CzechFolks.com PLUS

Lidský intelekt podává nejfantastičtější výkon v několika prvních letech života. Ruský autor Korněj Čukovskij tento věk vymezil ve své knize Od dvou do pěti a sebral bohatý materiál o tom, jakým způsobem si dítě osvojuje rodnou řeč, jak se přitom uplatňuje slovesná tvořivost a jaké perličky díky ní vznikají. Je vskutku podivuhodné, jak rychle jsme schopni v předškolním věku zvládnout tak složité postupy, jakými jsou v každém jazyku tvoření slov, flexe, syntaxe…, a to neuvědoměle, jen z poslechu, dříve než se naučíme číst a psát. Ústním ovládnutím mateřského jazyka končí první etapa slovesné tvořivosti a čeká nás další krok. Čtěte více ZDE »

Bylo to někdy na konci roku 1943, kdy byla naše rodina, podle tehdy platných zákonů, donucena opustit moderní dvoupokojový byt v Praze v Košířích a nastěhovat se do mnohem většího, čtyřpokojového bytu v Žatecké ulici, na Starém Městě. Mohlo by se zdát, že vzhledem k zmíněnému počtu pokojů jsme si vlastně polepšili, háček byl však v tom, že jsme museli tento větší byt sdílet s dalšími dvěma rodinami. Jeden z pokojů obýval starší maželský pár a další z nich mladá paní s osmiletým synkem Ludvíkem, tedy Luďou, jak jsme mu říkali. Kuchyň a příslušenství jsme museli pochopitelně s těmito rodinami sdílet. Čtěte více ZDE »

„Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny čtyři strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu, jako zde, jistě jsi ani neviděl. Na površích samé vinohrady, na pustějších vrších samé kaštany dobré a ořechy vlaské a za tím jako stafáž vysoké Alpy, na kterých posud leží sníh, kdežto zde již přes tři neděle třešně jíme…“

„Že mne zde ostatně mrzí, nač se podívám, nepotřebuji Ti ani opakovat neb již zde táhne silně na dvě léta, a to je moc sedět v takové díře mezi takovým lidem na pensi v mém stavu, ježto jsem zvyklý pořád v proudu. Zvlášť když čtu ve vašich psaních, jak se tam nyní ve svých obchodech máte k světu, tím víc mě dopaluje Brixen a tím bych raději byl již doma…“ Čtěte více ZDE »

S laskavým svolením tolerantních čtenářů teď budeme pokračovat v „napínavém“ a snad i poutavém líčení toho, co se odehrávalo v „dalších dnech“ při tvoření světa, a nejprve vstoupíme na chvíli na parketu geologů. Na konci toho „prvního dne“ stvoření Země zárodečný plynný a plazmový „kokon“ při stále neuvěřitelně vysoké teplotě i tlaku neustále chladl a tvořily se další chemické prvky. Některé z nich už přecházely do stavu kapalného a asi před 4,6 miliardami let do stavu tuhého. Začala se tvořit nejen pevná zemská kůra, ale i první vzdušný obal, první opravdová atmosféra, kterou naše Země ještě neudržela, a také vnikala hydrosféra – první praoceány. Kdo chce, může to přiřadit druhému dnu Božího stvoření. Země se formovala do tvaru nepatrně zploštělé koule, usadila se na oběžné dráze kolem Slunce a stabilizovala svou rotaci.  Čtěte více ZDE »

Koncentrační tábory, poklad i zajímavá rostlina

Je začátek roku 1942, čas v bývalém Československu navenek plyne klidně. Stačí pilně docházet do zaměstnání, zbytečně nevidět, neslyšet a nemluvit, neupozorňovat na sebe, nedostat se do středu zájmu protektorátních a hlavně německých úřadů. Zásobování občas začíná váznout, ale přežívat se ve většině protektorátu Böhmen und Mähren bez větších potíží ještě stále dá. O poznání hůře jsou na tom lidé odedávna žijící v oblasti mezi Vltavou, Sázavou, železniční tratí spojující Prahu-Benešov-Votice-Tábor a na jihu silnicí od Líchov do Sedlčan. Šedesát tisíc obyvatel z oblasti pokrývající pět stovek čtverečních kilometrů již ví, že do října musí opustit své domovy. V jejich rodištích se budou zločinci se symboly SS na stejnokrojích zdokonalovat ve znalostech hromadného vyvražďování celých národů. Čtěte více ZDE »

Když jsem ji viděl poprvé (někdy začátkem padesátých let minulého století), byla to krásná mladá žena. A moc se za těch posledních skoro šedesát let nezměnilo, jen čas vkreslil nové rysy do její tváře a zpomalil její krok.

