CzechFolks.com PLUS

- nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Chebsko 55. let, to byly výstražné tabulky POHRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP ZAKÁZÁN,

zátarasy, pozorovací věže a elektrické dráty. Dokud jsem věřila, že jsou proti „západním revanšistům“, tak to šlo. V okamžiku, kdy jsem pochopila, že všechny ty zábrany a vysoké napětí je na naše lidi, tak se ve mně něco zlomilo. Myslím, že se násilně a naráz ukončilo moje dětství.

Pondělí

„ (…) Tady se pořád něco děje. Krajina je tu zvlněná, samej kopeček. Kopečkáře to sem zrovna přitahuje. Karel říká, že kopečkář je člověk, kterej umí rychle skákat přes kopečky, protože mu jde o život. V horách se mu říká horolezec. Horolezce honěj bernardýni se soudkama a kopečkáře vlčáci. Je to taková hra, jenže dospělí ji hrajou úplně vážně a dovopravdicky a tak se zažerou, že nevědí, kdy přestat.

Včera dělali takovej zátah. Vlčáci běželi v řadě asi dvacet metrů od sebe a táhli vojáky na šňůrách. Dívali jsme se na to dalekohledem.

Děda říkal, že teď v zimě si dávaj lidi pokoj, ale v létě že vidí zátahy každou chvíli. Proto mu zavedli zdarma telefon, aby moh každou cizí nebo podezřelou osobu hlásit. A taky každýho, kdo by se chtěl dostat přes řeku. Za ohlášení jsou odměny a za chycení kopečkáře ještě písemný uznání a medaile. Předseda JZD má prej už několik medailí. Ptala jsem se dědy, jestli už někoho chytil nebo aspoň ohlásil, ale děda řek, že ještě nikdy nikoho neviděl.

Úterý

Včera měl celej útvar pohotovost. Zátah se nepoved a tak ještě večer po setmění na počest toho kopečkáře vystřelovali rachejtle, jako se to dělá na 1. máje na Letný. Obloha se rozsvítila zlatejma a červenejma jiskrama. Vylétly vysoko do vejšky a dřív než zapadly do lesa, ze kterýho se se suchýn praskotem vyrojily hned další, ozářily jasně všechno pod sebou. Stromy i vysekanou pláň nad lesem.

Středa

Je dál obleva a kluzko. Včera jsem upadla. Karel mi sundal ze hřebíku pajdu a děda dělá, že to nevidí.

Bílej chlívek kozy Anduly je tuhle zimu prázdnej. Jsem uvědavá, kdy odvedou do JZD i dědu. Úplně nejdřív odvedli valacha, pak krávu, čuníka a nakonec i kozu. Děda pro ni neměl co žrát, protože tráva roste už jen družstevní.

Krmíme s Karlem králíky a slepice. Ale slepice to není Andula, která slyšela i na jméno. Krocan taky slyší a poslouchá, ale jen když vidí zrní.

Pátek

Dostali jsme návštěvu. Hráli jsme si s Karlem u řeky, když se Monťa a Friga najednou zuřivě rozštěkali. Když jsme přiběhli za nima, teda Karel běžel a já poskakovala za ním, tak se s někým rvali a měli jsme co dělat, abysme je odtrhli. Ten člověk byl celej uštvanej a měl roztržený kalhoty. Řekla jsem, že mu děda žádnou náhradu platit nebude, protože je už za plotem a že měl štěstí, že tu nebyl náš Medvídek, protože to je vlčák a hned tak nepustí. A že zrovna takový vlčáky maj tady v útvaru. Ten člověk se třás strachy a říkal, že je strejda. Karel běžel uvázat psy a přivést dědu.

Ten strejda chtěl vědět, kam se chodím v létě koupat a kde je to mělčí. Řekla jsem mu, že se koupat nechodím, protože mi to bylo podezřelý. Děda ho odved do kůlny a něco si tam povídali. Děda pořád říkal, že nechce nic vědět a že má za domem loďku. Taky mu říkal, že v tom bahně jsou všude šlápoty a že je blázen. Pak mu ukazoval, kde je vesnice, silnice a útvar. Nakonec odvázal loďku, protože po řece se už přejít nedá, led plave jen v tenkejch škraloupech Ještě mu řek, aby si dobře zapamatoval, že s nikým nemluvil a nikoho neviděl. A aby se vyhnul každýmu statku, protože dneska věřej lidi už jen na peníze.

Děda vesloval a ten člověk ležel na dně loďky. Děda ho vysadil ve vrbičkách a hned jel zpátky. Díval se pak dlouho dalekohledem. Ten večer zvonil telefon a děda říkal, že nikoho neviděl. Myslím, že právě přišel o medaili.

Sobota

Děda se celej den zlobí a křičí. Co vezme do ruky, s tím zase praští. Hubuje na Karla, že ho pošle domů, a hubuje na kočky, že se mu pletou pod nohama. Mně řek, abych si jen klidně sundala pajdu, když se nesnažím chodit jako normální lidi. Brečela jsem, protože se tolik snažím a nejde to a protože bych tolik chtěla bejt normální a chodit jako všichni vostatní. Pajdu jsem nechala na hřebíku a trénovala schody nahoru dolů, dokud za mnou nepřišel Karel, že budeme stopovat zajíce.

Neděle

Včera jsme už na zajíce nešli. Zastavili se u nás vojáci a vedli toho člověka. Ptali se dědy, jestli ho neviděl potloukat se tady kolem. Málem jsem vyjekla, že je to přece von, ten strejda, ale děda se sotva podíval a řek, že ne a Karel taky řek, že ne. Kapitán povídal, že si už zjistili, co to je zač, ptáček že nemá propustku ani do pásma, ale že se nechce přiznat a tvrdí, že zabloudil. Děda řek, že to je možný, tady zabloudí každej, když tu nesměj bejt žádný šipky.

Pak děda přines bandu horkýho kafe s rumem a nalejval všem, nejdřív kapitánovi a pak hned jemu, člověkovi. Ale jen přes plot, dovnitř je npozval.

Kapitán řek, že někdo ho přes vodu pustit musel, že to byl asi Rejnoha a že si na něj posvítěj. Ten člověk vodpřísáhnul, že ho nepouštěl nikdo, že s nikým nemluvil a že ještě včera se dalo řeku na jednom místě přejít. Dívala jsem se na něj a na jeho roztrženou nohavici, ale čuměl jen do toho hrnku s kafem. Šla z něj pára a von se zdál unavenej a zmrzlej a daleko starší než včera. Bylo mi divný, že dospělý dovedou tak lhát a tak rychle zapomínat. To i vobyčejný psi si pamatujou víc. Však taky štěkali a rvali se ze řetězu a určitě by to vykecali, jen kdybysme jim uměli rozumět. 

Děda prohlásil, že má výborný hlídače a u něj že se nic takovýho stát nemůže. Kapitán dopil, zasalutoval a Karel mi šeptal, že chytili kopečkáře a že to určitě bylo jeho poslední horký kafe s rumem.“

(konec 2. ukázky)

Ilustrace © Lucie Radová

Ilustrátorka Lucie Radová, *1931 v Jičíně, malířka a ilustrátorka. Proslula ilustracemi pro české vydání Solženicynova Souostroví Gulag (spolu s J. Kristoforim) a pro knihy J. Strnada „Prohry“ a „Job“. Je autorkou mnoha vánočních přání pro SVU.