CzechFolks.com PLUS

Bylo to někdy na konci roku 1943, kdy byla naše rodina, podle tehdy platných zákonů, donucena opustit moderní dvoupokojový byt v Praze v Košířích a nastěhovat se do mnohem většího, čtyřpokojového bytu v Žatecké ulici, na Starém Městě. Mohlo by se zdát, že vzhledem k zmíněnému počtu pokojů jsme si vlastně polepšili, háček byl však v tom, že jsme museli tento větší byt sdílet s dalšími dvěma rodinami. Jeden z pokojů obýval starší maželský pár a další z nich mladá paní s osmiletým synkem Ludvíkem, tedy Luďou, jak jsme mu říkali. Kuchyň a příslušenství jsme museli pochopitelně s těmito rodinami sdílet.

Můj otec a matka přijali tuto nevítanou změnu dosti těžce, pro mě však, téměř devítiletého kluka, to bylo do jisté míry dobrodružství. Můj nový kamarád Luďa, i když téměř o rok mladší než já, mne začal ihned seznamovat se spletí úzkých uliček a tajemných průchodů Starého Města. Oba jsme také chodili do stejné školy na Uhelném Trhu, a tak jsme spolu trávili většinu volného času.

Muselo to být někdy na podzim roku 1944, když zazvonil zvonek u našeho společného bytu. Otevřel jsem dveře a za dveřmi stál urostlý německý voják, modrooký blonďák, jako vytřižený z propagačního letáku „Arijské rasy“ a dožadoval se lámanou češtinou, že chce mluvit s naší sousedkou, Luďovou matkou. Ta byla shodou okolností  doma, a tak si odvedla uniformovaného návštěvníka do svého pokoje. Pokud si vzpomínám, tak tento záhadný host zůstal v našem společném bytě den či dva a po jeho odchodu se nám „Tonička“, jak jsme naši spolubydlící nazývali, svěřila s téměř neuvěřitelnou historií, o které neměla ani ona do té doby sama potuchy.

Když její matka ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi, s dvouletou Toničkou a ročním synkem, seznámila se s člověkem, který jí nabídl sňatek, ovšem pod podmínkou, že si ponechá pouze jedno děcko. A tak malého chlapečka adoptovala bezdětná německá rodina v Liberci, která vlastnila obchod s tropickými rybičkami, andulkami, kanárky a ostatním drobným zvířectvem. Mám dojem, že se jmenovali Königovi, ale tím jménem si nejsem tak docela jist. Chlapec, který dostal jméno Albín a který vyrůstal v této rodině, se pochopitelně považoval za Němce a z touhy po dobrodružství mírně zfalšoval datum svého narození a přihlásil se začátkem války k německému válečnému loďstvu, kde začal později sloužit na jejich ponorkách. Válka však pokračovala, na štěstí pro nacisty neúspěšně, a tak když spojenci potopili Němcům větší část „Krigsmarine“, Albín se náhle, namísto na rozlehlých mořských pláních ocitl na podstatně méně romantické východní frontě. V průběhu již zmíněného podzimu roku 1944, kdy Albín dosáhl plnoletosti, povolal si ho vojenský kaplan a seznámil ho se skutečností, že je pouze adoptivním synem Königových, že jeho pravými rodiči byli Češi a že má sestru v Praze. Albín potom využil první možné dovolené z fronty a vypravil se do Prahy, aby se seznámil se svojí nově objevenou sestrou. Krátká dovolená však rychle vyprchala a Albín, po návštěvě adoptivních rodičů, se musel vrátit na východní frontu.

Vzpomínám si, že toho roku byla pořádná zima, chodili jsme s Luďou bruslit na zamrzlou Vltavu a užívali dalších zimních radovánek, když jednoho dne v druhé polovině února (1945) zvonek opět zazněl a za dveřmi stál opět stejný voják, tentokrát i s puškou a ve vysokých vojenských botách. A oznámil své sestře, že už má toho válčení právě dost a že se již na frontu nehodlá vrátit, čili krátce a dobře, měli jsme doma německého zběha, za což byla v té době téměř s určitostí odměna ve formě kulky. Vzpomínám si, že rozřezaná pažba pušky velice dobře hořela, zatím co vojenská bagančata v kamnech dosti čoudila. Hlaveň a ostatní nehořlavé části pušky jsem potom z Luďou odnesl pod zimníčkem k díře prosekané v ledu pokrývajícím Vltavu, kde tyto zbytky od té doby spokojeně rezaví. Nevím, kde se Albín po většinu času ukrýval, vždy se však každých několik dní objevil a opět zmizel. Bylo to naštěsti v době jeho nepřítomnosti, kdy se u nás objevila německá vojenská policie, která mu už byla na stopě. Bezprostředně po jejich odchodu Albín opět zazvonil u našich dveří, když mu však moje matka řekla, že ho už hledala vojenská policie, urychleně odešel. V zápětí po jeho odchodu se policie (mám ale dojem, že už to byli čeští policisté), ubytovala v našem bytě a čekali na Albína, až spadne do pasti. Pochopitelně se mě, nejprve sliby čokolády a později výhružkami, snažili donutit, abych jim řekl, zda se tam Albín ukrýval, nebo ne. I když mi v té době chyběl ještě měsíc do věku deseti let, bral jsem velice vážně instrukce mé matky, která mi řekla. „Když jim přiznáš, že se zde Albím ukrýval, tak to s námi velice zle skončí“. A tak jsem lhal, až se hory zelenaly a oni naštěstí nesáhli po drastičtějším, fyzickém způsobu výslechu, kdy bych, obávám se, už tak dobře možná neobstál.

