Barbara Semenov: Nejslavnější
02.10.2009
Nejslavnější z Čechů se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi.
Antonína Dvořáka zná nepochybně celý svět, jeho hudba zní dodnes na nejrůznějších místech naší planety – zazněla dokonce ve vesmíru, jeho jméno se píše všude s českým háčkem a obyvatelé celé zeměkoule se v tomto výjimečném případě statečně pokouší i o jeho vyslovení. Kolikrát jsme se v životě spokojeně usmáli světovému „dvoržak“ jako synonymu české slávy a geniality.
Jako čechofilce se mi líbí, co kdysi řekl skladatelův syn, Otakar Dvořák – “Tatínek při každé příležitosti zdůrazňoval své češství a především v cizině se ke svému národu hrdě hlásil. S rostoucím světovým významem vlastní osoby trval na tom, aby na plakátech i hudebninách bylo napsáno české Antonín místo německého Anton, nekompromisně prosazoval i háček nad “ř” a vůbec ho nezajímalo, že toto písmeno zná pouze čeština. Nějaký čas se proto přeli i s nakladatelem Simrockem, ale tatínkova hudba byla natolik výhodným artiklem, že majitel jedné z nejrenomovanějších nakladatelských firem brzy ustoupil.”
Dvořákův rod pocházel ze Středočeského kraje, a všichni předci z otcovy strany byli od nepaměti řezníci nebo hostinští, předpokládalo se tedy, že prvorozený zdědí řemeslo po otci. Rodina hospodařila v “kontribuční chalupě s vejsadní hospodou”, při jejímž požáru v létě 1842 musel otec vynést budoucího génia v kolébce do bezpečí. Kromě řezničiny se však v Dvořákově rodu geneticky předávala i jiná vloha: nadání k hudbě.
Antonín měl k řeznictví ovšem velmi daleko. Zato se ve svých dvanácti letech dostává pod dohled kantora/hudebníka Antonína Liehmanna. Liehmann byl varhaníkem, klavíristou, skladatelem, ovládal hru na řadu dalších hudebních nástrojů a brzy rozpoznal v mladém Dvořákovi mimořádný talent. Zasvětil ho do tajů harmonie, hry na varhany a dovolil mu hrát při mších nebo i zaskakovat u dirigentského pultíku. V té době vznikaly první Dvořákovy skladatelské pokusy: valčíky, polky a kvapíky.
Své základy rozvíjel Antonín dále na pražské varhanické škole v Konviktské ulici na Starém Městě, kde získal znalosti v oblasti kontrapunktu, orchestrace, hudebních forem a v kompozici. Škola byla chudá, sestávala ze tří neútulných tříd v omšelé budově bývalé jezuitské koleje a byla vybavena jen nekvalitními varhanami. Tyto nedostatky však byly kompenzovány výborným pedagogickým sborem (J. Krejčí, L. Zvonař, J. Foerster – otec skladatele J. B. Foerstera), který byl schopen svým žákům vštípit solidní znalosti hudební teorie i praxe.
Do života vstupoval mladý Dvořák tedy nuzně. Dlouhá léta – až do doby, kdy se oženil – žil v Praze u příbuzných nebo v podnájmu. Když opouštěl varhanickou školu, bylo mu osmnáct let a od rodičů již nemohl očekávat finanční podporu, tím spíše, že otcova živnost stále více upadala. Přihlásil se tedy do konkurzu na místo varhaníka v kostele sv. Jindřicha. Mezi šesti uchazeči byl sice nejlepší, ale přesto nebyl přijat s odůvodněním na nedostatek praxe. Po tomto neúspěchu se rozhodl přijmout místo violisty v kapele Karla Komzáka, což byl nevelký orchestr, který hrával nenáročnou hudbu na tanečních zábavách a promenádních koncertech. Naštěstí bylo na podzim 1862 otevřeno Prozatímní divadlo a celá Komzákova kapela byla angažována jako základ operního orchestru, čímž se Dvořák dostal do světa velké hudby. Po řadu let pak hrál denně violové party v operách Verdiho, Wagnera, Meyerbeera, Donizettiho aj., často pod taktovkou kapelníka Bedřicha Smetany. Tento příval hudby mu však nestačil a bezpočet partitur studoval i doma.
