CzechFolks.com PLUS

S onou proklamovanou uvědomělostí to ovšem není tak jednoznačné, jak by se z mých argumentů mohlo zdát. Kolik autorů, tolik různých typů vstřebávání poznatků a přístupů k osvojení řemesla. A podstatný, konečný efekt nevypovídá o tom, co autor zná, ale co umí.

Marina Cvetajevová říká: Čestné slovo, nikdy jsem nemohla pochopit, když se mi snažili vysvětlit, co dělám. Prostě hned ztrácím souvislost, jako v geometrii. “Rozumíte?” Rozumím – jenom mám pořád strach, aby si to nezačali ověřovat. Kdyby bylo k psaní potřeba rozumět, nikdy bych nic nedokázala. Prostě ze strachu.

Zní to přesvědčivě, nicméně nám to nic neříká o procesu tvorby této básnířky, který musel mít také svá pravidla – jenom asi nebyla zformulována do nějaké sdělitelné a přenosné podoby. Některý autorský typ je potřebuje vnímat intuitivně, racionální přístup by je rušil. Čtěte více ZDE »

Ve středu 1. listopadu bylo zahájeno v Brně veřejné zasedání v trestné věci proti obžalovanému St. Devátému. Jmenovaný se nedostavil (ukrýval se v Polsku), zasedání bylo odročeno na neurčito. ● Při zajišťování osob před 28. říjnem a v tento den byly porušovány zákony. Zadržení byli propouštěni po 48 hodinách, ale vzápětí byli zadrženi znovu. Běžně jsou všem vypínány telefony. ● Také v Děčíně došlo k zajišťování občanů, kteří se chystali  do průvodu městem. Jeden občan, který kladl pasivní odpor, byl odvezen do České Lípy k dalšímu výslechu, další – většinou německé národnosti, odvezeni k hranici s NDR, vysazeni z auta a propuštěni. ● Doktor Vladimír Malý z Hodonína byl zadržen na 48 hodin, vyšetřovatelé major Procházka a kapitán Čuřil mu nedovolili zatelefonovat manželce. Policejní vyšetřovatelé dělají zadrženým lidem vůbec naschvály a znepříjemňují jim život, vyvážejí je mimo sídlo jejich bydliště, tam je propustí, aby měli potíže při svém návratu domů. Čtěte více ZDE »

V předvečer státního svátku ČR uspořádal montrealský konzulát ČR k výročí 28.října jedinečný koncert Borise Krajného a Felixe Slováčka. Tento koncert vynikající úrovně se konal v překrásném sále historické kaple Bon-Pasteur, který má vynikající akustiku a vzhledem k jeho velikosti nevyžaduje žádné zvukové aparatury. Generálni konzulka ČR, paní Jaroslava Jeslínková, srdečně přivítala u vchodu všechny hosty a před zahájením koncertu uvítala také v obou oficiálních jazycích Kanady všechny diplomatické zástupce dalších zemí, nastínila historii a vývoj Československa a České republiky od roku 1918 až po dnešek, kdy ČR předsedala prvních šest měsíců Evropské Unii.

Čtěte více ZDE »

Benešov nad Ploučnicí je sice trochu ve stínu nedalekého Ústí nad Labem, ale to mu nijak neubírá na významu ani na nenápadném půvabu. O mnohých městech se říká, že připomínají Betlém. Když se v Benešově vypravíte na vyhlídku Františka Josefa I. na vlastní oči poznáte, že pozorujete jedno z nich.

Benešov byl v údolí řeky Ploučnice v místech, kudy vedla stezka spojující Prahu s východním Saskem a Lužicí, založen v třicátých létech 13. století. O hospodářský rozkvět se významně zasloužili Trčkové z České Lípy i jejich následníci Pánové ze Salhausenu. Čtěte více ZDE »

O atributech

Když jsou vášniví diskutéři v silovém poli emocí a dochází jim argumenty, prohlásí často o svých protějšcích, že jsou tupci a ignoranti.. Ale tím to není odbyté. Mnozí z těch, kteří byli prohlášeny za blbce k této kategorii lidí nepatří.