Narodila se 14. října 1929 (šest měsíců po svém budoucím manželovi) manželům Tichopádovým v Horšovském Týnci u Domažlic. O deset let později je nacismus vyštval z jejich domova. Usadili se v Torontu, kde jsem Vlastu prvně uviděl. Od té doby jsem ji viděl často, v mladších letech nejčastěji v tělocvičně, ale občas i v kostele Sv. Václava v Torontu. Teď už ji vidím nejvíc v kostele, v radostném a pokojném království Otce Libora Švorčíka, kterého jsem si oblíbil, když před řadou let při nějakých mých narozeninách, byv požádán, aby o mně něco (předpokládám chválivého) řek’, odpověděl: Čtěte více ZDE »

Rozdávání karet a držení banku

Voliči naslouchají, přemýšlejí, ale jestli se někomu zdá, že mlčí, tak má něco nejen s ušima.

I ticho je slyšet.Vždyť zdaleka nebyly vyzkoušeny všechny formy politického vládnutí, aby byly nastoleny podmínky a navozena situace a čas k úklidu státního a občanského dvorku v naší české kotlině… Vždyť voliči, byť je někteří považují za pouhé pěšáky, totiž vždycky vyhrávají nejen ve volbách, ale jako pěšáci i v bitvách. Generálové vždy rychleji utečou, což pěšáci nemohou. Zůstávají. Čtěte více ZDE »

Tisková zpráva skupiny Otevřená kniha (Open Book Group) o postavení památníku obětem komunizmu (předchozí zprávy byly obvykle připraveny Zuzanou Hahnovou, která byla pověřena  bývalým velvyslancem ČR Pavlem Vošálíkem vypracováním návrhu na vybudování památníku obětem komunizmu. Hahnová, známá především činností ve své charitativní organizaci Hearts Open Toronto, vytvořila se Sokolem Canada a DareTheatre pracovní skupinu pod jménem Open Book Group /OBG/, dnes spolupracující také s Českým a Slovenským sdružením v Kanadě a Masarykovým ústavem. Poněvadž Hahnová je v Praze na akci sponzorované senátem ČR a krajanské noviny mají začátkem týdne uzávěrku, připravil jsem tuto zprávu pro krajaský tisk já). Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.  Čtěte více ZDE »

Sígl, Miroslav / říjen 2009

Byla středa 11. října, kdy jsme se u rozhlasových přijímačů ze zahraničí dozvěděli, že Václavu Havlovi nebylo umožněno osobně převzít cenu knihkupců SRN. Helmut Kohl, spolkový kancléř a předseda strany CDU, vyjádřil lítost, že nominovaný autor neuvidí své hry nastudované na západoněmeckých jevištích, avšak věří, že se toho jednou dočká… ● Jsou citovány pasáže z Havlovy eseje Moc bezmocných. ● Členové Sdružení TGM v Červeném Kostelci se pozastavují nad tím, že na nové stokorunové čs. bankovce je vyobrazen Klement Gottwald, osobnost, jež se bezvýhradně ztotožnila s „teoriemi“ J. V. Stalina. ● Aktivista 37letý Stanislav Devátý přešel do ilegality, když se měl dostavit k soudnímu odvolacímu líčení. Zvolil si postoj občanské neposlušnosti a v ilegalitě bude pokračovat v úsilí za lepší a demokratičtější Československo. Čtěte více ZDE »

K poměrně oblíbeným tématům poslední doby patří globální problémy, v nichž výraznou část tvoří problémy rázu ekologického. Asi více než kde jinde se zde ukazuje, že lidé rádi mluví a už mnohem méně ochotně (pokud vůbec) jednají. Ono pronášet líbivé řeči svede každý, jenže konat činy chce i něco více než jen dobré hlasivky a výřečnost. Na pozadí diskutovaných „velkých“ problémů se krčí i ty „menší“, ne tolik propírané, ovšem rozhodně ne méně závažné. Čtěte více ZDE »

Václav Židek: Štěstěna nebo talent?

