CzechFolks.com PLUS

„Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny čtyři strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu, jako zde, jistě jsi ani neviděl. Na površích samé vinohrady, na pustějších vrších samé kaštany dobré a ořechy vlaské a za tím jako stafáž vysoké Alpy, na kterých posud leží sníh, kdežto zde již přes tři neděle třešně jíme…“

„Že mne zde ostatně mrzí, nač se podívám, nepotřebuji Ti ani opakovat neb již zde táhne silně na dvě léta, a to je moc sedět v takové díře mezi takovým lidem na pensi v mém stavu, ježto jsem zvyklý pořád v proudu. Zvlášť když čtu ve vašich psaních, jak se tam nyní ve svých obchodech máte k světu, tím víc mě dopaluje Brixen a tím bych raději byl již doma…“

Karel Havlíček Borovský se narodil poslední říjnový den v roce 1821 – tedy před 188 lety. Je to hodně dávno – přesto mu rozumím. A nebude to jen tím, že se narodil ve znamení Štíra. Ten fešný muž z obrázku se mi líbí. Líbí se mi jeho styl, myšlení, charakter. Je mi blízký jeho postoj, jeho odvaha, jeho schopnosti. A mám pochopení pro jeho stesky, slabosti i zlozvyky.

Zemřel tak mladý! Bylo mu pětatřicet let. Když si pomyslím, že v pětatřiceti mně začal ten nejkrásnější úsek života… Co všechno mohl mít tento brilantní muž ještě před sebou! V čítankách jsme čítávali, že zemřel jako národní mučedník. V čítankách jsme ostatně čítávali plno věcí, které nebyly zcela pravdivé. Je mi až líto, když se dozvídám, že Božena Němcová nepoložila na jeho rakev onu trnovou korunu. I to je však báj stvořená špatným svědomím českého lidu, který se zachoval ke svému prvnímu novináři tolik nelaskavě. 

Božena Němcová byla, pravda, jedna z mála, která jej cenila. Po Havlíčkově návratu z vyhnanství všichni bývalí přátelé a známí v Praze věděli, že je policejně sledován, a z obavy, aby se sami nedostali do potíží, se mu vyhýbali. Jak typické! Jedině Božena Němcová, která Havlíčka náhodou potkala na Příkopech, přešla ulici, aby mu srdečně stiskla ruku. „Prosím vás, nedělejte si se mnou ostudu,“ varoval ji prý z vyhnanství propuštěný novinář. „Ech co, já si z vlády nic nedělám,“ měla mu s úsměvem odpovědět Němcová. Dalším ojedinělým statečným byl František Palacký, který Havlíčkovi napsal, že si ho váží a stojí na jeho straně. Na rakvi Havlíčka byl ve skutečnosti věnec vavřínový, který Němcová pouze navrhla organizátorům pohřbu v jednom ze svých dopisů a kterým chtěla poctít svého souputníka…

Začněmě však od počátku. Zakladatel české žurnalistiky, satiry a literární kritiky, Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček získal své druhé příjmení podle jména vesnice, kde se narodil – Borová, jak často podepisoval své články. Od svého studentského mládí toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly. Na podzim roku 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem církve. Břitkými posměšky se strefoval do katolické církve, která si podle Borovského přisedala na trůn moci světské, kam duchovní moc nikdy nepatří. Přitom byl Havlíček v hloubi duše člověkem zbožným. Jen byl příliš opravdový, aby snášel pokrytectví, se kterým se setkal v pražském semináři. – „Uznáváme jen dvojí náboženství, totiž to pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvím jmenujeme to, které mu ten, kdo je veřejně před světem vzývá, také skutečně v srdci svém tajně věří; nepravé náboženství, čili falešné jest každé, které se jen před světem ukazuje, v srdci však nevěří… Jsouť v náboženství věci, které jsou předmětem jen vnitřního srdečného tušení člověka, jsouť zase jiné, které sahají hluboce do občanského veřejného života a mají veliký vliv na praktický život.“

Podobně zklamán byl ve své víře ve slovanství, což nejvíce vyvolal jeho delší pobyt v Moskvě. Svoji kritiku ruských poměrů sepsal do knihy „Obrazy z Rus“, odkud stále zaznívá vědomí, že Češi jsou západní Slované. Jako takoví patří k Západu, a s mnoha věcmi, které jsou v Rusku samozřejmostí, nechtějí mít nic společného.

Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1848 odešel z Pražských novin, aby založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec. V tomto období byl příznivcem vlády a v Čechách byl obviňován, že se vládě zaprodal. Od března 1849 proti ní ale začal velmi radikálně vystupovat, a tak byly záhy Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy – „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat. V listopadu 1851 vyhrál soud, před kterým se zodpovídal za své články. Rakouská vláda vyčerpala své možnosti boje s Havlíčkem a zdálo se, že neví, co s nepohodlným kritikem dál dělat. 16. prosince 1851 jej tedy přikázala převézt do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství (konfinaci) až do roku 1855.

Mezi poněkud matnou českou reprezentací působil energický a vysoce praktický Havlíček jako zjevení. Jeho vzdělání, píli a schopnost argumentovat zmiňovala všechna úřední hlášení s konstatováním, že „Karl Hawliczek je osoba z tohoto důvodu zvláště nebezpečná.“ Právě proto ho také mnozí z české elity nesnášeli. Když kritizoval Tylova Posledního Čecha a s ním jalové vlastenčení obecně, bylo mu čtyřiadvacet. Když byl velmi úspěšným podnikatelem, jenž zbohatl na vydávání novin, bylo mu dvacet devět. To starší vlastenci, usilující často dlouhá léta marně o nějaké to úřední či vychovatelské místo, snášeli jen s obtížemi. Byl prostě příliš mladý, drzý, neuctivý… a zámožný. Záviděli mu. Vydával noviny srozumitelné i obyčejným lidem. Miloval polemiku, dovoloval si na každého, což v českém obrozenském chlívečku, kde byly vztahy založené na vzájemném poplácávání po zádech, nebylo právě populární.  

Havlíček odmítal dutý politický patos a frázovité vlastenectví a ve svých článcích požadoval vždy raději konkrétní práci pro národ než bezuzdné řeči na jeho oslavu. To se také stalo hlavním principem jeho novinářské činnosti. Za svou novinářskou pravdomluvnost byl potrestán deportací z Čech a internován v tyrolském Brixenu.

Očekával, že se mu odtamtud bude dařit udržovat styk s přáteli, dělal si plány, co všechno bude pro domov psát, ale těch, kteří se mu odvážili vůbec jen odpovědět na dopis, byla nakonec jen hrstka. To bylo to opravdové trápení exulanta, nikoli „čerstvé povětří“ Tyrolských Alp. Havlíčka v Brixenu netrápili ministr vnitra Bach a císař, ale malomyslnost jemu blízkých doma.

Uvažuji, že Karel Havlíček Borovský stihl veškerou svou práci, která jej učinila nesmrtelným, za pouhých patnáct let. Proč zemřel tak mlád? Nebyla to jen nemoc, která nad ním zvítězila. Nebyly to tíživé podmínky ve vyhnanství. Ty ostatně nebyly tíživé ani zdánlivě. Borovský se svou mladou ženou a dcerkou si žili v Brixenu dobře, spíš jako lázeňští hosté než strádající exulanti. Havlíček popisuje téměř idylické životní prostředí Tyrol. Přesto svůj nucený pobyt nenáviděl. V Brixenu bylo nesnesitelně poklidno, promluvit nebylo s kým, slušný zdroj knih a informací daleko. Přes všechno pohodlí to přece jen byla provincie. Havlíček byl založením mnohem víc žurnalista než spisovatel, takže neuměl využít ani to množství volného času, kterého se mu najednou dostávalo. Potřeboval každodenní kontakt s politikou. Tyrolsko byl velmi konzervativní katolický kout Rakouska a jemu jako bývalému studentu semináře a pozdějšímu kovanému antiklerikálovi ti všudypřítomní kněží lezli na nervy.

Ještě horší bylo, že zprávy z domova, obvykle od Palackého, byly stále tísnivější, a když se pokoušel s krajany korespondovat, skončilo to obvykle nějakým udáním z Prahy. Svědčí o tom policejní dokumenty z rakouských archívů. – Že píše něco nepřístojného, že chce z Brixenu utéct, že chystá nějakou rebelii… Taková udání, často pravděpodobně z okruhu blízkých přátel, chodila do Vídně.

Do zhoubné deprese, kterou přikrmoval dvěma novinářskými zlozvyky – kouřením a pitím, jej přivedla vážná churavost jeho ženy, která záhy zemřela také na tuberkulózu ještě dříve než sám Havlíček, stejně tak jako těžké zklamání ze stavu české společnosti. Borovský ztratil víru ve svoji generaci a podlehl pochybnostem o možnosti její změny, která by vedla k nabytí politické vážnosti, vlivu a významu.

Přemýšlím, jak by se jeho velký duch díval na politickou situaci českého národa dnes a obávám se, že by jej trudnomyslnost a skepse neopustila bohužel ani v naší moderní době.

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com