CzechFolks.com PLUS

Lidská nahota mě nikdy neurážela. Spíše naopak. Zvláště jedná-li se o nahotu těla ženského. 

O nahotě mužské mám však opačný názor. Zatímco již od útlého dětství jsem s očima navrch obdivoval Věstonickou Venuši, Michelangelův David mně pokaždé vyloudil rumělec na tváři a vzbudil ve mně zvláštní stud.

David italského mistra je znázorněním perfektního mužského těla, které, jak my muži dobře víme, v běžném životě neexistuje. Proto je asi tato slavná socha obdivovaná milióny milovníků umění. Mužští obdivovatelé v duchu závidí, že nebyli přírodou zrovna tak obdařeni jako David, zatímco příslušnice slabšího pohlaví si s notnou dávkou zoufalství a někdy i se slzou v oku povzdychnou, jak vzdálen Michelangelově kráse je jejich po pivě páchnoucí a od uzenek obtloustlý mužíček s povadle zchátralým kladélkem.

Za to, že ženské tělo ve mně vyvolává hluboké emoce často spojené s vytřeštěnýma očima a někdy, když jde o obzvláště krásné tělo, i s bublinami u nosu, mají za následek moji uměním posedlí rodiče. Ti, v touze ve mně již od ranného dětství vypěstovat lásku k umění, mě brali do galerií na výstavy, které se neobešly bez pláten plných polonahých či zcela nahých žen. Nejraději jsem však chodil do Národní galerie, kde jsem k potěšení rodičů trávil nekonečné minuty zíráním na obrovské obrazy starých mistrů, na kterých převládaly svůdně vyhlížející, patřičně vykrmená a hlavně nahá těla žen. Vždycky mi bylo upřímně líto, když nějaká kráska nebyla tlustá, protože jsem se domníval, že asi byla příliš chudá a v životě strádala. Rodiče mně vysvětlili, že za starých dob byla tloušťka výrazem krásy a důkazem, že se lidem dobře dařilo. Proto jsem se také v životě nikdy nedíval na obtloustlé ženy s pohrdáním. Tím jsem spíše častoval ženy vyzáblé, které to v životě očividně nikam nedotáhly, živořily, a proto byly kost a kůže. Teprve později v životě, když jsem se stal terčem posměchu kamarádů, že si soustavně vybírám jenom strašně tlusté holky, jsem se snažil najít zalíbení v děvčatech pološtíhlých. Ale nebylo to ono.

Zlomyslným kamarádům jsem se moji z galerií nabytou zálibu v sádle se topících žen snažil vysvětlit tím, že jsem široce rozpažil paže a hrdě prohlásil: “Tak takhle já můžu mojí holku obejmout a říct, že to je všechno moje. V tom je to uspokojení! V tom je ta rozkoš! A co můžete říct vy s vašima podvyživenýma holkama, he?” Kluci však trvali na svém, že není nad štíhlé holky, protože vynikají ve sportech a na plážích v bikinách. Navíc jsou nadmíru přítažlivé v minisukních, což nelze tvrdit o dívkách nadměrných tvarů. Naše debaty obyčejně nikam nevedly. Já zase stál tvrdošíjně na svém, že ty hubené neumějí vařit, a proto jsou vychrtlé, zatímco macatost je zárukou dobré kuchařky a tím pádem i dobrého života.Jednoho dne, když jsme se opět v restauraci dohadovali o přednostech tloušťky nebo hubenosti, planou debatu přerušil Pepa Tučný moudrým návrhem jít na striptýz, kde se na vlastní oči můžeme přesvědčit, jaká krása ženského těla převládá v uměleckém světě. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že se večer vydáme do slavného striptýz klubu Pink Pussycat.

Před návštěvou jsme trochu propadli panice, protože nás napadlo, že nás, mladíky s tvářemi posetými nežity, nakrásně nemusí do klubu také pustit. Proto jsme si dali kořalku na kuráž, Pepa si vykasal rukávy u ušmudlané košile, které odhalily jeho barevně vytetované, šípem propíchnuté srdce s kostrbatým nápisem “I love you,” všichni jsme si zapálili cigarety a jako světem protřelí, po lásce prahnoucí chlapi jsme ledabyle prošli kolem hromotluka vyhazovače v dlouhém černém kabátci, se zlatými náušnicemi a černými slunečními brýlemi, který ani nemrknul a se zdvořilým: “Dobré pobavení, pánové,” nás vlídně přivítal do věhlasného klubu.

