CzechFolks.com PLUS

Lordíkovi za pár dní otrnulo a jeho TOP puberta jela na plné pecky. Milan dokonce koupil „elektrický“ obojek, aby ho naučil poslouchat, jenže Lord má takovou hřívu a límec pod krkem, že i když jsem mu vystříhala kus srsti, elektrické impulzy se mu na kůži nedostaly.Od té doby leží obojek za šest tisíc v krabici.

Bylo to s ním skutečně dobrodružné a my jsme se ujišťovali, že přece dospěje a pak se určitě změní. Zatím si užíval mladých let a pouštěl hrůzu na vetřelce. Jen dvakrát si Laďa Kozubík přivedl s sebou svého vlčáka Akima. Při druhé návštěvě Akim pobíhal po svahu, kde Laďa na svojí části kosil trávu, a dovolil si přiblížit k plotu, za kterým zatím mlčky pozoroval situaci Lord. V okamžiku, kdy Akim přestoupil tu pomyslnou hranici, vrhl se Lord se vší vahou a zuřivostí na ten Laďův „perníkový“ plot a začal ho rvát. Já byla dole na zahradě, nejblíž byla Hanka, která se zase vrhla na Lorda a snažila se ho od plotu odtrhnout. Nikdy bych nevěřila, že je v té naší křehulce tolik síly. Všechno se semlelo velice rychle a za velikého řevu všech zúčastněných. Navíc přispěchal pomáhat Cedrik, který byl přesvědčený, že musí jako starší Lorda poučit o pravidlech slušného psího chování. Jenže co ví Cedrik o hlídání svěřeného území?! Ale abych nezamluvila téma – od té doby se tady Akim neukázal a my navěsili kari sítě po celé délce Laďova plotu.

Neměla bych taky nechat ztratit v temnu zapomnění pohled na zuřícího Lorda, jak se dere mezi prokousanými plaňkami ke Kozmíkům, kde naivní Lenka s kočkou v náručí se zájmem čeká, jak akce dopadne, místo aby zdrhala, co jí nohy stačí! Měla štěstí, že jsem byla dost blízko, abych ho ještě stačila chytit za obojek a vtáhnout ho zpátky. Nechal se jedině proto, že byl pořádně přiškrcený a v té těsné díře na mne nedosáhl svými tesáky. Zato na mne dosáhly třísky z rozkousaných tyček!

Jen lehce načrtnu jeho běsnění a prokousávání se plotem, když nám co sobotu házel do schránky nějaký dobrovolník noviny. Proto už dlouhou dobu tam máme provizorně opřena dvě vyřazená přední automobilová skla, která mu brání v další destrukční činnosti.

A nesmím zapomenout zmínit se o vykousaných spodních částech velké brány! Není to tak dávno, co tam Marek musel vyměnit dva hranoly, protože hrozilo, že Lordík uskuteční svůj záměr a dopřeje si potěšení kousat, trhat a rvát kohokoliv a cokoliv, co se mu za bránou nelíbí, jako třeba ty dvě ženské z nedalekých tenisových kurtů, co si na provázku vedly nějakého mazlíka, a místo aby zdrhaly co nejrychleji pryč, čučely za plotem, jak se Lord prokousává ven. Ó, kdyby tak tušily…!

Dneska už věřím tomu, co jsem si několikrát s potěšením přečetla o kavkazanech, žralocích ve psí kůži, a musím přiznat, že se mi to na Lordovi líbí, protože mi to dává jistotu, že tenhle pes by mne na holičkách nenechal. Ale musím taky napsat, že se už hodně změnil, dospěl a taky se přesvědčil, že jsme, když jsme čtyři, silnější než on, že toho vůči němu nezneužíváme, naopak mu pomáháme. To mám teď před očima loňské pozdní jaro.

Lord byl už několik týdnů velice neklidný a nevrlý, pořád se ošetřoval na intimních místech a nenechal na sebe sáhnout. Podařilo se mi ho na pár vteřin přemluvit, abych se podívala. Sotva jsem mu sáhla na nohu, abych ji zvedla, vycenil tesáky a zavrčel. I ta chvilka stačila, abych viděla, jak je celý opruzený. Pokožku měl oteklou a rudou až na stehna. Vůbec jsem nemusela Hanku přemlouvat, protože ona je hotová psí máma ošetřovatelka.Přinesla vodičky a mastičky, Lordovi jsme nasadili náhubek, aby někoho ani náhodou nekousl, přinutili ho lehnout si a Marek s manželem ho drželi z jedné strany, já, kde se právě dalo, a Hanka po kousíčkách odstřihovala cancoury slepené srsti ze stehen a přilehlého okolí. Lord se zmítal, jako by mu šlo o život, a zrovna tak ryčel. Jinak se to nedá nazvat, byl to příšerný zvuk umírající týrané bytosti.

A pak to najednou ustalo, pes zůstal bezvládně a potichu ležet a nechal si všechno líbit. Vzdal ten marný zápas strachu o život, když zjistil, že mu nikdo z nás neubližuje, že se mu po očištění a namazání znatelně ulevilo. Vypadal pak zezadu docela legračně, jak se mu tam hongala jeho chlapská ozdoba zbavená chumlů chlupů, ve kterých se mu zapařila. V dalších dnech pokračujícího léčení to byl nový Lord, vstřícný a vděčný. Už takový zůstal a změnil se i v postoji ke mně. Před tímto zákrokem poslechl na hvízdnutí vlastně jen Marka a Milana, a když to uznal za vhodné, tak i mne. Víckrát jsem však musela vyšplhat za ním na kopec, kde seděl jako socha v rohu plotu, nemínil vůbec vzít na vědomí, že na něho mluvím a nechal se na škrťáku vléct tak dlouho, než mu došel dech, a pak stejně zdrhl zpátky zazuřit si na sousedy. Od té doby stačí, abych jednou dvakrát zavolala nebo zapískala, a Lordík přijde.

Je ale na čase vrátit se ke spolužití našich chlupáčků. Cedrik, jak už jsem napsala, nebyl zpočátku vůbec nadšený novým přírůstkem do rodiny, ale ctil zákony smečky a štěněti neubližoval. Postupně bylo jasné čím dál víc, že Lordíka přijal za svého, hrál si s ním a příležitostně ho vychovával, což dělá občas ještě i dnes. Jeho hlavní starostí je moje bezpečnost, takže ho mám pořád za zády, vedle sebe a před sebou. Kdyby to šlo, omotal by se asi kolem mne jako had ochranitel. Na Lorda žárlí, a když se ten ke mně hrne, aby mi dal najevo, že mne taky má rád, Cedrik přispěchá i z velké dálky, jen aby strčil hlavu mezi Lorda a mne. To pak musím podrbat jednou rukou Cedrika a druhou Lordíka, aby si nemysleli, že dávám jednomu přednost a mám jednoho ráda víc než druhého. Lord při takové příležitosti na mě vždycky upře svoje krhavé oči a já si v nich přečtu, co si myslí o Cedrikovi, i přesvědčení, že ho neskonale „míluji“ a že o svoje pomuchlání stejně nepřijde. Protože je to pejsek inteligentní, našel si vlastní způsob, jak se dobrat pomazlení. V posledních mnoha týdnech sice radostně přiběhne ke kotci, když nesu večeři, ale nevstoupí do něho a nezačne baštit, dokud ho nevezmu kolem krku, nepřitisknu svoji hlavu k jeho a nepošuškám mu do ucha, že bobulky jsou moc dobré a jenom pro něho a ať si honem vezme, nebo mu to Cedrik zblajzne. Když se pak do toho pustí, zavřu ho v kotci na petlici, abych se zase nedožila další Cedrikovy prokousnuté nohy jako před časem.

Co se týká krmení, mohl by náš Cedroušek mít misku plnou co dvě hodiny, protože není proti zimě vybaven takovým kožichem jako Lord. Vypadá hrozně, má na sobě pár chlupů dvěma řadami a ještě je má slepené a špinavé. Jo, kdyby… On by potřeboval bydlet ve velkých zámeckých komnatách a mít sám pro sebe vlastního psovoda, který by ho denně kartáčoval a jinak opečovával. Jenže u nás není maskotem královské hradní stráže jako jeho vzdálený příbuzný v Anglii, a kdybychom ho měli v bytě, tak bychom se do něho už skoro nevešli my. No a protože se mu zdá, že po okraj plná hluboká mísa od remosky mu nestačí k večeři, šmejdí v míse Lordově, jestli mu něco nenechal.

Lord je pes velmi úsporný a šetřivý, co se jídla týká. Po svých divokých předcích, kteří se museli o svoji večeři postarat sami a byli víc hlady než nasyceni, zdědil pud, který mu velí, aby si z „kořisti“ nechal něco na pozdější dobu. Nechává si tedy třetinu večeře na ráno, aby si ji slupnul, když se vrátí z prvního ranního lítání po svahu. Tuhle jeho taktiku mu Cedrik prokoukl raz dva, a protože není blbý, jak o irských vlkodavech tvrdí zlí jazykové, vyběhne sice s Lordem svižným tempem na stráň, ale zatímco jde Lord zkontrolovat, co je nového na nepřátelském území za plotem, vrátí se on zase rychle domů zkontrolovat Lordíkovu misku, co v ní zbylo na zub.