Za všechno může vlastně Miroslav Sígl a jeho encyklopedie „Kdo byl a je kdo“, ve které se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Ve svém článku pro CF se M.S. zmiňuje o několika dalších, které by do osudů našich krajanů ve světě měly patřit. Právě tehdy mě napadlo začíst se znovu do spřízněné publikace J. A. Krystka „Osudy“ vydané r. 2001 v Brně a rozdělené na část exilovou a domácí. I v ní jsou zahrnuty nevšední příběhy lidí, kteří něčím dokázali vyniknout. U některých to byla Štěstěna nebo Osud, u většiny však nepředstavitelná houževnatost anebo talent.

Čtěte více ZDE »

Empír u Červených Peček

Na kraji malého lesíka při cestě z Červených Janovic do Nebovid, na parkově upravené mýtině stojí nově opravená empírová stavba. Jasně bílá barva omítky kontrastuje s temnou zelení jehličnatých stromů, pouze dva dorské sloupy narušují přísnou strohost. Nad vstupními dveřmi čte pocestný jméno Hrubý de Gelenj. Kombinace v Čechách působící poněkud nezvykle…

Hrubí z Jelení jsou ale starou českou šlechtou, původem z Jilemnicka, která se v roce 1794 usadila v Pečkách. Čtěte více ZDE »

Jaroslav Rod z Dubnice nad Váhom je pozoruhodný chlapík. Svých vzhledem, chováním, pojetím cti i tím, čemu se věnuje. Jaroslav Rod je uměleckým dráteníkem. S láskou a se zručností sobě vlastní provozuje jedno z nejstarších rukodělných řemesel, které Slováky proslavilo po celé Evropě.

Jarek s nadsázkou tvrdí, že když se v dnešní moderní době již hrnce nedrátují a o pastičky na myši už také není zájem, musel se v drátenictví naučit něčemu jinému. A že se vyučil dobře, o tom svědčí nejen pověst jednoho ze tří nejlepších slovenských dráteníků současnosti, ale také zájem o jeho práce doma i v zahraničí. S Jarkem se můžete setkat v Trenčíně, Nitře, Bratislavě, Brně, Praze, Berouně a v Olomouci, stejně tak jako v Českých Budějovicích, v Teplé u Mariánských Lázních, Lipsku, Berlíně, Krakově, Vídni, Linci i v dalších evropských městech, ve kterých se provozují tradiční jarmarky a lidové trhy. Rodovy pracovní pomůcky jsou prosté: měděný drát o různé síle, kovadlinka, kleštičky, kladívko a v poslední době i brýle. Hlava vymýšlí neotřelé nápady a šikovné ruce myšlenky transponují do podoby, která svou krásou bere lidem dech. Čtěte více ZDE »

Od událostí vyprávěných v knize Barborou Kalouskovou (* 1980), která ji nazvala Návrat do českého pekla (vydal Alpres, Frýdek-Místek, 224 stran a osm barevných příloh), uplynuly dva roky. Poslední autentický dokument (Usnesení Policie České republiky) je datován 24. září 2007 a ze stejné doby pochází i několik snímků autorky, jejích dětí a posledního přítele.

Kolik českých děvčat si už podobným způsobem doslova „naběhlo“, když odešly za svým milým, ať už manželem, milencem nebo přítelem, do jeho rodné země, aniž by si předem vše důkladně zvážily, s pomocí odborníků poznaly tamní zvyklosti či rituály, využily případně pomoci právníků o styku s cizinou a jednotlivými zeměmi světa. Přivedou-li navíc na svět potomky, nastávají další svízele: jejich život se rázem zkomplikuje, změní, chybějí spříznění přátelé, maminka, rodinné zázemí, teplo domova. Připlíží se srdcervoucí napětí, úzkost, únava, a v tom lepším případě přece jen dochází k odhodlání… Čtěte více ZDE »

Před pár lety mne v jednom čísle červnové „Annonce“ zaujal zajímavý inzerát. Někdo hledal dva spolucestující pro cestu do Paříže začátkem následujícího měsíce. Jako důvod uváděl vytížení svého vozu a úsporu na nákladech, neboť jede jen on a jeho žena.

