CzechFolks.com PLUS

Eduard Světlík: Umět a vědět

31.10.2009

S onou proklamovanou uvědomělostí to ovšem není tak jednoznačné, jak by se z mých argumentů mohlo zdát. Kolik autorů, tolik různých typů vstřebávání poznatků a přístupů k osvojení řemesla. A podstatný, konečný efekt nevypovídá o tom, co autor zná, ale co umí.

Marina Cvetajevová říká: Čestné slovo, nikdy jsem nemohla pochopit, když se mi snažili vysvětlit, co dělám. Prostě hned ztrácím souvislost, jako v geometrii. “Rozumíte?” Rozumím – jenom mám pořád strach, aby si to nezačali ověřovat. Kdyby bylo k psaní potřeba rozumět, nikdy bych nic nedokázala. Prostě ze strachu.

Zní to přesvědčivě, nicméně nám to nic neříká o procesu tvorby této básnířky, který musel mít také svá pravidla – jenom asi nebyla zformulována do nějaké sdělitelné a přenosné podoby. Některý autorský typ je potřebuje vnímat intuitivně, racionální přístup by je rušil.

Majakovskij také tvrdil, že se nestará o to, píše-li trochejem, či jambem, že si prostě skanduje verše do kroku a záleží mu jedině na tom, aby byly rytmické. Je ovšem pikantní, že to tvrdí v eseji Jak psát básně, která je věnována pravidlům básnické tvorby a kde obšírně hovoří o tom, jak psal báseň reagující na Jeseninovu smrt. Vypočítává desítky faktorů, které bral v úvahu, detailně dokumentuje zrod každého verše a uvádí všechny jeho varianty, vysvětluje, co a proč zavrhl… Celá stať je naprosto uvědomělý a precizní popis básnické práce (podtrhuji slovo práce), tuhé kázně v naplňování myšlenkového a formálního záměru.

Autorská prohlášení je tedy nutno vždy brát s rezervou. Klasickým příkladem je Filozofie básnické skladby od E. A. Poea, v níž uvádí, jak psal Havrana. Je to mystifikace, nebo není? Co o tom soudí Vítězslav Nezval?

Ve svém obdivu k velkým mozkům jsem nakloněn uvěřiti, že mystifikací zdánlivě nebo skutečně dotčená zpověď Edgara Allana Poea o tom, jak prý zkonstruoval svého Havrana, báseň, která je ohromným černým démantem, je do slova a do písmene pravdivá. Bez velikého mozku ani sebemenší lyrické čtyřverší se nevyhne nudě a beztvárnosti. Opuchlé oči v poezii nic neplatí, jako v ní neplatí sebevznešenější záměr, pokud smysly vládnoucí mozek, kterému bych rád říkal imaginace, nedá takovému čtyřverší přesnost, jakou se mohou právem chlubit dobré průmyslové výrobky.

Představíme-li si jakousi osu, jež je na jednom konci vyznačena slůvkem co a na druhém konci slůvkem jak, najdeme na ní i různé tvůrčí typy.

Jednou krajností je autor orientovaný převážně na obsah, zabývající se především odpověďmi na věcné, obsahové otázky. Autory tohoto typu ovšem mohou zajímat právě tak otázky široce společenské jako úzce intimní. Prvotní je prostě téma a forma se podřizuje obsahu.

Druhý krajní typ je orientován na stránku formální. Zajímá ho, které metody, formy a prostředky budou v jeho rukou nejúčinnější, jaké sdělení a poselství unesou… Většinou jde o lidi, které už od malička zajímá, jak je co uděláno, kteří všechno rozmontují, aby to mohli znovu složit, ale hlavně aby poznali, jak to funguje. Často to jsou přímo hračičkové. V jejich tvorbě bývají prvotní formální záměry, pro ně pak hledají vhodné látky, vhodná témata.

Oba typy mají svá úskalí, především v přecenění dominantní složky a v podcenění složky podřízené. Ideální je proto stav, kdy autor neupadá ani do jedné, ani do druhé krajnosti, ale umí oba přístupy vhodně kombinovat a propojit tak, že školské dělení na obsah a formu ztratí smysl.

Co je však v životě ideálního? Právě tak lze prokázat, že mnohý autor svůj styl postavil na tom, co mu nešlo, co se vzpíralo jeho peru, kde musel překonávat největší odpor – prostě udělal z nouze ctnost.

Jak je to tedy s neznalostí zákonů v umění? Omlouvá, či neomlouvá? Za pozornost stojí myšlenka Milana Kundery: Kdyby byl člověk odpověden jen za to, čeho je si vědom, byli by hlupáci předem zproštěni jakékoli viny. Jenomže člověk je povinen vědět. Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina.