CzechFolks.com PLUS

Stanislav Sohr

Po svém příchodu do Karviné  v roce 1960 jsem se často dostával do Ostravy. Bylo to nejbližší správní, hospodářské i kulturní centrum, kam mě přiváděly služební i soukromé zájmy, takže jsem se tu seznámil s řadou lidí z nejrůznějších oblastí kulturního a uměleckého života.

Našel jsem tu také nejtrvalejšího a nejvýznamnějšího životního přítele, Stanislava Sohra. Čtěte více ZDE »

Většině z nás je známo, že Hazmburk je zřícenina, která kyne odleva na každého, kdo se blíží k Českému Středohoří od jihu, a která je zdaleka vidět. Vždycky, když ji vidím, když se nějakým dopravním prostředkem ke Středohoří blížím, tak jí taky pokynu.

Navštivila jsem ji dvakrát, je už to hodně dávno. Poprvé to bylo právě ve dnech, kdy Husák odstranil Dubčeka, ale to jsem nevěděla, co se v Praze děje. -  Čtěte více ZDE »

Vzestup kuhavého chlapce

V době, kdy Lída Baarová absolvovala první námluvy s německou filmovou společností Ufy, Joseph Goebbels prožíval právě svůj závratný vzestup. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci, 30. ledna 1933, se stal ministrem propagandy. Říšský kancléř Adolf Hitler ho v této době považuje za naprosto nepostradatelného muže.

V roce 1934 je Goebbelsovi 37 let. Za sebou však má i pokořující a ponižující roky plné ústrků.

Narodil se 29. října 1897 v domě č. 186 v Odenkirschener Strasse v Rheydtu, zakouřeném městě Dolního Porýní. Jeho otec byl dělníkem v továrně, pak účetním. Podle autora Goebbelsovy monografie Davida Irvinga vnímal malý Jupp svého otce jako „malicherného, špinavého pivního ochlastu a pedanta, zaujatého pouze svojí žalostnou buržoazní existencí a zbaveného jakékoli představivosti“. Matku, která pocházela z Holandska, měl naopak malý Goebbels velmi rád. Čtěte více ZDE »

Roky přibývají a s nimi návštěvy u pánů doktorů. Před několika dny jsem se musela objednat na ne právě příjemný test a slyším datum, které dostávám – 14. září.

Nemohla bych být dcerou svých rodičů, kdyby toto datum nebylo pro mne vepsáno nejen „v kalendáři“, ale snad navždy v mé paměti. Okamžitě se mi vybavují tolik známé verše.

Ne, budu muset začít pěkně od začátku.

Moje maminka měla ráda poezii a od malička mě učila básničky. Už si nepamatuji, kterými jsme začínali. Na druhou stranu, rodiče, musím říci, nebyli dosti opatrní a mluvili přede mnou o různých politických situacích jak v době války, tak i po válce hlavně po komunistickém puči. K tomu jen malý příklad. Čtěte více ZDE »

Jít si za svým a dělat, co mě baví. Pro někoho třeba jen dvě věty, ale pro mě mnohem víc. Těch pár slov dost možná vystihuje – jak to nějak hezky a přitom učeně napsat – filosofii mého jednání. A jako takové pro mě mají důležitost zcela zásadní a snažím se jimi řídit pokaždé, když stojím na křižovatce života a musím zvažovat, jakým směrem povedou mé další kroky. Jedno rozhodnutí může mít nedozírné následky. Zdálo by se tedy, že takové rozvažování musí být nesmírně těžká a stresová záležitost, která mě stojí spoustu nervů. Kupodivu ne. Stačí si vzpomenout na ony dvě větičky a vždycky se mi hned rozjasní a bez váhání vím, co skutečně chci.

Několikrát mi byla položena otázku, kolik dostávám za svoje články. Vlastně je až s podivem, že se mě na to zeptalo tak málo lidí, když uvážím, že dnešní společnost žije převážně ve znamení materiálních statků a peněz Čtěte více ZDE »

Který služebník miluje pána víc než pes?