Zakouřený sálek byl již plný rozjařených amerických námořníků, postarších plešatých tatíků, kteří se pořád nervózně ohlíželi kolem sebe, jestli je náhodou někdo nezmerčí, že si pod záminkou pozdní schůze odskočili za erotikou, a nadržených mladíčků, jako jsme byli my. Tu a tam se objevila i znuděná ženská tvář. Sálkem cloumala tak hlasitá muzika, že jsme neslyšeli vlastního slova. Uvaděč nám ukázal prstem na volná sedadla uprostřed hlediště.

“Tak tady nesedim, protože vodsud přes ten čmoud prdlajz uvidíme,” roztrpčeně prohlásil Venca a marně se rozhlížel po volném místě blíže jeviště.

“Seď a buď trpělivej,” znalecky řekl Pepa, který nebyl na striptýzu poprvé. “Uvidíš ten šrumec o přestávce, jak se lidi budou rvát o místa v první řadě,” dodal.

Na scéně se smyslně kroutila umělkyně s opravdovým hadem-škrtičem, se kterým dělala pravé divy. Sálek zaburácel smíchy, když tanečnice přistoupila k upocenému staříkovi v první řadě a prstem ho vyzvala, aby jí rozepnul podprsenku. Děda se prudce zdvihnul ze sedadla, aby roztřesenou rukou část oděvu odstranil, avšak hbitá striptérka staříkovi do obličeje strčila hlavu hada a ucukla, aniž by měl možnost cokoliv udělat. Nakonec se tanečnice odstrojila sama a za potlesku obecenstva se začala s hadem mazlit takovým způsobem, že i přes hustou clonu kouře jsme si s klukama potvrdili, ze jsme chlapi. Naše chlapství však netrvalo dlouho, protože začali do sálku hnát ledový vzduch.

“Hergot, kluci, co blbnou, taková kosa, dyk tady jeden eště zmrzne,” postěžoval jsem si, načež to byl opět Pepa, který vysvětlil, že zima je dělaná schválně, aby se diváci přepříliš nevzrušili a nedělali potíže třeba tím, že se na jevišti začnou sápat na striptérky. “A taky je to kvůli bradavkám, aby těm holkám pěkně čněly,” znalecky dodal Pepa.

Vystoupení skončilo bouřlivým potleskem a hvízdaním opilých námořníků, kteří začali na jeviště házet mince a někteří dokonce do ruličky stočené bankovky. Na jeviště vyšel od hlavy k patě potetovaný konferenciér, který oznámil, že bude krátká přestávka, po které bude show pokračovat.

“Kluci a teď rychle do první řady,” zavelel Pepa a skákaje přes sedadla, se skutečně prodral až do první řady, kam jsme ho následovali i my.

“Tak se to, pánové, dělá,” se zadostučiněním řekl udýchaný Pepa. “O místo v první řadě se musí vždycky bojovat. Máme štísko, že ti amíci jsou tak zhulákaní, že jim to nedošlo,” dodal a my jsme se tetelili radostí, že budeme mít všechno pěkně z první ruky přimo před očima.

“Vidíš, ty vole, že ty holky sou štihlý,” řekl Venca.

“Ale dyť sme viděli teprve jednu s tím škrtičem,” ohradil jsem se. “Nevíš, co příjde po přestávce,” dodal jsem a mnul jsem si ruce nejenom na zahřátí, ale v očekavání dalšího programu.

Konečně se rozhrnula opona a opět zaburácela ohlušující muzika. K mé neutuchající radosti se na scéně objevila tlustá černoška, která se roztančila s takovou vervou, že jí po těle vystoupily krůpěje potu, které jí však nezabránily od toho, aby ze sebe s neobyčejnou zručností neodstranila školní uniformu a nesvíjela se do rytmu hudby jen tak v miniaturních bílých bikinách.

A náhle na mě došlo. Upocená černoška mě vybídla, abych přišel na jeviště. Já koukal okolo sebe, dělaje, že její zvací ukazováček a koketně mrkající oko nejsou určeny pro mě, ale pro někoho jiného.

“Nebuď srab a di tam! Aspoň bude nějaká sranda,” pobídl mě Pepa.

