CzechFolks.com PLUS

Když jsem byla doma sama, měla jsem čas pozorovat svět kolem sebe. Blízko stanu se toulala kravička a ukusovala stébla trávy. Uvědomila jsem si, že všechna pole patří nedaleké farmě. Stáda musela být na hodně vzdálených pastvinách, protože široké okolí města bylo rozkopáno hledači opálů. Přinesla jsem ze stanu vrchní listy ze zelné hlávky a slupky ovoce připravené do odpadků, položila je ke stromu a sledovala, jak rychle je kravička objevila a jak si pochutnávala. Bylo hodně sucho, a tak přicházela každý den podívat se, co jsem jí připravila.

Kousek dole pod cestou měl stan Štefan, další Jugoslávec. Měl malého psa, doprovázel Štefana každý den tam, kde kopal, a ležel pak u jámy, dokud Štefan opět nevylezl. Nestýkali jsme se a poznala jsem ho, až když k nám jednoho dne nakvašeně zamířil. “Někdo mi krade chleba,” říkal rozhořčeně. “Neviděla jste tu někoho? Támhle,” mávl rukou za kopec, ” bydlí rodina s mnoha dětmi. Možná, že oni sem chodí.”

“Neviděla jsem nikoho, ani děti ani dospělé,” odpověděla jsem po pravdě.

“Kdo by ho mohl brát,” tvářil se Štefan nechápavě,”věším chleba v sáčku na strom, abych neměl ve stanu mravence. Jenom děti by lezly na strom.”

Druhý den jsem poznala jednoho mladého Němce. Šel kolem, zastavil se a pozdravil. “Nezačínejte si nic s támhle tím,” máchl rukou ve směru, kde se popásal kůň. “Včera se toulal kolem mého stanu a tak přátelsky se díval, že jsem mu nabídl hrst cukru. Pochutnával si tak, že ani nechtěl odejít. Dnes ráno, ještě za tmy, najednou cítím, jak se třese celý stan. Otevřel jsem oči a div že mě neranila mrtvice. Dolní polovinu stanu mám zašněrovanou, aby tam v noci nevlezl pes, ale horní mám volnou a v ní koňská hlava. Tak jsem se lek, že jsem vyletěl z postele. Přišel si pro cukr, potvora. Budu se možná muset přestěhovat, abych měl pokoj.”

Musela jsem na ně myslet, na kravičku i koně. Sami nenašli dost, aby se napásli. Během dne jsem několikrát pohlédla ke Štefanovu stanu. U stromu stál kůň. Zahlédla jsem ho tam už vícekrát, myslela jsem, že ukusuje větvičky ze stromu. Pozorovala jsem ho teď, jak překousl provázek a na zemi si ze sáčku vyhrabal chleba.

Večer jsem šla říct Štefanovi, kdo je ten záhadný zloděj a přinesla jsem mu trochu z našeho, aby měl co jíst. Kupoval jenom konzervy a na psa asi moc nezbylo. Přinesla jsem psovi kost a tím jsem si získala jeho přátelství snad nadosmrti. Hned druhý den mi to dal najevo, když si lehl na náš plac u cesty, aby hlídal i stan svého pána, a tak dělil svoji oddanost.

Jednoho dne mě manžel vzal do jámy. Věděla jsem, že mi chce ukázat něco zajímavého, ale to, co mě čekalo, předčilo všechny moje představy. Celá, asi metr široká stěna zářila všemi barvami.

Musela jsem se toho zázraku dotknout, abych mohla uvěřit, že je to pravda. Stáli jsme před problémem, jak ten poklad dostat ze stěny. Manžel vzal krumpáč a chtěl vyprostit opál někde uprostřed. Zadržela jsem jeho druhý úder:”Ne, celé to musíš vykopat kolem dokola. Je to třeba rozmočit ve vodě, abychom z toho něco dostali.” 

Stěna byla tvrdá, jako stmelená dohromady a Toník uznal, že je to jediná možnost, jak něco zachránit. Při kopání dokola se přirozeně odlamovaly kusy, které jsme doma vkládali do vody.