Splnila jsem si svůj sen a pořídila si hladkosrstého jezevčíka vlastním jménem Cassy Rössler CS. Byl to roztomilý malý vrásčitý „štuclík“, který byl prostě k „sežrání“. Protože jsem slíbila chovateli, že ho raději „uchovním“, začala jsem pracovat systematicky. Vstoupila jsem do Klubu chovatelů jezevčíků, stala se členkou Českého mysliveckého svazu, ale byla jsem pouze nimrod s výjimkou, to znamená, že jsem nestřílela a nezúčastňovala jsem se mysliveckých honů. Stejně bych nedokázala nic zastřelit.

Náš šlechtic a krasavec rostl jako z vody a už nebyl tak roztomilý. Sousedovi v domě dokázal roztrhnout nohavici, protože mu nebyl dost sympatický. Lidi si rozdělil na voňavé – ty měl rád, a na ty, co mu nevoněli – těm zkrátka škodil.

  Čtěte více ZDE »

Poutník, jak je dlouhá léta zvyklý, kráčí zvolna. Nespěchá nikdy nikam, protože ví, že toulavé cesty nejsou rychlým přesunům přizpůsobené, nemají rády dálkové běžce a polykače kilometrů. Cesty jsou přátelské jen k těm, kteří si s nimi rozumí, kteří sledují okolí a všímají si zašumění třeba jediného listu na jediném stromě. Cesta vede více loukami s výhledy do okolí než lesy, ale teplota konce léta je mírně příjemná, pocestní již neprchají před slunečními paprsky pod koruny rozlehle tichých stromů. Možná právě po ní kdysi dávno chodívali zbožní pocestní ke klášteru, možná po ní táhla i husitská armáda, Čtěte více ZDE »

Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a zvolna měnily tvar. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, po polední pohoda po dobrém obědě.

Nic nenasvědčovalo blížícímu se strachu a bolesti. Přicházely pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.

Co to je? Čtěte více ZDE »

Čechy jsou krásné, ale nejsou „mé“, nepocházím odtud, což ovšem neznamená, že bych se nekochala jejich půvabem a krásou. Každý kraj každá oblast má pěkná místa, která lahodí oku na jaře, v létě, na podzim, i v zimě. Český ráj, Hřensko, Vysočina, Polabí, Jizerské hory, Šumava, Krkonoše… Všude jsou krásná místa, která mohou někomu přirůst k srdci.

Já miluji Prahu. Nikoliv však to hlučné velkoměsto s přeplněnými ulicemi, tramvajemi, metrem, množstvím spěchajících, zachmuřených lidí. Míním tím Prahu v létě, v brzkém ránu svátečných dnů, kdy mnoho Pražanů je mimo město a turisté ještě neposnídali. V takové vzácné chvíli je procházka ulicemi a uličkami Malé Strany stoupajícími k Hradu, velmi příjemná. Čtěte více ZDE »

V panelovém sídlišti máme v jednom bloku malou prodejnu potravin. Otevřeno od 7.00 hodin, prodavačky příjemné a ochotné, zásobování, zejména uzeninami a dalšími masnými výrobky přímo z výroben, výborné, zboží chutné a čerstvé. Nedivím se tedy, že zde občas bývá u pultu i docela pěkná fronta koupěchtivých. Často sem také zajdu, zejména ráno pro výborný čerstvý chléb, dodávaný ze sousedního města, a frontičku tak na 5-10 minut si  vystojím, pozdravím se se sousedkami, zkrátka ranní pohoda.  Čtěte více ZDE »

Muselo to být někdy v květnu 1946, když přišel tatínek se zprávou, že švédský Červený kříž zve děti ze zemí postižených válkou k půlročnímu pobytu v jejich, válkou nedotčené zemi. Nevím, kde moji rodiče v sobě našli odvahu, mne, jedenáctiletého a značně rozmazleného (tehdy ještě) jedináčka, zvyklého křečovitě se držet máminy sukně, vyslat na tak dlouhou dobu do vzdálené země.