Přemýšlím o postoji pravice, která nechce, jak tvrdí, zatěžovat naše potomky a nazývá to pravicovou odpovědností a levici za její rozhazovačnost označuje za neodpovědnou.Bohatí, žijící ve vysokém životním standardu a nasycenosti až přesycenosti potřeb, říkají těm chudším, aby se uskrovnili. Ti chudší, žijící o mnoho stupínků níže v uspokojování životních potřeb, chtějí také žít lépe. Ne, že by chtěli trávit dovolenou na námořních jachtách v Toskánsku. Stačí jim jednou za tři čtyři roky vyjet k některému z teplých moří. Ne, že by museli mít nejsilnější of road auta nebo panské čtyřkolky a apartmány s 250 m2. Čtěte více ZDE »

Lordíkovi za pár dní otrnulo a jeho TOP puberta jela na plné pecky. Milan dokonce koupil „elektrický“ obojek, aby ho naučil poslouchat, jenže Lord má takovou hřívu a límec pod krkem, že i když jsem mu vystříhala kus srsti, elektrické impulzy se mu na kůži nedostaly.Od té doby leží obojek za šest tisíc v krabici.

Bylo to s ním skutečně dobrodružné a my jsme se ujišťovali, že přece dospěje a pak se určitě změní. Zatím si užíval mladých let a pouštěl hrůzu na vetřelce. Jen dvakrát si Laďa Kozubík přivedl s sebou svého vlčáka Akima. Při druhé návštěvě Akim pobíhal po svahu, kde Laďa na svojí části kosil trávu, a dovolil si přiblížit k plotu, za kterým zatím mlčky pozoroval situaci Lord. Čtěte více ZDE »

Pejskové nám byli dáni Stvořitelem jako nejvěrnější přátelé. Ale jen za předpokladu, že jim dáme lásku a budeme s nimi umět pracovat. Pak nám dají hodně radosti. Pes není věc, pes je bytost schopná velké lásky. Od dětství byli psíci v naší rodině mými nejbližšími kamarády a naučili mě užívat cit pro celý život.

Náš čtyřnohý přítel Argoš byl v dětství mně i mému bratru Jaromírovi, nerozlučným  kamarádem a nikdy na něj nezapomenu. Denně nás doprovázel, když jsme chodili pěšky na nádraží do Kunovic–Loučky a pak se zase sám vracel domů. Přestože byla má rodná Kelč městem, tak nikdy neměla nádraží. Z Kunovic jsme jezdili vlakem do gymnázia ve Valašském Meziříčí. Odpoledne, když jsme se vraceli ze školy už nás Argoš nedočkavě vyhlížel na půl cesty na křižovatce u lesíka, kudy jsme si zkracovali cestu. Jednou, když jsem se vracel pozdě večer domů, byla už úplná tma, najednou něco vystrčilo hlavu ze křoví a rychle mi olízlo ruku. Čtěte více ZDE »

„V závodu s časem vede čas,

zatočte lasem, prosím vás,

chyťte ten tikot splašený

do lasa s vůní štěstěny.

Do tenat s puncem věčnosti,

vždyť vrásky jsou i z radosti.

Zatočte s časem, konečně!

Koho to prosím…zbytečně?

