CzechFolks.com PLUS

Václav Židek: Štěstěna nebo talent?

Za všechno může vlastně Miroslav Sígl a jeho encyklopedie „Kdo byl a je kdo“, ve které se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Ve svém článku pro CF se M.S. zmiňuje o několika dalších, které by do osudů našich krajanů ve světě měly patřit. Právě tehdy mě napadlo začíst se znovu do spřízněné publikace J. A. Krystka „Osudy“ vydané r. 2001 v Brně a rozdělené na část exilovou a domácí. I v ní jsou zahrnuty nevšední příběhy lidí, kteří něčím dokázali vyniknout. U některých to byla Štěstěna nebo Osud, u většiny však nepředstavitelná houževnatost anebo talent.

Knihu předmluvou opatřil Jiří Suchý a jsou to právě jeho slova, která bych tu rád znovu připomenul.

Emigrace se stala takovým smutným českým folklórem. Ne každý stát se může chlubit tak značným počtem velkých osobností, které musely utéci ze své vlasti, pokud chtěly přežít. Někteří utíkali před nepřítelem, který vnikl do země, ale mnozí, snad většina, zachraňovali život útěkem před vlastními spoluobčany. To už je trochu silná káva!

V létech 1948 – 1989 se přiřadili k Janu Amosu Komenskému, k oběma našim prvním prezidentům, k tvůrci naší národní hymny Škroupovi a ke všem exulantům obou světových válek další tisíce výtečných lidí, vyhnaných z vlastní země zlobou, která si dala vznešené jméno třídní nenávist.

Myslím, že každý ten osud je námětem pro román, ale takové kvantum románů by bylo k nepřečtení, a tak výpovědi emigrantů a exulantů, shrnuté do několikastránkového zamyšlení jsou ideálním řešením, jak sdělit veřejnosti pocity, události, úzkosti i radost těch, kteří museli mnohdy začínat uprostřed svého života znovu od začátku, v prostředí, které jim někdy bylo, jindy nebylo nakloněno. Někdy k tomu bylo zapotřebí statečnosti, jindy vytrvalosti nebo oné mimořádné české vlastnosti – vynalézavosti. Někdy pomohlo štěstí, jindy nepomohlo nic. O tom všem se má vědět. Kniha – dokument, která tyto skutečnosti sděluje, je záslužná a potřebná.

Díky, pane Krystku. 

Jiří Suchý

 

 

V „Osudech“ se setkáme se Stellou Májovou, Martinou Formanovou, (které v těchto dnech vyšla už druhá knížka „Můj sen“), najdeme tu Pavla Tigrida, Otu Ulče a další a další, veřejnosti i méně známé osobnosti. Mezi jinými vedle mé maličkosti i spisovatelku Blanku Kubešovou z Lucernu.

Začetl jsem se znovu do některých příběhů, jsou to fascinující osudy, a ten B. Kubešové, resp. aspoň jeho část, vám předkládám.

 

Václav Židek

 

 

***

 

       

Blanka Kubešová: Možnost seberealizace mi nabídlo psaní

 

Kdy se práce stává literaturou a kdy má autor právo nazývat se spisovatelem?

 

Podle Bohumila Hrabala je spisovatelem každý, “kdo se dívá kolem sebe a diví. Kdo, když se dost nadíval a nadivil, má toho v sobě tolik, že stačí sednout a vzít do ruky pero. Pak už se to páře samo od sebe jako svetr”.

 

Narodila jsem se v rodině lékaře ve 44. roce, ke konci války. Vášnivě jsem si přála stát se herečkou, ale protože můj otec chtěl mít filozofku, a také že mi to zdraví nedovolovalo, nikdy jsem se k tomu nepřiznala. Vzhledem k jeho názorům a otevřenému smýšlení se mi nepodařilo dostat na žádnou vysokou školu, takže to ani nebylo důležité.

 

Vyrůstala jsem s jedním nezvládnutelným bratrem a obrovskou knihovnou. Oboje mi plně nahradilo kamarády, školu i ulici. Když jsem později v exilu vzpomínala na Prahu, viděla jsem ji z ptačí perspektivy nikoli Strahova nebo Hradčan, ale našich oken ve čtvrtém patře na Vinohradech. Věčně šedivou městskou oblohu, střechy činžáků, červenou tramvaj. Všechno důležité se rozhodovalo v kuchyni. Aby den neproběhl až moc jednotvárně, o to se staral můj probuzený bratr. V rukopisech se po létech objevil jako Karel nebo brácha Jerry. V jídelně, které dominovala na mé dětské oči velká černá knihovna, se zastavil čas, a zatímco dovnitř dorážela ulice a hesla 50. let, seznamoval mě otec s českými i světovými klasiky. Ti mě vybavili na cestu citem a láskou k řeči a úctou ke slovu vůbec. Tady se mi dostaly do ruky také svazky Julia Zeyera, opatřené máchovským povzdechem “Daleká cesta má, marné volání”, který mě provází celý život.