Zároveň s intenzivním studiem děl velkých mistrů začal tvořit i hudbu vlastní. Zřejmě v té době napsal velké množství skladeb, z nichž provedena nebyla žádná a většinu z nich autor sám podrobil kritické autocenzuře a partitury zničil. Prvním hudebním dílem, se kterým byl spokojen natolik, že mu přidělil opusové číslo 1 a oficiálně tak započal svoji skladatelskou dráhu, byl Smyčcový kvintet a moll z roku 1861, to bylo Dvořákovi právě dvacet let.
V této době potkává své dvě osudové ženy, které poznal na jednom místě – v rodině zlatníka Čermáka, jehož dcery vyučoval klavíru. Zamiloval se nejprve do starší Josefíny, ta ale se svým nápadným půvabem a pěveckým talentem mířila výše než do náruče domácího učitele hudby. Vzala si hraběte Kounice, s Dvořákem ale zůstali přáteli po celý život. Pozůstatkem tohoto platonického (a jednostranného) vztahu jsou Cypřiše, cyklus milostných písní. K cyklu se bude ještě Dvořák celý život mnohokrát vracet, a tak můžeme melodie z Cypřišů nalézt rozeseté v mnoha pozdějších skladbách. Na řadu přišla mladší zlatníkova dcera, o něco méně půvabná, ale o to oddanější Anna. Tentokrát už nešlo o platonický vztah. Když Dvořák žádal v roce 1873 o její ruku, byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Zlatník Čermák se s nerovným sňatkem nesmířil a dceru vydědil.
Novomanželé se pak protloukali bídou až do počátku roku 1875, kdy se Dvořákovi podařilo získat státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. V porotě, která o udílení stipendií rozhodovala, zasedal i slavný Johannes Brahms. Pro Dvořáka měl od počátku velké uznání a později s ním navázal celoživotní přátelství. Na Brahmsovo doporučení začal také Dvořákova díla vydávat jeden z nejvýznamnějších německých nakladatelů, Fritz Simrock. Honoráře, zpočátku velmi nízké, se s rostoucím skladatelovým věhlasem začaly postupně zvyšovat.
Ve svých pětatřiceti letech už sype Dvořák z rukávu jednu skladbu za druhou. Tehdy jej ale stihne nečekaná rána. Po smrti dcery Josefky, která zemřela dva dny po narození, umírá za tragických okolností v srpnu 1877 roční dcera Růženka a měsíc nato i tři a půl roku starý syn Otakar. Dvořákovi během krátké doby přišli o všechny své děti.
Skladatel již po smrti prvního z nich vytváří náčrt kompozice, která se stane jednou z jeho nejproslulejších. Po ztrátě dalších dvou dětí se zoufalý otec znovu chápe textu středověké latinské sekvence Stabat mater pojednávající o utrpení Panny Marie, které ukřižovali syna, a v jeho sugestivním zhudebnění nalézá očištění. Osobní tragédii přetavuje v nadčasovou výpověď o lidské bolesti a naději, velkolepá hudba, na počátku temná a bezvýchodná, se postupně projasňuje, aby v závěrečné části vyvrcholila mohutnou katarzí přitakávající životu. Kompozice oratoria Stabat mater znamená počátek Dvořákovy světové slávy.