Lord je většinou velkorysý a po ztracené krmi se neshání, ale stalo se, že Cedrika u svojí misky zastihl a pořádně ho to naštvalo, takže vydal zvuky, při kterých člověku málem tuhne krev v těle a je rád, že neplatí jemu, zatímco Cedrik si myslel, že situace ještě není tak zlá, aby od nedojedeného musel odejít hned. Mýlil se velice, a protože Lord dvakrát nic neříká, skončil Cedrik s prokousnutou nohou. Byla jsem právě v koupelně, když jsem slyšela ryk boje, a přiběhla ven, když už proti sobě stáli připraveni k dalšímu kolu. Už cestou jsem pořádně ječela, aby toho nechali. Vlítla jsem mezi ně, vytlačila brumlajícího Cedrika do jeho kotce a tam ho zavřela na petlici. Lord ještě nějakou dobu dával najevo svoje naštvání a pár dní si misku pečlivě hlídal, ale už jsem byla svědkem, že se klidně a bez protestů díval, jak mu ji Cedrik zase kontroluje. Nejspíš ji stačil vybílit dřív, než ráno vyběhl.

Cedrika jsem pár dní nechala zavřeného a pouštěla ho vyvenčit odděleně, aby nedošlo ke konfliktu a aby rána měla čas se zahojit. Naštěstí se mu nezanítila, a i když nějakou dobu kulhal na levou přední, za dva týdny byl zase v pořádku. Člověk by si řekl, že se z toho poučí, ale houbeles! Jeho touha po „kusu“ dlabance je větší než bolest prokousnuté nohy.

Mám je oba dva ráda. Každý je úplně jiný, má svoje přednosti i zápory.Mohu třeba stokrát za hodinu vyjít z domu na dvorek a Cedrik se stokrát zvedne ze svého lehátka nebo vyleze z boudy, jen aby ke mně přišel a doprovázel mne, kam se hnu. Asistuje mi při věšení prádla, při sbírání a vynášení výsledků jejich večeře, plete se mi pod nohy při zametání a zažene ho v létě jenom hadice s vodou.

A Lordík?! Ve stejné situaci zůstane ležet, kde právě leží, a jenom pootevře jedno oko, aby zjistil, o co se jedná. Když uzná, že nejde o nic vážného, že nemám v ruce kus nějaké dobroty nebo známý kelímek jogurtu, že jenom nesu koš s prádlem nebo beru do ruky koště, zůstane v absolutním klidu. Oba dva ale vždy bezpečně poznají, jestli  se chystám na zahradu nebo na svah, nebo jestli odjedu do města. V prvním případě jsou u branky dřív než já, v tom druhém ani z kotců nevylezou. Copak jsou telepatičtí?

IRSKÝ VLKODAV

Pes s nejvyšší kohoutkovou výškou na světě, to je irský vlkodav. Skutečný „něžný obr“ psího světa, oděný v charakteristické hrubé srsti a v kohoutku ne menší než 79 cm. Plemeno je oddané rodině, což je spojeno s jeho příslovečnou kuráží. Irský vlkodav patří k nejpřátelštějším plemenům psího světa, ale vyžaduje majitele, který je schopný poskytnout mu odpovídající pohyb, péči a ubytování, které potřebuje, aby nestrádal. Činorodá rodina s dětmi by si nemohla přát vhodnějšího a příjemnějšího psího společníka. Ve výstavním kruhu irský vlkodav předvádí impozantní zjev stejně jako působivou velikost a souměrnost. Okouzlí každého milovníka psů, se kterým se setká.

KAVKAZSKÝ PASTEVECKÝ PES

Ze vzdálených horských oblastí Kavkazu na jihovýchodě Evropy přichází kavkazský pastevecký pes, pastevecké plemeno, jehož původ lze vystopovat dva tisíce let nazpět. Sloužil místním chovatelům ovcí, chránil stáda před šelmami. Kavkazský pastevecký pes je bystrý strážce, opatrný vůči cizincům, je stejně nebojácný jako svědomitý. Díky své působivé velikosti a bohaté srsti má kavkazský pastevecký pes vzhled medvěda. Doma se většinou chová jako plyšový medvídek, vždy krotký a milující svou rodinu.

Fotografie pro CzechFolks.com Marie Zieglerová a koláž © Eva Rydrychová
http://evussa.wz.cz/index.html