 

Moje první zaměstnání v archivu ND, stejně jako to pozdější v administrativě Krátkého filmu by nestálo za řeč, kdyby mi neposkytlo příležitost vidět všechny divadelní a filmové generálky.

 

V roce 1963 utekl bratr do ciziny, a protože každý jeho krok byl mapován státní bezpečností, byl nucen k tomu zvolit velice nebezpečnou trasu přes Dunaj a Maďarsko do Jugoslávie. (O léta později jsem jeho útěk zpracovala ve  scénáři “Přeplavu i Dunaj”,  který byl realizován v televizním seriálu „Útěky železnou oponou“.) Odchod z domova, to u mne nepřipadalo v úvahu. Byli jsme každý z jiného těsta – on potřeboval rozlet a svobodu, u mne stály nejvýš domov a řeč. Knihy, filmy a divadlo byly můj vnitřní svět, a ten byl tak bohatý, že v něm pro nic jiného nebylo místo. Na druhé straně jsem nikdy nevytáhla paty z domova a lákalo mě se podívat, jak to vypadá za oponou. Ze školních prázdnin na Chebsku jsem ji znala jen ze strany drátů nabitých elektřinou. Navždy se mi vryly do paměti vysoké pozorovací věže, výstražné tabulky a především neustálá střelba a zátahy na kopečkáře. Tak se mi to později promítlo i do mé prvotiny “Deník Leošky Kutheilové“. Vedle mnoha rozhlasových zpracování úspěšných i dík jeho interpretům, Jaroslavě Tvrzníkové v RFE v Mnichově, Janě Reichové v Austrálii a do třetice i Haně Maciuchové v Praze, (CD s touto oblíbenou herečkou je právě na pultech), se Deník jako hru podařilo realizovat v r. 2006 v Divadle U Valšů s Ninou Divíškovou a Lenkou Novotnou v hlavních rolích.

 

Zvědavost, jak to na tom proklínaném Západě vlastně vypadá, mě s manželem v 68. roce zavedla do Paříže. Tam nás překvapila i srpnová okupace. Francouzsky jsem neuměla, ale nezapomenu na lidi a pohnutí v ulicích, na Francouze, který mi se slzami v očích vtiskl do ruky naši vlajku. V té chvíli jsem uvěřila, že je mou povinností zůstat a “informovat” svět. Teď s odstupem vím, že to bylo naivní, že o naši “oběť” nikdo nestál, co smutnějšího, že doma tohle většinou nikdo ani nepochopil.

 

Z Francie do Švýcarska, ze Švýcarska do Kanady a po roce zase zpátky do Evropy – než se nám podařilo zakotvit v Lucernu, prošla jsem řadou zaměstnání a narodily se nám dvě dcery. Tahle doba mi v paměti utkvěla jako překážková závodní dráha protkaná obrazy domova. Utíkala jsem se k nim, jak to šlo nejčastěji.

 

Už jako dítěti mi stačily ke spokojenosti tužka a papír. Teď jsem se psaní začala věnovat intenzivněji – zbavovala jsem se tím úzkosti, byl to lék na bolesti duše. Časem jsem poznala, že úzkost ze ztráty domova není jen můj problém. Tak se stalo, že vzpomínky, které jsem původně psala pro sebe, začaly vycházet i knižně.

 

“Vzpomínka je zákeřná věc,” říká Jaroslav Havelka v “Breviáři podivování”. “Vzpomíná se, když vysychá záhon přítomnosti, když plevel neradosti a smutku bují v kvítí života. Cosi pobolívá, narůstá tísnivá nejistota hodiny a dne a tak nastává čas k vzpomínání.”

Tak nějak vznikla “Romance pro Žoržínu”. Podobně jako Deník, tak i Žoržína jsou z velké části biografické práce, napsala jsem je z přetlaku duše a mají mnoho společného. Psaly se rychle a lehce, skoro samy od sebe, a obě vznikly pod bezprostředním dojmem českých veršů v cizině. Spisovatel Jaroslav Vejvoda kdysi “Romanci” charakterizoval slovy: “Není svobody bez bolesti.”

 

“Sedím v první lavici vedle Annenarie, proč ne v poslední, bylo by na mě míň vidět. Vrána k vráně. Annemarie je taky ausländr. Z okna jsou vidět hory, hory a hory kolem dokola, je to hezký takhle na podívání, ale jde z nich zima, a to je teprve podzim. Lidi jsou tu taky mražený, usmívaj se jak hvězda Polárka, svítí, ale nehřeje, a oni taky, ne a ne roztát. Je to asi nějaká nemoc z těch velehor a z těch vejšek.   