Aby co nejdříve zapomněli na tragické události nedávné doby, stěhují se Dvořákovi do nového bytu v Žitné ulici, kde zůstanou do konce svého života. Další tři roky bývají v kontextu Dvořákovy tvorby označovány jako Slovanské období. Vyznačují se výrazným příklonem ke kořenům slovanské lidové hudby a zároveň představují autorovo vůbec nejplodnější období. Hudba “okořeněná” slovanským koloritem byla žádaná jak v českých zemích (z vlasteneckých pohnutek), tak v zahraničí (pro svůj přitažlivý, “exotický” ráz). Vznikají Moravské dvojzpěvy, Serenáda d moll pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, řada klavírních skladeb, desátý smyčcový kvartet “Slovanský“, Česká suita, Cigánské melodie a také první řada slavných Slovanských tanců. Následuje Symfonie č. 6 D dur, o které Václav Talich později prohlásil, že jde o dílo naplněné “tepem krve české země”.
Klíčovým momentem Dvořákovy kariéry bylo pozvání do Londýna. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat, a tak většina skladatelových cest za kanál La Manche byla spojena s uvedením nového díla v premiéře. Ostrovní zemi navštívil Dvořák celkem devětkrát a každá cesta byla triumfem pro něj i pro českou hudbu, s úspěchy v cizině došel zpětně uznání i doma. Vyvrcholením jeho kontaktů s Anglií bylo udělení čestného doktorátu univerzitou v Cambridge v červnu 1891.
Současně s evropským věhlasem – kromě Anglie se již Dvořákova hudba hraje také ve Vídni, Budapešti, Lipsku, Berlíně – přicházejí šťastné okamžiky i v soukromém životě. V průběhu let 1878 – 1888 se manželům Dvořákovým narodí postupně šest zdravých dětí, které se již všechny dožijí dospělého věku. Brzy po narození dcery Anny je celá rodina pozvána Josefinou Kounicovou na zámeček ve Vysoké u Příbrami, který dostala svatebním darem od svého manžela, hraběte Václava Kounice. Dvořákovi Vysoká učarovala tak, že od švagra odkoupil starší hospodářské stavení se zahradou na druhém konci vesnice a nechal ho přebudovat v patrový dům, později nazvaný vila Rusalka. Následujících dvacet let zde bude rodina rok co rok trávit letní měsíce a vznikne zde velké množství hudebních děl, z nichž mnohá patří k autorovým nejproslulejším.
Roku 1890 se poprvé vynořila nabídka, která Dvořákovi v budoucnu změní život. Pozvání do Spojených států amerických. Podnikavá prezidentka Národní hudební konzervatoře v New Yorku, Janette Thurberová, se rozhodla zvýšit prestiž školy tím, že nabídne post ředitele přední osobnosti evropské hudby. Volba padla na českého Mistra. Po dlouhém váhání (ve stejné době mu byla nabídnuta profesura na pražské konzervatoři) nakonec skladatel podepsal smlouvu, která ho zavazovala vést hudební ústav a vyučovat skladbě, to vše za honorář třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout Praha. Závratná kariéra je dovršena: syn zkrachovalého řezníka z bezejmenné vesnice kdesi ve středních Čechách se stává ředitelem Národní hudební konzervatoře v New Yorku a zároveň nejproslulejším českým hudebníkem všech dob.
V Americe strávil Dvořák dva a půl roku. Své pocity a dojmy brzy vtělí do geniálního díla: Symfonie č. 9 e moll, které dá podtitul “Z Nového světa”. Jedna z nejhranějších skladeb světa vznikla za poměrně krátkou dobu, od ledna do května 1893.
„Nepřišel jsem do Ameriky, abych tu pěstoval hudbu Beethovena a Wagnera. Chci zdejší mladé skladatele upozornit na písně černošské a přimět je, aby je přijali za základ svých skladeb,“ prohlásil Dvořák. A sám šel příkladem. V Novosvětské symfonii přetavil černošské spirituály a work-songy, nádherné Largo prý inspiroval zpěv černého uklízeče, kterého zaslechl v chodbách školy. Vedle Ódy na radost je to nejslavnější symfonie všech dob a její nahrávka putovala s americkými astronauty v Apollu 11 na Měsíc. Premiéra 16. prosince 1893 v Carnegie Hall byla světovou senzací.