Prvním krokem byla zevrubná zdravotní prohlídka, na kterou přijeli lékaři a další zdravotnický personál ze Švédska, aby nás důkladně proklepali, zretgenovali a podrobili dalším zkouškám a vyloučili ze zájezdu ty děti, které by případně trpěli nějakou nákažlivou chorobou, kterou by mohli zavléci do Švédska. Čtěte více ZDE »

Sinusoida života

Po uplynutí dvaceti let, kdy byl v české kotlině zlomen systém jedné státotvorné strany KSČ s divadelní kulisou dalších stran, jež neměly podstatný vliv na politiku, seznáváme, že dnešní společenské, ekonomické a politické uspořádání není takové, jaké si většina přála a představovala. Svědčí o tom nespokojenost občanů. Jistě k tomu přispívá krize s globálními dopady na každou zemi. Deziluze, nejistota rostou jak tráva a houby po dešti a perspektivy jsou zamlženy. Mnozí z toho jsou zklamáni a zklamáváni. K těm zklamaným patří většinou ti, kteří moc nepřemýšleli a nesrovnávají a nepřemýšlí dost ani dnes. Není to nic hanlivého, ostudného. Čtěte více ZDE »

Záhadou je celý život od narození až do smrti. Jsou věci, které se nedají vysvětlit, ani učenci nemohou dát uspokojivou odpověď a rozhodně jim nemůže rozumět dítě.

Nevím, kdo mě naučil modlitbu o “andělíčku strážném”. Myslím, že to byla moje nejstarší sestra Marie, která chodila do školy a vždycky mně ochotně pomáhala. Nechala mě listovat v její čítance a poučovala mne o všem možném. Modlitba k andělíčkovi se mi líbila, protože zněla jako báseň, a když mi Marie řekla, že každý máme svého andělíčka, byl to tedy někdo, s kým jsem mohla mluvit.

Nebylo těžké si představit andělíčka. Čtěte více ZDE »

V září loňského roku se objevila v našich mediích zpráva o tom, jak již jednou odsouzený devětatřicetiletý recidivista zavraždil v Chomutově vietnamského obchodníka a policistu, a den předtím ještě dvacetiletého prodavače u čerpadla PHM v Ústí nad Labem. Byl pronásledován, zastaven výstřelem policie a dopaden. První, co jsme z televize slyšeli, bylo, že příslušné vnitřní orgány prošetřují, zda použití zbraně při pronásledování bylo oprávněné, protože pachatel byl při tom zraněn. Politování obětí žádné! Naši zákonodárci se prý rozhodli, že zločincům třeba zachovat všechna občanská práva, zatímco jejich obětem nikoliv. Čtěte více ZDE »

Netušil jsem, jakou pozornost si získá encyklopedie „Kdo byl a je kdo“ (na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, kde je celkem 76 města obcí), kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Libri Praha. Na 640 stranách se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Jako krajané žili nebo ještě žijí, pracovali či dosud pracují v zahraničí. Je chvályhodné, že se na ně vzpomíná, že s mnohými jsou naše města, obce, školy, instituce nebo podniky nadále v kontaktu a většinou se setkávají se zájmem, pokud svá rodná místa navštíví. Velkou pozornost jim věnuje náš Čs. ústav zahraniční v Praze, ale také zahraniční krajanský tisk. Uvádím ve stručném výtahu několik významných z nich, jde vesměs o velmi zajímavé a pozoruhodné životní osudy, zaslouží si nadále zájem veřejnosti. U některých jmen chybějí všechna životopisná data, uvítám (stejně tak nakladatel) jakékoliv doplňky a připomínky. Čtěte více ZDE »

Jsem tak trochu podivín. Asi jsem vás tímhle doznáním nepřekvapil. Pokud čtete moje příspěvky pravidelně, nepochybně jste na to už stačili přijít sami. Jestli je tohle vaše první ochutnávka, snad jsem vás alespoň dostatečně nalákal, abyste hned neutekli.