 

Tlačí se to za mnou, k oknu a skrz, konce nedohlídnu, a když si pomyslím, že jsme tu na doživotí, cítím, jak se kolem mě ten půlkruh uzavírá – jako věnec, ten smuteční. A kapky deště, kterej se leje za oknem, dopadaj dutě, jako by někoho zahrabávali. Ten někdo, to jsem já, moje vzpomínky a moje město, zvony z něj odletěly do Říma, a moje maminka, která už není, jako bejvávala. Když se jí ptám, proč je taková, taková jaká – taková divná, pomáhá mi tatínek, krčí ramenama a vzdychá.

 

Za oknem prší, tlačej se na mě ty hory, déšť dopadá dutě, jako by někoho zahrabávali. Je to ten samej déšť a ta samá vůně z rozmoklý hlíny, tak proč se mi chce brečet, v noci polezou žížaly.

 

(…) Sněžilo, na nebi nesvítila ani jedna hvězda. Nastavila jsem tvář a běloučká vata, ta na kousíčky cupovaná, mě líbala na čelo, pusu i oči.  

 

Kázání bylo česky a půlnoční jsme zakončili hymnou. Naposled jsem ji zpívala ve škole. Teď to bylo jiný, hrozně moc slavnostní a krásný, a taky zvláštní a neskutečný. Pár lidí v zemi, kde jim nikdo nerozumí, ve městě, kde nikoho neznaj a nikdo nezná je, stojí a ptá se – Kde domov můj?“

    

Brzy jsem opustila analýzu dětství a začala psát o lidech, jejichž osudy jsem do sebe nasbírala cestou. „Kočičí dlažba“ je prvním vážným pokusem o psychologický román. Hrdiny jsou svérázní jedinci s osobitým žebříčkem hodnot, ztroskotanci, kteří patří k životu tak jako nezdar sám. Právě v naší vypleněné, čím dál odtažitější, čím dál chladnější společnosti, která tak mylně klade důraz jen na pomíjivé hodnoty, jsem si přála proniknout do duší lidí trpících samotou, zklamáním či nenávistí. Ukázat hrdiny, kteří už nejsou ani mladí, ani silní a krásní, a přesto by byl život bez nich daleko chudší.

Když jsem nabídla rukopis německému nakladateli, nevěnoval mu pozornost, ale dal mi radu: „Pište o papoušcích!“… Pro tyhle případy jsem od šéfredaktora švýcarského Zpravodaje Jaroslava Strnada dostala dobrého pomocníka: „Mizerné recenze“ – literární příručka zdrcujících soudů na dnes už světová díla a autory. Je možné se v ní dočíst, že „Odysseus je ukecaná a nechutní kniha“, že Tolstého „Anna Karenina je sentimentální kýč bez jediné myšlenky“ a William Shakespeare „ vybrakoval zápletky ze starých románů, jsou to výplody naprostého pomatence, jehož sláva pomine“. Odmítnutí nakladatele mě nikdy nadlouho nemohlo zlomit.

Vedle psaní se musím zmínit o večerech hudby a poezie a čtení z exilové i zakázané domácí literatury, které jsem od roku 1984 měsíc co měsíc pořádala v literární kavárně ve švýcarském Lucernu a které byly všem zúčastněným obrovskou vzpruhou i radostí. Nápad otevřít si literární kavárnu byl hodně odvážný a na jeho uskutečnění jsme byli dva. Na mém muži ležela práce finanční a organizační a na mně „jen“ to ostatní, až po nejisté „Jak to dopadne?“

 

Jára Kohout, legenda českého humoru, patřil před válkou k pětici komiků, kteří hýbali Prahou. Dne 28. října 1984 rozhýbal 80letý umělec i náš sálek pro 45 osob, nepočítám-li místa v uličce na zemi, která většinou obsadili ti mladší. Základní kámen k poetické kavárně Viola II, jak nás po pražské Viole časem překřtili, (a já to dodnes s hrdostí používám), byl položen. Úspěch a chuť něco dokázat, neztratit kontakt mezi sebou a v prvé řadě s řečí a domovem, nás inspirovaly k řadě večerů dalších. Každý měl své kouzlo.  

 

Pořady jsem otvírala tradičně slovy Pavla Eisnera: „Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Nevěřím, že je možné přestat milovat mateřštinu, je to jako kdyby se ryba vyslovila proti vodě.“

 

Úctou a láskou k řeči jsme v cizině dávali najevo, že se ještě cítíme Čechy. Úctou a láskou k řeči, protože tam jsme nic jiného neměli.

