Hana Karolina Kobulejová: Ohniví skřítci
05.10.2009
Pověst je útvarem lidové slovesnosti. Často vznikala na základě pravdivého jádra, ale příběh byl svými vypravěči někdy kvůli líbivosti přikrášlován. A co vy, věříte pověstem? A uvěříte?
Poblíž městečka Černošína se majestátně tyčí tajemná Vlčí hora. Na ní kdysi před mnoha a mnoha lety vyrostl kamenný hrad. Měl sloužit jako sídlo pánům z Volfštejna, kteří v erbu hrdě nosili vlčí hlavu. Hrad se nachází uprostřed hlubokých lesů. V těch dobách byl vlk široko daleko velmi obávaným pánem.
Snad i z pospolitosti vlci, kteří chodívali pít ke Kosímu potoku, v těch dobách hrad strážili před nezvanými hosty. Hrad obýval Beneda z Volfštejna, syn prvního majitele Ctibora, jenž si sídlo vybudoval pro klidný život, kterého se však nedočkal. Byl zákeřně zavražděn. Beneda vypátral jeho vrahy, potrestal je a začal se starat o otcovo sídlo. Hrad také obývali jeho synové a vnuci. A všichni tam žili ve svornosti a spokojeně. To však přestává ve chvíli, kdy se hrad dostává do držení bratranců předposledního majitele a zároveň Benedova vnuka Oldřicha I. Poslední majitelé hradu jsou zapřísáhlými katolíky a získávají tak od krále Zikmunda mnoho výhod. Jednou z nich snad i je, že se jim podaří vysoudit blízký hrad Třebel, do kterého se přestěhují a na vyděděné studené sídlo v pustině docela zapomínají…
Pouhé jedno a půl století po dokončení hradu jeho páni naposledy procházejí bránou s padacím mostem a od toho času začíná také pustnout. Krátká historie trvání hradu ho však zachránila před přestavbami a stal se tak jednou z nejstarších staveb v Čechách, která si zachovala věrnou tvář doby, ve které vznikla. Bohužel nedlouho poté, co byl hrad opuštěn, je značně poničen při bojích Jiřího z Poděbrad. Mizí zdivo dvoupatrového paláce a “vlčí sídlo“ se mění v romantickou zříceninu s prvky románsko-gotického stylu a unikátní vysokou věží. Ta je snad jako jediná v českých zemích kónická. Vstupovalo se do ní v prvním patře románským portálkem a jejího kónického tvaru bylo docíleno postupným zužováním mohutných kamenných zdí.
Ale proč tomu tak je? Pro každou zvláštnost je přece nějaké vysvětlení. A ať má přídech vědy nebo pohádky, pořád to je objasnění, které přináší na vznesenou otázku jasnou odpověď.
***
Byl horký letní den. A ten byl prosycen tak neuvěřitelným dusnem, že si mráček s mráčkem plácnul na to, že svět osvěží velkou bouří. Zvedl se silný vítr a z nebe se spustily silné proudy kapek. Ty nemilosrdně dopadaly i na stříšku malé chaloupky, u které stál jeden promočený pocestný a ten zoufale bušil na dvířka. Když se otevřela, poprosil on o suchý nocleh. Žena, která tam bydlela, byla velice dobrotivá a neznámého muže pozvala dále. Venku se stále ještě hrozivě blýskalo a noční obloha každou chvílí zbělela. Pak začal déšť slábnout a blesky se postupně vzdalovaly, až už slabě zahřměl poslední hrom.