Báseň, kterou jste právě dočetli, se jmenuje Rodeo a je úvodní básní nové básnické sbírky Sonáta talentované autorky Petry Haasové. V této zajímavé sbírce se v prvním plánu objevují a postupně rozvíjí dvě závažná témata: láska a čas. Ve druhém plánu vedle sebe, ale i proti sobě, stojí verše, které vznikly ve dvou tvůrčích obdobích: za studií na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě (1987/1988) a ty, vzniklé v létech pozdějších – v době autorčina pobytu ve známé pražské čtvrti Staré Košíře (2005-2007). Čtěte více ZDE »

Se svojí robustně stavěnou postavou a úsměvem, který neskrýval geny úspěšného rodu, Bohuš Derer byl předurčen hrát v životě významnou roli. Jeho dědeček z matčiny strany byl slovenským učitelem v Báčke v Jugoslávii. V Jugoslávii, v Silbaši, se narodila Bohušova matka, Emília, která šla ve šlépějích svého otce, a Bohušův otec, Julius Dérer, ‘Senior Evanjelickej Církve a. v.’, poslancoval za republikánskou stranu na středním Slovensku. Bohuš se narodil 16. srpna 1924 v Topol’čanech (ačkoliv rod Dérerovců měl kořeny v městečku Modra, známého dobrým vínem i působením jeho otce). Vyrůstal v obci Dačov Lom se svými sestrami, Vieročkou, která se stala odbornou učitelkou, a Milenkou, profesorkou na střední škole. Gymnázium studoval na třikrát: první tři roky v Novom Meste nad Váhom, dva roky německé gymnázium v Bratislavě, pak do kvinty přešel do Slovenského cvičného gymnázia v Bratislavě, kde v roce 1943 maturoval. Čtěte více ZDE »

Melodie jako úsměv, chytré texty a přednes nabitý osobitým šarmem – není divu, že krajané v Austrálii hodnotili koncert Petra Nagye jako jeden z nejpohodovějších, co zde kdy zažili.Podílela jsem se opět na realizaci melbournské části turné, které v říjnu zorganizoval v Austrálii jako obvykle sydneyský impresário Petr Vítek.  Na rozdíl od zpěváků Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové a skupiny Olympic, které jsme prezentovali českým a slovenským divákům žijícím v Austrálii v uplynulých deseti letech, není slovenský zpěvák Peter Nagy až tak znám v bývalém exilu vzhledem k tomu, že počátky jeho umělecké dráhy datují od roku 1983. Čtěte více ZDE »

Čeští návštěvníci už na mnoha místech naší republiky (Strakonice, Valašsko, Frýdek-Místek, Mělník, Bělá pod Bezdězem, Benátky nad Jizerou, Domažlice, Chomutov, Znojmo, Kutná Hora, Jablonec nad Nisou, Ústí nad Orlicí, Šumperk, Domažlice, Hodonín, Semily) měli a nyní mají do konce roku v Jindřichově Hradci možnost obdivovat se kráse porcelánových panenek z tvůrčí dílny Anny Šlesingerové. Žije se svým manželem Jiřím blízko Norimberku, kam emigrovali v roce 1965, zakoupili domek a usadili se zde natrvalo.

Anna Šlesingerová je nejen výtvarnice, která panenky navrhuje, ale sama je modeluje z plastelíny nebo hlíny. Pro každý díl musí napřed zhotovit sádrovou formu a panenky potom odlévá z porcelánu. Ten se vypalováním v peci, kterou výtvarnice rovněž vlastní, sráží zhruba o 15 %, takže se s tím musí od počátku počítat.  Čtěte více ZDE »

Klišé a zábrany dorozumění

V našem světě, kterému říkáme moderní a civilizovaný, nejsme schopni se dohovořit ani o tom, co bychom měli řešit, natož ty problémy řešit. Ale ani v tom množství problémů není problém. Jde o to, vybrat ty nejzávažnější. A aby to nebylo jednoduché, je nutno brát v úvahu, že pro každou oblast, místo na Zemi, pro každý stát, komunitu a nakonec i jednotlivce, nejsou ty nejzávažnější problémy shodné.