Byla to velká škoda, že jsme něco podobného nenašli o něco později, kdy už jsme měli zkušenosti, jak s takovou věcí zacházet, a kdy jsme znali lidi, kterým bylo možné věřit. Toník hodně pokazil neopatrností, brusič nás okradl, miner, kterému se Toník pochlubil, že našel opály, si je šel v noci nakopat. To málo, co zůstalo, jsme rozdali jako dárky a plné láhve chipsů jsme prodávali po dolaru. Asi o dva roky později našel jistý Maďar něco podobného v blízkosti našeho nálezu. Byl lépe informován o potížích s broušením a s lidmi vůbec. Pomocí šroubováků vydlabal opály a uložil je do kbelíku. Tak, jak byly, je nabídl nákupčímu a dostal dvacet tisíc. Myslím, že to byl dobrý obchod pro oba.

Město Lightning Ridge se začalo rozrůstat. Motorizované rumpály ušetřily čas a mohlo se víc kopat. Potom přišel jackhammer – sbíječka, se kterou se pracovalo mnohem rychleji než s krumpáčem. Motorem poháněný rumpál sypal dirt do připraveného trucku, který byl potom zavezen na puddling dam. Tam se dirt sypal do puddleru, v němž se pod proudem vody rozpouštěla hlína a v tailings, jak se říká zbytku na dně, se nacházel opál. Ne každý si mohl dovolit mechanizaci a zůstalo dosti minerů, kteří kopali starým způsobem. Ale už bylo znát, že se úroveň města zvyšuje.

Z “open catů” zůstávaly vedle hromad hlíny, také i haldy kamene. Jako houby po dešti vyrůstaly v Lightning Ridge kamenné domy a domečky v místech, kde stály poloshnilé stany.
I my jsme si postavili domek. Ne ve městě, jen asi tři sta metrů od místa, kde nás ubytoval Jožka. Když se jeho přítel vrátil, zaregistrovala jsem nový claim, který jsme odkoupili od minera, jenž na něm postavil menší kůlnu. Přitáhli jsme na nový pozemek náš minibus, v němž jsme spali, a začali stavět. Pomáhal nám náš krajan Josef. Byl to muzikant, bydlel nedaleko a někdy přinesl i harmoniku a zazpívali jsme si písničky z mladých let.

Připravili jsme místo na základy a objednali cement, který, už namíchaný, nám nalili do připravené formy z prken. Koupili jsme dřevo na konstrukci podle míry a obili ji azbesto-cementovými panely. Byl to pohodlný domek s malou ložnicí, větším obývacím pokojem, kuchyňkou a malou koupelnou. Po celé délce domu jsme udělali osm stop širokou verandu, aby zadržela horko odpoledního slunce.

Když jsme dokončovali stavbu, potkala jsem přítele Jožku, který mi řekl, že příští den bude v městské hale velký prodej věcí, jež by mě mohly zajímat. Hala byla veliká plechová budova sloužící k různým účelům. Tentokrát obchodník přivezl celý truck různého zboží a rozestavil ho v hale. Koupila jsem pěkný stůl se čtyřmi židlemi a několik drobností. Postele jsme koupili ve Walgettu, kde jsme si pak zašli do hotelu na pivo. Bylo horko a sál byl plný, když hotelier náhle zavolal:”Kdo jste z Lightning Ridge, poslouchejte. Žene se bouřka a bude pršet.” Sklenice zůstaly nedopité. Všichni jsme pospíchali ven. Z Walgettu k nám vedla jenom prašná silnice a všichni věděli, jak nebezpečná je jízda v rozmoklém prachu.

Ve městě se otevíraly nové obchody. Železářství bylo nejdůležitější hned po potravinách. Město naplánovalo několik nových ulic a byly vyměřeny stavební parcely. Bylo udivující, jak nové moderní domy vyrostly skoro najednou a v příčné ulici hned kousek od hotelu byla postavena velká budova poštovního úřadu. Byl zastavěn i čtvrtý roh na hlavní křižovatce. Majitel obchodu potravinami tam nechal vystavět elegantní motel “Black Opal”. Na druhé straně ulice o trochu výše postavili supermarket. Byla to velká konkurence pro zavedený první obchod, ale ještě nebyla vyčerpána možnost podnikání. Další podnikatel otevřel nový obchod s alkoholem, kde prodával dobré víno, brandy a cigarety. Vždycky byl důvod něco oslavovat a neoficiální odhad počtu obyvatel v Lightning Ridge byl již dva tisíce, pravděpodobně jich ale bylo mnohem víc.