Já se nakonec osmělil a za řehotu obecenstva se vyškrábal na jeviště. Obézní striptérka se mě zeptala na jméno a pak se se mnou pustila do tak nemravného tance, že ani ledový vzduch nezabránil, aby se mi vzrušením nezrychlil tep a dech. Diváci řvali povzbudivá slova jako pominutí. Umělkyně se kroutila jako had, takže mi přece jenom nějakou chvíli trvalo, než se mi podařilo rozepnout hořejšek a nakonec i rozvázat uzlík na bikinách na jejím mohutném boku. Spadlé bikini odhalily černý trojúhelník, černoška, jakoby pohoršená, vykřikla, zakryla se rukou a mě bez ceremonií vystrčila zpátky do hlediště. Diváci tleskali nadšením, zatímco já se propadal studem.

Černá striptérka, tentokráte jak ji panbůh stvořil, dotančila k první řadě a při pohybech, při kterých by se červenal i nejotrlejší námořník, sejmula z rozpáleného Vencova obličeje brýle, se kterými se pak na jevišti oddala zcela neobyčejně odvázanému tanci, při kterém se Vencovy brýle ocitly jednou na očích rozohněné tanečnice, podruhé v jejím rozkroku. Zatímco my slzeli smíchy, Venca bez brýlí mžoural kolem sebe a nevypadal příliš nadšeně.

Umělkyně zakončila vystoupení tím, že Vencovi mohutnými prsy propleskla tváře a nasadila mu brýle zpátky na nos. Venca je však okamžitě s nosu sundal, zvedl se ze svého místa a skrz brýle koukal do světla, pak na ně foukal, kapesníkem je horlivě čistil a řval, že jsou zamlžený a že už je nikdy v životě nebude nosit. Venca se rozpálil natolik, že obecenstvo přestalo koukat na další číslo, jako kočičku oblečenou tanečnici, nýbrž na Vencu, protože si hlasitě a trpce stěžoval, že má zničený brejličky, že chce odškodné, vyžadoval vrácení vstupného a vykřikoval, že takto si umění rozhodně nepředstavoval. Nakonec Vencovo vystoupení a náš jinak zajímavý kulturní zážitek skončil tím, že do hlediště rázným krokem vešel svalnatý bouchač a udělal to, za co byl placen a co se od něj management očekával. Prostě nás jednoho za druhým neomaleným způsobem vykopal z klubu¨.

Návštěva pro nás v každém případě skončila neslavně. Náš spor vlastně ani nepomohla vyřešit, i když se musím přiznat, že erotický tanec upachtěné černé umělkyně mě navždy vyléčil z obdivování tlustých žen. Jejich akty však stále rád vidím na stěnách galerií, protože akty žen vyzáblých se tam jaksi nehodí.

Moje další návštěva strip klubu se odehrála o mnoho let později v Praze. Dal jsem se přemluvit kamarády, kteří mě vzali na neobyčejně působivé vystoupení lehce oděných, štíhlých gymnastek, které prováděly neuvěřitelné výkony na olejem namazané tyči. Bavil jsem se dobře až do té chvíle, než náhle vyvinutá gymnastka opustila svoji tyč a než jsem se nadál, stála vedle mne u baru. Než jsem měl šanci si uvědomit o co jde, krásná dívka se po mně vinula jako břečťan téměř takovým způsobem jako po té tyčce.

“Co to prosím vás tady, slečno, provádíte?” zeptal jsem se zděšeně.

“Nic, já jsem od týhle chvíle vaše,” s líbezným úsměvem prohodila gymnastka.

“O čem to, prosím vás, blábolíte?”

“No ano, jsem vaše na celý večer a celou noc, protože mě váš kamarád pro vás koupil,” odvětila jakoby se nechumelilo svižná slečna, vzápětí mi navrhla tykání a jedním dechem si objednala drahý koktejl.

“Tak víte co, koukejte mazat zpátky na tu vaši namazanou tyč, protože nemám zájem,” odpověděl jsem nasupeně, zatímco se kamarád smál, až mu tekly slzy. Nemohl uvěřit, že jsem odmítl jeho originální dárek. “Buď si starej nebo blbej,” konstatoval s lítostí a odešli jsme domů.

 Od té doby do podezřelých podniků nechodím. Člověk neví, co se mu tam může přihodit. Je mnohem lepší vysedávat v tichých galeriích a se zasněným pohledem vstřebávat krásy skutečného umění. Alespoň má člověk čisté svědomí, že nezradil manželku kvůli nějaké holce od tyčky…¨

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com