Svět se v našich úvahách, hlavách, myslích, očích a nazírání jeví jednou jako binární, černobílý, jindy jako rozplihlá změť barev, odstínů a nesrovnalostí v reálné skutečnosti. A tak se světový, evropský i národní dialogy příslušných populací krystalizují v klišé. Čtěte více ZDE »

Fortuna

Po deseti letech strávených na Ostravsku jsem usoudil, že jsem pro kulturní povznesení hornického kraje udělal dost, a rozhodl se odejít do Prahy, po čemž jsem už dlouho toužil. Při převádění nakladatelské činnosti z Klubu Máj v Karviné do ostravského Pulsu jsem musel jednat s vedením Svazu klubů mládeže v Praze a dostal se k první příležitosti, jak pro tuto organizaci pracovat. Měla problém s vydáváním svého časopisu, požádala mě, zda bych se jeho vydávání neujal, a já této možnosti využil. Bylo to koncem roku 1969.

Šlo o měsíčník Dostavník, inspirovaný francouzským žurnálem Harakiri. Šéfredaktorem byl nápaditý novinář Dušan Brabec, pracující předtím v Mladém světě, redaktory tu byli fejetonista a prozaik Petr Koudelka, dále Michal Jupp Konečný, pozdější dramaturg Porty a folkových festivalů, a zahraniční zpravodaj Karel Čech. Po slibném rozběhu se však objevilo reálné nebezpečí, že se všechna nová periodika budou rušit. Čtěte více ZDE »

Kdysi jsem se v jednom časopise setkal s žebříčkem deseti nejdůležitějších vynálezů v dějinách lidstva. Už si nevzpomínám, jaká geniální věc se umístila na prvním místě, ale to, že internet obsadil příčku v pořadí devátou, si ještě pamatuji. Podobně jsme diskutovali i onehdy v hodinách anglické konverzace, kde jsme dostali za úkol seznámit ostatní s podle nás nejvýznamnějším vynálezem (či objevem) a svou volbu náležitě zdůvodnit. Já seděl takřka na konci řady a doufal, že zazvoní dřív, než mi bude uděleno slovo. Nestalo se tak. Začal jsem proto dosti chaoticky kvákat několik frází o kole a jeho využití ve starověkém Egyptě. Nicméně i zde zaznělo ono kouzelné slovíčko „internet“. Čtěte více ZDE »

Jak již jistě víte, mnoho našich autorů žije nebo žilo v zahraničí. Proto je tedy samozřejmé, že i mnoho našich čtenářů pochází ze všech koutů naší zeměkoule. Jsme velmi rádi, když nám naši autoři přinášejí články o lidech, kteří opustili naši zemi v období komunistického režimu a zasloužili se o rozvinutí a podporu naší komunity v zahraničí. Založili kluby, komunity a začali svůj život mimo jejich domov znovu od začátku. Je proto těžké se podílet s čtenáři o skutečnost, že jejich úsilí a snahy jsou již u konce. Věříme, že je ale důležité se s Vámi podělit i o tyto smutné události. Proto článek od Evy Střížovské o nedávno zesnulém panu Jaroslavu (Jerry) Louisu Elznerovi také patří do našeho magazínu.

Daniela Olszová

Čtěte více ZDE »

A zase se všechno řízením osudu semlelo tak, že pár měsíců od odchodu Sanyho jsme si jeli kamsi za Opavu a Kunín pro štěně. Tentokrát pro kavkazského pasteveckého psa po čistokrevných rodičích, ale bez průkazu původu. Už se nám nechtělo investovat tisíce, když šlo jen o psa na hlídání.