Mám rád déšť. To samo o sobě nezní nijak hrozně. Vsadím se, že i mezi vámi se vyskytuje spousta lidí se stejnou zálibou. Kapky buší na parapet, po skle stékají drobné potůčky, okap rachotí a kanály polykají proudy vody. Někoho to uklidňuje, jiného inspiruje, dalšímu je to fuk. Ženy, které právě domyly okna (nechť mi feministky prominou, ale za dvacet let jsem při téhle činnosti nespatřil muže), nadávají. Když se na to člověk kouká z té správné strany okna, proč ne, řeknete si. A o to jde. Jaká je ta správná? Čtěte více ZDE »

Pořádat anonymní soutěž autorů kresleného humoru by bylo nesmyslné. I zcela běžný konzument rozliší rukopis několika desítek předních kreslířů. Splete si snad někdo Jiránka s Vyčítalem nebo Renčína s Urbanem?

O něco těžší by to bylo u grafiků a malířů, ale pro znalce v porotě by ani to nebyl problém.

S literaturou to už tak jednoduché není. Anonymní literární soutěže se pořádají. Asi proto, že tady je mnohem těžší určit původce textu, protože rozdíly v autorském stylu nejsou tak velké. Čtěte více ZDE »

Psýcha – slovo řeckého původu znamená duši, mysl, vnitřní svět. Psycho – to je první část složených slov nesoucí význam duše, duch. Výrazy, začínající „psycho“, mají tudíž společného jmenovatele – jsou spojeny s lidskou duší, s vnitřním světem člověka. Tak se dostáváme i k termínu psychologie, oboru, který se zabývá duševními vlastnostmi, procesy a stavy i jejich příčinami a projevy.

Řeknete si: teorie a pouhá definice. Psychologie však sehrává v našem životě nesmírně důležitou úlohu. Velká většina lidí ji však paradoxně naprosto opomíjí. Čtěte více ZDE »

Dnes je pro CzechFolks.com zvláštní den, protože slavíme naše první výročí. Posledních dvanáct měsíců nám přineslo mnoho zážitků a my se už nemůžeme dočkat na to, co nás čeká v budoucnosti. Před méně než šesti měsíci jsme také představili další část našeho magazínu s názvem CzechFolks.com PLUS, který přináší spoustu zajímavých článků od našich talentovaných autorů, kteří žijí po celém světě. To je důvodem, proč si myslíme, že je čas abyste se dozvěděli více o našich stránkách a abychom vám představili náš tým dobrovolníků, které přispívají na tomto webu. Čtěte více ZDE »

Takový segedin…

Jeden můj kamarád dlouhé roky tvrdí, že když je hlad, je i husa dobrá. A to je, prosím, učený lékař, který občas kráčí ponurou nemocniční chodbou v rozevlátě bílém plášti a vypadá, jako by právě uvažoval nad nějakou spletitou diagnózou. Ve skutečnosti ale jeho duše bloumá klenutou kuchyní chalupy pod hradem Houska, kde sídlí, a on uvažuje, zda by na kachlovém sporáku bublající guláš nepotřeboval ještě malou krůpěj červeného vína.

Podobné úvahy vedu často i já, i když bez bílého pláště a učeného výrazu; má žena dokonce tvrdí, že při uvažování vypadám snad ještě pitoměji než jindy. Čtěte více ZDE »

Touha paní Babkové

Před vyšetřovateli Lída Baarová v říjnu 1945 vypověděla:

„Prostřednictvím paní Popperové, která byla ředitelkou české Ufy, 6

jsem se dostala do styku s berlínskou Ufou a německými filmaři. Poprvé jsem jela do Německa privátně se svou matkou na jaře 1934, abych se doučila německy. V září téhož roku jsem jela na zkoušku k Ufě a v říjnu 1934 jsem tam odjela definitivně.“