Vzpomněl jsem si, že mne už několik let zve jeden z mých bývalých německých klientů, který se usadil v Melunu, což je skoro předměstí Paříže, a že bych mohl využít nabízené možnosti levnější a pohodlnější dopravy a konečně ho navštívit. Naposledy jsem tam byl v roce 1991, tedy již před drahnou dobou, a byl jsem zvědav na změny, které se za tu dobu jistě nevyhnuly ani této velkometropoli. Čtěte více ZDE »

Australské město Bundanoon a s ním kolem 60 amerických měst a několik dalších v Kanadě a Velké Británii by si zasloužila Nobelovu cenu. Z následujících řádků bude zřejmé proč.

Když jsem byl o padesát let mladší, chodíval jsem s kamarády po práci hrát volejbal na pražskou Štvanici. Byla tam řada obyčejných hřišť pro volejbal či nohejbal. Dnešní Štvanice s touto vzpomínkou je již k nepoznání. Sportovali jsme v obyčejných trenkách, v obyčejných teniskách, žádné Adidasky, žádná trička Beneton. Ale pokud se nemýlím, sportovalo se více než dnes. Čtěte více ZDE »

I když my, moderní lidé, v jednadvacátém století máme jiné starosti, přesto se možná najdou zvědavci, kteří se zajímají o to, jak to vlastně vypadalo při vzniku světa. Je docela zajímavé, že i když to bylo pěkně dávno, stále se tak nějak nedovedeme dohodnout, jak se to seběhlo.

Teorií o vzniku světa je samozřejmě několik a bude dobré, když k nim budeme tolerantní. Nemá cenu bazírovat na nějaké té miliardě let v případě Velkého třesku ani na tom, jak se ten začátek povedl Pánu Bohu. Jen tak mimochodem – vypočítat stáří „světa“ podle biblických údajů se pokoušeli i velikáni vědy jako Kepler a Newton a také se už dávno zapomnělo na to, že v roce 1658 se našel troufalec, který určil božské stvoření světa na rok 4004 př.n.l. Čtěte více ZDE »

Homo sapiens, sapiens, člověk moudrý, jak náš rod – savce – a čeleď – lidé, zařadili vědci v encyklopediích, se vyznačuje mnoha přívlastky. Právě od slova moudrý, kdy se v hierarchii života na matičce Zemi ať oprávněně či neoprávněně zařazujeme v živočišné říši až na vrchol pyramidy a v lidském konání přírodě a sami sobě spíše ubližujeme než prospíváme, tak od slova moudrý bychom mohli odvodit mnoho dalších přívlastků. Bohužel, občas i přívlastků nelichotivých. Jsme lidé různí – klidní i prchliví, rozvážní i zbrklí, odvážní i zbabělci, učení i ti, kterým různé okolnosti často nedovolí získat vyšší  vzdělání. Toto téma mi nabízí širokou škálu možností a úvah, já však chci dnes psát o lidech přátelských, s kterými se v posledním období života setkávám. Čtěte více ZDE »

„Vyprávěl jsem ti někdy, Koljo, o Kazanovi? To byl pes mého bývalého spolužáka a kamaráda Michala Dyrynka. Tehdy jsme byli ještě hloupí kluci a měli v hlavě jen samé lotroviny. Dneska je Michal známým keramikem a jeho starší bráška zase uznávaným grafikem…“

Kolja pobíhal kolem mne a dělal, že ho to vůbec nezajímá. „Jestli je to sranda, tak povídej!“, vyzval mne konečně s lišáckým úsměvem, srovnal krok a už se ode mne nehnul.

„No tak dobrá: Kazan byl pískově žlutý vlčák a Dyrynkovi ho měli mnoho let. Doprovázel nás při všech klukovských výpravách a zúčastnil se i válek s vršováky o vinohradskou remízu u bývalé Orionky. Nemusím ti říkat, že to byly pokaždé války vyhrané, takový vzbuzoval strach u našich protivníků. No a tenhle Kazan miloval nadevše jízdu trolejbusem. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Instruktorka plávání a vedoucí tohoto prázdninového pobytu zvedla obočí.