Nedovedu si představit otřesnější prostředí, než v jakém byla tahle štěňata ubytována. Vilka byla sice pěkná, ale majitelka nás vedla přes rozbahněný dvorek dozadu, pak po několika schodech do sklepa k prasečímu chlívku, ve kterém byl chumel štěňat. Čtěte více ZDE »

Ve středu 25. října oznamuje Svobodná Evropa adresy členů redakční rady Lidových novin (Jiřího Dienstbiera, Ladislava Hejdánka, Jana Šabaty a Františka Šamalíka), kam lze zasílat poštu v době zadržení obou redaktorů, kteří nejsou ve svých domovech. ● Prezident Mezinárodní novinářské organizace se sídlem v Paříži protestuje jménem 14 000 novinářů, vedených v této organizaci, proti pronásledování redaktorů Lidových novin. Dále byl zaslán protestní dopis  předsedovi vlády ČSSR L. Adamcovi, v němž se odsuzuje porušování svobody projevů, svobodné informovanosti a výměny názorů. ● K protestům se již připojují redaktoři z redakcí deníků Mladé fronty, Lidové demokracie, Svobodného slova, Zemědělských novin, Mladého světa, dále z redakci časopisů Vlasta, Gramorevue a Melodie – celkem 110 českých novinářů. Mnozí své protesty odnášejí přímo na předsednictvo vlády ČSSR ve Strakově akademii v Praze. ● Navzdory všem represím vyjde k 28. říjnu 10. (říjnové) číslo Lidových novin. Čtěte více ZDE »

U malířů a sochařů bývá zvykem uvádět, u koho studovali, právě tak u hudebníků, dirigentů, zpěváků…, dodává jim to jakýsi punc. Spisovatelé nemají školy, kde by jim byl přidělen učitel, nemohou se proto ohánět tím, že jsou žáky toho či onoho slavného profesora. Popravdě řečeno ani o to příliš nestojí.

Vytuší-li kritik v něčím díle jmenovitý vzor, autor se zachmuří. Netouží, aby mu byly předhazovány nějaké vzory. A vůbec už nechce být označen za něčího žáka. Jako by tím byl nějak diskvalifikován, znectěn, degradován na epigona. Právě tak mu nezalichotí zařazení k nějakému literárnímu směru, do nějaké programové skupiny či školy. Literáti se prostě domnívají, že nejvyšším puncem kvality je naprostá originalita, nesrovnatelnost s kýmkoli jiným, nezávislost na jakýchkoli tradicích a vzorech. Čtěte více ZDE »

Vesničku, vlastně jen pár kroků od Plaňan, bez znalosti prostředí bychom těžko hledali. Krčí se skromně v hlubokém údolí potoka Bečvárka, který proteče dvěma rybníky a spojí své vody s řekou Výrovkou. Při pohledu odkudkoli z okolí si z celé vesnice všimneme vlastně jen jakoby na rovině stojícího kostela svatého Václava, stavby, na které se podílel někdo z okruhu huti Peta Parléře.

V kostele probíhá celková rekonstrukce, zajímají se o něj i pracovníci Archeologického ústavu Akademie věd. Čtěte více ZDE »

Vlakem do Tábora a odtud městskou hromadnou dopravou do Sezimova Ústí se dostanete snadno. Navštívíte zde Památník Edvarda Beneše (1884 -1948), pokloníte se jeho památce v parku s hrobkou, kde je pochován i se svou ženou Hanou (1885 -1974). Prohlédnete si ještě vilu, kterou zde manželé Benešovi nechali postavit v roce 1930. 

Od roku 2007 přibylo k těmto pamětihodnostem města se 7300 obyvateli a velkými objekty „baťovského“ Kovosvitu, další významné místo, lákající k prohlídce. Ve zdejší základní škole se nachází Pamětní síň I., II. a III. odboje jako stálá expozice, která má svoji pozoruhodnou historii a na kterou je město právem pyšné, protože takových síní není zatím u nás mnoho.  