Nakonec, asi po pěti týdnech, kdy policie střežila náš byt, náhle policisté odešli, to už však měli jak Albína, tak i jeho sestru pod zámkem. Soud s Albínem byl jednoduchý. Zběh, tedy trest smrti. Jeho sestra dopadla lépe, její vlivný přítel (za větší úplatek na správném místě) zařídil, že byla souzena za docela jiný zločin a byla tedy odsouzena „pouze“ k dlouholetému vězení. Luďa byl v té době u příbuzných někde na vesnici.

Byl začátek května 1945, pražská revoluce končila a někdy kolem devátého, nebo desátého opět zazvonil zvonek u dveří našeho bytu. Za dveřmi opět Albín s pytlem konzerv na zádech. I když byl odsouzen k smrti zastřelením a čekal jen na provedení rozsudku, kulka pro něj na štěstí nezbyla. Vítanou náhradou mu byla zásoba konzerv, která tam po jeho věznitelích zbyla.

Albínovi adoptivní rodiče byli odsunuti do Německa a Albín po nich převzal obchod v Liberci, kam se za ním jeho sestra i Luďa přestěhovali. Tam jsem u nich potom po řadu let trávil část letních prázdnin, na které jsem se vždy těšil, prožívali jsme tam s Luďou řadu klukovských dobrodružství a pochutnávali si na pochoutkách, které nám Luďova maminka chystala. Dalším magnetem pro mne byly tři feny německých ovčáků, pečlivě vycvičených Albínem, poslouchajících na slovo. Poprvé, po počáteční ukázce vyceněných tesáků mne přijali do rodiny a, i když jsem se tam znovu objevil až po roce, když přišly další letní prázdniny, už jsem byl příjímán bez ukázky nebezpečného ozubení.

Vzpomínám si, že jsme jednou vzali všechny tři feny na nějakou přehradu, kde jsme si zaplavali, jak já s Luďou tak i náš psí doprovod. Potom psi volně pobíhali po okolí a chvílemi se  nám ztráceli v keřích, obklopujících vody přehrady. Náhle k nám přišla skupinka cikánských kluků (tehdy to ještě byli cikáni – dnes Romové) a prý „naval cigáro“. Pochopitelně jsme jim, cigaret nemaje, nemohli vyhovět. A tak prý peníze, nebo bude „nakládačka“. Nijak jsme netoužili po tom, dostat  nějakou do nosu (byli v početní převaze), současně jsme se však nehodlali rozloučit s malou finanční rezervou, ukrytou v kapsičkách krátkých kalhot. Luďa to však velice rychle a elegantně vyřešil. Místo požadovaných korunek vytáhl tenkou lesklou píšťalku, vydávající zvuk ve frekvencích, které lidské ucho nezaznamená, ovšem pro cvičený psí sluch jsou naprosto srozumitelné. V několika okamžicích se z keřů vynořily tři černé, bílými tesáky opatřené koule, které se s velkou rychlostí přibližovaly. Pokud by byl někdo změřil již zmíněné rómské skupince čas, který potřebovala na běh na vzdálenost sto metrů, mohl by to být možná světový rekord.

Čas však nezůstal stát, konec bylo letních prázdnin a nastaly nové povinnosti. Vídávali jsme se s kamarádem Luďou stále méně a méně často. Ještě si vzpomínám, že nás několikrát navštívil v Praze ve vojenské uniformě. To ovšem bylo už v době, kdy jsem byl ženat a Luďa měl již děvče, které se později stalo jeho ženou.

Potom jsme jednou dostali krátkou, tragickou zprávu. Luďa, vyučený elektrikář, pracoval v jedné z textilních továren v Liberci jako údržbář. Když odcházel jednu sobotu v poledne z práce, řekl mu vrátný, že světlo nad jedním z textilních strojů nesvítí a zda by se na to mohl podívat. Naneštěstí se Luďa už přezul z bot s vysokou gumovou podešví do civilních, patrně do bot s tenkou podrážkou, která ho nezachránila před smrtelným úrazem. Jeho syn se potom narodil čtyři měsíce po jeho pohřbu.

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.

http://grafika.hermanek.info