Jako v pořádném kinu i tam bylo o přestávce občerstvení. Čaj a zákusky pro dospělé, bramborové lupínky, sladkosti a limonáda pro děti.

Když už jsem se zmínila o dětech, je třeba poznamenat, že měly v Ridgi pěknou obecnou školu a velké hřiště. Starší děti dojížděly každý den autobusem do měšťanky ve Walgettu. Stará, tehdy hlavní cesta, vedla z centra na “Telephone Line” podél opuštěných opálových polí, místa nazvaného “Nobby”, k letišti a potom kolem farmy “Lorne” a vyústila v Castelereagh Highway vedoucí až do Walgettu. Jednou jsem jela školním autobusem a viděla, kolikrát musel zastavit, aby posbíral všechny děti, které rodiče sváželi ze vzdálenějších farem. V autobusu se ještě dokončovaly úkoly, zpívalo se, dohadovalo se a řidička musela mít asi dráty místo nervů. To vše ale patřilo k životu v Lightning Ridge.

Na této staré silnici, poblíž hlavní ulice, stojí Bottle house – dům postavený z lahví! Určitě nebylo jednoduché sehnat tolik neobvyklého stavebního materiálu a je to úžasná idea. Množství prázdných lahví hovoří o tom, že mineři si rádi přihnuli. Kdosi obdařen tvořivou myslí dokázal postavit raritu, která dodnes slouží jako museum.

Venku jsme ke stěně ložnice přistavěli širokou střechu a odtáhli jsme tam náš minibus. I když už byl vyřazen z provozu, měl pro mě stále ještě cenu. Znovu jsem ho pečlivě umyla, vyleštila a ušila nové záclonky. Byl to můj extra pokoj. Střecha pro auto tak jako veranda chránily celý dům od slunečního žáru a v minibuse bylo pěkné si sednout, zvlášť v zimě v něm bylo mnohem tepleji než v domě. Zůstala už jen skořápka auta, protože použitelné součástky sloužily jinde. Jeden Maďar, který měl stejný typ volkswagenu, potřeboval vyměnit motor. Náš byl ještě zánovní, byť vymontován z jiného poškozeného auta. Maďar byl rád, že bez velkého shánění získal levně dobrý motor. S opraveným autem však nejezdil déle než týden. Cestou na Tři míle vjel do hluboké jámy a auto se převrátilo. Měl štěstí, že se nezabil, ale auto bylo rozbité. Nesledovala jsem, co se stalo s motorem dál. Věřím ale, že věci mají, stejně jako lidé, svůj osud.

Někdo jiný potřeboval kolo, další potřeboval péra, protože na neudržovaných cestách každou chvíli něco prasklo. Minibus postupně pozbýval součástek, leč stále zůstával mým nejoblíbenějším pokojem, kde jsem měla možnost zůstávat chvíli sama.

Náš pozemek byl oplocen drátěným pletivem, a přestože brána zůstávala stále otevřená, dodávalo to místu zdání soukromí. Teprve když jsem chtěla zasadit kolem plotu nějaké květiny, pochopila jsem, proč jich je v Lightning Ridge tak málo. Bydleli jsme na kopci, kde v tvrdé kamenité zemi nerostla ani travička. Vykopala jsem jámy pro sazenice a v kbelících jsem domů vozila úrodnější půdu z buše . Když jsem se rozhodovala, co zasadit, aby to přečkalo horka po dobu našeho pobytu v Sydney, rozhodla jsem se pro kaktusy. Jenom na chráněných místech jsem vysadila maminčiny zamilované muškáty. Koupili jsme i v novinách inzerovanou nádrž na vodu, aby rostliny měly dost vláhy.