Pocestný ve světničce u stolečku uviděl sedět dvě děti, foukající do talíře horké polévky. Na vyzvání ženy si sundal dlouhý promočený plášť a ta mu jej pověsila ke kamnům a přívětivě nabídla místo u jejich stolu. Muž se na ni vděčně podíval a nabídnuté posezení rád přijal. Hospodyně mu hned pro posilněnou a pro zahřátí naplnila vrchovatě talíř polévkou a s krajícem chleba mu jej podala. Když ucítil, jak krásně voní, neodolal a hned ji musel ochutnat. Byla to pro něj vyhladovělého úplná lahoda! Když se najedl, otřel si ústa deštěm promočeným kapesníkem a pustil se do vyprávění, co ten tajemný večer neuvěřitelného prožil…
Zrovna stál pod opuštěným hradem Volfštejn, když na obloze se hrozivě zablesklo a ozval ten nejsilnější hrom všech bouří. Tak mu zazněl v uších, že se úlekem přikrčil. Byl tak vyděšený silou hromu, že oči zavřel se strachem, že blesk udeří do vysokých stromů kolem něho nebo dokonce do zříceniny, která se tyčila nad ním.
Jeho oči pak vyděšeně těkaly po krajině. Uviděl uprostřed nebe hrozivý blesk, který rozdělil tmavou oblohu napůl a těsně minul mohutnou hradní věž. Blesk udeřil tak prudce, že se kolem něj jiskry rozlétaly a ty dopadly přímo na tmavou kamennou věž. Když jiskry začaly uhasínat a znovu se rozzářily, proměnily se v malé ohnivé skřítky! Byli to maličcí mužíčci – permoníčci, kteří měli místo těla jeden hořící plamínek, ba dokonce byli oblečeni v ohnivém kabátku. Měli černé rozcuchané vlasy a tvářičky plné ohnivého života.
Plamínkoví skřítci na samém vrcholku věže propadli vášni se sklouznout bleskurychle dolů. Po každém sjezdu dopadli do kyprého mokrého mechu, který sice plamínky lehce hasil, to jim ale nevadilo, otřepali se a znovu získali na síle. Vyletěli opět na věž a sklouzli se za vesého vřískotu znovu dolů. Bylo vidět, že rozjiveným permoníčkům se tohle moc líbí. Stěny věže byly nasáklé deštěm, ale oni ji pilně svými plamínky zahřívali a uhlazovali tak dlouho, dokud se sami neuhasili, a nebo jejich světlo pohaslo s přicházejícím dnem…
Děti byly z příběhu o ohnivých skřítcích nadšené a moc prosili muže, aby je k věži vzal. Ale on odmítnul, že již je po dešti a sami skřítci se již ukryli kdesi v hradu, kde nedočkavě čekají na další bouřku.
Děti, přesto že vůbec nechtěly, musely jít již spát a pocestný mamince příběh dovyprávěl. „Ti skřítci opravdu existují, sám jsem je viděl. Věřte mi! Mohu vám potvrdit, že ta věž se díky jim viditelně ztenčila. Nahoře je užší než dole. Kapky při dešti vedle ní nekapou, ale šikmo po ní ve slabých proudech stékají. Chytří skřítci si sami věž upravili tak, aby se jim po ní dobře klouzalo. Hrad uprostřed lesů nikdo nezná, a kdybych nebyl svědkem toho, co se tam za bouře děje, asi bych sám nevěřil. Je to vše pro mne velkou záhadou.“
Hospodyňka nevěřícně zakroutila hlavou, nevycházela z údivu a po chvíli unaveného pocestného uložila ke spánku, aby se mohl časně ráno vydat dál na své cesty.
A tak vznikl příběh o ohnivých skřítcích. Možná tyhle veselé pidimužíky viděl ještě někdo. Říká se totiž, že pokaždé, když se nad věží zablýskne, objevují se a sjíždějí střemhlav z věže dolů. Proto má věž hradu Volfštejn ve skutečnosti tak nevídaný tvar.
Pokud se budete chtít vydat po stopě skřítků, jen tak učiňte. Hrad je volně přístupný. Nedostanete se pouze na kónickou věž. V současné době ji opravuje Spolek pro záchranu hradu Volfštejna. Ten má v plánu učinit z věže rozhlednu, protože z Vlčí hory je nádherný výhled do blízkého i vzdáleného okolí. Ano, ta Vlčí hora opravdu existuje – dohlédnete z ní až k dalším skrytě tajemným a pohádkovým místům překrásné Šumavy.