„Jak to, že tady bude s babičkou? Tento pobyt je koncipován pro rodiny s dětmi!“

„To se nedá nic dělat, zaplacené to máme, my s manželem nemůžeme, tak se babička uvolila…“ opáčila moje snacha. Nás osmiletý účastník pobytu neříkal nic, stoicky vyčkával, jak přijetí dopadne.

„No tak dobře“, pokrčila rameny mladá žena „teď jděte na večeři, po ní se dozvíte program“. Čtěte více ZDE »

Pověst je útvarem lidové slovesnosti. Často vznikala na základě pravdivého jádra, ale příběh byl svými vypravěči někdy kvůli líbivosti přikrášlován. A co vy, věříte pověstem? A uvěříte?

Poblíž městečka Černošína se majestátně tyčí tajemná Vlčí hora. Na ní kdysi před mnoha a mnoha lety vyrostl kamenný hrad. Měl sloužit jako sídlo pánům z Volfštejna, kteří v erbu hrdě nosili vlčí hlavu. Hrad se nachází uprostřed hlubokých lesů. V těch dobách byl vlk široko daleko velmi obávaným pánem.

Snad i z pospolitosti vlci, kteří chodívali pít ke Kosímu potoku, v těch dobách hrad strážili před nezvanými hosty. Hrad obýval Beneda z Volfštejna, syn prvního majitele Ctibora, jenž si sídlo vybudoval pro klidný život, kterého se však nedočkal. Byl zákeřně zavražděn. Beneda vypátral jeho vrahy, potrestal je a začal se starat o otcovo sídlo. Hrad také obývali jeho synové a vnuci. A všichni tam žili ve svornosti a spokojeně. Čtěte více ZDE »

Sígl, Miroslav / říjen 2009

Monitoroval jsem si sám pro sebe celý rok 1989 poslech zahraničních stanic, které vysílaly zajímavé zprávy a komentáře. Doslova jsme je téměř všichni hltali a nestačili si je ani v práci či mezi známými vyměnit, přeříkat. To nás drželo, to v nás posilovalo touhu po svobodě a demokracii, v tom jsme žili a z toho žijeme dodnes.

Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky, Deutsche Welle a Vatikán promlouvaly k československému domovu ve svých pořadech, ať již se jmenovaly Události a názory, Slovo a svět, Z necenzurované literatury, Nebojme se dějin, Časové a nadčasové, Protestantské slovo boží, Panorama, Katolické kázání či Náboženství v reálném čase nebo Kompas pro mládež.

Než se sešel rok s rokem, stali jsme se již v roce 1969 svědky mnoha tragických událostí kolem upálení a pohřbů Jana Palacha, Čtěte více ZDE »

Co mají společného bankovní loupež a vyučovací hodina ve škole? Náročná vojenská operace a strhující závody F1? Jak to všechno souvisí s útěkem z vězení a prodejem vysavačů? A zapadá do téhle společnosti nějak úklid sklepa a pěstování rajčat? Existuje vůbec něco, co tenhle podivný výběr pojí dohromady? Ano. Pokud toužíte v jakékoli z výše zmíněných činností uspět, potřebujete jedno: hodně dobrý plán.

Plán je slovo jako tisíce jiných. Znamená stanovení si cílů a určení prostředků a způsobů, pomocí nichž jich dosáhneme. Ať chceme či ne, neobejdeme se bez něj. Potřebujeme ho a využíváme ho denně pro vážné i méně vážné, náročné i zdánlivě lehké, netypické i všední situace, s kterými se potýkáme. Za opak mu poslouží stejně dobře improvizace jako chaos. Čtěte více ZDE »

První zajímavost Tuchoraze objevíme hned na okraji návsi. Žulový balvan, na kterém jsou umístěny kovové desky se jmény všech minulých starostů ledaskde nemají. Kolem památníku a zdi statku klesá cesta k lesu, dovedla by nás až k Mlýnskému rybníku. Zastavíme se ale mnohem dříve u jedné z nejzachovalejších hradních obytných věží z poloviny 15 století v Čechách.

