečnost bych rád napravil a oběma autorům či editorům bych se zde chtěl omluvit, že jsem je jmenovitě neuvedl, že jsem je implicitně zahrnul pod jediný pramenný zdroj, jímž je Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Pan profesor Vojtěch Mencl to byl, kdo mě přiměl k sepsání této knihy, jejíž prvopočátky hledejme v „magnetce“ s názvem Na vlně 490 metrů, ta vyšla bezprostředně po listopadu 1989 – v červnu 1990 v nakladatelství Magnet-Press v nákladu 160 000 výtisků a 80 000 výtisků ve slovenském jazyce. Byli jsme tehdy ještě společným státem Čechů a Slováků, rovněž a Slovensku byla publikace rychle rozprodána.

Knihu jsem koncipoval jako televizně rozhlasový novinář, proto si všímám velmi podrobně působení našeho tisku a ostatních médií, včetně našeho novinářského Svazu a jeho protagonistů.

Ale celou knihou prolínají rovněž mé osudy, působení v období Pražského jara, ve vysílači, nato můj vyhazov, jako jeden z prvních jsem byl donucen opustit Čs. televizi v září 1968, a nemohl jsem se vyhnout ani osudům mého otce a mé maminky.

Myslím, že pro současná léta 2009 a následující 2010 a 2011 mají mimořádný význam události, k nimž docházelo před 40 lety po srpnu 1968 – zachránit, co se dalo z nastoupeného demokratizačního a obrodného procesu – vzdor vysokoškoláků, organizací, závodů, ale také počínající totalita v tzv. normalizačním režimu. (Vzpomenout mj. epizodu Mileny Vostřákové po hokejovém vítězství v březnu 1969 v Čs. televizi). Šlo mj. o dovozy velkého množství protidemonstračních policejních prostředků, ale zejména po pendrekovém zákonu k tvrdým opatřením a represím.

Nezapomínám zde na obrovské počty těch, kteří šli za hlasem svého svědomí a emigrovali, ale také na tisíce rodin, postihovaných u nás doma, ať to byly čistky v armádě, bezpečnosti, v Akademii věd, ve filmu, v divadlech a na všech místech naší země, kde docházelo k lámání charakterů, kde se ujímali moci opět zrádci, kolaboranti, jak jsme je nazývali před srpnem 1989.

Všechny moje dokumenty z období srpna 1968 jsem ještě v září předal dr. Vilému Prečanovi z tehdejšího Historického ústavu, který mnoho z nich využil v památné „černé knize“ Sedm pražských dnů, bohužel nebyl jsem v ní uveden jmenovitě, ale knihu mi osobně věnoval s poděkováním za velkou pomoc.

Po jejich vrácení jsem dokumentaci (originály zpráv ČTK a ostatních agentur, záznamy telefonátů, stovky petic, rukopisy autorů, noviny, ilustrace, letáky) ukrýval na své rodné chalupě v Obříství na Mělnicku, která – žel v srpnu 2002 – musela být po záplavách demolována. Ale to již byly moje dokumenty uloženy v Ústavu pro soudobé dějiny, kam jsem je odevzdal v utříděné podobě v roce 1993 a od té doby jsou zde k dispozici našim i zahraničním badatelům.

A ode dneška velká většina z nich je citována v této knize. Jako její autor bych si přál, aby se stala pomocníkem historikům při zaplňování prázdných míst, aby se dostala do mnoha knihoven, ale co nejvíce mezi ty, kteří události prožili, ale zejména do rukou naší mladé generace, která tu dobu nezná, nedokáže vždy správně odpovědět, co se to u nás tehdy dělo, čili bych ji rád viděl v rukou rodičů, učitelů, pedagogů, vlastivědných pracovníků, kronikářů.

Děkuji Vám, přátelé, známí, ctitelé a účastníci tohoto setkání.