Jak mi Lída Baarová pověděla, matka s ní jela do Německa i proto, že na rozdíl od své dcery uměla dokonale německy. Vůbec – matka Lídy Baarové provázela doslova každý krok začínající filmové hvězdy. Snad to bylo i tím, že sama kdysi měla velké umělecké ambice. Chtěla být operní zpěvačkou a často se cítila, jak Lída Baarová vzpomínala, zneuznaná, nedoceněná. Snad i proto si to vynahrazovala tím, že byla takřka neustále se svou dcerou – dokonce ji chránila před nápadníky. Čtěte více ZDE »

Jen skoč a všechno tohle bude tvoje, sykl Had a natáhl do věže cukrového zámku k horečkou soužené Evě orosený džbán čerstvě vymačkaného tropického ovoce, kapky na džbánu se třpytily jako křišťály… Ničeho se neboj, jen skoč, skoč…

Ležím. Co jiného má taky člověk v nemocnici dělat, že?! Skrz velké okno chirurgie v 8. patře vidím po celém horizontu táhnout se stuhu lesa. Pod ní trochu vlevo tyčí se nad městem bílý zámeček s několika věžičkami jako z cukru. Celý den se k němu trousí turisté netušící, jak pramalou má historickou cenu, hrůzný pseudostyl není závadou. Čtěte více ZDE »

Úvodem
Povolání spisovatele a básníka je tajemné, jedinečné a neopakovatelné. Od autora vyžaduje nejen nadání a píli, ale rovněž soustředění a klid. Je to povolání, které se vykonává bez ohledu na pevnou pracovní dobu, kterou ostatně ani nemá a mít nemůže. Jiné je v létě a jiné zase v zimě. Čtení, psaní, rozjímání, snění… Pojďme slovem i obrazem postupně nahlédnout „za oponu“ věcí a jevů známých spisovatelů, které měli co do činění s Čechami.

Čtěte více ZDE »

Proměny zvyků a hodnot

Bylo a je zcela samozřejmé, že se rodiče starají o své děti., živí je, starají se o ně, učí je a vychovávají. V drtivé většině je mají rádi. Je tomu tak v celé přírodě. Člověk se tomu nemůže vymknout, ačkoliv si někteří a často myslí, že jsou rovnější než ostatní tvorové a objektivně působící zákony na ně neplatí. Přesto se člověk od ostatního tvorstva přece jen liší. V hlavě má nejvyvinutější a nejorganizovanější hmotu na Zemi a možná v celém vesmíru. Je to šedá mozková kůra lidského mozku. Ale ani lidské mozky nejsou stejné, tak jako nejsou dva lidé stejní, nemají totožnou DNA anebo otisky prstů. Také se ustálil, ne všude a vždy, bohulibý zvyk, že když jsou rodiče staří a nejsou již soběstační, starají se děti o ně. Čtěte více ZDE »

Ráda představuji další příběh z knihy „Opál na dlani” od Boženy Šamánkové. 

Jana Reichová Čtěte více ZDE »

Netušil jsem, jakou pozornost si získá encyklopedie Kdo byl a je kdo (na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, kde je celkem 76 města obcí), kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Libri Praha. Na 640 stranách se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Jako krajané žili nebo ještě žijí, pracovali či dosud pracují v zahraničí. Je chvályhodné, že se na ně vzpomíná, že s mnohými jsou naše města, obce, školy, instituce nebo podniky nadále v kontaktu a většinou se setkávají se zájmem, pokud svá rodná místa navštíví. Velkou pozornost jim věnuje náš Čs. ústav zahraniční v Praze, ale také zahraniční krajanský tisk. Uvádím ve stručném výtahu několik významných z nich, jde vesměs o velmi zajímavé a pozoruhodné životní osudy, zaslouží si nadále zájem veřejnosti. U některých jmen chybějí všechna životopisná data, uvítám (stejně tak nakladatel) jakékoliv doplňky a připomínky.  Čtěte více ZDE »