Na ostrohu nad říčkou Šemberou stávala kamenná tvrz již před rokem 1409, postavil jí  vlastník vsi, Petr z Klučova. Tvrz vhodným sňatkem později získal pan Mikuláš z Landštejna, tehdejší purkrabí na Hluboké. Postupně se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších královských hodnostářů, byl i nejvyšším písařem zemských desek, a potřeboval sídlo odpovídající jeho postavení. Čtěte více ZDE »

Taková byla řeč tehdejších mocných. Cituji z říjnových dokumentů z roku 1989:

1. října byla zahájena ostraha objektu velvyslanectví SRN (Na Tržišti, Praha-Malá Strana) příslušníky VB. Během dne se v jeho okolí shromáždily stovky občanů NDR, kterým byl večer na pokyn velvyslance otevřen hlavní vchod budovy. Do té doby pronikali občané NDR do velvyslanectví přes plot v zadní části.

2. října hrozily incidenty mezi občany NDR, kteří měli s sebou i velmi malé děti, a mezi příslušníky VB. Nepřetržitý proud občanů NDR k budově velvyslanectví NSR pokračoval.

3. října ve 4 hodiny ráno je před velvyslanectvím SRN 4500 občanů NDR, z toho tisíc dětí! Hlavní vchod musel být uzavřen. V 16 hodin byl velvyslanec H. Huber přijat na čs. ministerstvu zahraničních věcí, kde mu byla předána protestní nóta o zneužívání velvyslanectví SRN v Praze pro uprchlé občany z NDR. V té době se již v okolí velvyslanectví nacházelo dalších 6000 občanů a další tři tisíce byly rozptýleny po Praze. Čtěte více ZDE »

A už je to tady! Konečně!

Jaro jsem přivítal s otevřenou náručí, jelikož zimu jako roční období nemám vůbec rád. Lépe řečeno, zimu mám rád čím dál míň. To je spojeno se stárnutím, protože když jsem ještě nebyl penzista nýbrž výdělečně činný člověk, tak jsem se na zimu dokonce i těšil. Hlavně na to, jak pojedu na hory lyžovat a svým uměním na sjezdovkách oslňovat krasavice, protože když jsem byl mlád, tak mi lyžování celkem šlo. Jak jsme si vždycky s úsmevem říkali s lyžařským kamarádem: “Ráno budeme ozařovat na lyžích, večer pak v hospodě u piva, a když to vyjde a budeme mít štestí, tak možná i později v teplých duchnách s nějakou přitažlivou a osamělou lyžařkou.” Čtěte více ZDE »

Vyjela jsem na procházku,
hledat krásu nebo lásku.

Náhle, snad se nepletu,

první kapka v úpletu.

Potkala jsem pírko ptačí,

kroužilo, což volnost značí,

natáhla jsem vzhůru dlaň,

ulétlo mi v širou pláň.

O kousek dál blízko skruže,

zavoněly mi vstříc růže.

Královnou jsou, řeknu vám,

květy jako drahokam.

Do svetru mne vítr halí,  

škoda, že už nejsme malí.

  Čtěte více ZDE »

Musím se přiznat, že jsem musela chvilku přemýšlet, když mi byla položena otázka, jaké je moje oblíbené jídlo. Jako dítěti mi nikdy moc nechutnalo, pravděpodobně díky tomu, že babička, přes veškeré mé protesty, že už nemůžu, se do mne snažila vecpat všechny zbytky. A z toho stejného důvodu jsem ani nikdy nevěděla, co to znamená mít pocit hladu. Fakt byl ten, že mi vždy chutnalo nejvíc u mých kamarádů, stejně tak jako zase mí přátelé obdivovali dobroty mé babičky. To je velmi dobře známé, že u sousedů chutná vždy lépe a až na mého mladšího syna, který urazil maminky svých vrstevníků tím, že nesnědl nic z toho, co ony pečlivě připravily na narozeninové oslavy svých ratolestí, vskutku neznám žádné jiné dítě, kterému by na návštěvě nechutnalo. Čtěte více ZDE »