Po návratu ze Spojených států se Dvořák opět vrátil k výuce na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky patřili i budoucí významní skladatelé Oskar Nedbal a Vítězslav Novák, ale také Josef Suk, který se zanedlouho ožení s Dvořákovou nejstarší dcerou Otilií. Roku 1896 došlo k významné události pro český kulturní život. Bylo ustanoveno nové hudební těleso, které se během následujících let stalo naším nejproslulejším orchestrem, Česká filharmonie. Jako nejslavnější český žijící skladatel byl Antonín Dvořák pověřen, aby na koncertě zahajujícím její činnost dirigoval program složený z vlastních děl.
Závěr skladatelova života se nesl ve znamení příklonu k hlubinám lidové moudrosti, k říši bájí a pohádek. V této době zkomponoval čtyři symfonické básně na texty z Kytice K. J. Erbena. Dvořákovu tvorbu uzavírají tři jevištní díla. Nejprve opera komická Čert a Káča, poté skladatelova opera nejhranější, lyrická Rusalka, jejíž premiéra v roce 1901 představovala pro skladatele jednoznačný triumf a satisfakci i na poli operním (doposud byl vnímán především jako autor hudby symfonické a komorní).
Dvořákovým posledním dílem vůbec je opera Armida s exotickým námětem z prostředí orientu. Premiéra v březnu 1904 nedopadla podle autorových představ především vinou nedbalého nastudování. Kromě rozmrzelosti z jevištního ztvárnění opery se přidaly i zdravotní potíže. Skladatel byl nucen kvůli ledvinovému záchvatu opustit během představení divadlo.
Ledvinovou koliku zkomplikovaly nachlazení a chřipka, a tak ošetřující lékař předepsal Dvořákovi klid na lůžku. Pacientův stav se přechodně zlepšil ráno 1. května a skladatel projevil přání usednout s rodinou k nedělnímu obědu. Po polévce se mu však udělalo nevolno a brzy nato ztratil vědomí. Narychlo přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt, jejíž příčinou byla oficiálně stanovena mozková mrtvice. Podle poznatků moderní medicíny však pravděpodobně způsobila smrt plicní embolie, která pacienta postihla po dlouhodobém klidu na lůžku.
Nejslavnější z Čechů, jehož duch s námi přetrvává a povznáší nás dodnes, v době ultramoderní. Přiznávám, že si ani netroufnu vlastními slovy učinit závěr popisu jeho přínosného života. Ostatně to za mne udělali jiní velikáni, kteří mi mluví jako ostatně pokaždé z hloubi mého srdce.:-
“Neznám Dvořáka osobně, jaký je, ale myslím si ho jako pravého muzikanta. Tedy co “poetu vzduchu”, jak se říká pravému muzikantovi, který se pramálo o to stará, co se děje tam dole na zemi, hluboko pod ním… Vytýká se mu, že má ještě příliš mnoho fantazie a málo flegmatu. Také prý je velmi ctižádostivý. Bravo! Obejmul bych ho za to! A že prý konečně pracuje příliš mnoho. Vytýkejme oceánu, že má příliš mnoho vln!”
“Žel, nejsem poučený v hudbě, ale bez hudby žilo by se mi chudě. Musím ji mít, musím ji denně slyšet a neznám téměř přesycení. A Slovanské tance! Není dne, aby se některý z nich neozval. A slyšíme v nich jakoby všechnu bohatost hudebnosti zakletou v dědictví tohoto národa, všechnu zpěvnost lidu i jeho neodmyslitelnou vlohu k tanci. V Tancích jakoby ze všech jeho melodií jediným tvůrčím gestem vytryskl jásot této hudby.”
Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com