Jejím zakladatelem je Miloš Trnka (*14. 5. 1946), oceněný nedávno Pamětní medailí Československé obce legionářské. Čtěte více ZDE »

V rádoby vědeckém sondování vniku světa a naší Země se ocitáme asi uprostřed tvoření Božího. I když Bůh asi neznal naše současné dělení prehistorie, faktem zůstává, že někdy na přelomu prahor a prvohor se na Zemi objevují první živočichové, samozřejmě v moři. Ve všech geologických epochách se střídala klimatická období velmi teplá a velmi studená a změny byly pro nás nepředstavitelné. V dobách ledových často značně narůstaly kontinentální ledovce, v dobách meziledových pak někdy pravděpodobně zmizely i polární ledovcové čepice! Rozdíly v globálních průměrných teplotách byly více než deseti stupňové, hladina světových oceánů klesala a stoupala o desítky a ojediněle snad i o sto metrů. Čtěte více ZDE »

„Lidé už mi předpovídají slávu, ale já bych chtěl pracovat. Moc!“ (Ota Pavel)

Jan Werich se prý ve Velharticích na rybách nechal slyšet, že kdyby Ota Pavel psal anglicky, tak by mu ležel u nohou celý svět. Bohumil Hrabal, v předvečer svých osmdesátin tehdejším prezidentem ČR Václavem Havlem navržený na prestižní Nobelovu cenu za literaturu poznamenal, že z našich spisovatelů by si „Nobelovku“ nejvíce zasloužil Ota Pavel, protože je nejlepší. Čtěte více ZDE »

Bylo už po osmé, když jsme najeli na naši dálnici a zamířili k dalšímu postupnému cíli, Heilbronnu. Ten jsme po krátkém bloudění městem projeli a Vašík opět přišlápl plyn, zdvihl rychlost na sto padesát a vesele předjížděl pomalejší vozy bez ohledu na dopravní pruhy. Takže se muselo nevyhnutelně stát, co se stalo: opět nás předjel a zastavil policejní vůz.

Protože jsem byl jediný, kdo mluvil německy, bylo na mně, abych celý ten dialog, a hlavně protesty ze strany madam, tlumočil. Policejní verdikt byl ale krátký: řidič předjížděl několikrát zprava a navíc při tom nedával znamení o změně směru. Výsledkem byla pokuta 50 €, kterou Vašík se skřípějícími zuby zaplatil. Čtěte více ZDE »

Nejenom české letadlo

Československo patřilo ve XX. století k průmyslově nejvyspělejším státům světa. Od svého vzniku v roce 1918 k tomu mělo vytvořeny podmínky. Patřilo v Rakousko-uherské říši k oblastem, kde byl průmysl, doprava, železnice, důlní a hutní průmysl, strojírenství, sklářství a další obory na slušné evropské i světové úrovni. Tento vývoj pokračoval od 20.let prakticky až do roku 1989. V letech 1950 – 1988 byl deformován dirigismem RVHP. Přesné a těžké strojírenství, důlní a průmysl železa a oceli, těžká i lehká chemie, průmysl automobilový, kožedělný, textilní, sklářský, obuvnický, hudebních nástrojů, bižuterie, nábytkářský, potravinářský, gumárenský a vyspělé zemědělství produkovaly vše, co saturovalo potřeby země a jejích patnácti milionů obyvatel. Pomiňme nyní hlubokomyslné rozbory řady ekonomů, politiků a dalších všeználků o kvalitě v celém spektru výroby, cenové deformace, účelové zaměření výroby, exportní zaměření a další, jejichž příčiny měly kořeny v již zmíněné RVHP, pod taktovkou bývalého SSSR. Většina celostátní produkce šla na export. Čtěte více ZDE »

Tohle léto jsem navštívil hned čtyři zámky v našich krásných luzích a hájích. Sice jsem se občas nestačil divit, co historicky erudované (ehm) průvodkyně vypouští ze svých úst, nicméně za promarněný čas to nepovažuji. Obzvláště se mi líbily nazouvací papuče, co nám vždy vnutily a v kterých se tak krásně klouzalo a padalo ze schodů. A protože nám mnohdy ukázaly i nějakou tu tajnou místnost, přímo třináctou komnatu, napadlo mě, že bych se s vámi, moji milí turisti, podělil i o něco z té své. Že vytáhnu na světlo jednoho z těch kostlivců, co mi tak dlouho chrastí ve skříni. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Poustevník, který uměl vyrábět brýle 