 

Ke 40. výročí umučení Karla Hašlera jsme s hrstkou nadšenců, s klavírem a kytarou nastudovali pořad Za písničkou. Neměli jsme dost židlí a opět se sedělo na zemi. Že jsme s trhli ke zpěvu starší posluchače, na tom nebylo nic zvláštního, ale přidali se i mladší a návštěvníkem, který za žádnou cenu nechtěl sálek opustit, byl i nahodilý Švýcar z ulice, kterého přitáhla česká písnička.  

 

Nezapomenutelný byl i večer Milušky Šimkové, která mezi nás přiletěla ze Sydney. V těžkém lodním kufru si nevezla výbavu primadony, ale kroj Mařenky z Prodané nevěsty.

O svoje vidění světa se se svými protestsongy přijel s kytarou podělit Jaroslav Hutka. V následujících letech se u nás zastavil ještě několikrát, vždy když ho toulavé boty vedly přes Švýcarsko.  

 

Přijel i Bohdan Mikolášek, zpěvák undergroundu a Jaroslav Bednář, bývalý člen orchestru divadla Semafor. Z Německa se za námi přijeli podívat Jaroslava Tvrzníková a Martin Štěpánek. Jejich beseda se brzy svezla z divadla na práci v RFE a patřila k jedněm z nejzajímavějších. Celou řadu čtení a besed s autory zahájil Jaroslav Vejvoda čtením ze svého románu „Zelené víno“. V té době měl za sebou už první tři literární práce a pracoval na filmu „Hunderennem“.

 

Bývá zvykem, že když autor dokončí rukopis, pozve si kroužek známých a předčítá.

Tuto příležitost jsem využila i u svých prací. Četla jsem z nich jak v naší Viole II, tak v útulném prostředí Divadla am Weinmarkt v Curychu, kde J. Vejvoda svoje literární večery pořádal.

„Exil kriticky a hlavně s humorem“ bylo motto jedné z besed Vladimíra Škutiny. Na prvního apríla (kdy jindy) připadl i jeho další večer „Kaleidoskop humoru“. Velkou pozornost vzbudila cestopisná přednáška „Obrázky z Číny“ spisovatele, novináře a profesora politologie Oty Ulče, podobně jako čtení z prací spisovatele a novináře Jaroslava Strnada, kdysi dlouholetého redaktora rádia Svobodné Evropy.

 

Nad verši Jaroslava Seiferta, Josefa Hory, Vítězslava Hálka a dalších českých básníků jsme si znovu připomněli, že „poezie je přepych a že teprve přepych kultury proměňuje vegetování v existenci“. Svým způsobem „světovou premiérou“ se stal večer básníka a spisovatele, malíře a kolážisty Karla Trinkewitze. Jeho verše psané po vzoru japonských básníků se totiž dosud nikde nerecitovaly. Krom toho je K. Trinkewitz první a snad jediný český básník, který poezií „haiku“ (doplněnou rýmem a vedle okamžité nálady i silným politickým nábojem) píše. Jeho sbírka „Haiku o Praze“, obohacená autorovými perokresbami, je skvost, který potěší každého milovníka poezie. Recitovala jsem ji s radostí v doprovodu kytary J. Bednáře.

 

Právě na tomto večeru pořádaném 18. 11. 1989 jsme se dověděli o revoluci v Praze. Nadšení a strach uvěřit jsem se později pokusila zapracovat do svého románu „Horror Hill… jako zrnko písku“. (Román vyjde v reedici pod názvem „Brácha Jerry“ v prosinci 2009.)

Naši práci na nějaký čas završila moje beseda se čtenáři U bílého koníčka na Staroměstském náměstí v Praze. Ještě několikrát pak vystoupili před plným sálem někteří naši umělci z domova, ale k pravidelným večerům se už Roxy alias Viola II nevrátila. Tehdy šlo o to nezlhostejnět, bojovat proti malomyslnosti a aktivně projevit solidaritu s domovem. Nyní jsem zastávala stanovisko, že už našich pomocných berliček není potřeba.

 

Literární večery mě nikdy nadlouho nemohly odpoutat od vlastního psaní. Snažím se v něm o totéž, oč jiní přede mnou. Jestli něco vím docela jistě, pak jen to, že psaní je mým osudem. Miroslav Horníček říká, že “knihy jsou spodní vody, vylepšují a zušlechťují nás”. Chtěla bych patřit k těm spodním vodám. Přispět ke “zkvalitnění života a nás samých”. Jsem přesvědčena, že nic nemůže plně nahradit četbu, a v zájmu nás samých pevně věřím, že kniha přežije.

 

Převzato (a zkráceno autorkou) z publikace J.A. Krystka, Nevšední osudy, Brno 2001

 

Fotografie pro CzechFolks.com © z archivu Blanky Kubešové