Zbožný poustevník Samuel posnídal jako obvykle skývu suchého chleba, zapil douškem vody z Chodovického potoka a navyklými pohyby uklidil na hrubě tesaném dřevěném stole. Měl v plánu až do soumraku brousit čočky z kousků čirého skla. Učený poustevník nejen že věděl, že brýle vynalezl již ve třináctém století Alessandro de Spina z Florencie, ale uměl je sám vyrábět. Poustevník se vlastně jmenoval Samuel Görner, na hrad Sloup přesídlil z protilehlé jeskyně v roce 1735 a mimo brýlí sestavoval i dalekohledy. Čtěte více ZDE »

Ve středu 18. října 1989 jsem si zaznamenal rozhlasové vystoupení Richarda Urxe, od něhož jsem získával černobílou kvalitní předlohu každého nového čísla Lidových novin, abych je mohl zhruba tak v nákladu 100 kusů vytisknout – 50 jsem mu odnášel do jeho domu, kde měl v přízemí velkou schránku, a druhou padesátku jsem rozšiřoval mezi své spolupracovníky, přátele a známé. To bylo již v roce 1988, proto si vybavuji při poslechu tu událost: přišli do našeho ústavu UTRIN (Ústav technického rozvoje a informací, v Praze na Kampě, U Sovových mlýnů 9, který měl svou tiskárnu mimo sídlo ústředí, až v Krči blízko spodní části Budějovické třídy) dva pánové a z oddělení zvláštních úkolů mne volá pan Myška, abych přišel okamžitě dolů k němu do kanceláře. „Ti pánové by chtěli něco objasnit, pane Sígle…“ „Ale tady ne, pojedete s námi…“ „Musím si jít udělat pořádek na stole u sebe…“ A šli stále za mnou, čekali v místnosti, jak si ukládám papíry do stolu, beru si aktovku a oni jdou se mnou k autu. Čtěte více ZDE »

Je to jako s tou krajinou kolem Havlíčkova brodu. Krása Českomoravské vysočiny vyniká tam, kde se jí dotkne pracovitá ruka. Na počátku příběhu Davida Šimánka je hladký český olovnatý křišťál. Na konci čirá krása.

Vesnička Chlum vzdálena dvanáct kilometrů od města pojmenovaného podle Borovského, je posazena v malebných kopcích a čítá patnáct stavení. Pozornosti nevšímavého řidiče by snadno unikla, nebýt pestrých truhlíků rozkvetlých květin zdobících velký nápis WELCOME u cedule oznamující, že právě projíždíte obcí. Barevné květy vedou dál k nevelkému domku s výkladními skříněmi, ve kterých se uprostřed zelené vrchoviny zrcadlí kříšťálová pohádka. Přijeli jste k brusičům českého skla – Davidu a Petře Šimánkovým. Čtěte více ZDE »

Píše se rok 2009 a letos se opravdu mimořádně dostavila zima do naší české kotliny, do moravskoslezských úvalů a samozřejmě i na naše hory už uprostřed října. Matka příroda tak moudře schladila horké hlavy nás všech, ale zejména našich rádoby politiků, kteří už to potřebovali  – s prominutím – jako prase drbání. Maně si pamatuji, že před dvaceti lety bylo trochu podobné počasí až koncem listopadu, což bylo v našich zeměpisných šířkách obvyklé. Tehdy ovšem zaměstnávala naše mysli právě probíhající sametová revoluce, ve kterou mnozí z nás pesimističtějších už ani nedoufali!

Dvacáté výročí listopadu 1989 jistě bude v následujících týdnech zcela zákonitě a po právu hlavním tématem rozhovorů a hodnocení vážných i těch hospodských. A chtěl bych nesměle upozornit, že ani ty hospodské bychom neměli a priori namyšleně odsuzovat a ignorovat. Čtěte více ZDE »